ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4552.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4552/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CREDITEX HOLDING, a.s., IČ 16193938, se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru 701/3, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 168/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2016, č. j. 68 Co 64/2016-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 16. 10. 2015, č. j. 42 C 168/2014-123, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 165 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 88 K 22/2004.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
K námitce žalobkyně ohledně (ne)přiměřenosti délky předmětného konkurzního řízení Nejvyšší soud připomíná, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1027/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3566/15), což v případě žalobkyně není.
Na vysvětlenou žalobkyni Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz §31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz §31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz §31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, a výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1027/2015), což není případ žalobkyně.
Námitka žalobkyně, že soudy měly zvážit, jaká forma a případně výše zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu má být v daném případě poskytnuta, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud dospěl k závěru, že v předmětném konkurzním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013).
Rovněž námitka žalobkyně, že nesouhlasí s postupem soudu v tom, že pokud dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, je již zcela nadbytečné hodnotit kritéria uvedená v §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na ní své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. výše uvedená usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97, nebo sp. zn. 30 Cdo 135/2013). Odvolací soud totiž před konstatováním závěru, že nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě (k nesprávnému úřednímu postupu), zohlednil nejen specifika posuzovaného konkurzního řízení, ale posoudil i kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk.
Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitku uvedenou v dovolání (že je zde důvodná pochybnost o nepodjatosti členů senátu Městského soudu v Praze, kteří měli v tomto kompenzačním řízení rozhodovat o pochybení svého kolegy, soudce činného v předmětném konkurzním řízení, které navíc probíhalo u stejného soudu, u něhož sami působí – tito soudci senátu odvolacího soudu se měli sami vyloučit z rozhodování pro podjatost s ohledem na jejich kolegiální poměr ke konkurznímu soudci).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobkyně blíže specifikovala, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobkyně pro daný dovolací důvod za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitku žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Jelikož žalobkyně podala dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a v části není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu