ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.34.2016:49
sp. zn. 4 As 34/2016 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: L. K., zast.
JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem, se sídlem Rooseveltova 335, Chrudim, proti žalovanému:
Technická univerzita v Liberci, IČ: 46747885, se sídlem Studentská 1402/2, Liberec, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka
v Liberci ze dne 1. 2. 2016, č. j. 59 A 106/2014 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím děkana Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické
univerzity v Liberci ze dne 12. 3. 2013, č. j. 13/5115/009561, byl žalobkyni dle §58 odst. 3
zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen „zákon o vysokých školách), stanoven
poplatek za studium při překročení standardní doby studia zvětšené o jeden rok. Do doby studia,
o kterou žalobkyně překročila standardní dobu studia zvětšenou o jeden rok, bylo započteno
studium na Univerzitě Hradec Králové (7. 9. 1995 – 1. 9. 2000) ukončené pro nesplnění
studijních podmínek a studium na Technické univerzitě Liberec (1. 9. 2009 – 2. 9. 2014). Výše
poplatku za každých šest měsíců překročení standardní doby studia zvětšené o jeden rok byla
stanovena v celkové výši 48.600 Kč. Rektor Technické univerzity v Liberci rozhodnutí děkana
na návrh žalobkyně přezkoumal a rozhodnutím ze dne 1. 7. 2013, č. j. 13/9200/015792/RSVP,
poplatek dle §58 odst. 8 zákona o vysokých školách snížil o 25 % na částku 36.450 Kč, jelikož
přihlédl k sociální a rodinné situaci žalobkyně.
[2] Proti rozhodnutí rektora podala žalobkyně správní žalobu ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 10. 9. 2014,
č. j. 59 A 76/2013 – 27, rozhodnutí rektora zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti
pro nesrozumitelnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Z napadeného rozhodnutí nebylo
jasné, jakou dobu studia na Univerzitě Hradec Králové považoval žalovaný za rozhodnou
pro výpočet poplatku za překročení standardní doby. Krajský soud v rozsudku zároveň uvedl,
že pravidlo zakotvené v §58 odst. 3 v části věty za středníkem zákona o vysokých školách,
jež stanoví, že „do doby studia se započtou též doby všech předchozích studií v bakalářských a magisterských
studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně podle §45 odst. 3 nebo §46 odst. 3, přičemž období,
ve kterém student studoval v takovýchto studijních programech a v aktuálním studijním programu souběžně,
se do doby studia započítávají pouze jednou,“ může být dle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 46/2013 – 34, aplikováno pouze na dobu studia po účinnosti novely
provedené zákonem č. 147/2001 Sb., tj. po 1. 7. 2001.
[3] Novým rozhodnutím ze dne 4. 12. 2014, č. j. 14/9200/043065/RSVP, žalovaný žádost
o přezkoumání rozhodnutí děkana Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické
univerzity v Liberci zamítl. Uvedl, že s právním názorem správních soudů nesouhlasí, jelikož
novela provedená zákonem č. 147/2001 Sb. pouze omezila předchozí právní úpravu, podle které
byla do doby studia započítávána veškerá předchozí studia bez ohledu na způsob jejich ukončení.
Tehdejší znění §58 odst. 3 zákona o vysokých školách uvádělo pro stanovení poplatku
jako jedinou podmínku, že student studuje déle, než je určená maximální doba. S účinností
od 1. 7. 2001 tedy nebylo zavedeno nové pravidlo, které není možné aplikovat zpětně,
ale šlo pouze o omezení do té doby již aplikovaného pravidla. Dle právního názoru žalovaného
byl tak poplatek se zohledněním studia ukončeného před datem 1. 7. 2001 Sb. vyměřen
oprávněně.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2014 podala žalobkyně žalobu ke krajskému
soudu, v níž namítala, že žalovaný při stanovení poplatku za překročení standardní délky studia
nerespektoval závazný právní názor krajského soudu vyslovený v předchozím rozsudku ze dne
10. 9. 2014, č. j. 59 A 76/2013 – 27. S ohledem na to, že žalovaný nerespektoval právní názor
krajského soudu vyslovený v předešlém rozsudku, krajský soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2016,
č. j. 59 A 106/2014 – 21, zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení a spolu s tím zrušil také rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které bylo
zatíženo stejnou nezákonností. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 8. 2013, č. j. 7 As 46/2013 – 34, v němž Nejvyšší správní soud navázal na svůj předchozí
rozsudek ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 8/2007 – 94, podle něhož je zápočet doby studia před
účinností novely zákona o vysokých školách č. 147/2001 Sb. s účinností právě k 1. 7. 2001
v rozporu se zákazem retroaktivity.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž namítal důvody podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel konstatoval, že krajský soud v napadeném rozsudku pouze přebral argumentaci
z citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu, aniž by se věcí podrobněji zabýval. Odkaz
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 8/2007 – 94, označil
za nepřípadný, jelikož Nejvyšší správní soud se měl k otázce zápočtu doby předchozího studia
v bakalářských a magisterských studijních programech, které nebylo řádně ukončeno,
v tomto rozsudku vyjádřit pouze okrajově, protože tato otázka nebyla meritem věci. Tvrzení
o retroaktivitě je dle názoru stěžovatele mylné, jelikož již před 1. 7. 2001 byl zákon vykládán
tak, že do celkové doby studia byly započítávány doby všech předchozích studií. Proto nelze říci,
že se jednalo o novou a zpřísňující úpravu, ale naopak se jednalo o úpravu již stávajícího pravidla,
u kterého se zákonodárce rozhodl, že „pouhý“ výklad stávajících ustanovení nestačí a je nutno
pravidlo uvést výslovně.
[7] Na podporu svého tvrzení se stěžovatel v kasační stížnosti zabýval větným rozborem
ustanovení §58 odst. 3 zákona o vysokých školách, který ve znění účinném do 1. 7. 2001
stanovil, že: „Studuje-li student déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok v bakalářském
nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který
činí za každý další započatý měsíc studia nejméně jednu čtvrtinu základu.“ Ze sousloví „studuje-li
student déle“ stěžovatel dovodil, že poplatek za delší studium se již ve znění účinném do 1. 7. 2001
netýkal pouze aktuálního studia, ale že zahrnoval celkovou dobu studia včetně předchozích
neúspěšně ukončených studií. Tento argument stěžovatel dále podpořil tvrzením, že již tehdejší
znění §58 odst. 4 zákona o vysokých školách odlišovalo osobu absolventa od osoby studenta –
tzn., že úspěšným absolvováním studia se logicky „vymazávala“ veškerá předchozí neúspěšná
studia a student platil „pouze“ poplatek za další studium a až posléze mohlo dojít též k placení
poplatku za studium delší. Proto je zjevné, že pokud student ukončil předchozí studium jinak než
řádně, tak se mu logicky započítalo do aktuálně studovaného. Z těchto důvodů stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení.
[8] Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že napadený rozsudek krajského soudu považuje
za zcela správný a kasační stížnost za nedůvodnou. Stanovisko zastávané stěžovatelem,
že gramatickým výkladem předchozího znění zákona o vysokých školách lze dovodit, že i podle
dříve platné úpravy měl být poplatek za studia vyměřen, podle ní nemůže obstát. Z gramatického
výkladu naopak vyplývá, že zákonodárce měl na mysli studium na jedné vysoké škole v jednom
studijním programu. Standardní doba je totiž v různých studijních programech různá
a ustanovení by pak postrádalo smysl. Pokud by pak pojem „studuje-li student déle“ byl vykládán
skutečně pouze gramaticky, pak by bylo nutné dojít k závěru, že by byla započítávána doba studia
na každé škole, která třeba ani nemá charakter tuzemské vysoké školy. Právě z tohoto důvodu
byla vydána novela zákona, která dobu studia, které má být započítáno, definuje. Tuto novelu
ovšem nelze použít retroaktivně. Žalobkyně dále podotkla, že stěžovatel vůbec nerespektoval
vázanost rozhodnutím krajského soudu v předchozím řízení.
[9] Stěžovatel v replice k vyjádření žalobkyně uvedl, že standardní doba studia je v různých
studijních programech samozřejmě různá, a takováto argumentace tak postrádá jakoukoli vazbu
na předmět sporu, protože konkrétní vyměření poplatku je z logiky věci posuzováno vždy podle
standardní doby studia aktuálně studovaného programu. Pokud dále žalobkyně tvrdí, že kdyby
pojem „studuje-li student déle“ byl vykládán pouze gramaticky, bylo by nutné dojít k závěru,
že by byla započítávána délka studia na každé škole, z logiky věci se samozřejmě vždy jedná
o studia ve smyslu zákona o vysokých školách, tedy o studia na tuzemských vysokých školách,
která jsou zapsána (evidována) v databázi SIMS (Sdružené Informace Matrik Studentů).
III.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen zaměstnancem s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Před zahájením meritorního přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu
se Nejvyšší správní soud musel vypořádat se skutečností, že stěžovatel v novém rozhodnutí
ve věci nerespektoval závazný právní názor vyslovený krajským soudem v rozsudku ze dne
10. 9. 2014, č. j. 59 A 76/2013 – 27.
[13] Podle ustanovení §78 odst. 5 s. ř. s. je právním názorem, který vyslovil soud
ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, v dalším řízení správní orgán
vázán. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 110/2002 – 25 zdůraznil,
že „[p]rávní názor soudu nelze ponižovat na pouhou ‚námitku‘ […], o níž by správnímu orgánu bylo v dalším
řízení umožněno uvážit, tj. kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo,
jež je určujícím pro další kroky správního orgánu i pro úvahy, o něž bude správní orgán opírat závěrečné
hodnocení zjištěných skutkových okolností. Prolomení povinnosti správního orgánu být vázán právním názorem
soudu přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení
rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní
úpravy, podle níž má být věc posuzována “ (obdobně viz např. rozsudek ze dne 18. 6. 2004,
č. j. 2 Ads 16/2003 – 56).
[14] Při absenci nových skutkových zjištění či změně právní úpravy, podle níž má být věc
posuzována, se Nejvyšší správní soud zpravidla nebude námitkami stěžovatele,
v nichž polemizuje se závěry vyslovenými soudem ve zrušujícím rozsudku, kterým
byl stěžovatel vázán, zabývat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2016,
č. j. 7 Afs 333/2015 – 47). Platí tak, že nelze opakovaně vznášet shodné žalobní námitky,
s nimiž se soud již v předchozím rozsudku vypořádal, a že změna posouzení právní otázky
soudem v téže věci za nezměněného skutkového a právního stavu v dalším soudním
řízení v zásadě nepřichází v úvahu. Nesouhlas s právním posouzením žalobních námitek
má žalovaný vyjádřit cestou kasační stížnosti proti soudnímu rozhodnutí, v němž byl závazný
právní názor vysloven (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2006,
č. j. 2 Afs 1/2006 - 119, nebo ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 Afs 51/2013 – 43).
[15] V posuzovaném případě však Nejvyšší správní soud přihlédl ke skutečnosti, že krajský
soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2014, č. j. 59 A 76/2013 – 27, zrušil rozhodnutí stěžovatele
z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a svůj závazný právní názor k meritu věci vyjádřil pouze nad rámec tohoto důvodu. Pokud
by tak stěžovatel chtěl závazný právní názor zpochybnit v řízení o kasační stížnosti, musel
by namítat nesprávnost posouzení nesrozumitelnosti rozhodnutí jakožto důvodu zrušujícího
rozsudku. Pouze proti vypořádání námitky nezákonného stanovení poplatku za překročení
standardní délky studia stěžovatel brojit nemohl, jelikož podle §104 odst. 2 s. ř. s. je kasační
stížnost směřující pouze proti odůvodnění rozsudku nepřípustná. Vyžadovat po stěžovateli
takový postup by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. S ohledem na výše uvedené
přistoupil Nejvyšší správní soud k meritornímu přezkumu napadeného rozsudku krajského
soudu.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího správního soudu poprvé
vysloveným v rozsudku ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 8/2007 – 94, podle něhož do doby studia
ve smyslu §58 odst. 3 zákona o vysokých školách nelze započítat dobu předchozího studia
v bakalářských a magisterských studijních programech, které nebylo řádně ukončeno před datem
1. 7. 2001, jelikož „možnost zápočtu doby předchozího studia v bakalářských a magisterských studijních
programech, které nebylo řádně ukončeno, byla do zákona o vysokých školách zařazena až novelou provedenou
zákonem č. 147/2001 Sb., a to s účinností právě k 1. 7. 2001“. Tento výklad Nejvyšší správní soud
potvrdil v rozsudku ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 46/2013 – 36, č. 2964/2014 Sb. NSS, kde uvedl,
že: „[z]ájem zákonodárce na racionálnějším chování studentů vysokých škol je jistě zcela legitimní, ale právní
úprava motivující zavedením poplatkové povinnosti k takovému jednání má působit na aktuální chování studentů
po okamžiku své účinnosti, a nikoli znevýhodnit určité studenty za chování před účinností zpřísňující úpravy,
které je sice z pohledu platného práva nežádoucí, avšak na něž staré dříve platné právo pohlíželo jako na jednání,
které není třeba poplatkově postihovat. Proto ust. §58 odst. 3 věta za středníkem zákona o vysokých školách
ve znění zákona č. 147/2001 Sb. je použitelný pouze na doby studia po 1. 7. 2001“ (viz též rozsudek
ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012 – 58). Vyměření poplatkové povinnosti se zohledněním
doby studia před účinností zákona č. 147/2001 Sb., které nebylo řádně ukončeno,
by tak s ohledem na výše uvedené bylo v rozporu se zákazem retroaktivity.
[17] Podle stěžovatele však započtení doby studia ukončeného jinak, než řádně, bylo
ve smyslu §58 odst. 3 zákona o vysokých školách možné již před účinností zákona
č. 147/2001 Sb. a nejedná se tedy o retroaktivitu. Stěžovatel předestírá, že předmětné ustanovení
je třeba vykládat tak, že podmínkové sousloví „studuje-li student déle“ nemá žádnou vazbu na právě
jen aktuálně studovaný studijní program, ale na celkovou dobu studia. Pravidlo vyjádřené v §58
odst. 3 zákona o vysokých školách ve znění účinném do 1. 7. 2001 tedy podle stěžovatele
stanovilo, že veřejná vysoká škola stanoví poplatek za předpokladu, že studuje-li student déle,
tedy že celková doba jeho studií překročí standardní dobu studia a) bakalářského programu o více
než jeden rok, b) magisterského programu o více než jeden rok.
[18] Nejvyšší správní soud připouští, že prostým gramatickým výkladem lze dospět k závěru
učiněnému stěžovatelem, tj. že již před novelizací ustanovení §58 odst. 3 zákona o vysokých
školách zákonem č. 147/2001 Sb., bylo možné stanovit poplatek za předchozí studium ukončené
jinak, než řádně (k výkladovým pochybnostem spojeným s poplatkovou povinností za studium
na vysokých školách srov. KUDROVÁ, Veronika. Hmotněprávní aspekty poplatkové povinnosti studentů
veřejných vysokých škol. Brno: Masarykova univerzita, 2014). Sama skutečnost, že došlo k novelizaci
tohoto ustanovení, však nedovoluje u gramatického výkladu setrvat. Nejvyšší správní soud
poukazuje v této souvislosti na rozsudek rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 16. 10. 2008,
č. j. 7 Afs 54/2006 – 155, v němž se mimo jiné uvádí: „pokud zákonodárce je v určitém ohledu
legislativně činný, nutno mít za to, že provádí změnu právní úpravy oproti předchozímu stavu, leda by bylo zjevné,
že předchozí úpravu zachovává a pouze formulačně vyjasňuje bez změny jejího obsahu a významu.“
V posuzovaném případě tedy Nejvyšší správní soud považuje za nutné přistoupit k výkladu
historickému, který spočívá v ujasnění smyslu právní normy v souvislosti s podmínkami jejího
vzniku a s cílem, který se sledoval jejím vydáním (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 9. 2005, č. j. 4 Afs 9/2004 – 64).
[19] Oproti právní úpravě účinné do 1. 7. 2001 doplnil zákon č. 147/2001 Sb. do ustanovení
§58 odst. 3 zákona o vysokých školách větu za středníkem, podle níž se do doby studia započte
též doba předchozích neúspěšných studií. Znění §58 odst. 3 zákona o vysokých školách účinné
od 1. 7. 2001 do 17. 4. 2004 tedy stanovilo: „Studuje-li student déle, než je standardní doba studia zvětšená
o jeden rok v bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek
za studium, který činí za každý další započatý měsíc studia nejméně jednu čtvrtinu základu; do doby studia
se započte též doba předchozího studia v bakalářských a magisterských studijních programech, které nebylo řádně
ukončeno podle §45 odst. 3 nebo §46 odst. 3.“
[20] Důvodová zpráva k zákonu č. 147/2001 Sb. se o účelu této změny nezmiňuje, neboť
v původním návrhu tato změna zahrnuta nebyla. Předmětné ustanovení §58 odst. 3 se do návrhu
této novely dostalo až ve druhém čtení v rámci pozměňovacího návrhu obsaženého v oponentní
zprávě menšiny výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu ze dne 1. 2. 2001
(sněmovní tisk 665/3 z roku 2000). Při rozpravě v Poslanecké sněmovně zaznělo následující:
„[…] dochází ke zpřísnění pro studenty, kteří si prodlužují dobu studia přecházením do jiných studijních
programů bez ukončení programů předchozích.“ (srov. stenografický záznam z 34. schůze Poslanecké
sněmovny ze dne 20. 2. 2001, projev poslance Bartoše, digitální repozitář na www.psp.cz). Je tedy
zřejmé, že účelem této úpravy mělo být zpřísnění podmínek pro studium oproti dosavadní právní
úpravě.
[21] S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud za nesporné, že zákon
č. 147/2001 Sb. novelizací §58 odst. 3 stanovil nové, zpřísňující pravidlo, jehož zpětná účinnost
není přípustná. Na posuzovanou věc tak plně dopadá závěr učiněný Nejvyšším správním
soudem v rozsudcích ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 8/2007 – 94, a ze dne 29. 8. 2013,
č. j. 7 As 46/2013 – 34, že ustanovení §58 odst. 3 věta za středníkem zákona o vysokých školách
ve znění zákona č. 147/2001 Sb. je použitelné pouze na doby studia po 1. 7. 2001. Stěžovatel
proto rozhodl v předmětné věci v rozporu se zákonem a krajský soud postupoval správně, když
jeho rozhodnutí zrušil.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[23] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v tomto kasačním řízení úspěch, podle
§60 odst. 1, §120 s. ř. s. mu tak nenáleží právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni vznikly
náklady spojené se zastoupením advokátem (§35 odst. 2 s. ř. s), spočívající v jednom úkonu
právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti). Náklady tedy činí částka 3.100 Kč (§7 bod 5, §9
odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve spojení s §35
odst. 2 věta druhá s. ř. s.) a částka 300 Kč jako náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3
advokátního tarifu), celkem 3.400 Kč. Zástupce žalobkyně je plátcem DPH, jak Nejvyšší správní
soud ověřil z potvrzení založeného do spisu krajského soudu, proto se částka odměny a náhrady
hotových výdajů zvyšuje o zákonnou sazbu daně ve výši 21%, náhrada nákladů řízení tedy činí
celkem 4.114 Kč. Stěžovateli proto bylo uloženo zaplatit žalobkyni tuto částku na náhradu
nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu