ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.264.2006.1
sp. zn. 33 Odo 264/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce E. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. Č., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 2,478.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 136/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2005, č. j. 30 Co 175/2005-282, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 9.014,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal žalobou zaplacení částky 2,478.000,- Kč s příslušenstvím zprvu s odůvodněním, že jde o nedoplatek půjčky, kterou mu poskytl dne 4. 11. 1994, posléze s tvrzením, že jde o dluh z půjček, které mu poskytoval postupně v letech 1992-1993, resp. 1992-1994.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 8 C 136/2000-253, žalobu o zaplacení částky 2,478.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí (rovněž žalobu zamítající) rozsudek ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 8 C 136/2000-149, Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2004, č. j. 23 Co 312/2003-181, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že se nařizuje, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2005, č. j. 30 Co 175/2005-282, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud po zopakování důkazů v odvolacím řízení se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že účastníci byli dlouholetí přátelé, kteří si vzájemně půjčovali větší částky peněz. Dne 4. 11. 1994 podepsali listinu nazvanou „smlouva o půjčce“, v níž je uvedeno, že žalobce půjčuje žalovanému 210.000,- DM a 3,400.000,- Kč na výstavbu jeho rodinného domu v P.- H., ulice L., s tím, že půjčka je bezúročná a splatná co do částek 1,700.000,- Kč a 110.000 DM v roce 1995 a co do zůstatku 1,700.000,- Kč a 100.000 DM v roce 1996; v případě nesplacení půjčky v uvedených termínech ručí žalovaný uvedenou nemovitostí. Listinu podepsali jako svědci Ing. O. Š. a J. Z. Odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy žalobce své tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce a odevzdání peněz žalovanému prokazoval listinou ze dne 4. 11. 1994, jejíž správnost žalovaný zpochybnil, bylo na žalobci, aby prokázal, že žalovanému půjčku poskytl. Uvedená písemnost má totiž charakter soukromé listiny, u níž stačí popřít její pravost či správnost druhým z účastníků, aby nastoupilo důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež mají být soukromou listinou prokázány. Ve shodě se soudem prvního stupně měl odvolací soud zato, že žalobce jinými důkazními prostředky své tvrzení, že žalovanému půjčku poskytl, neprokázal. Jím označení svědci ani žádné další provedené důkazy uzavření smlouvy a předání peněz nepotvrdili. Tuto skutečnost nelze mít za prokázánu ani z výpovědi samotného žalobce jako účastníka řízení, kterou odvolací soud vyhodnotil jako nevěrohodnou pro zásadní rozpory v jeho tvrzeních. Nejprve (v žalobě a pak i ve vyjádření ze dne 30. 6. 2000) totiž žalobce jednoznačně tvrdil, že žalovanému půjčil 3,400.000,- Kč a 210.000,- DM dne 4. 11. 1994 na výstavbu rodinného domu a že tomuto jednání byli přítomni svědci Ing. Š. a J. Z.; následně (po vyjádření žalovaného a doložení čestných prohlášení uvedených svědků) začal tvrdit, že půjčku žalovanému neposkytl 4. 11. 1994, ale postupně v předchozích letech, a že svědci Šarapatka a Závěrková při půjčování peněz přítomni nebyli. V rozporu s tím pak ve své účastnické výpovědi uvedl, že tito svědci u předávání peněz byli vždy, což však ani jeden z nich nepotvrdil. Období, kdy k předání peněz mělo dojít, žalobce přesně nevymezil (někdy hovořil o letech 1993-1994, jindy o letech 1992-1994) a měnil i svá tvrzení ohledně měny, v níž měla být půjčka poskytnuta. Odvolací soud zdůraznil, že po změně skutkových tvrzení nebylo žádným z účastníků tvrzeno uzavření smlouvy o půjčce dne 4. 11. 1994. Ovšem ani změněné tvrzení, že smlouva o půjčce byla uzavřena nejprve ústně a že k předávání peněz docházelo postupně v letech 1992-1994, popř. 1993-1994, žalobce neprokázal. Jeho námitku, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený ve zrušovacím usnesení, že listina ze dne 4. 11. 1994 je uznáním dluhu podle §558 obč. zák., neshledal opodstatněnou. Z kontextu odůvodnění zrušovacího usnesení vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru, že listina ze dne 4. 11. 1994 vzhledem k tvrzení žalobce o její povaze a na základě výkladu tohoto právního úkonu ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. by mohla být považována za uznání dluhu podle §558 obč. zák. Proto soudu prvního stupně uložil posoudit, zda projev vůle žalovaného vyjádřený podpisem na uvedené listině má všechny náležitosti takového právního úkonu. Ve zrušovacím usnesení tak nebyl vysloven názor, že žalovaný podpisem předmětné listiny uznal dluh co do důvodu a výše. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který po zopakování důkazů listinou ze dne 4. 11. 1994 a výslechem žalovaného, dospěl k závěru, že uvedenou listinu nelze považovat za uznání dluhu. Poukázal na to, že z žádného v řízení provedeného důkazu nevyplývá, že podpisem listiny žalovaný projevil vůli uznat vůči žalobci dluh co do důvodu a výše. Ani sám žalobce tuto skutečnost nikdy jednoznačně netvrdil (po změně skutkových tvrzení listinu spíše považoval za kvitanci). Žalovaný popřel uznání dluhu nejprve s tvrzením, že listinu podepsal v souvislosti s jednáním o poskytnutí půjčky na dům v budoucnu, k čemuž nedošlo, posléze tvrdil, že podpis souvisel s úvahami o společném podnikání účastníků, které se nerealizovaly. Jelikož ani jazykovým výkladem obsahu listiny nelze dovodit, že žalovaný v ní projevil vůli uznat dluh vůči žalobci co do důvodu a výše, zůstalo důkazní břemeno o existenci závazku žalovaného vůči žalobci z poskytnuté půjčky na žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o. s. ř. Označil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Především namítl, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor, který odvolací soud vyslovil ve svém zrušovacím usnesení ze dne 21. ledna 2004, č. j. 23 Co 312/2003-181. Ačkoliv odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby listinu posoudil jako uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák., neučinil tak a naopak po doplnění dokazování dospěl k závěru, že listina takovýmto uznáním dluhu není. Soud prvního stupně místo toho, aby se v souladu s pokyny odvolacího soudu zabýval otázkou, zda projev vůle žalovaného vyjádřený podpisem na smlouvě má všechny náležitosti uznání dluhu, zaměřil se na nepodstatné skutkové otázky. Tím porušil §226 odst. 1 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci. Žalobce odvolacímu soudu vytkl nesprávnost posouzení právní otázky důkazního břemene. I nadále je přesvědčen, že v důsledku uznání dluhu žalovaným došlo k přenosu důkazního břemene a na žalovaném bylo, aby prokázal neexistenci dluhu. Za nesprávný považuje právní názor odvolacího soudu, podle něhož popře-li druhý účastník správnost soukromé listiny, je na tom, kdo listinu předložil, aby prokázal skutečnosti z ní vyplývající. I nadále tvrdí, že za situace, kdy žalovaný podepsal soukromou listinu, z níž vyplývá, že mu dluží finanční prostředky, je zatížen důkazním břemenem, popírá-li její pravdivost. Dále polemizuje s úvahami soudů při hodnocení jednotlivých důkazů, nesouhlasí s posouzením obsahu právního úkonu a poukazuje zejména na nesmyslnost argumentace, kterou žalovaný použil na svou obranu. Z uvedených důvodů navrhl napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V podání ze dne 13. 4. 2006, jímž doplnil dovolání, žalobce k otázce důkazního břemene uvedl, že předpokladem závěru, že neunesl důkazní břemeno, není pouze formální popření správnosti údajů obsažených v soukromé listině žalovaným, nýbrž skutkové tvrzení vysvětlující, proč listinu podepsal. Ani závěr odvolacího soudu, že listina byla sice podepsána, avšak smlouva nebyla uzavřena, nepovažuje za správný, neboť rozdíl mezi podpisem listiny a uzavřením smlouvy nelze činit.
Žalovaný nepovažuje dovolání za přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá z hlediska §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Má zato, že odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení závazný právní názor stran uznání dluhu nevyslovil. Námitky žalobce představující uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. nejsou způsobilé přípustnost dovolání v dané věci založit. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 662/2003. Zpochybňovanou právní otázku důkazního břemene odvolací soud nevyřešil v rozporu s rozhodovací praxí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. tu nepřichází v úvahu, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem sice potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, avšak předchozím rozsudkem soud prvního stupně nerozhodl ve věci jinak (žalobu rovněž zamítl). Přípustnost dovolání lze proto zvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, jakož usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn . III. ÚS 1970/07). Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který ze zákonných dovolacích důvodů byl v dovolání označen, ale především v tom, jak byl po obsahové stránce vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě uvedený dovolací důvod, i kdyby byl dán, přípustnost takového dovolání založit nemůže.
S přihlédnutím k výše uvedenému je z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bez významu námitka žalobce, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 8 C 136/2000-253, nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 21. ledna 2004, č. j. 23 Co 312/2003-181, jež představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., neboť otázka výkladu vázanosti soudu prvního stupně právním názorem, který odvolací soud vyslovil ve zrušovacím rozhodnutí, ve smyslu §226 odst. 1 o. s. ř., není otázkou, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně a v rozhodovací praxi soudů nečiní žádné potíže. Soud prvního stupně, jehož postup odvolací soud v napadeném rozsudku shledal správným, si vyložil obsah odůvodnění zrušovacího rozhodnutí tak, že je instruován odvolacím soudem, jak má dále v řízení po procesní stránce pokračovat. Odvolací soud totiž soudu prvního stupně vytkl, že projev vůle žalovaného obsažený ve smlouvě o půjčce ze dne 4. 11. 1994 nevyložil podle výkladových pravidel ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. a že jej nepoměřil ustanovením §558 obč. zák. upravujícím institut uznání dluhu. Proto ho zavázal, aby v dalším řízení zjišťoval, zda projev vůle žalovaného vyjádřený jeho podpisem na smlouvě ze dne 4. 11. 1994 má všechny náležitosti podle §558 obč. zák. Navíc posouzení otázky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu v dané věci postrádá potřebný judikatorní přesah.
Námitka žalobce, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nevyložil projev vůle žalovaného obsažený v listině ze dne 4. 11. 1994 jako uznání dluhu, je naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění, jak bylo výše vyloženo, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno. Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil dovolací soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky sjednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní. Žalobce svými námitkami brojí proti výkladu projevu vůle žalovaného v předmětné listině. Taková výhrada žalovaného ovšem není námitkou zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž je uplatněním dovolacího důvodu mířícího na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost posouzení právní otázky důkazního břemene odvolacím soudem. Především namítal, že v důsledku uznání dluhu žalovaným podle §558 obč. zák. nastal ze zákona přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka; na žalovaném proto bylo, aby prokázal, že dluh nevznikl. Dále měl výhradu k závěru odvolacího soudu, že za situace, kdy pravdivost svého tvrzení prokazoval listinou ze dne 4. 11. 1994, kterou žalovaný sám podepsal a následně v řízení popřel její správnost (tj. pravdivost jejího obsahu), je na tom, kdo listinu předložil, aby prokázal skutečnosti z ní vyplývající. I nadále je opačného názoru, podle něhož podepsal-li žalovaný soukromou listinu, v níž je uvedeno, že mu dluží finanční prostředky, je zatížen důkazním břemenem, jestliže pravdivost této listiny popírá.
Nejprve je třeba předeslat, že správnost závěru, že smlouva o půjčce není uznáním dluhu podle §558 obč. zák., se žalobci zpochybnit nepodařilo. Nemůže se proto prosadit námitka, že v důsledku uznání dluhu došlo, pokud jde o prokázání vzniku dluhu, k přesunu důkazního břemene ze žalobce na žalovaného.
K pořadí druhé námitce, lze uvést následující. Z hmotněprávní úpravy vyplývá, že k půjčce dochází na základě smlouvy, podle níž věřitel poskytne (předá) peníze dlužníku, který se zavazuje vrátit je po uplynutí dohodnuté doby (§657 obč. zák.). Smlouva o půjčce má reálnou (nikoli konsensuální) povahu a její vznik předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Ve sporu o vrácení půjčené částky má věřitel břemeno tvrzení, že se žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že na základě ní dlužníku poskytl finanční prostředky a že dlužník dluh řádně a včas nezaplatil. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno, spočívá na věřiteli. Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, pak věřitel unesl důkazní břemeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněný v Souboru pod C 946/13). V posuzované věci žalobce k prokázání svého tvrzení, že žalovanému poskytl půjčku (resp. půjčky), prokazoval mimo jiné listinným důkazem - smlouvou o půjčce ze dne 4. 11. 1994, kterou oba účastníci podepsali. Žalovaný se bránil tvrzením, že žalobce mu na základě smlouvy o půjčce žádné finanční prostředky neposkytl. Zpochybnil tak správnost (tj. pravdivost) obsahu smlouvy o půjčce, která je listinou soukromou.
Již v rozsudku ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 22/1997, dovolací soud zaujal názor, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé litiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. Rovněž v odborné právní literatuře v souvislosti se srovnáním důkazní síly veřejné listiny, která je vymezena v §134 o. s. ř., a listiny soukromé (tj. té, která nemá povahu listiny veřejné) je zastáván názor, že oproti listině veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její správnost, u soukromé listiny stačí „formální“ popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 618 s.).
Ve smyslu této ustálené judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v této věci, měl žalobce, dovozující ze skutečností obsažených ve smlouvě o půjčce pro sebe příznivé právní důsledky, důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat správnost obsahu této soukromé listiny, kterou předložil k důkazům. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku rozložení důkazního břemene v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a s tím, jak je tato otázka pojímána v odborné literatuře. Jelikož hodnocení navržených a provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení žalobce, že účastníci uzavřeli smlouvu (resp. smlouvy) o půjčce, podle níž (resp. nichž) žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky, nese tento účastník procesně nepříznivé následky v podobě zamítnutí žaloby. Polemika žalobce se skutkovými závěry a s hodnocením důkazů soudy je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Protože žádná z námitek uplatněných v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ve věci zásadně významným po právní stránce, dovolací soud dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil nahradit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006) a z částky 1.439,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 29. dubna 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu