ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2292.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2292/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Dekameron CZ s. r. o. , se sídlem v Ivančicích, Růžová 5, PSČ 664 91, identifikační číslo osoby 29243807, zastoupené Mgr. Barborou Leiterovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova 204/16, Stránice, PSČ 602 00, proti žalované SENSO s. r. o. , se sídlem v Brně, Poděbradova 287/111, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 26896478, zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1929/10, Černá Pole, PSČ 602 00, o zaplacení částky 7.457,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 241 C 24/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 27 Co 76/2013-144, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 241 C 24/2011-123, kterým bylo připuštěno přistoupení V. K., do řízení na stranu žalobce, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda lze v procesních poměrech souzené věci připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 věta první o. s. ř.), odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Tomu však nelze přisvědčit.
Dovolatelka argumentuje závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2006, pod číslem 47), podle nichž je nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., je-li proto při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu (srov. shodně zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud však v té souvislosti zároveň vysvětluje, jak již v samotném usnesení sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, tak i v celé řadě dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 847, usnesení ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 2006, pod číslem 18, a usnesení ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3728/2012, a ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010, jež jsou, jako i ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách), že otázkou, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je věcně legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení nezabývá. Věcná legitimace je totiž, jakožto otázka hmotného práva předmětem dokazování a soud ji může řešit jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé. V usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010, pak Nejvyšší soud dovodil, že nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (zejména nebylo-li dosud provedeno žádné dokazování) nelze posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního účastníka řízení, a zdůraznil, že nedostatek pasivní věcné legitimace (o niž šlo v tam souzené věci) původně žalovaného subjektu musí být zjevný, má-li na něm být založen závěr o tom, že žalobcův postup je účelový (že jde o obcházení ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř.). Tyto závěry se v plné míře uplatní též v procesních poměrech souzené věci a argumentace dovolatelky, založená na jejím přesvědčení o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku (v důsledku porušení §196a odst. 3 obch. zák.) a z něho plynoucího nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně (jenž nelze mít za zcela nepochybný, srov. zejména závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tudíž závěr o přípustnosti dovolání opodstatnit nemůže.
Dovolatelka dále prosazuje názor, podle něhož návrhem podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. nelze řešit nejistotu na straně žalobce ohledně aktivní věcné legitimace, přičemž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005, ze dne 30. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 4431/2011, ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3728/2012, a ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 79/2013. Usnesení sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, sp. zn. 33 Cdo 4431/2011 a sp. zn. 28 Cdo 3728/2012 však závěry související s nejistotou žalobce v otázce jeho věcné legitimace neobsahují a případný není ani odkaz na ostatní z uvedených rozhodnutí, neboť procesní situace, z níž vycházejí závěry v nich přijaté, není táž, o niž jde v souzené věci, v níž návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení (původního žalobce) žalobkyně z procesní obezřetnosti reagovala na procesní obranu dovolatelky, založenou na námitce neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, na jejímž základě mělo dojít k přechodu předmětné pohledávky z původního žalobce na nynější žalobkyni. Zde se uplatní jiné judikatorní závěry. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, proto je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně. V usnesení ze dne 14. dubna 2001, sp. zn. 25 Cdo 3900/2010, pak dovodil, že je třeba rozlišit nepřípustné zneužití procesního institutu přistoupení účastníka do řízení od jeho přípustného využití jako prostředku žalobcovy procesní obezřetnosti. V usnesení ze dne 28. července 2001, sp. zn. 30 Cdo 3575/2009, pak k případům, kdy žalobce hodlá „z opatrnosti“ vedení sporu rozšířit na dalšího žalovaného, zaujal názor, že takové postupy bývají z hlediska ekonomiky řízení únosné zejména u případů s takovým skutkovým základem, na němž se objektivně mohlo podílet více subjektů. K závěru o přípustnosti postupu podle ustanovení §92 odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodu procesní obezřetnosti se Nejvyšší soud přihlásil též v již citovaném usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 28. února 2012, sp. zn. II. ÚS 634/2012 odmítl), a v usneseních ze dne 3. března 2011, sp. zn. 25 Cdo 196/2011, ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 3900/2010, ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2260/2012, a ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/2011. Ani v této otázce tedy nelze dovodit rozpor řešení přijatého odvolacím soudem s judikaturou dovolacího soudu.
Pro úplnost je na místě dodat, že na souzenou věc se nevztahují ani závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, uveřejněného pod číslem 12/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (podle něhož soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř., bylo-li navrženo jen z důvodu žalobcovy nejistoty o tom, zda po zahájení řízení nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti, o niž v řízení jde), mířící na jinou procesní situaci, totiž na tu, v níž žalobce v pochybnostech, zda došlo v průběhu řízení na straně žalované k přechodu práva, o něž v řízení jde, namísto návrhu podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. učinil návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení podle ustanovení §92 odst. 1 věty první o. s. ř.
Dovozuje-li pak dovolatelka rozpor úvah odvolacího soudu se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1421/2005 též ze skutečnosti, že v souzené věci žalobkyně nebyla v době zahájení řízení věcně legitimována, neboť do řízení vstoupila až v průběhu řízení postupem podle ustanovení §107a o. s. ř., pak ani v tom jí nelze přisvědčit; jde o argumentaci zavádějící, účelově pomíjející specifické konkrétní procesní poměry souzené věci.
Protože nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu, o něž v projednávané věci nejde, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 větu první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu