ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1634.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1634/2021-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce E. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 189/16, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 16 050 985 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 225/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 28 Co 49/2020-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se poté, co svůj původní žalobní požadavek částečně omezil, v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 16 050 985 Kč, která sestávala z náhrady ušlého zisku ve výši 6 050 985 Kč a ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 10 000 000 Kč. Tato škoda, resp. újma, mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Státní zemědělské a potravinářské inspekce.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 17 C 225/2017-104, žalobu ve vztahu k uvedenému požadavku zamítl (výrok I), co do částky 2 916 650 Kč řízení (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) zastavil (výrok II) a dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pak jako vadné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka promlčení obou zažalovaných nároků a s ní související otázka souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, kterou žalobce v dovolání zformuloval a při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Na jejím řešení totiž napadené rozhodnutí výlučně nespočívá, dospěl-li odvolací soud v tomto rozsudku také k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, z něhož žalobce své nároky dovozoval, vůbec nedošlo (viz závěr bodu 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Bez toho, aby žalobce v dovolání řádně zpochybnil i tento další závěr odvolacího soudu, se tedy ani odlišné řešení právní otázky promlčení předmětných nároků nemůže v poměrech dovolatele projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Žalobcův nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o absenci zmíněného nesprávného úředního postupu, který lze vysledovat z obsahu závěrečného odstavce II. části jeho dovolání, přitom takovým řádným zpochybněním právního posouzení této konkrétní otázky není. Chybí zde totiž údaj o tom, z čeho žalobce dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k ní, pročež podané dovolání v této části nevyhovuje náležitostem, jež pro tento procesní úkon zákon vyžaduje.
V případech v nichž dovolání může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel podle §241a odst. 2 o. s. ř. povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné, tj. od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Uvedený závěr je podporován též judikaturou Ústavního soudu, jak patrno z usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Dovolání žalobce tak v dotčené části nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny.
Nepřípustné je podané dovolání konečně i v části směřující proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů podané dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu