ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4971.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4971/2016-189
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 5/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 51 Co 2/2016-148, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 51 Co 2/2016-148, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 4. 2015, č. j. 48 C 5/2013-83, se zrušují v rozsahu, v jakém jimi byl zamítnut nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 2. 1. 2013 domáhal na žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena mimo jiné nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 57/2006. Předmětem tohoto řízení byla žaloba proti nezákonnému zásahu správního orgánu vůči žalobci.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 48 C 5/2013-83, mimo jiné uložil žalované písemně se žalobci omluvit doporučeným, datovaným a k podpisu oprávněnou osobu podepsaným dopisem znění uvedeného v rozsudku (výrok III) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV). Tyto výroky se týkaly odškodnění žalobce ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení před Městským soudem v Praze rozhodujícím ve věci správního soudnictví. Konečně soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 200 Kč (výrok V).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 51 Co 2/2016-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné ve výrocích III a IV o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13 000 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně dospěl po provedení dokazování, v rozsahu dovoláním dotčeného rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení před správním soudem, k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce se žalobou podanou dne 24. 2. 2006 k Městskému soudu v Praze a vedenou pod sp. zn. 5 A 174/2010 domáhal vyslovení nezákonnosti zásahu Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha (dále jen „Policie ČR“) vůči své osobě. Nezákonný zásah měl spočívat v bezdůvodném použití násilí ze strany příslušníka Policie ČR P. F. vůči žalobci dne 28. 12. 2005 a neoprávněném pořizování videozáznamu o průběhu poskytování informací za účasti žalobce ve dnech 28. 12. 2005 a 29. 12. 2005. Žalobce se dále domáhal vyslovení zákazu žalované pokračovat v zásahu nebo opakovat takový zásah. Současně žalobce podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým bude takové chování žalované zakázáno. Usnesením ze dne 30. 3. 2006 soud zamítl návrh žalobce na nařízení předběžného opatření. Výzvou ze dne 9. 6. 2006 požádal soud Ministerstvo vnitra jako původního žalovaného o vyjádření k žalobě. Vyjádření bylo soudu doručeno dne 3. 8. 2006, současně byly připojeny i dva spisy, když třetí spis (který se jevil pro projednávanou věc jako zásadní) nebyl k dispozici, a původní žalovaný se tak nemohl ve věci vyjádřit. Původní žalovaný se ve věci vyjádřil až dne 12. 2. 2007, a soud zaslal toto vyjádření žalobci dne 21. 2. 2007. Soud dne 17. 10. 2008 nařídil jednání na den 3. 12. 2008. Dne 2. 12. 2008 se ve věci vyjádřil žalobce, označil důkazy, vzal žalobu částečně zpět ohledně požadavku na vrácení vybrané úhrady a upřesnil žalobní petit. Dne 3. 12. 2008 se konalo jednání, na kterém bylo dohledáno podání žalobce z předešlého dne a jednání bylo odročeno za účelem seznámení s rozšířeným žalobním petitem a dání možnosti původnímu žalovanému se k němu vyjádřit. Původní žalovaný se dne 9. 1. 2009 vyjádřil k podání žalobce, který reagoval svou replikou dne 4. 2. 2009. Dne 4. 2. 2009 se konalo jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba z části odmítnuta, z části zamítnuta a v části bylo řízení zastaveno. Podáním doručeným soudu dne 28. 4. 2009 podal žalobce kasační stížnost. Dne 28. 7. 2009 soud zaslal původnímu žalovanému kasační stížnost k vyjádření. Dne 13. 10. 2009 předložil soud věc Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti. Rozsudkem ze dne 2. 6. 2010 Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek ze dne 4. 2. 2009. Dne 20. 8. 2010 vyzval soud nově označenou žalovanou – Policii ČR, aby se vyjádřila k podané žalobě ve lhůtě jednoho měsíce. Podáním ze dne 18. 10. 2010 požádala Policie ČR o zaslání všech příloh a zároveň o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě. Policie ČR se následně vyjádřila dne 12. 11. 2010 a žalobce na to reagoval replikou ze dne 20. 12. 2010. Dne 14. 12. 2011 se konalo jednání, na kterém bylo řízení zastaveno, když žalobce zohlednil stanovisko Policie ČR ze dne 12. 11. 2010, že nemohou být přijata žádná kázeňská opatření vůči pracovníkům předmětného oddělení policie, neboť tito zde již nepracují a oddělení bylo zrušeno. Opakování zásahu tak již nehrozí a další protahování sporu je neekonomické. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 2. 1. 2012.
5. Soud prvního stupně při svém právním posouzení postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž dovodil, že byť soud postupoval v zásadě plynule, bylo řízení trvající 5 let a 10 měsíců nepřiměřeně dlouhé, přičemž konstatování porušení práva nepovažoval za dostačující. S ohledem na to, že délka řízení nedosáhla šesti let, řízení bylo relativně složité a soud až na drobné výjimky postupoval v zásadě plynule, žalobce se podílel na délce řízení svými žádostmi o odročení jednání a opakovaným zpřesňováním žalobního petitu a tím, že vyjádření předkládal až před nařízeným jednáním, žalobci bylo částečně plněno již v průběhu řízení v roce 2008 a v roce 2010 odpadly důvody pro další vedení sporu. Z toho dovodil soud prvního stupně, že přiměřeným zadostiučiněním je omluva. Co do peněžitého zadostiučinění ve výši 100 000 Kč pak shledal žalobu nedůvodnou.
6. Odvolací soud zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho názorem, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a samotné konstatování porušení práva není dostatečným způsobem zadostiučinění, přičemž za přiměřenou formu satisfakce odvolací soud rovněž považoval omluvu, a to zejména s přihlédnutím k významu předmětu řízení pro žalobce. Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobce, že řízení pro něho mělo zvýšený význam. Odvolací soud uvedl, že nezákonný zásah Policie ČR měl spočívat v tom, že se dva konkrétní policisté, s nimiž se žalobce dostal do styku při vyřizování své stížnosti, chovali k žalobci arogantně a vulgárně a že od něj neoprávněně vybrali částku 37,50 Kč. Takový zásah nemůže podle odvolacího soudu objektivně znamenat žádnou vážnou újmu na právech žalobce, proto je odvolací soud toho názoru, že předmět řízení měl pro žalobce pouze nevelký význam, a proto psychická újma ohledně nejistoty z výsledku řízení nemohla být nijak významná. Pro úplnost odvolací soud uvedl, že se žalovaná mýlí, když má za to, že pokud soud nepřiznal peněžité zadostiučinění, nemůže přiznat ani omluvu, neboť omluva je samostatnou formou satisfakce, byť není v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk výslovně uvedena. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé IV jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části výroku I o věci samé, kterým byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud podle žalobce nesprávně vyložil a aplikoval podmínky a kritéria pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, obsažená v ustanovení §31a odst. 2 a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk, a závažnost vzniklé újmy. Přestože žalobce má za to, že odvolací soud posoudil nesprávně všechna kritéria počínaje kritériem významu řízení pro poškozeného, dále složitosti řízení, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci v průběhu řízení a výsledku řízení, je z obsahu jeho dovolání zřejmé, že právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. vymezuje pouze u kritéria významu řízení pro poškozeného a postupu orgánů veřejné moci. Podle žalobce šlo o řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu, tedy o řízení, jehož význam je z podstaty věci zvýšený, neboť má-li být takové řízení efektivní, musí proběhnout urychleně, jinak ztrácí smysl, přičemž význam takového řízení je zdůrazněný v §56 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého takové žaloby soud projednává a rozhoduje přednostně. Zároveň se podle žalobce jedná o řízení o právním prostředku nápravy před vnitrostátním orgánem ve smyslu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Žalobce je tedy toho názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného a přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3869/2012, a od judikatury Nejvyššího správního soudu.
9. Odvolací soud dále podle žalobce nezahrnul do svého hodnocení podmínek a kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu postup Městského soudu v Praze, který nesprávně jednal jako se žalovaným s Ministerstvem vnitra a nikoliv s Policií ČR (kterou žalobce správně v žalobě označil jako žalovanou), v důsledku čehož pak vydal nezákonné rozhodnutí a přivodil tak důvodnou kasační stížnost žalobce a zrušení daného rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, čímž prodloužil délku řízení. Žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je ve sporu o náhradu imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení třeba zohlednit právě i okolnost, že došlo ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku takového pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti tomu, postupoval-li by orgán veřejné moci z procesního hlediska bezvadně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Podle žalobce se tedy odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když nezhodnotil kritérium postupu orgánu veřejné moci při stanovení formy a výše odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
10. Odvolací soud se měl podle žalobce při výkladu a aplikaci podmínek a kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, obsažených v ustanovení §31a odst. 2 a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk, odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, když nepřiznal žalobci zadostiučinění v penězích.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání je přípustné pro posouzení typové významnosti předmětu řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu, neboť tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena.
17. Dovolání je taktéž přípustné pro řešení otázky postupu orgánu veřejné moci, když odvolací soud nezvážil jeho podíl na celkové délce řízení v situaci, kdy správní soud jednal s nesprávným správním orgánem, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Na úvod považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na své rozhodnutí ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016, ve kterém dovodil, že právo na projednání věci v přiměřené době správním soudem v řízení, které svým předmětem nespadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neplyne z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který zakládá oproti čl. 6 odst. 1 Úmluvy toliko právo na projednání věci bez průtahů, nikoli v přiměřené době, ale plyne z ustanovení §6 odst. 1 o. s. ř., které je podle §64 s. ř. s. použitelné i pro poměry správního soudnictví, a které ukládá soudu povinnost postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá. Výše uvedené se vztahuje taktéž na správní řízení soudní v projednávané věci, neboť předmětem řízení je posouzení zákonnosti zásahu orgánu veřejné moci, což je otázka, která vyplývá z veřejného práva, a proto nelze v daném případě uzavřít, že se jedná o správní řízení soudní, které by spadalo do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
20. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
21. S ohledem na první dovolací námitku se Nejvyšší soud nejprve zabýval žalobcovou námitkou spočívající v tom, že odvolací soud nepřihlédl k povaze řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu a zákonné povinnosti projednat a rozhodnout takovou žalobu přednostně.
22. Žalobce se domnívá, že otázka rychlosti postupu správního soudu v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu spadá pod kritérium §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tj. významu předmětu řízení pro poškozeného.
23. Při posouzení kritéria významu řízení dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba ve vztahu k předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
24. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
25. Podle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah”) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování.
26. Podle §56 odst. 3 s. ř. s. soud projednává a rozhoduje přednostně žaloby proti nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon.
27. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, ve spojení s citovanými zákonnými ustanoveními je zřejmé, že otázka přednostního projednání a rozhodnutí o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu nespadá pod kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť nic nevypovídá o tom, co bylo v daném řízení pro poškozeného v sázce, ale spadá pod posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. K jejímu zodpovězení je totiž třeba zkoumat, zda orgány veřejné moci postupovaly v souladu s procesními předpisy, jejichž součástí v posuzovaném případě je i zákonný příkaz projednat a rozhodnout žalobu proti nezákonnému zásahu přednostně (§56 odst. 3 s. ř. s.).
28. S ohledem na požadavek přednostního projednání a rozhodování žalob proti nezákonnému zásahu uvedený v §56 odst. 3 s. ř. s. je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 9 Aps 5/2007).
29. Úvaha o tom, zda byl v posuzovaném řízení dodržen zákonný požadavek §56 odst. 3 s. ř. s. a žaloba byla projednána a rozhodnuta přednostně, v napadeném rozsudku chybí, což činí právní posouzení žalobcova nároku odvolacím soudem neúplným, a tudíž nesprávným.
30. Nejvyšší soud se s ohledem na druhou dovolací námitku zabýval kritériem podílu správního soudu na celkové délce řízení.
31. Nejvyšší soud k tomu v již zmíněném rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, uvedl, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popřípadě v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Stejně je pak třeba hodnotit kritérium postupu orgánu veřejné moci i při stanovení odpovídající výše odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11).
32. K náležitému posouzení kritéria postupu soudů vybídl rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, když s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zdůraznil, že opakované projednávání věci na několika stupních soudní soustavy, kdy vydaná rozhodnutí musela být soudy vyšších instancí rušena z důvodu existence vad řízení či nesprávného posouzení věci, svědčí spíše o vážné dysfunkci soudního systému, a že tuto skutečnost je třeba přičítat k tíži soudům.
33. Odvolací soud se však nezabýval otázkou, z jakého důvodu došlo ke zrušení prvního rozsudku správního soudu v posuzovaném řízení a zda nešlo o tzv. kvalifikovanou kasaci ve smyslu výše citované judikatury (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009), a to přesto, že na nezákonnost rozhodnutí prvostupňového správního soudu a jeho podíl na celkové délce řízení žalobce poukázal již v žalobě. I v této otázce je tak právní posouzení žalobcova nároku odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
34. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že s ohledem na význam předmětu původního řízení pro žalobce, jak jej popsal odvolací soud, nemusí v dalším řízení dojít nutně k poskytnutí jiného zadostiučinění, než které již bylo žalobci poskytnuto. I to však záleží na tom, jakým způsobem odvolací soud zváží kritérium postupu soudů v původním řízení z hledisek výše vymezených.
35. Dalšími dovolacími námitkami žalobce, směřujícími proti přiznané formě zadostiučinění, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť o přiměřenosti poskytnuté formy zadostiučinění bude nižšími soudy nově rozhodováno.
VI. Závěr
36. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v části výroku I potvrzujícím zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV, kterým byla zamítnuta žaloba o 100 000 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
37. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu