ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4388.2015.1
30 Cdo 4388/20152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně N. H., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 7 000 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 72/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2015, č. j. 53 Co 16/2015-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu o zaplacení částky 7 000 000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni v důsledku trestního stíhání, v němž byla posléze zproštěna obžaloby, a to jednak nepřiměřenou délkou řízení, jednak nezákonným rozhodnutím – usnesením o zahájení trestního stíhání. Současně odvolací soud potvrdil i rozhodnutí, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které výslovně směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání dílem (co do rozhodnutí ve věci samé) jako nepřípustné a dílem (co do rozhodnutí o nákladech řízení) pro vady.
Napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, záviselo na posouzení otázky hmotného práva spočívající ve stanovení počátku běhu promlčecí doby podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), a ve zhodnocení námitky promlčení uplatněné žalovanou z hlediska jejího souladu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.).
Dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné, neboť obě uvedené otázky byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již dříve uvedl, že „subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2011; lze navíc poukázat na to, že obdobný závěr byl přijat již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4705/2007, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 921/10; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Není přitom rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle §32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 OdpŠk (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009).
V případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011), pod bodem III. ke skončení řízení uvedl, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Kdy nabývá rozhodnutí právní moci, upravují samostatně jednotlivé procesní předpisy, tj. občanský soudní řád, soudní řád správní a trestní řád. V trestním řízení je úplná právní moc rozsudku, kdy rozsudek již nelze napadnout opravným prostředkem v žádné jeho části, upravena v §139 odst. 1 tr. ř. Tímto okamžikem je určitá otázka v konkrétním trestním procesu definitivně vyřešena a řízení před soudy pravomocně skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012).
Konečně ani otázka, zda žalovaná při posuzování žádosti o náhradu nemateriální újmy postupovala v rozporu s dobrými mravy, když vznesla námitku promlčení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku ze zjištění soudů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2369/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/2015, odmítnuta). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, bylo v souladu s judikaturou Ústavního soudu dosaženo závěru, že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, což není případ žalobkyně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04), a to proto, že bez ohledu na postup žalované měla žalobkyně zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011).
Dovolatelka byla vyhlášení zprošťujícího rozsudku osobně přítomna. Její popis nemajetkové újmy potvrzuje, že podrobné odůvodnění zprošťujícího rozsudku k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy nebylo potřeba, neboť všechny z pohledu žalobkyně relevantní skutečnosti byly žalobkyni známy již při vyhlášení rozsudku, případně dříve.
Jelikož dovolatelka podala dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně co do náhrady nákladů řízení, jakož i do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti, neboť dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (srov. §241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nespočívalo na posouzení námitky promlčení a jejího souladu s dobrými mravy a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatelka ve svém dovolání neuvedla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. 2. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu