ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1205.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1205/2020-566
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce M. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 8, Ledčická 649/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 80/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019, č. j. 30 Co 104/2019-424, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 25 C 80/2018-378, zastavil řízení v částce 11 850 Kč (výrok I rozsudku), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částy 500 000 Kč (výrok II rozsudku) a poskytnutí omluvy od žalované v konkrétně navrženém znění (výrok III rozsudku) a konečně též zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaná tuto omluvu zveřejnila na úřední desce a na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti (výrok IV rozsudku). Rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok V rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II, III, IV a V potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal omluvy a jejího zveřejnění a zaplacení částky 511 850 Kč, jež se skládala z částky 11 850 Kč jako náhrady nákladů obhajoby a částky 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Předpoklad přípustnosti dovolání dovolatel spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to, zda výkon práva žalované dovolávat se promlčení nebyl v projednávané věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Uvedená otázka však nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu opakovaně řešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury neodchýlil, pokud uzavřel, že ze skutkových zjištění, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem ovšem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobce. Naopak, dovolatel svou argumentaci staví pouze na skutečnosti, že jeho advokát byl v závěru promlčecí doby v pracovní neschopnosti, a nemohl tak podat žalobu včas. Sám poté připouští, že o nemoci advokáta žalovaná informována nebyla. Za takových okolností tedy není možné uvažovat o uplatnění námitky promlčení ze strany žalované jako v rozporu s dobrými mravy.
Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.
Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. §18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), zvláště když je žalobce zastoupen advokátem, v daném oboru profesionálem, kterému nic nebránilo v tom, aby nárok klienta uplatnil u soudu řádně a včas kdykoliv během promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016).
Dlužno při zvažování uplatněné námitky promlčení dodat, že přístup, kdy je zahájení trestního stíhání, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, pokládáno na roveň nezákonného rozhodnutí, je přístupem velmi velkorysým, k němuž dospěl dovolací soud rozšiřujícím výkladem zákona, přičemž ani Úmluva na něco takového vůbec nepamatuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015, popř. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 6).
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto jej také v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu