ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1173.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1173/2018-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně I. N. , zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, se sídlem v Praze 2, U nemocnice 499/2, IČO 000 64 165, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 471 16 617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 120/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2017, č. j. 3 Co 53/2017-164, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
III. Žalobkyně je povinna do patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatit Městskému soudu v Praze doplatek soudního poplatku za dovolání ve výši 4.000,- Kč.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2017, č.j. 32C 120/2011-145, zamítl žalobu požadující ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 300.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyni nelze přiznat další satisfakci z titulu ochrany osobnosti.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ze dne 12. září 2017, č.j. 2 Co 53/2017-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud mimo jiné poukázal na to, že nároky na náhradu škody na zdraví za bolest a za ztížení společenského uplatnění a na náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti podle obč. zák. jsou sice samostatnými právními prostředky fyzické osoby, ale nelze je uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení, protože tím by byla porušena právní zásada „non bis in idem“, neboť by soudy řešily stále stejný skutek. V tomto případě poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp.zn. 1 Co 2/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2012, sp.zn. 30 Cdo 83/2011). Protože žalobkyně netvrdila v přezkoumávané věci žádné jiné skutkové okolnosti vyjma rozchodu s partnerem R. N., což nebylo prokázáno, nebylo možno na základě stejných skutkových okolností navýšit přiznanou náhradu škody na zdraví cestou ochrany osobnosti.
Rozsudek odvolacího soud byl žalobkyni doručen dne 24. října 2017, právní moci nabyl téhož dne.
Žalobkyně podala dne 22. prosince 2017 proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, jímž napadá výrok ve věci samé. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Splnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřuje ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, event. Evropského soudu pro lidská práva., a dále otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Předkládá pak ke zvážení celkem pět konkrétních otázek. Konečně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Jak již bylo uvedeno shora, žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolací soud však poukazuje na to, že pouhá polemika dovolatele (dovolatelky) s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení nezakládá. Rovněž případná nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Dovolatelka sice v dovolání předestřela pět právních otázek, které jsou (podle ní) významné pro posouzení projednávané věci, ovšem jinak fakticky konkrétně nespecifikovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto formulovaným otázkám nastal. Z napadeného rozsudku naopak ve skutečnosti vyplývá, že se odvolací soud náležitě se sporem dotčenou právní problematikou představovanou vztahem nároků podle ustanovení §13 obč. zák. a nároků ve smyslu ustanovení §444 téhož zákona vypořádal, a to v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka přehlíží, že Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil mimo jiné zařazením rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, číslo 56. Z uvedeného judikátu se podává, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Přitom v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004 je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle §444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti tak ovšem nelze na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 obč. zák. jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, rozsudek ze dne 6.11.2013, sp. zn. 30 Cdo 1845/2013, usnesení ze dne 7.6.2017, sp. zn. 30 Cdo 395/2017, popř. rozsudek ze dne 28.2.2018, sp. zn. 30 Cdo 3002/2017). Nelze proto souhlasit ani s míněním dovolatele, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Případné vady řízení, které by bývaly mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však mohly být vzaty v úvahu jen je-li dovolání přípustné (což v daném případě splněno není); samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Za popsaného stavu vad předmětného dovolání Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Dovolání v označené věci bylo podáno dne 22. 12. 2017 . Soudní poplatek za toto dovolání žalobkyně činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků (ve znění účinném od 30. 9. 2017) 14.000 Kč. Dovolatelka však na tomto poplatku zaplatila doposud pouze 10.000 Kč, takže nedoplatek na soudním poplatku z dovolání tak činí 4.000 Kč. Z uvedeného důvodu proto bylo dovolatelce uloženo uvedenou částku soudního poplatku doplatit (§9 odst. 4 písm. a/, §9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění změn a doplňků; analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018. sp. zn. 30 Cdo 2867/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu