ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4732.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4732/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 42, proti žalovaným 1) A. K. a 2) A. K. , zastoupeným JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem Cheb, Komenského 4, o 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 50/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2014, č. j. 13 Co 128/2011-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2014, č. j. 13 Co 128/2011-154, (až na žalobu částečně zamítající výrok III.), a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 12. 2009, č. j. 8 C 50/2009-43, se zrušují a v tomto rozsahu se vrací věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, č. j. 8 C 50/2009-43, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 250.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 10,75 % ročně za období od 1. 11. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % ročně za období od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 17. 12. 2009 a dále od 18. 12. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby České národní banky platné pro první den každého příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaných trvá, zvýšené o sedm procentních bodů, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (prodávající) a žalovaní (kupující) uzavřeli dne 29. 9. 2008 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva žalobkyně ke zde uvedeným nemovitostem na žalované za kupní cenu 2.500.000,- Kč. V článku III. kupní smlouvy se žalovaní zavázali zaplatit kupní cenu - po obdržení úvěru od Raiffeisenbank im Stiftland eG, pobočka Cheb (dále jen „banka“) - převodem na účet žalobkyně, nejpozději do 31. 10. 2008. V článku V. kupní smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % z kupní ceny pro případ zrušení kupní smlouvy odstoupením žalovaných nebo pro případ nezaplacení kupní ceny; současně bylo ujednáno právo žalobkyně jednostranně odstoupit od smlouvy, jestliže žalovaní nezaplatí kupní cenu podle podmínek sjednaných v článku III. Žalovaní ve sjednané lhůtě žalobkyni kupní cenu nezaplatili. Přípisem ze dne 3. 11. 2008 žalobkyně žalovaným sdělila, že od kupní smlouvy odstupuje z důvodu nezaplacení kupní ceny, a vyzvala je k zaplacení smluvní pokuty. Kupní smlouva neobsahuje žádné ujednání ohledně zajištění úvěru, který měl být poskytnut žalovaným na zaplacení kupní ceny, zřízením zástavního práva k převáděným nemovitostem. Žalobkyně se spolu se žalovanými zúčastnila informativního jednání v bance o možné zástavě převáděných nemovitostí. Zástavní smlouvu, která nebyla připravena, odmítla s tím, že se poradí se svým zástupcem a že se ozve. Žalovaní vypracování návrhu zástavní smlouvy nezajistili a žalobkyni ho nepředložili k akceptaci. Žalobkyně se žalovaným neozvala. Takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně posoudil podle §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), a dovodil, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, neboť žalovaní porušili smluvní pokutou zajištěnou povinnost zaplatit ve sjednaném termínu kupní cenu, přičemž neprokázali, že porušení této povinnosti nezavinili (§545 odst. 3 obč. zák.). Konstatoval, že žalobkyně sice měla své nemovitosti jako zástavu poskytnout, avšak žalovaní se s prvotním odmítnutím žalobkyně, které nemuselo být definitivní, spokojili. Pouhé odmítnutí žalobkyně podepsat obsahově nejistou zástavní smlouvu, která jí nebyla předložena, soud prvního stupně nepovažoval za postačující pro závěr, že žalovaní nezavinili porušení povinnosti zaplatit kupní cenu ve sjednané lhůtě.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 9. 2011, č. j. 13 Co 128/2011-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní prokázali, že porušení povinnosti zaplatit kupní cenu ve lhůtě do 31. 10. 2008 nezavinili. Vyšel přitom z toho, že sama žalobkyně při jednání soudu uvedla, že „byla před podpisem kupní smlouvy srozuměna s tím, že bude zřízeno zástavní právo k prodávaným nemovitostem pro zajištění úvěru žalovaných“. Výpovědí svědkyně R. T. (pracovnice banky, která s účastníky jednala) bylo prokázáno, že hlavním důvodem negativního postoje žalobkyně byla její obava, že prodávané nemovitosti by byly zatíženy zástavním právem v době, kdy by ještě byla vedena v katastru nemovitostí jako vlastnice. Účastníci se rozešli s tím, že se žalobkyně poradí s právníkem a ozve se. Jestliže tak neučinila, tj. nevyjádřila kladný přístup k zřízení zástavního práva, nemělo již vypracování konkrétní zástavní smlouvy smysl. Tvrzení žalovaných, že po jednání v bance dne 29. 9. 2008 žalobkyni kontaktovali, prokazují žalobkyní doložené hovory z 8. 10. 2008 a 26. 10. 2008 a SMS žalovaného zaslaná dne 21. 10. 2008 žalobkyni. Odvolací soud tak dovodil, že žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 33 Cdo 980/2013-127, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně shledal přípustným i důvodným. Formuloval a odůvodnil závěr, že žalovaní porušení povinnosti zaplatit žalobkyni kupní cenu zavinili alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. V situaci, kdy v době uzavření kupní smlouvy neměli bankou poskytnutý úvěr na úhradu kupní ceny, měli a mohli předvídat, že při vyřizování úvěru mohou vzniknout komplikace a průtahy, jež jsou způsobilé ohrozit včasné splnění jejich závazku, tj. uhradit kupní cenu nejpozději do 31. 10. 2008, a to tím spíše, že předpokladem poskytnutí úvěru bylo jeho zajištění zástavním právem zřízeným na převáděných nemovitostech ve vlastnictví žalobkyně. Ta sice ústně přislíbila své nemovitosti ke zřízení zástavního práva poskytnout, jednoznačné vymezení zástavního práva se závazkem žalobkyně zástavní smlouvu uzavřít však nebylo obsaženo v kupní smlouvě ani jiné listině. Pouhý příslib či srozumění žalobkyně nepovažoval dovolací soud za právně závazné jednání, jež by mohlo být dostatečné z hlediska jistoty získání úvěru. Dovolací soud se tak neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že žalovaní nejsou povinni zaplatit žalobkyni smluvní pokutu, protože porušení zajištěné povinnosti nezavinili .
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 13 Co 128/2011-154, potvrdil ve výroku I. - vyjma lhůty k plnění - rozsudek ze dne 17. 12. 2009, č. j. 8 C 50/2009-43, kterým Okresní soud v Chebu uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 250.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), rozhodl o lhůtě k plnění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni přisouzenou částku spolu s úrokem z prodlení ve splátkách po 5.000,- Kč měsíčně, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu pod ztrátou výhody splátek, vždy do 15. dne v měsíci (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení převyšujících příslušenství přiznané soudem prvního stupně (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy všech stupňů (výrok IV.). Rozhodl tak, jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku, jímž bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno. Žalovaným umožnil zaplatit žalobkyni přisouzenou pohledávku s příslušenstvím ve splátkách s přihlédnutím k jejich osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům a charakteru pohledávky představující jen sankci za nedodržení lhůty k plnění (§160 odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení rozhodl za použití §150 o. s. ř. a žalobkyni přiznal jen jejich jednu polovinu vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele; ty spatřoval v tom, že žalobkyně nedostála svému ústnímu příslibu poskytnout své nemovitosti ke zřízení zástavního práva k zajištění úvěru, ač jí muselo být zřejmé, že k zajištění musí dojít před podpisem kupní smlouvy.
Proti výrokům I., II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně (mimo jiné) nastolují otázku, zda uplatňování smluvní pokuty za situace, kdy žalobkyně porušila slib daný žalovaným, že nemovitosti dá do zástavy, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Dovolacímu (zřejmě správně odvolacímu) soudu vytýkají, že se v rozporu se závěry vyslovenými v judikatuře dovolacího soudu nezabýval jejich námitkou, kterou uplatňovali již v rámci řízení před soudem prvního stupně, že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy. Připomínají zjištěné skutkové okolnosti, pro něž jim banka úvěr neposkytla, a zdůrazňují zejména, že žalobkyně bez objektivních důvodů nesplnila svůj ústní příslib, ačkoli si musela být vědoma toho, že bez poskytnutého úvěru nebudou moci splnit závazek zaplatit kupní cenu. V tomto ohledu odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 15 Co 162/2004, z nichž citují vybrané pasáže. Závěrem navrhují, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Žalobkyně se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a dovolání žalovaných nepovažuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř.; napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalovaní namítají nesprávné (neúplné) právní posouzení věci, jestliže odvolací soud - vzhledem ke zjištěným skutečnostem - nepoužil korektiv dobrých mravů a žalobkyni neodepřel ochranu výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty (§3 odst. 1 obč. zák.).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. I výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62). Dovodil přitom, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Použití §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14.
V posuzovaném případě se odvolací soud otázkou, zda nárok žalobkyně uplatněný vůči žalovaným lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nezabýval, ač se žalovaní s poukazem na zjištěné okolnosti případu (příslib, resp. srozumění žalobkyně před uzavřením kupní smlouvy, že své nemovitosti poskytne ke zřízení zástavního práva k zajištění úvěru, z něhož měli uhradit kupní cenu, a neochota žalobkyně po uzavření kupní smlouvy dát své nemovitosti do zástavy) domáhali aplikace §3 odst. 1 obč. zák. (viz např. jejich podání ze dne 4. 6. 2009 na čl. 18 spisu, popř. jejich odvolání ze dne 3. 2. 2010 na čl. 50 a násl. spisu).
Jestliže odvolací soud v řízení zjištěné okolnosti daného případu nepoměřoval §3 odst. 1 obč. zák., je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Protože se žalovaným podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitka se dovolací soud - vzhledem k zaujatému závěru - již nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu