ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3240.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3240/2017-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. S. , zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 36/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2017, č. j. 5 Co 2239/2016-38, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2017, č. j. 5 Co 2239/2016-38, se mění takto:
II. Usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2016, č. j. 16 C 36/2016-29 se ve výroku II., o nákladech řízení před soudem prvního stupně potvrzuje .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.698,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.770,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. října 2016, č. j. 16 C 36/2016-29, zastavil řízení (o určení, že označený pozemek byl ve vlastnictví matky žalobkyně ke dni jejího úmrtí), a uložil žalobkyni povinnost, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
2. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně vycházel z fixní výše tarifní hodnoty věci podle §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již „advokátní tarif“ nebo vyhl. č. 177/1996 Sb.“), a tuto odměnu – za dva úkony právní služby společně s režijním paušálem a částkou představující 21 % DPH - přiznal žalovanému, neboť žalobkyně z důvodu svého zpětvzetí žaloby (dříve, než začalo jednání) z procesního hlediska zavinila zastavení řízení.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. února 2017, č. j. 5 Co 2239/2016-38, usnesení soudu prvního stupně v jeho nákladovém výroku II. změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 76.956,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalovaného (výrok I.), a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit v téže lhůtě a tamtéž žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.698 Kč.
4. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, dospěl k závěru, že v daném případě měl soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet z hodnoty pozemku, jež vyplývala ze znaleckého posudku, který žalovaný připojil k podanému odvolání. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že rozhodl o zastavení řízení a tedy o náhradě nákladů řízení, aniž by vyčkal na žalovaným avizované předložení znaleckého posudku o hodnotě pozemku, k němuž se upínala předmětná určovací žaloba. Za této situace proto odvolacímu soudu nezbylo, než přistoupit ke změně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud dále podle procesního výsledku rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu, a to do obou jeho výroků, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud rozhodl nesprávně v otázce náhrady nákladů řízení, vycházel-li z aplikace §8 odst. 1 advokátního tarifu, ač byly splněny podmínky pro aplikaci jeho §9 odst. 4 písm. b). Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pak dovolatelka vymezuje s tím, že při řešení otázky rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitému majetku odvolací soud své rozhodnutí založil na závěrech plynoucích z usnesení dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ačkoliv jiná rozhodnutí dovolacího soudu (která dovolatelka v dovolání označuje) zaujímají opačný právní názor. Podle názoru dovolatelky tedy předmětná právní otázka plynoucí z procesního práva „není v rozhodování dovolacího soudu řešena jednotně, resp. může být dovolacím soudem tato otázka vyřešena jinak.“ V další části svého dovolání žalobkyně namítá, že za situace, kdy hodnota nemovitosti je žalovanou stranou dokládána až v reakci na zpětvzetí žaloby (hodnota pozemku nebyla nikterak tvrzena ani prokazována), a za situace, kdy zpětvzetí představuje procesně nevratný úkon, jedná se o případ, na který je nutné použít závěry vyplývající z dovolatelkou označených rozhodnutí dovolacího soudu. Jedná se tedy o případ, kdy chybí spolehlivý údaj o ceně nemovitostí, respektive kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a je nutné aplikovat §9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., podle něhož tarifní hodnota věci činí 50.000,- Kč. Dovolatelka dále připomíná právní závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/2014, z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, vyjímá názor, že hodnota nemovité věci odráží význam daného sporu a je do jisté míry jakýmsi průsečíkem různých faktorů, které více či méně ovlivňují (či mohou ovlivňovat) předpokládaný rozsah či náročnost poskytované právní služby v obdobných věcech. S přihlédnutím k tomuto posledně uvedenému názoru dovolatelka v závěru svého dovolání poukazuje „i na to, že toto hledisko uplatňuje žalovaný až v situaci, kdy z mojí strany došlo ke zpětvzetí žaloby, kdy se předpokládaný rozsah a náročnost poskytované právní služby nikterak neprojevila a kdy hodnotu nemovitostí až po zpětvzetí žaloby dokládá jen z palmárních důvodů.“
6. Podle dovolatelky „právními otázkami, které mají být dovolacím soudem vyřešeny, jsou otázky následující:
6.1. Zda ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu není speciálním ustanovením k §8 advokátního tarifu a zda tedy v případě, kdy jde o určení vlastnického práva k nemovité věci, se neuplatní tarifní hodnota ve výši 50.000,- Kč.
6.2. Zda v případě, kdy k okamžiku zpětvzetí žaloby není hodnota nemovité věci zjištěna, nejde o případ, kdy chybí ověřitelný údaj o ceně nemovitosti (hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi) a není v tomto případě na místě použití pro výrok o náhradě nákladů řízení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu o tarifní hodnotě věci 50.000,- Kč.
6.3. Současně poukazuji na to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu je otázka náhrady nákladů řízení v případě sporů o určení vlastnického práva rozhodována nejednotně, když senát 22 Cdo a 30 Cdo většinou vychází pro určení výše náhrady nákladů řízení z ceny či hodnoty nemovitosti, zatímco senát 28 Cdo...dává přednost ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“
7. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání odmítl dovolatelkou uplatněnou dovolací argumentaci. Uvedl, že s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu je třeba v daných sporech při rozhodování o náhradě nákladů řízení primárně vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu. Nelze přisvědčit argumentaci dovolatelky, že existuje rozhodovací praxe dovolacího soudu založená na odlišných právních závěrech. Naopak i rozhodnutí dovolacího soudu odkazovaná dovolatelkou vycházejí ze shodného právního závěru, pouze pro specifika té které věci uzavírají, že ad hoc nejde o věc, u níž by bylo možno hodnotu zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, potažmo bez vynaložení neúčelných nákladů (lesní pozemek jako specifická nemovitost, doložení posudku nestanovující cenu pozemků v místě a čase obvyklou, tedy tzv. cenu tržní atd.). Postup odvolacího soudu v dané věci se přitom nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, ale naopak vychází ze zcela totožných východisek, která aplikuje na specifika projednávané věci. V dané věci bylo zjevné, že hodnota nemovitosti – pozemku, na němž stojí vila – je hodnotou vysoce převyšující hodnotu podle paušální sazby odměny, kdy tedy význam daného sporu a z něho vyplývající důsledky jsou pro účastníky zcela zásadní a existenční. Právě tato hlediska se promítají do náročnosti poskytovaných právních služeb ve věci, potřeby zvýšené péče, ale i odpovědnosti advokáta (včetně odpovědnosti za případnou škodu). Specifikum lze shledávat pouze v tom, že žalovaný ihned poté, co mu byl sdělen návrh dovolatelky na zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby, vyjádřil svůj názor, že o nákladech řízení by mělo být rozhodováno podle skutečné hodnoty věci s tím, že ve velmi krátké době doplní do spisu znalecký posudek potřebný pro určení hodnoty nemovitosti. „Dle názoru žalovaného existuje zejména judikatura Ústavního soudu, kterou bylo v řízeních aprobováno procesní jednání, kdy účastník blanketním podáním, tedy podáním neobsahujícím věcnou argumentaci, ale toliko podáním vytvářejícím prostor pro doplnění příslušného věcného argumentu v konkrétní vymezené lhůtě za účelem doplnění podkladů pro takovou argumentaci, kdy bylo dovozeno, že rozhodující subjekt musí k takovým podáním přihlédnout a dokonce je z hlediska jistoty a předvídatelnosti dovozováno, že rozhodující orgán nesmí v zásadě bez předchozího upozornění rozhodnout dříve, než taková vymezená lhůta uplyne, pokud k takovému postupu není nucen aktuálním procesním vývojem (srov. body 92 a 93 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. 8. 2017, dále např. nález sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013, nález sp. zn. II. ÚS 1820/16 ze dne 20. 9. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 494/15 ze dne 30. 6. 2015.).“ Podle žalovaného „ve světle principů právní jistoty a předvídatelnosti...soud prvního stupně mohl a měl vyčkat uplynutí krátké lhůty a doplnění znaleckého posudku, které by soudu bez jakýchkoliv obtíží či nákladů umožnilo rozhodnout o nákladech řízení primárním předvídaným způsobem tak, aby právě náklady řízení korespondovaly s významem daného sporu a náročnosti poskytovaných právních služeb. Takové následky přitom nemohou být pro druhou stranu překvapivé, neboť je v zásadě měla předvídat již při podání žaloby a důsledně zvažovat, zda tuto podat či nikoliv, neboť od samého počátku věděla, že se žaloba týká vysoce hodnotné nemovitosti.“ Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně je zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je – jak bude vyloženo níže – přípustné a je i důvodné.
10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., se odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.
12. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013; k tomu srov. bod č. 10 tohoto usnesení).
13. Lze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že (také) Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů (dovolacího) řízení vychází z ustáleného právního závěru, že lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění, stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, nebo ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014, ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1302/2015, ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 7. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
14. Současně však Nejvyšší soud judikoval, že pro stanovení výše odměny za zastupování advokátem ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi), je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. ledna 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu podle něhož činí tarifní hodnota 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo ze dne 20. července 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015].
15. Tento v judikatuře dovolacího soudu ustálený právní názor neshledává (z pohledu ústavně právní optiky) vadným ani Ústavní soud, který ve svém aktuálním usnesení ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, mj. vyložil: „Jestliže v poměrech souzené věci nebylo možno bez obtíží zjistit hodnotu předmětného pozemku, byl soud povinen vyjít z tarifní hodnoty uvedené v §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“
16. Pro úplnost sluší se dodat, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí (jako svého druhu obiter dictum) položil též (do budoucna) významnou otázku: „Nebylo by vhodnější vždy aplikovat ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu?“ a dodává, že: „Přítomnost či absence takového údaje je totiž skutečností značně nahodilou. Nevypovídá vůbec nic o náročnosti soudního sporu či o náročnosti poskytované služby. Výše odměny advokáta se však v závislosti na této nahodilé skutečnosti může lišit v řádech. Před zahájením soudního sporu by přitom měl mít účastník (alespoň za pomoci svého právního zástupce) možnost učinit si představu o možných nákladech řízení, a to opět alespoň v již zmíněných řádech, Tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve stovkách tisíc korun. V této věci se však Ústavní soud nemusel těmito úvahami zabývat a je nepochybně vhodnější, aby se jimi zabýval Nejvyšší soud.“
17. K posledně uvedenému Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017, zaujal následující právní závěry:
17.1. „Nejvyšší soud za stávajícího právního stavu nenalézá dostatečné právní argumenty k přijetí kategorického závěru, že ve všech sporech, respektive ve věcech, jde-li o (mj.) právní vztah k nemovité věci, je nezbytné aplikovat §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tedy je nezbytné vždy vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč. Nejvyšší soud jednak odkazuje na své závěry, které již vyjádřil ve svých předchozích (shora označených) rozhodnutích, v nichž byla řešena i nejednotná rozhodovací praxe na půdě Ústavního soudu, v situaci, kdy ‚nálezová‘ judikatura k předmětné materii absentuje, a proto se ani neuplatní režim ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Ostatně sám Ústavní soud v posledně zreferovaném rozhodnutí nenaznal, že by uvedená právní materie měla dosahovat ústavně právní kolize, jež by Ústavní soud nutila odpovídajícím způsobem zakročit ve formě vydaného nálezu, v němž by případně přijal právní názor o nezbytnosti aplikovat v uvedených věcech vždy §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, a takto vydaným nálezem by napříště obecné soudy zavázal k výlučné aplikaci tohoto pravidla chování ve skutkově obdobných případech.
17.2. Dále je třeba konstatovat, že přijetí právního názoru o výlučné aplikovatelnosti §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu by ostatně ani neodpovídalo smyslu a účelu přijetí vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., která s účinností od 1. ledna 2013 novelizovala v předmětném rozsahu i §9 advokátního tarifu. V důvodové zprávě k označené novele advokátního tarifu se mj. uvádí, že: ‚Odměna advokáta je vždy bezprostředně spojena s odpovědností advokáta za škodu; čím vyšší odpovědnost (resp. čím větší škodu může advokát svým pochybením způsobit), tím vyšší by měla být odměna, aby advokátovi dostatečným způsobem saturovala podstoupené riziko a motivovala jej k podání bezchybných služeb na nejvyšší úrovni. Při stanovení mimosmluvní odměny je tedy vždy potřeba přihlížet nejenom k hospodářským zájmům klientů, popř. k možnostem veřejných rozpočtů, ale rovněž k oprávněným zájmům advokátů a riziku, které při výkonu své profese v dané věci podstupují.‘ Při vědomí do té doby soustředěné judikatury vztahující se k nyní sledované právní otázce přesto Ministerstvo spravedlnosti nepřistoupilo k novelizaci advokátního tarifu potud, že by napříště vyhláškou stanovilo, že ve věcech týkajících se právního vztahu k nemovitosti budou soudy při rozhodování o odměně advokáta vycházet pouze z fixní tarifní hodnoty ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
17.2. O zcela jinou otázku v duchu posledně zreferovaného usnesení Ústavního soudu jde, pakliže by měla v jakékoliv fázi soudního řízení pro účastníky plynout nejistota o tom, zda rozhodující soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – vychází, respektive při rozhodování o náhradě nákladů řízení bude vycházet (podle jeho závěru) z ověřitelného údaje o ceně sporného nemovitého majetku, dotčeného předmětnou určovací žalobou, či nikoliv.
17.3. S přihlédnutím k čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantujícímu účastníkům řízení právo na spravedlivý proces, je podle Nejvyššího soudu žádoucí, aby rozhodující soud účastníkům řízení pro případ, že z obsahu spisu vyplývá informace o hodnotě nemovité věci, která je předmětem soudního sporu o určení právního vztahu k ní, zprostředkoval, respektive procesně odpovídajícím způsobem signalizoval účastníkům tuto právně významnou okolnost, a odstranil tak případné pochybnosti ohledně očekávaného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, tj. zda v daném sporu bude při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, anebo z předmětné ceny (z ověřitelného údaje o ceně) nemovité věci.
17.4. Lze uzavřít, že v případě jakýchkoliv pochybností vztahujících se k ceně nemovitosti (a to např. i s o hledem na logicky vadné, nesrozumitelné, neurčité či jinak defektní závěry znalce obsažené v jím zpracovaném posudku o obvyklé ceně posuzované nemovitosti) budou zpravidla (nedojde-li k odstranění těchto pochybností) naplněny podmínky pro aplikaci §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“
18. V daném případě z obsahu procesního spisu vyplývá, že soud prvního stupně vyzval advokáta žalovaného, aby se vyjádřil k učiněnému zpětvzetí žaloby (žalobkyní), což žalovaný prostřednictvím svého advokáta učinil podáním doručeným nalézacímu soudu dne 19. října 2016. V něm advokát žalovaného navrhl, aby žalobkyni byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení podle §146 odst. 2 o. s. ř. za dva úkony právní služby, a dále za dva režijní paušály včetně částky odpovídající (21 %) daně z přidané hodnoty. V závěru svého vyjádření žalovaný, respektive jeho advokát uvedl, že: „Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je věc penězi ocenitelná, není na místě postupovat podle §9 odst. 3a) ve spojení s §9 odst. 4) advokátního tarifu. Podklad pro výpočet odměny předložím soudu do 27. 10. 2016.“
19. Za dané procesní situace podle přesvědčení dovolacího soudu soud prvního stupně nepostupoval nepředvídatelně, vydal-li usnesení o zastavení řízení a s ohledem na procesní zavinění žalobkyně jí uložil povinnost nahradit náklady řízení žalovanému v celkové výši 8.228,- Kč, když při výpočtu odměny vycházel z fixní tarifní hodnoty věci ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) o. s. ř., což v daný procesní okamžik bylo plně souladné i s judikaturou Nejvyššího soudu. Sama okolnost, že žalovaný ve svém vyjádření k učiněnému zpětvzetí žaloby uvádí, že v jím určeném termínu předloží soudu „podklad pro výpočet odměny“ , nepředstavovala v daný procesní okamžik žádnou právně relevantní informaci, jež by měla vést soud prvního stupně k dalšímu protahování řízení. Jinými slovy řečeno, soud prvního stupně zde měl všechny podklady k tomu, aby neprodleně rozhodl na základě podaného zpětvzetí žaloby a o náhradě nákladů řízení po vyjasnění (v této věci ne příliš složité) otázky, kdo z procesního hlediska (pro případ, že řízení bude zastaveno) zavinil takto vzniklou procesní situaci, a který z účastníků je tedy povinen případně (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) nahradit druhé straně jí dosud vzniklé náklady řízení.
20. Pakliže to není účastník, kdo může soudu určovat lhůty k vydání (byť i procesního) rozhodnutí, a pokud se v daném řízení soustředily všechny právně významné podklady k tomu, aby bylo možné rozhodnout na základě učiněného zpětvzetí žaloby a vyjádření k tomuto dispozitivnímu úkonu, soud prvního stupně nijak nepochybil, jestliže za takto popsané procesní situace přistoupil k vydání předmětného rozhodnutí, jímž rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
21. Je nepochybné, že i kdyby snad žalovaný v jeho písemném vyjádření ke zpětvzetí žaloby přímo uvedl (sdělil soudu informaci), že očekává v nejbližší době zpracování znaleckého posudku ohledně zjištění hodnoty žalobou dotčeného pozemku, a to za účelem soustředění podkladu pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nebylo i přesto povinností soudu prvního stupně vyčkávat na předložení takového posudku, neboť samotné předložení takové listiny by ještě (bez dalšího) neznamenalo důvod k vydání rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s reflexí znalecky zjištěné tržní ceny pozemku, nýbrž zjevně by vedlo k dalšímu prodloužení řízení. Je tomu tak z toho důvodu, že v takovém případě (předložení znaleckého posudku o tržní ceně předmětného pozemku) by bylo povinností soudu umožnit žalobkyni, aby se k němu mohla vyjádřit, přičemž v úvahu by přicházelo i nařízení jednání, jestliže by žalobkyně vznesla proti tomuto posudku takové výhrady, pro které by bylo nutné nařídit jednání za účelem vyjasnění sporných otázek, což by mohlo dále ještě vést k odročení jednání za účelem předvolání znalce (který takový posudek zpracoval), o vyjasnění sporných bodů v posudku, respektive k případnému vypracování doplnění posudku, či zpracování revizního posudku, pokud by zde panovaly stále pochybnosti o tržní ceně pozemku a soudu by se nepodařilo v součinnosti s účastníky a znalcem takové pochybnosti rozptýlit. Ať už si i v tomto směru soud prvního stupně uvedené konsekvence uvědomoval (což dovolací soud předpokládá, byť takové úvahy nebyly promítnuty do odůvodnění písemného vyhotovení předmětného usnesení), či nikoliv, podstatné je, že postup soudu prvního stupně za daného procesního stavu byl předvídatelný, vycházel z obsahu procesního spisu a odpovídal dosavadní rozhodovací praxi.
22. Nejvyšší soudu reflektuje právní názor Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15, vyložil, že existuje-li v soudním řízení časový prostor k tomu, aby mohlo dojít ke znaleckému ocenění nemovitostí, které jsou předmětem žaloby na určení vlastnictví k nim, je třeba k takové znalecké verifikaci přistoupit, nicméně má za to, že v poměrech této věci – jak byly shora zrekapitulovány rozhodující okolnosti – takový postup ze strany soudu prvního stupně v úvahu nepřicházel, neboť do doby vydání rozhodnutí o zastavení řízení soud prvního stupně vědomost o existenci či zpracovávání (na základě objednávky žalovaného) znaleckého posudku o tržní ceně pozemku neměl.
23. Jestliže tedy odvolací soud za popsané situace, jinak správně si vědom předmětné judikatury dovolacího soudu (která vskutku není zatížená rozpornými závěry, jak nepřiléhavě dovozuje žalobkyně ve svém dovolání), v řešení otázky, za jakých okolností lze rozhodovat o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení k nemovitému majetku podle §8 odst. 1 či §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dospěl k závěru, že bylo povinností soudu prvního stupně vyčkat s rozhodnutím o zastavení řízení až do předložení znaleckého posudku žalovaným, učinil tak s jistým přehlédnutím toho, co je naznačeno v předchozím odstavci. Tj. především s přehlédnutím informace, která se soudu prvního stupně ze strany žalovaného dostala (viz shora již zmíněné vyjádření žalovaného – arg.: „Podklad pro výpočet odměny předložím soudu do 27. 10. 2016.“ ), jakož i se zohledněním postupu, který by soud prvního stupně musel dodržet, aby mohl vůbec rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle §8 odst. 1 advokátního tarifu.
24. Jinak řečeno, procesní a případně též v úvahu přicházející verifikační úkony, které by v takovém případě musely být zrealizovány soudem prvního stupně (zachování možnosti žalobkyni vyjádřit se ke znaleckému posudku, případně nařízení jednání za účelem jeho verifikace a dalšího dokazování ohledně zjištění hodnoty předmětného pozemku) naznačují - v porovnání s procesním stadiem nastanuvším po zpětvzetí žaloby (kdy – opakovaně zdůrazněno - žalovaný ani ve svém vyjádření k žalobě, ale ani v rámci svého vyjádření ke zpětvzetí žaloby nesignalizoval soudu prvního stupně existenci znaleckého posudku určujícího hodnotu předmětného pozemku) – by zcela nepochybně představovaly nepoměrné obtíže se zjištěním hodnoty uvedeného pozemku.
25. Z popsaného tedy plyne, že postup soudu prvního stupně byl za dané procesní situace správný a procesně uvážený.
26. Nejvyšší soud tudíž ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř. přistoupil ke změně dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu v rozsahu, jak se podává z výroku I. tohoto usnesení.
27. S ohledem na ad 26 dovolací soud podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 2 o. s. ř. změnil též usnesení odvolacího soudu v jeho výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že uložil žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobkyni k rukám jejího advokáta ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.698,30 Kč. Výše odměny advokáta žalobkyně byla stanovena z tarifní hodnoty [76.956,- Kč (náklady odvolacího řízení přisouzené žalovanému podle napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) – 8.228,- Kč (náklady prvoinstančního řízení přisouzené žalovanému podle rozhodnutí soudu prvního stupně)] 68.728,- Kč, a sestává se z 1 úkonu právní služby po 1.930,- Kč (§11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu), z 1 paušálu hotových výloh po 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), to vše s připočtením částky 468,30 Kč odpovídající 21 % DPH (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř.
29. Výše odměny advokáta žalobkyně v dovolacím řízení byla stanovena z tarifní hodnoty 71.426,- Kč. Je tomu tak z toho důvodu, že součet peněžitých plnění vyplývajících z dovoláním napadených nákladových výroků činí celkem [náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 76.956,- Kč podle dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu – 8.228,- Kč náklady řízení přisouzené žalovanému podle usnesení soudu prvního stupně (z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka souhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně, který ji uložil povinnost nahradit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 8.228,- Kč) + náklady odvolacího řízení ve výši 2.698,- Kč] 71.426,- Kč.
30. Náklady dovolatelky v tomto dovolacím řízení sestávají z odměny jejího advokáta za 1 úkon právní služby (podané dovolání ve smyslu §11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu), a dále z náhrady hotových výdajů a částky představující 21 % daň z přidané hodnoty.
31. Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“, takže dovolatelce prostřednictvím jejího advokáta přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny podle §11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 advokátního tarifu.
32. Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v dovolacím řízení tak tvoří částka 71.426,- Kč, z níž mimosmluvní odměna činí 3.980,- Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu) a polovina mimosmluvní odměny pak částku 1.990,- Kč (§11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu). S náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu za 1 úkon právní služby ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 480,90 Kč, tak jde celkem o částku 2.770,90 Kč.
33. Žalovaný je tedy povinen na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit dovolatelce celkem částku 2.770,90 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jejího advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu