ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4870.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4870/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 132/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 14 Co 84/2015-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 24 C 132/2011-139, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 40 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 12. 10. 2011 do zaplacení (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu co do částky 139 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 12. 10. 2011 do zaplacení. Dále řízení co do částky 77 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 14 Co 84/2015-179, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 40 688 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 12. 10. 2011 do zaplacení a do částky 98 562 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Odvolací soud také uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4 539 Kč (výrok II), stejně jako náklady odvolacího řízení ve výši 4 080 Kč (výrok III).
Uvedených částek se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 343/2006 (do vyloučení nároku k samostatnému projednávání vedeno pod sp. zn. 4 C 481/2000), které ke dni rozhodnutí odvolacího soudu trvalo 15 let a 1 měsíc a dosud neskončilo. Žalovaná již při předběžném projednání vyplatila žalobci částku 77 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
Otázka posouzení skutkové a právní složitosti původního řízení (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že složitost původního řízení byla způsobena častými změnami legislativy a neexistencí ustálené rozhodovací praxe ohledně pravomoci k projednání a rozhodnutí věci, přičemž bylo nutno tuto otázku vyřešit v řízení podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (srov. část IV písm. a/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“).
Odvolacímu soudu by bylo možno vytknout, že se výslovně při stanovení výše zadostiučinění nevyjádřil k podílu postupu soudu v původním řízení na jeho nepřiměřené délce (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Z napadeného rozsudku je však zjevné, že právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobci vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Ani při řešení otázky náležitostí odůvodnění rozhodnutí se proto odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Při řešení otázky, zda mělo být jako důvod prodloužení řízení zohledněno opakované rušení soudních rozhodnutí v původním řízení, se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, neboť ze skutkových zjištění v posuzované věci neplyne, že by rozhodnutí soudu prvního stupně byla rušena pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování závazného právního názoru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Ani námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při posuzování otázky významu řízení pro žalobce odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, když uvedl, že řízení o poskytnutí bezplatné zprávy o údajích uchovávaných o žalobci jako podnikateli a zlikvidování těchto údajů nespadá do kategorie rozhodnutí, jejichž zvýšený význam pro účastníka se presumuje, význam předmětu řízení pro dovolatele proto posoudil jako standardní a výši zadostiučinění z tohoto důvodu nesnížil ani nezvýšil (srov. část IV písm. d/ Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu