ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2370.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2370/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 413 324 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 99 C 215/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, č. j. 20 Co 438/2014-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 413 324 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod sp. zn. 103 555/2010 (požadované zadostiučinění 40 000 Kč), 102 666/2010, 103 332/2010, 103 505/2010, 103 319/2010, 103 244/2010, 104 931/2010 a 103 260/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 53 332 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, č. j. 99 C 215/2012-120, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který o návrzích žalobkyně vedených pod č. j. 102 666/2010, 103 332/2010, 103 505/2010, 103 319/2010, 103 555/2010, 103 244/2010, 104 931/2010 a 103 260/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl návrh na zaplacení částky 413 324 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 2 178 Kč. Ve výroku III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší.
Dovolání v části, v níž směřuje proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 2 178 Kč, je subjektivně nepřípustné, neboť v uvedeném rozsahu odvolací soud požadavku žalobkyně vyhověl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 421/2016, nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Dovolací soud proto v tomto rozsahu dovolání odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn [§218 písm. b) a §243c odst. 3 o. s. ř.] – k tomu také srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2386/2016.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení sp. zn. 103 555/2010 (zadostiučinění ve výši 40 000 Kč) není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se tvrzených nároků plynoucích ze správních řízení sp. zn. 102 666/2010, 103 332/2010, 103 505/2010, 103 319/2010, 103 244/2010, 104 931/2010 a 103 260/2010.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že otázka stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1121/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2852/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1216/14), což s ohledem na skutková zjištění v dané věci není případ žalobkyně.
Při posuzování okolností (§31a odst. 3 OdpŠk), na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu je konstatování porušení práva přiměřenou formou zadostiučinění, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nejvyšší soud (a obdobně i Ústavní soud) již dříve v pojmově shodné skutkové situaci a ve věci, která se týkala týchž účastníků, konstatoval, že jednání žalobkyně nesměřovalo k ochraně jejích práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení žalobkyně na úkor státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1929/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12). Vedle toho nelze přehlédnout velmi nízké částky, které byly předmětem posuzovaných řízení a které tak předurčily nízký význam posuzovaných řízení pro žalobkyni.
Námitka žalobkyně týkající se vyřešení právní otázky, zda v dovolacím přezkumu může obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jehož odůvodnění je dosti stručné, které se přesvědčivě a v úplnosti nevypořádává se všemi odvolacími námitkami žalobkyně a které se nezabývá meritem věci, jež je jasně definováno v §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá z toho důvodu, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly.
Námitka žalobkyně, že se soudy nijak nezabývaly jejím návrhem na zvýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. V daném případě nemohlo dojít k zvýšení základní částky zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, neboť žalobkyni bylo přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, nikoliv zadostiučinění v penězích. Žalobkyně tak podmínky pro takové zvýšení nesplnila (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbylé námitky žalobkyně (že soudy poměřovaly nároky a jednání žalobkyně korektivem dobrých mravů, přičemž kritériu dobrých mravů nemůže být v tomto kompenzačním řízení přiznána právní relevance, a námitky týkající se vztahu konstatování porušení práva a omluvy, jež však nebyla předmětem tohoto řízení) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Jejich vyřešení Nejvyšším soudem se proto v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Ani při řešení otázky, zda lze považovat za (ne)účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalobkyně, která měla v kompenzačním řízení plný procesní úspěch, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že náklady za právní zastoupení žalobkyně nebyly vynaloženy účelně (v daném případě odvolací soud konstatoval, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.), byť v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud přihlédl k jiným okolnostem, než k jakým dospěl ve své judikatuře soud dovolací (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/15, výše uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1888/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3698/11, výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 981/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 128/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1385/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 128/16).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu