ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2307.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2307/2021-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně N. M. , bytem XY, Ukrajina, zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Jaltská 7, proti žalovanému M. P. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Rusevem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, K Přehradě 319/34, o 160.993,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 97/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2021, č. j. 18 Co 51/2021-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 18 Co 51/2021-74, potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 3. 9. 2020, č. j. 10 C 97/2020-30, kterým Okresní soud v Karlových Varech uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 160.993,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 15. 8. 2018 do zaplacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže „ nevzal v potaz návrhy účastníků na schválení smíru“; v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že odvolací soud může schválit smír, přestože soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání. Připomíná, že ačkoliv se podání žalobkyně obsahující návrh na uzavření smíru ztratilo, ve spise se nachází jeho podání, z něhož je zřejmé, že se účastníci dohodli na smírném řešení sporu. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004, žalovaný zpochybnil správnost procesního postupu soudu; je přesvědčen, že výzva podle §114b o. s. ř. nebyla na místě za situace, kdy žaloba neobsahovala nezbytné tvrzení o splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž žalobkyně žalobu v tomto směru doplnila k výzvě soudu, která následovala až po výzvě podle §114b o. s. ř.; tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle obsahu dovolání žalovaný brojí proti správnosti právního závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o. s. ř., jelikož povaha a okolnosti případu neumožňovaly vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., tato námitka však nezakládá přípustnost dovolání.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2).
Ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je institutem přípravy prvního jednání ve sporném řízení, které v odůvodněných případech – vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu – dává soudu možnost, s výjimkou věcí tímto ustanovením vyloučených, vyzvat účastníka pod fikcí uznání nároku k písemnému vyjádření. Povahou věci se rozumí její typová, skutková či právní obtížnost, která sama o sobě vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o. s. ř. v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu ani po právní stránce obtížnou – tu jsou takové skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyloučeno (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2005).
V daném případě jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo v důsledku jím prováděné (avšak nedokončené) rekonstrukce bytu žalobkyně, za kterou žalovanému zaplatila celkem 349.181,50 Kč, zatímco hodnota provedených prací byla podle znaleckého posudku pouze 188.188,24 Kč. Žalovaný podal v reakci na platební rozkaz a výzvu vydanou ve smyslu §114b o. s. ř. odpor bez dalšího vyjádření. Odvolací soud nepochybil, dovodil-li, že obsah žaloby umožňoval právní kvalifikaci uplatněného nároku a nejednalo se o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, kdy by výzva ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. nebyla na místě. Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že povaha věci a okolnosti případu vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. nebránily a jeho závěr není v rozporu ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (rozhodnutí ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, nález Pléna ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 230/04, ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 883/15, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13, ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 454/04, ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13).
Výtky, že odvolací soud pochybil, jestliže nevzal v potaz účastníky navrhovaný smír, a že nebylo na místě, aby soud prvního stupně postupoval podle §114b o. s. ř., neboť žaloba neobsahovala kompletní žalobní tvrzení (přičemž její doplnění nebylo žalovanému doručeno) a následně rozhodl rozsudkem pro uznání, čímž bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, nemohou založit přípustnost dovolání. Jejich prostřednictvím totiž dovolatel neotevírá k dovolacímu přezkumu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, je nepřiléhavý, neboť na právní otázce, která v něm byla řešena, napadaný rozsudek nespočívá (odvolací soud se v posuzované věci vůbec nevyjadřoval k možnosti vydání rozsudku pro uznání v situaci, kdy účastníci učinili návrh na smír) a poukazuje-li na rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 180/2004 pomíjí, že dovolací soud zde řešil vadu řízení až poté, co posoudil dovolání jako přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění zákona 30/2000 Sb. (pro řešení jiné právní otázky).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu