ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1566.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1566/2020-491
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. D. , bytem XY, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Sabínou Hodoňovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Mostech u Jablunkova 936, proti žalovanému M. M. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Hrabcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 43/2015-380, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 49 Co 95/2018-442, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Sabíny Hodoňové, Ph.D., advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2018, č. j. 50 C 43/2015-380, zrušil ve vztahu k žalobkyni rozhodčí nález ze 4. 11. 2014, č. RN 2/2014 (výrok I), zamítl žalobu, jíž se domáhal zrušení téhož rozhodčího nálezu K. D. – v řízení před soudy nižších stupňů žalobce (výrok II), rozhodl o poplatkových povinnostech žalobkyně a K. D. (výroky III, IV) a o nákladech řízení účastníků (výroky V, VI).
Rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 49 Co 95/2018-442, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně v meritorních výrocích (I, II) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (V a VI) potvrdil, odmítl odvolání žalobkyně proti výrokům II a VI a odvolání K. D. proti výroku V (§218 písm. b/ občanského soudního řádu), žalobkyni přiznal proti žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.800 Kč a K. D. uložil zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 6.634,02 Kč. Podle odvolacího soudu režim závazkového právního vztahu založeného účastníky smlouvou o půjčce určuje závazek ze smlouvy o úvěru, protože hlavním účelem půjčky bylo získání peněžních prostředků na splacení úvěru, který žalobkyni poskytla VITACREDIT, s.r.o. (věřitelka). Bylo-li účelem smlouvy o spotřebitelském úvěru získání peněžních prostředků na koupi osobního automobilu, jsou smlouva o úvěru ze 13. 8. 2012 (§497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) a smlouva o půjčce z 12. 6. 2013 (§657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) spotřebitelskými smlouvami podle §52 odst. 1 obč. zák. Žalovaný soustavně poskytoval půjčky za účelem dosažení zisku „ve formě smluvených úroků a smluvních pokut,“ takže jeho činnost – bez ohledu na to, že neměl k tomuto druhu podnikání oprávnění – naplnila znaky podnikání (§3a odst. 1 obch. zák.). Žalobkyně při uzavírání a plnění smluv nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti anebo v rámci samostatného výkonu svého povolání (§52 odst. 3 obč. zák.). Rozhodčí smlouva může být součástí stejné listiny jako hlavní smlouva, musí být ale zřejmé, že se jedná o samostatnou dohodu, která byla stranami samostatně projednána a uzavřena. Není-li tomu tak (jako v souzené věci), je rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o půjčce absolutně neplatná (§3 odst. 3, §32 odst. 1, věta druhá, §31 písm. b/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákonů č. 245/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 466/2011 Sb. a č. 19/2012 Sb., dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“).
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Žalobkyně a K. D. uzavřeli 13. 8. 2012 smlouvu o úvěru (č. 2312000177), jíž se věřitelka (VITACREDIT s.r.o.) zavázala poskytnout jim spotřebitelský úvěr 600.000 Kč, jehož účel byl částečně vázán na koupi osobního automobilu. Smlouvou uzavřenou 15. 8. 2012 s AUTOCOM Brno, s.r.o. (prodávajícím), nabyla žalobkyně do vlastnictví za 284.000 Kč motorové vozidlo XY, které nebylo určeno k podnikání. Podle smlouvy z 12. 6. 2013 přenechal žalovaný (věřitel) žalobkyni a K. D. částku 650.000 Kč, kterou mu měli dlužníci vrátit společně a nerozdílně v dohodných splátkách. Z půjčených peněz se zavázali „uhradit alespoň 450.000 Kč na své závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 2312000177 a ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti, jež byly dne 13. 8. 2012 mezi dlužníky a společností VITACREDIT, s.r.o., IČ 28614488, uzavřeny v souvislosti s úvěrem 600.000 Kč.“ Na splacení úvěru žalobci použili 467.455 Kč. Zbylé peněžní prostředky z úvěru a z půjčky žalobkyně nepoužila pro svou podnikatelskou činnost ( „účel této části půjčky se neliší od hlavního a jediného ve smlouvě vymezeného“ ). Ve všech shora uvedených smlouvách byla žalobkyně jako fyzická osoba identifikována datem narození, bydlištěm, popř. rodným číslem. V době od 13. 10. 2011 do 16. 5. 2014 uzavřel žalovaný nejméně osm smluv o půjčce (zápůjčce). V sedmi případech šlo o půjčky úročené sazbami ve výši 25% až 40% ročně, tedy sazbami, které odpovídají nebo převyšují míru obvyklou v komerční sféře. Všechny půjčky (zápůjčky) byly zajištěny (utvrzeny) vysokými smluvními pokutami (obvykle přesahujícími 100% jistiny ročně), které žalovaný vůči rizikovým dlužníkům v plné výši uplatňoval. Rozhodčí doložku sjednala žalobkyně s žalovaným ve smlouvě o půjčce jako nedílnou součást smluvních podmínek (bod 13 smlouvy). Strany se dohodly, že – až na vyjmenované výjimky – „veškeré majetkové spory“ rozhodne s konečnou platností v rozhodčím řízení rozhodce Ing. Miloslav Lukáš, a určily pravidla pro postup v rozhodčím řízení. Rozhodčím nálezem ze 4. 11. 2014, č. RN 2/2014, byli žalobkyně a K. D. zavázáni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 650.000 Kč (jistina) s 25% úroky ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení, smluvní pokutu 2.000 Kč denně počínaje 31. 1. 2014 do zaplacení jistiny a úroků a náhradu nákladů rozhodčího řízení 5.000 Kč.
K právnímu posouzení smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce jako spotřebitelských závazků z hlediska postavení žalobkyně - spotřebitelky .
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§52 odst. 2 obč. zák.) je v postavení spotřebitele (§52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Přihlížet je třeba ke všem okolnostem panujícím při vzniku závazkového vztahu, například k označení stran ve smlouvě identifikujícími údaji, jakož i k tomu, jakým právním režimem se jejich vztah řídí. Pouhá skutečnost, že předmět plnění je hodnotný, že fyzická osoba má určité podnikatelské zkušenosti a znalosti, nebo že disponuje i podnikatelským oprávněním, neznamená, že nejedná jako spotřebitel (srov. např. rozsudky ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2869/2015, ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2441/2016, ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017). Skutečnosti vyplývající z předložených listin a skutkové závěry týkající se způsobu použití peněžních prostředků z půjčky vedly odvolací soud k právnímu posouzení spotřebitelské povahy závazkového vztahu založeného smlouvou o půjčce, jež se neodchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K formě rozhodčí doložky ve smlouvě o půjčce .
Vymezení přípustnosti – v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o.s.ř.) – je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (nesprávného právního posouzení), tj. pro každou otázku hmotného nebo procesního práva samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Námitkou, že „text rozhodčí doložky je psán stejným písmem, o stejné velikosti jako text ostatních částí smlouvy, zabírá cca 1,5 stran textu, což z ní činí nepřehlédnutelnou komponentu smlouvy, nadto se zvýrazněným souslovím 'rozhodčí řízení'“ , žalovaný řádnému vymezení přípustnosti zjevně nedostál a jeho dovolání tak trpí vadou, kterou již nelze odstranit (§241b odst. 3, věta první, §243c odst. 1 o.s.ř.).
I když není úkolem přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední, dovoluje si dovolací soud – toliko jako „obiter dictum“ – uvést následující:
Sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní; jinak je neplatná (§3 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 30. 11. 2016). Důvodová zpráva k zákonu č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., uvádí: „Základním navrhovaným prostředkem ochrany spotřebitele je především kladení důrazu na informovanost spotřebitele, a to přímo zákonnými prostředky. Rozhodčí smlouva je dohoda, která má pro postavení spotřebitele poměrně zásadní význam. Jejím podpisem se vzdává práva přístupu k soudu, což je poměrně značný zásah do práv a povinností. S ohledem na takový zásah je odůvodněné, aby byla nastavena zákonná povinnost podepisovat rozhodčí smlouvu na samostatném listě, a to pod sankcí neplatnosti takové smlouvy. Odstraní se tím nejpalčivější problematika spotřebitelských rozhodčích smluv, neboť tím dochází k zákazu sjednávat rozhodčí doložky v adhezních smlouvách. Kromě toho by měl mít spotřebitel nárok na zásadní informace, které by měl před samotným podpisem rozhodčí doložky vědět. Navrhuje se tedy v zákoně stanovit okruh obligatorních náležitostí, které by vždy měly být součástí rozhodčí doložky.“ Citované ustanovení založilo novou podmínku pro sjednání rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách. Cílem nově vloženého třetího odstavce bylo generovat situaci, kdy dodavatel předkládající spotřebiteli k podpisu smlouvu, která má v obchodní praxi až na výjimky formulářový charakter, je povinen rozhodčí doložku ze smlouvy hlavní „vyjmout“ a předložit ji spotřebiteli na samostatné listině. Mělo se tím zamezit v praxi nikoliv ojedinělému „schovávání“ rozhodčích doložek do některého z ustanovení smluv nebo smluvních podmínek psaných malými písmeny. Rozhodčí doložku ve spotřebitelských vztazích tak není možné nadále kontrahovat, neboť výlučným instrumentem založení pravomoci rozhodce k projednání a rozhodnutí sporu v rozhodčím řízení ve spotřebitelských vztazích byla v době od 1. 1. 2012 do 30. 11. 2016 rozhodčí smlouva, která musela obsahovat kvalifikované náležitosti uvedené v §3 odst. 5 zákona č. 216/1994 Sb. [srov. LISSE, Luděk. §3 (Forma rozhodčí smlouvy). In: LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: Komentář (Systém ASPI). Nakladatelství Linde (cit. 2020-11-12). ASPI_ID KO216i1994CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.].
Ochrana spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách je v českém právním řádu upravena v §51a a násl. obč. zák. Tato úprava, jejíž cílem je především ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele), má svůj původ v právu Evropské unie, mimo jiné ve Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13/EHS“). Tato skutečnost ovlivňuje postavení smluvních stran v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici [(nepřímý účinek), ESD, C-106/89, ve věci Marleasing SA proti La Comercial Internationale de Alimentacion SA, ESD, C-240-244/98, ve věci Océano Grupo proti R. M. Q., ESD, C-212/04, ve věci K. A. a ostatní, Sbírka rozhodnutí I-06057/2006]. Samotnou směrnici 93/13/EHS, jakožto součást práva EU, jež má autonomní charakter, i provádějící národní úpravu, je nutno vykládat pouze v kontextu práva EU, nezávisle na národním právu (ESD, C-29/76, ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol); tento princip akcentoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/2013.
Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 339/02, ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 511/03, ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 166/05, či ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. III ÚS 145/03, ve vztahu k rozhodčím doložkám uvedl, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, akcentoval, že ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06). V případě spotřebitele je zde veřejný zájem, vyplývající z kogentního charakteru spotřebitelského práva, prosazující princip ochrany spotřebitele.
Byla-li tedy v projednávané věci rozhodčí doložka obsažena v rámci jednotného textu smlouvy o půjčce pod bodem 13, přičemž s rozhodčí doložkou nesouvisející další ujednání v textu pokračovala (body 14 až 19), je zřejmé, že požadavkům zákona na samostatnost listiny, kterou se sjednává rozhodčí smlouva, a jejího podpisu, nebylo vyhověno.
K posouzení důkazní hodnoty svědeckých výpovědí .
Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o.s.ř. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů, §132, §211 o.s.ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, co vypověděli svědci L. B. a M. L. (závěr o jejich nevěrohodnosti řádně zdůvodnil), a jeho skutkové závěry mají oporu v ostatních důkazech, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu