ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.82.2013:54
sp. zn. 4 Ads 82/2013 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr. Dr.
Petrem Skalkou, advokátem, se sídlem Olomoucká 2613/4, Prostějov, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2013, č. j. 22 A 36/2013 –
40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2013, č. j. 22 A 36/2013 – 40,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 12. 2012, č. j. MPSV-UM/9283/12/9S-OLK,
sp. zn. SZ/714/2012/9S-OLK, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce
České republiky, krajské pobočky v Olomouci (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne
1. 8. 2012, č. j. 8870/2012/PRO, kterým byl žalobci ode dne 1. 7. 2012 odňat příspěvek na péči,
s odůvodněním, že došlo k novému posouzení nároku na příspěvek na péči, ze kterého
vyplynulo, že žalobce nelze podle §8 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, považovat
za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby, protože z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při 2 základních životních
potřebách (osobní aktivity a péče o domácnost) posuzovaných podle §9 téhož zákona.
[2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobu u Krajského soudu v Ostravě,
pobočka v Olomouci, v níž prvé řadě namítal, že žalovaný porušil §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť se nevypořádal se žalobcem vznesenými námitkami
a výsledky místního šetření. Rozhodnutí žalovaného označil žalobce za vnitřně rozporné, jelikož
závěr žalovaného vychází ze subjektivního názoru členů posudkové komise MPSV v Brně (dále
též „PK MPSV“), který nekoresponduje s jeho současným zdravotním stavem a předloženou
odbornou lékařskou dokumentací. PK MPSV podle žalobce nepostupovala správně
při zhodnocení jeho schopností zvládat úkony základních životních potřeb. Žalobce vyjádřil
přesvědčení, že z posudkových závěrů není patrné, o jaké konkrétní podklady se opírají závěry
týkající se jeho jednotlivých základních životních potřeb. Závěry PK MPSV žalobce
označil za rozporné s odbornými lékařskými nálezy, které předložil v rámci jednání, a PK MPSV
vytkl, že se ve svém posudku zabývala pouze třemi základními životními potřebami,
aniž by vysvětlovala, proč další úkony považuje za žalobcem zvládnuté.
[3] Žalobce dále poukázal na své zdravotní potíže a výsledky posouzení stupně závislosti
platné do 31. 3. 2012. Zmínil, že po celou dobu od úrazu (polytrauma dne 23. 5. 1997)
do 31. 3. 2012 byl dle posudkového lékaře osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby
v I. stupni, avšak od 1. 7. 2012 je z nenadání osobou, která nepotřebuje pomoc jiné osoby
v bodech stravování, oblékání a obouvání a tělesná hygiena. Žalobce namítal, že uvedené úkony
jako nezvládnuté označil i v rámci místního šetření, přičemž ze strany oprávněné úřední osoby
nebyly vzneseny žádné námitky. Upozornil na výsledek posouzení stupně závislosti osoby ze dne
20. 4. 2010, č. j. LPS/2010/964-PV_CSSZ, který prokazuje negativní vliv dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu žalobce na schopnost zvládnout výše uvedené základní životní
potřeby. Vzhledem k tomu, že se jeho zdravotní stav nezlepšil, což potvrzuje i aktuální lékařská
odborná dokumentace, není žalobci zřejmé, jak je možné, že PK MPSV nově dochází k závěrům,
které tento posudek zpochybňují.
[4] Závěrem žalobce uvedl, že ze strany PK MPSV při posuzování míry závislosti nebyly
vzaty v úvahu činnosti tvořící obsah jednotlivých úkonů, ani dodržena kritéria pro posuzování
míry závislosti. Jelikož z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje
každodenní pomoc nebo dohled minimálně při 3 úkonech základních životních potřeb,
měl by podle žalobce být v jeho případě stanoven stupeň závislosti. S ohledem na výše uvedené
žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Dne 13. 3. 2013 se u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, konalo jednání,
při kterém žalobce popsal své zdravotní potíže a následně požádal o osvobození od soudních
poplatků a pokračování v dokazování. Krajský soud jednání odročil na neurčito.
[6] Dne 14. 3. 2013 zaslal Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, žalobci výzvu
k vyplnění „formuláře o osobních a majetkových poměrech“ za účelem rozhodnutí o žádosti
žalobce o osvobození od soudních poplatků. Dne 25. 3. 2013 provedla pracovnice kanceláře
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, úřední záznam do spisu o telefonickém
sdělení žalobce, že znalecký posudek ohledně svého zdravotního stavu si zajistí sám a že dne
5. 4. 2013 se koná schůzka se soudním znalcem.
[7] Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 16. 4. 2013,
č. j. 73 Ad 2/2013 – 28, věc postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému.
Shledal totiž, že k řízení je místně příslušný Krajský soud v Brně, v jehož obvodu má žalobce
bydliště.
[8] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 7. 2013, č. j. 22 A 36/2013 – 40, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud
předeslal, že poté, co mu byla věc postoupena usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci, ze dne 19. 4. 2013 (správně má být 16. 4. 2013), č. j. 73 Ad 2/2013-28,
již nepovažoval za nutné ve věci nařizovat další jednání, neboť by se jednalo v podstatě
o duplicitní výpověď žalobce, kdy by k předmětu řízení nebyly sděleny nové skutečnosti,
neboť žalobce měl možnost se během ústního jednání před Krajským soudem v Ostravě,
pobočka v Olomouci v dostatečné míře vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem.
[9] V rámci posouzení věci samé krajský soud v prvé řadě shledal, že žalovaný postupoval
správně, když se obrátil na PK MPSV za účelem posouzení stupně závislosti žalobce. PK MPSV
podle krajského soudu postupovala v souladu s §25 odst. 3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních
službách. Námitce žalobce, že se žalovaný nevypořádal s námitkami vznesenými v odvolání
a s výsledky sociálního šetření, krajský soud nepřisvědčil. Shledal totiž, že žalovaný se těmito
námitkami zabýval, stejně jako PK MPSV ve svém posudku. K namítanému rozporu rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně s výsledky místního šetření žalovaný podle krajského soudu
zcela správně uvedl, že výsledek sociálního šetření slouží jako jeden z podkladů, ze kterých
posudková komise vychází při svém jednání, přičemž posuzování zdravotního stavu žadatele
o příspěvek na péči a následné stanovení stupně závislosti je plně v kompetenci posudkové
komise. Krajský soud dále shledal, že není pochyb o tom, že se PK MPSV odchýlila od výsledků
sociálního šetření. PK MPSV však přehledně a přesvědčivě zdůvodnila, proč na rozdíl od těchto
závěrů sociálního šetření a názoru žalobce neuznává za nezvládané jednotlivé základní životní
potřeby, resp. aktivity, které žalobce označil (stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena).
K žalobní námitce, že posudkový závěr PK MPSV je v rozporu s odbornou lékařskou
dokumentací, krajský soud uvedl, že žalobce především nespecifikuje, se kterými konkrétními
odbornými lékařskými nálezy jsou závěry posudkové komise v rozporu.
[10] Krajský soud se důkladně vypořádal také se zbývajícími žalobními námitkami. Žádnou
z nich však neshledal důvodnou. Krajský soud proto uzavřel, že posudek PK MPSV naplňuje
požadavky úplnosti, přesvědčivosti a celistvosti, které vyplývají z judikatury Nejvyššího správního
soudu (např. rozsudek ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009 - 53, dostupný na www.nssoud.cz),
a proto stejně jako žalovaný dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce vyžaduje
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu každodenní pomoc, dohled nebo péči
při 2 základních životních potřebách (osobní aktivity, péče o domácnost), podle §8 zákona
o sociálních službách však není považován za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby,
a to ani ve stupni I. (lehká závislost), jelikož podle §8 odst. 2 písm. a) téhož zákona se osoba
starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné osoby ve stupni I. (lehká závislost), jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři
základní životní potřeby.
[11] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“), v níž namítal, že Krajský soud v Brně neprovedl důkaz znaleckým posudkem
z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství ze dne 9. 5. 2013, vypracovaný soudním
znalcem MUDr. Vítězslavem Lorencem, který žalobce zaslal Krajskému soudu v Brně přípisem
ze dne 17. 5. 2013. Dle informace České pošty byla zásilka č. RR161588702CZ obsahující tento
znalecký posudek dodána Krajskému soudu v Brně dne 21. 5. 2013, tj. dva měsíce před tím,
než krajský soud vydal kasační stížností napadený rozsudek, z jehož odůvodnění vyplývá,
že se tímto posudkem vůbec nezabýval. V této souvislosti stěžovatel poukázal na skutečnost,
že zaslání znaleckého posudku krajskému soudu také telefonicky oznámil, přičemž dle sdělení
pracovnice soudní kanceláře je o tomto jeho telefonátu učiněn záznam ve spise. Stěžovatel
krajskému soudu vytkl, že neprovedl doplnění dokazování čtením znaleckého posudku a nevzal
tak v potaz jeho závěr, dle kterého stěžovatel v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu nezvládá tři základní životní úkony (mobilita, osobní aktivity, péče o domácnost) a je závislý
na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I. (lehká závislost). Stěžovatel dále zmínil, že správní
orgány obou stupňů ani PK MPSV nevzaly v úvahu skutečnost, že při stejném zdravotním stavu
a při použití stejných posudkových kritérií mu byl rozhodnutím úřadu práce ze dne 1. 2. 2012,
č. j. MPSV-UP/245393/AIS-ZDP, přiznán příspěvek na mobilitu ve výši 400,- Kč od 1. 1. 2012
do 31. 12. 2015, přestože měly toto rozhodnutí k dispozici.
[12] Stěžovatel rovněž namítal, že mu bylo odepřeno právo účastnit se projednání věci před
soudem a uplatnit v řízení svá práva účastníka řízení. Poukázal na skutečnost, že přípisem ze dne
31. 5. 2013 výslovně žádal Krajský soud v Brně o sdělení data a času konání soudního jednání,
přičemž vyjádřil vůli být osobně tohoto jednání účasten. K závěru Krajského soudu v Brně
o nadbytečnosti nařízení ústního jednání uvedl, že žádost o sdělení termínu ústního jednání,
kterého se hodlá zúčastnit, zaslal Krajskému soudu v Brně až poté, co byla tomuto soudu věc
postoupena Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, a poté, co na Krajský soud
v Brně zaslal a prokazatelně doručil již zmíněný znalecký posudek MUDr. Vítězslava Lorence.
Podle stěžovatele tak nebyly splněny podmínky pro to, aby Krajský soud v Brně rozhodoval
bez nařízení jednání, a nelze přisvědčit ani názoru krajského soudu, že by stěžovatel nesdělil nové
skutečnosti. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2013, č. j. 22 A 36/2013 – 38, i rozhodnutí žalovaného
zrušil a uložil žalovanému nahradit stěžovateli náklady řízení nebo aby uvedený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud věc pečlivě posoudil
a vypořádal se se všemi argumenty ze strany stěžovatele. Žalovaný se pozastavil se nad tím,
zda krajský soud měl či neměl k dispozici znalecký posudek MUDr. Lorence, případně z jakých
důvodů k němu nepřihlížel. K poukazu stěžovatele na skutečnost, že mu úřad práce v únoru 2012
přiznal příspěvek na mobilitu žalovaný uvedl, že tento příspěvek byl stěžovateli přiznán podle
§38 odst. 8 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením
a o změně souvisejících zákonů, tj. podle přechodných ustanovení tohoto zákona, kdy u osob,
kterým byly rozhodnutím obecního úřadu obce s rozšířenou působností přiznány mimořádné
výhody II. nebo III. stupně podle předpisů účinných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. do dne 31. 12. 2011), se po dobu platnosti průkazu osvědčujícího stupeň těchto mimořádných
výhod, nejdéle však do 31. 12. 2015, považuje podmínka neschopnosti zvládat základní životní
potřeby v oblasti mobility a orientace pro přiznání příspěvku na mobilitu za splněnou, a to bez
specifikace konkrétní nezvládnuté oblasti. V případě příspěvku na mobilitu tak neprobíhalo
standardní posouzení schopnosti stěžovatele zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility
nebo orientace, pouze se tato podmínka považuje za splněnou pro účely příspěvku na mobilitu.
Nelze tudíž dovodit, že by toto „považování podmínky za splněnou“ pro příspěvek na mobilitu
mělo být považováno za nezvládání základních životních potřeb v oblasti mobility i orientace
pro příspěvek na péči. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro její
nedůvodnost zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[15] Stěžovatel kasační stížnost podal výslovně z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[16] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[17] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[18] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že stěžovatel v kasační stížnosti především namítá
vadu řízení u krajského soudu a nesprávné zjištění skutkového stavu – svého zdravotního stavu
a schopnosti sebeobsluhy - v řízení před správními orgány. Nejvyšší správní soud se v prvé řadě
zabýval tvrzenou vadou řízení před krajským soudem, tj. námitkou, v níž stěžovatel tvrdil, že mu
bylo odepřeno právo účastnit se projednání věci před soudem a uplatnit v řízení svá práva
účastníka řízení.
[21] Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti
vyjádřit se k věci, je v ústavněprávní rovině garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, podle kterého, každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
[22] Podle čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky, jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky
stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
[23] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení stanoví-li tak tento zákon, rozhoduje soud bez jednání o věci samé
i v dalších případech.
[24] Ze spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že Krajský soud v Brně přípisem
ze dne 30. 5. 2013 stěžovatele mimo jiné vyzval, aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím
o věci samé bez nařízení jednání a poučil jej, že nevyjádří-li do dvou týdnů od doručení této výzvy
svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, má se dle §51 odst. 1 s. ř. s. za to, že souhlas je
udělen. Ve spise se však nenachází doklad o doručení tohoto přípisu stěžovateli. Dne 3. 6. 2013
byl krajskému soudu doručen přípis, v němž stěžovatel krajský soud požádal o sdělení data a času
konání soudního jednání, neboť by chtěl osobně být přítomen rozhodnutí o věci samé.
V posuzované věci je dále třeba zohlednit, že u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci
se předtím, než byla věc postoupena Krajskému soudu v Brně, konalo dne 13. 3. 2013 jednání,
při kterém stěžovatel výslovně požádal o pokračování v dokazování ohledně posouzení jeho
zdravotního stavu. Toto jednání bylo odročeno na neurčito. Ačkoli to není výslovně uvedeno
v protokolu z jednání ze dne 13. 3. 2013, je zřejmé, že další dokazování mělo být provedeno
znaleckým posudkem, jinak by totiž neměly smysl úkony prováděné Krajským soudem v Ostravě,
pobočka v Olomouci, ve věci osvobození stěžovatele od soudních poplatků, neboť předmětné
řízení je osvobozeno od soudních poplatků ze zákona [srov. §11 odst. 1 písm. b) zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. O tom, že stěžovatel navrhl důkaz znaleckým
posudkem, svědčí i úřední záznam ve spisu z 25. 3. 2013 a dále přípis stěžovatele ze dne
23. 4. 2013, v němž uvádí, že soudní znalec objednaný stěžovatelem vypracuje posudek ve lhůtě
do jednoho měsíce a poté bude obratem zaslán soudu.
[25] Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel v řízení před Krajským soudem v Ostravě,
pobočka v Olomouci, a následně i přípisy adresovanými Krajskému soudu v Brně navrhl
provedení dalších důkazů. Krajský soud v Brně však přesto další jednání nenařídil a rozhodl
ve věci samé tak, že žalobu stěžovatele zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem ze dne
25. 7. 2013. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2006,
č. j. 2 Azs 216/2005 - 50, publ. pod č. 975/2006 Sb. NSS, „Pravidlem při soudním rozhodování je vždy
nařízení ústního jednání, aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání
(srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky). Výjimkou
z této zásady je možnost soudu projednat věc bez nařízení jednání, tato výjimka však musí být vykládána
zejména s ohledem na zájmy účastníka řízení, neboť je to tento účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje
a tento účastník také s řízením disponuje.“ V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále vyslovil,
že „[ú]častník řízení podle názoru Nejvyššího správního soudu má ústavně zaručené právo na to, aby jeho věc
byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Je pouze na jeho
vůli, zda a jak toto své právo využije. Pokud účastník sám na využití tohoto svého práva netrvá, jedná se pouze
o jeho rozhodnutí, a z něho potom případně vychází další postup soudu při projednání věci.“
[26] V posuzované věci se stěžovatel výslovně domáhal dalšího jednání ve věci a provedení
dalšího dokazování za situace, kdy nebyly splněny zákonem stanovené výjimky pro upuštění
od soudního jednání a rozhodnutí věci bez jednání. Nebyly totiž dány podmínky pro rozhodnutí
ve věci bez nařízení jednání stanovené v §51 odst. 1 s. ř. s. (souhlas účastníků), přičemž
přezkoumávaným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu pro nedůvodnost, takže nepřicházela
v úvahu aplikace §51 odst. 2 s. ř. s., neboť soudní řád správní připouští v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu vydání rozsudku bez jednání kromě případů uvedených v §51
odst. 1 s. ř. s., pouze ruší-li soud napadené rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené
v §76 odst. 1, 2 s. ř. s., popřípadě vyslovuje-li jeho nicotnost. Nezbývá tak než konstatovat,
že krajský soud měl nařídit další jednání a pokud tak neučinil, porušil právo stěžovatele
na spravedlivý proces tím, že mu nezákonně odepřel možnost veřejného projednání věci v jeho
přítomnosti.
[27] Výše uvedený závěr je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu
i Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na nález ze dne
19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07, v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že „k základním
zásadám řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti a zejména také ústavně
zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod),
náleží - nikoli v poslední řadě - také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod) a právo účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit (kupř. nález
sp. zn. III. ÚS 627/01). Respekt k ústavně zaručenému právu na soudní ochranu, resp. k právu na přístup
k soudu předjímá, že (ex lege založené) výjimky z uvedeného pravidla přitom třeba vykládat adekvátním,
případně restriktivním způsobem (srov. kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/02, IV. ÚS 331/02); totiž tak,
že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první
řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01 a další). Z pohledu práva
jednoduchého relevantního pro její ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc zejména ustanovení §49
odst. 1, §51, §76 a §110 odst. 3 s. ř. s. Z nich (kromě dalšího) vyplývá, že k projednání věci samé nařídí
předseda senátu jednání, k němuž předvolá účastníky. Uvedený imperativ adresovaný soudu platí potud, pokud
nejsou splněny podmínky výluky z této povinnosti v nich taxativně obsažené.“
[28] V rozsudku ze dne 30. 12. 2008, č. j. 4 Azs 82/2008 - 56, pak Nejvyšší správní soud
vyslovil, že „Ústavní soud opakovaně judikuje tak, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo
se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho
přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho
postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka řízení, daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (srov. např. sp. zn. I. ÚS 310/97, sp. zn. II. ÚS 145/02, sp. zn. I. ÚS 560/03,
sp. zn. I. ÚS 819/07).
[29] Účast na jednání vytváří předpoklady pro to, aby účastník řízení mohl realizovat svá práva plynoucí
z čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i samozřejmě z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
tj. především právo být přítomen projednání své vlastní věci a vyjádřit se jak ke všem důkazům,
tak i k jakýmkoliv dalším procesně relevantním informacím (viz princip kontradiktornosti; srov. např. rozsudek
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 7. 2002 ve věci Meftah a další proti Francii:
„Právo na kontradiktorní řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 tak, jak je interpretováno judikaturou Soudu, v principu
implikuje právo procesních stran na to, aby byly seznámeny a mohly se vyjádřit ke každému dokumentu
či připomínce předloženým soudci s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí.“). Konečně je zapotřebí poukázat rovněž
na čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle něhož je jednání soudu ústní a veřejné s tím, že výjimky z tohoto pravidla může
stanovit pouze zákon.“
[30] Argumentaci krajského soudu, který svůj procesní postup (rozhodnutí věci bez nařízení
dalšího jednání) zdůvodnil tím, že v dalším ústním jednání by se již jednalo v podstatě o duplicitní
výpověď stěžovatele, kdy by k předmětu řízení nebyly sděleny nové skutečnosti, jelikož stěžovatel
již měl možnost se během ústního jednání před Krajským soudem v Ostravě, pobočka
v Olomouci, v dostatečné míře vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem, nepovažuje Nejvyšší
správní soud za správnou. Je tomu tak především s ohledem na již zmíněnou skutečnost,
že se stěžovatel výslovně domáhal dalšího dokazování a jednání ve věci a nebyly splněny žádné
ze zákonem stanovených výjimek pro upuštění od soudního jednání a rozhodnutí věci
bez jednání. V této souvislosti je rovněž nutné vytknout Krajskému soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci, že v protokolu z jednání konaného dne 13. 3. 2013 neuvedl důvod odročení jednání.
Jakkoli je z kontextu jak argumentováno výše: návrhy stěžovatele, postup soudu ve věci
osvobození stěžovatele od soudních poplatků, zřejmé, že jednání bylo odročeno za účelem
obstarání znaleckého posudku ohledně posouzení zdravotního stavu stěžovatele, toto nebylo
výslovně v protokolu uvedeno. Zde Nejvyšší správní soud odkazuje na to, že §50 s. ř. s.
umožňuje odročit jednání pouze z důležitých důvodů. Tyto důležité důvody vedoucí k nutnosti
odročení řízení musí být účastníkům oznámeny a uvedeny v protokolu z jednání (srov. též §119
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a Ljubomír Drápal, Jaroslav Bureš:
Občanský soudní řád. Komentář, I. díl, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2009, str. 850). Právě
absence důvodu odročení v protokolu z jednání patrně vedla následně k chybnému postupu
Krajského soudu v Brně, který (neznaje důvod odročení) pokládal další jednání za nadbytečné.
[31] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že soudní řád správní v případě, že se ve věci
konalo jednání, jako v posuzovaném případě, a nebyly dány ani zákonné podmínky
pro rozhodnutí ve věci bez jednání, upustit od ústního vyhlášení rozsudku, které je nutné
realizovat při soudním jednání (§49 odst. 10 s. ř. s.). Výjimkou je pouze případ,
kdy se k vyhlášení rozsudku dostaví pouze úřední osoby, přestože o termínu vyhlášení byli
všichni účastníci (osoby zúčastněné na řízení) řádně vyrozuměni (§49 odst. 11 s. ř. s.). V případě
postupu zvoleného Krajským soudem v Brně rovněž nebyl respektován §49 odst. 8 s. ř. s., který
vyžaduje, aby na závěr jednání bylo dáno účastníkům slovo ke konečným návrhům.
[32] Výše uvedené lze shrnout tak, že nejsou-li dány výjimky umožňující rozhodnutí o žalobě
bez jednání, je krajský soud povinen jednání nařídit a vést tak, aby účastníci vyjádřili svá
stanoviska a návrhy k projednávané věci, aby byly provedeny navržené důkazy, pokud soud
neshledá důvody pro jejich neprovedení, o čemž by měl účastníky informovat; následně by mělo
být dáno účastníkům na vědomí, že dokazování je ukončeno a měli by být vyzváni k přednesu
závěrečných návrhů; jednání by mělo být pravidelně zakončeno vyhlášením rozsudku. Pokud
soud jednání odročí z důležitých důvodů, s nimiž účastníky seznámí, je povinen při dalším
jednání navázat na předchozí jednání ve věci a plynule v něm pokračovat. Od tohoto logického
a zákonem předvídaného průběhu jednání se ovšem krajský soud nevysvětlitelně a pro účastníky
zcela překvapivě odchýlil, čímž zkrátil jejich práva.
[33] Za velmi závažné pochybení Krajského soudu v Brně považuje Nejvyšší správní soud
i to, že ve spise není založen (ani v napadeném rozsudku zmíněn) znalecký posudek zaslaný
stěžovatelem. Stěžovatel krajskému soudu prokazatelně zaslal znalecký posudek ze dne 9. 5. 2013,
vypracovaný soudním znalcem MUDr. Vítězslavem Lorencem. S těžovatel znalecký posudek
i jeho zaslání krajskému soudu doložil v rámci řízení o kasační stížnosti podacím lístkem ze dne
18. 5. 2013 a výpisem ze sledování zásilek České pošty, dle kterého byla zásilka doručena
Krajskému soudu v Brně dne 21. 5. 2013. Ve spise krajského soudu se z neznámého důvodu
tento znalecký posudek nenachází. Krajský soud si nicméně i tak mohl být jeho existence vědom,
neboť v soudním spise je založen přípis stěžovatele ze dne 23. 4. 2013, v němž před
postoupením věci informoval Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, že znalecký
posudek bude vypracován MUDr. Vítězslavem Lorencem cca do měsíce a ihned po vyhotovení
bude odeslán Krajskému soudu v Brně. Tento znalecký posudek přitom představuje řádně
navržený důkaz, kterým je třeba provést dokazování při jednání (§77 odst. 1 s. ř. s.).
[34] Jak Nejvyšší správní soud uvedl např. ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS, „Z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá
obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence řádného odůvodnění
napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to,
že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces
(II ÚS 686/02). Soud má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které
nikoli, toto právo je však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu
považuje provedení důkazu za nadbytečné. Této povinnosti však v projednávané věci krajský soud nedostál,
konstatoval-li v protokole o jednání pouze že dokazování nebude prováděno, neboť není nezbytné pro rozhodnutí
soudu a tento svůj postup nikterak neospravedlnil ani v odůvodnění napadeného rozsudku.“ Z uvedeného je
zřejmé, že stěžovatelem objednaný a soudu zaslaný znalecký posudek představuje opomenutý
důkaz, tj. důkaz účastníkem řádně navržený, který však soud neprovedl, a ani neodůvodnil, proč
tento důkaz neprovedl. Z povahy věci ovšem vyplývá, že znalecký posudek, jehož předmětem je
posouzení zdravotního stavu stěžovatele za účelem zjištění stupně jeho závislosti na pomoci jiné
osoby ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, je v předmětné věci naprosto
relevantní. Opomenutí tohoto důkazu krajským soudem tedy znamená porušení stěžovatelova
ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[35] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud porušil právo stěžovatele zaručené v čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tím, že rozhodl
ve věci samé bez dalšího jednání (poté, co bylo předchozí jednání odročeno za účelem dalšího
dokazování), zatížil krajský soud řízení vadou, jež v daném případě mohla mít za následek jeho
nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Další vadou řízení je
opomenutí stěžovatelem navrženého důkazu znaleckým posudkem MUDr. Vítězslava Lorenze
ze dne 9. 5. 2013. Stěžovatel tedy plně uspěl s námitkou, v níž se dovolával tohoto důvodu
kasační stížnosti.
[36] V dalším řízení krajský soud především nařídí další jednání ve věci a provede navržený
důkaz posudkem soudního znalce, případně další důkazy navržené účastníky řízení. Na základě
řádného vyhodnocení takto provedených důkazů poté o žalobě znovu rozhodne.
[37] Dalšími námitkami uplatněnými v kasační stížnosti, týkajícími se tvrzené nezákonnosti
napadeného rozhodnutí žalovaného, se již Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť dospěl-li
k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 4 s. ř. s.), nebylo možné usuzovat na důvodnost
či nedůvodnost námitek ve vztahu k napadenému správnímu rozhodnutí.
[38] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížností napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm krajský soud rozhodne vázán shora vysloveným právním názorem (§110 odst. 4
s. ř. s.).
[39] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu