ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1776.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1776/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. I. s. r. o. se sídlem, zastoupené JUDr. Z. D., Ph.D., advokátem se sídlem, proti žalované J. K., bytem, zastoupené JUDr. I. W., advokátem se sídlem, o zaplacení částky 25.999,- Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu ve výši 6.500,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 162/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2006, č. j. 15 Co 379/2004-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 2.650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Z. D., Ph.D., advokáta se sídlem.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 25.999,- Kč s příslušenstvím představující nezaplacenou kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě uzavřené dne 18. 12. 1996 a smluvní pokuty ve výši 6.500,- Kč.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. června 2004, č. j. 37 C 162/99-49, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 32.499,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 25.999,- Kč od 21. 2. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 15 Co 379/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 18. 12. 1996 písemně kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo nádobí značky Z. označené jako T. S., které si žalovaná u žalobkyně objednala, a žalobkyně se zavázala je dodat za sjednanou kupní cenu 25.999,- Kč. Žalovaná se zavázala kupní cenu zaplatit ve 24 měsíčních splátkách, z nichž první ve výši 2.608,- Kč byla splatná 20. 3. 1997 a dalších 23 splátek po 1.017,- Kč ke každému 20. dni v příslušném měsíci, přičemž poslední splátka měla být zaplacena 20. 2. 1999. Dále bylo dohodnuto, že žalovaná obdrží od žalobkyně částečné plnění po zaplacení částky 5.700,- Kč v podobě zboží označeného jako T. a po zaplacení celé kupní ceny v podobě zboží označeného jako T. Pro případ porušení smluvních povinností žalovanou účastnice dohodly smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží. Možnost odstoupení od kupní smlouvy sjednána nebyla. Kupní smlouva byla uzavírána u prodejního stánku žalobkyně, kde bylo vystaveno její zboží. Reprezentant žalobkyně Z. L. předvedl žalované zboží formou vybraných vzorků z jednotlivých sad nádobí a nabídku doplnil předložením prospektu, v němž byly jednotlivé sady nádobí vyobrazeny a v kupní smlouvě pak označeny čísly. Žalovaná věděla, které konkrétní nádobí je předmětem koupě. Kupní smlouvu vlastnoručně podepsala, aniž k tomu byla nucena Z. L. nebo svou hospodářskou či sociální situací; za žalobkyni smlouvu podepsal její reprezentant Z. L., jenž téhož dne uzavřel se žalovanou coby zástupkyní stavební spořitelny smlouvu o stavebním spoření. Oba soudy na základě výkladu obsahu kupní smlouvy (§35 odst. 2 obč. zák.) a s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem neuvěřily tvrzením žalované, že na její straně nebyla dána vůle uzavřít kupní smlouvu, nýbrž pouze předběžnou (nezávaznou) smlouvu, případně že kupní smlouvu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dopisem ze dne 12. 1. 1997 sdělila žalovaná žalobkyni, že od smlouvy odstupuje, neboť objednané zboží nemá žalobkyní deklarované vlastnosti. Žalobkyně s odstoupením nesouhlasila. Na kupní cenu žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastnice uzavřely kupní smlouvu podle §613 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění v tu dobu účinném (dále opět jen „obč. zák.“), která byla žalovanou uzavřena svobodně a vážně a splňuje též požadavek určitosti vymezení jejího předmětu. Neshledal proto důvodnou výhradu žalované, že kupní smlouva je neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Vyslovil názor, že platnost kupní smlouvy je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, eventuelně dalších právních předpisů ve znění, které bylo účinné ke dni uzavření kupní smlouvy. Právní předpisy či směrnice, jež nabyly účinnosti později, na závazkový právní vztah založený touto kupní smlouvou aplikovat nelze. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1957/2000. Stejně jako soud prvního stupně i soud odvolací dospěl k závěru, že žalovaná odstoupením od smlouvy kupní smlouvu nezrušila, neboť si to účastnice ve smlouvě nedohodly a tato možnost v posuzovaném případě nevyplývá ani ze zákona. Předpoklady pro odstoupení od smlouvy podle §49 obč. zák. naplněny nebyly, jelikož žalovaná ji neuzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Ani odstoupení od smlouvy podle §597 odst. 2 obč. zák. zde nepřichází v úvahu, protože výtku, že se ukázalo nepravdivým ujištění prodávajícího, že věc má určité vlastnosti, může kupující uplatnit v rámci odpovědnosti za vady až od převzetí věci. Žalovaná proto právo na odstoupení od smlouvy podle §597 odst. 2 obč. zák. uplatnila předčasně, neboť zboží jí dosud nebylo dodáno a taková výtka může být z povahy věci uplatněna jen vůči konkrétnímu zboží. Navržený důkaz znaleckým posudkem, který se měl zabývat vlastnostmi objednaného nádobí, proto odvolací soud považoval za nadbytečný. Dále konstatoval, že kupní smlouva není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť ujednání, že k předání zboží dojde až po zaplacení kupní ceny, zákon nevylučuje a naopak je častou praxí. Užití různého typu a velikosti písma v kupní smlouvě není okolností, která by ji činila neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, byť malým písmem bylo napsáno ujednání o sankcích a povinnostech kupující; rozhodující je, že písmo ve smlouvě bylo čitelné. Jelikož žalovaná porušila svůj smluvní závazek zaplatit žalobkyni kupní cenu, byla jí uložena povinnost zaplatit nejen dlužnou kupní cenu, ale i smluvní pokutu, jejíž výši odvolací soud shledal přiměřenou zajištěnému závazku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že na základě chybného zhodnocení provedených důkazů a nedostatečně zjištěného skutkového stavu dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. I nadále tvrdí, že smlouvu podepsala v domnění, že jde o nezávaznou předběžnou smlouvu; její vůle tudíž nesměřovala k uzavření kupní smlouvy samotné. Smlouvu podepsala ve stavu tísně za nápadně nevýhodných podmínek vyvolaných způsobem prezentace nabízeného zboží a uzavření smlouvy. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva není neplatná pro neurčitost vymezení předmětu koupě a pro rozpor s dobrými mravy. V řízení nebylo prokázáno, že věděla, jaké zboží se skrývá pod číselným označením uvedeným ve smlouvě, s nímž ji reprezentant žalobkyně neseznámil. Oproti odvolacímu soudu považuje v rozporu s dobrými mravy okolnost, že v textu smlouvy byla použita písmena různých velikostí, přičemž klíčová ujednání jsou psána nejmenším písmem. Rozpor s dobrými mravy a tedy neplatnost kupní smlouvy spatřuje i v tom, že podle smluvního ujednání byla zavázána zaplatit vysokou smluvní pokutu, aniž žalobkyně byla současně povinna dodat jí zboží. Výhrady má rovněž k právnímu závěru odvolacího soudu, že jí nesvědčí právo od kupní smlouvy odstoupit. Je přesvědčena, že od smlouvy odstoupila důvodně, neboť žalobkyně ji uvedla v omyl o podstatných vlastnostech předmětu koupě. Přitom právě ujištění o vlastnostech zboží obsažených v inzertních materiálech žalobkyně a ze strany reprezentanta žalobkyně při prezentaci zboží bylo stěžejní pro její rozhodnutí kupní smlouvu uzavřít. Nepravdivost ujištění, že zboží nemá deklarované vlastnosti, prokázala předloženým znaleckým posudkem. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovým zjištěním i s právním posouzením věci odvolacím soudem. Z opatrnosti vznesla námitku promlčení práva žalované dovolat se relativní neplatnosti pro omyl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II body 2. a 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené s účinností ke dni 1. 4. 2005 tímto zákonem).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (účastnicí řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 32.499,- Kč, která je však součtem dvou samostatných nároků, a to nároku na zaplacení kupní ceny ve výši 25.999,- Kč a nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 6.500,- Kč. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 9/2000, formuloval závěr, že přípustnost dovolání z hlediska §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více samostatných nárocích, je nutno zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům oddělené, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení. Přípustnost dovolání proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit smluvní pokutu ve výši 6.500,- Kč, je proto ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vyloučena.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 25.999,- Kč, může být dána jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní, nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově konkretizován. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel ve svém dovolání označil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalovaná odvolacímu soudu vytkla nesprávnost právních závěrů, že kupní smlouva je platným právním úkonem podle §37 odst. 1 obč. zák. a že nemá právo od kupní smlouvy odstoupit podle §49 obč. zák. ani podle §597 odst. 2 obč. zák. Z obsahového vylíčení dovolacích námitek však plyne, že její výtky jsou založeny výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tyto právní závěry dovodil. Žalovaná netvrdí, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejích námitek jsou výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky žalované, že neprojevila vážnou vůli kupní smlouvu uzavřít, případně že kupní smlouvu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, že nevěděla, jaké zboží se skrývá pod číselným označením předmětu kupní smlouvy, a že ji žalobkyně uvedla v omyl svým nepravdivým ujištěním o vlastnostech předmětu koupě, nejsou námitkami právními, nýbrž skutkovými, jimiž polemizuje se správností (úplností) skutkových závěrů odvolacího soudu. Žalovaná tak ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá v úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. místo. Dovolací argumentace žalované je založena na tom, že formuluje vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci v otázce platnosti kupní smlouvy ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. a možnosti od kupní smlouvy odstoupit podle §49 a §597 odst. 2 obč. zák. Nadto se sluší podotknout, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dovodil (např. v rozhodnutí ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1413/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod č. C 510/6, nebo ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1306/2005), že jestliže prodávající při uzavírání kupní smlouvy o prodeji zboží na objednávku předvádí kupujícímu zboží formou vybraných vzorků a nabídku doplňuje předložením prospektu, v němž jsou vyobrazeny jednotlivé kompletní soubory zboží, které jsou pak v kupní smlouvě označeny čísly v prospektu uvedenými, je předmět koupě identifikovaný typem a číslem z hlediska §37 odst. 1 obč. zák. dostatečně určitý.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná vytkla odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že kupní smlouva není neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 a §39 obč. zák.). Otázka, zda výkon práva žalobkyně je či není v souladu s dobrými mravy, však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe a nejde proto o otázku zásadního právního významu, pro jejíž řešení by bylo možno přiznat dovolání přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněná v Souboru pod č. C 23/1 a C 71/1). Úvahu soudu založenou na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nelze zobecnit, má význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém konkrétním případě podložena zcela jedinečnými zjištěními. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ Nejvyšší soud navíc ve skutkově shodných případech již podal. Tak v usnesení ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99, uveřejněném v Souboru pod C 212/2, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, podle něhož jestliže kupující souhlasil s tím, že zboží mu bude dodáno až po zaplacení kupní ceny (tzv. prenumerační koupě), nelze dovodit, že by se takový projev vůle účastníků příčil dobrým mravům. Obdobně v rozsudku ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2987/2000, uveřejněném v Souboru pod C 360/4, dospěl k právnímu závěru, že kupní smlouva obsahující ujednání, podle kterého prodávající dodá kupujícímu předmět koupě do 28 dnů od zaplacení poslední splátky kupní ceny, není v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.) a nejedná se ani o závazek, který by porušoval rovnost účastníků tohoto závazkového právního vztahu. Odvolací soud přitom z intencí těchto rozhodnutí nevybočil a není důvodu se od nich odchylovat.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.350,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. listopadu 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu