ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1100.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1100/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2014 o dovolání obviněné I. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 9 To 360/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 18/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 10 T 18/2012, byla obviněná I. B. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 9 To 360/2013, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že se obviněná odsuzuje za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák., trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterými byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 22 T 147/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové − pobočka v Pardubicích ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 13 To 151/2013, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 22 T 147/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové − pobočka v Pardubicích ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 13 To 151/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 106/2014, tak, že podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 9 To 360/2013, podle §265k odst. 2 tr. řádu v rozsahu tohoto zrušení zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 9 To 360/2013, podle §258 odst. 1 písm. d/ tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že
„v úmyslu se neoprávněně obohatit předstírala na základě falzifikátu plné moci ze dne 29. 4. 2010, že je zmocněna Z. P. k prodeji nemovitosti v k. ú. obce V. u D. K., sestávající z rodinného domu a pozemku na pozemku o výměře 1062m2, čímž uvedla v omyl kupujícího T. Š., kterého navíc uvedla v omyl i ohledně předmětu kupní smlouvy, když za prodávanou nemovitost vydávala nemovitost jinou stejného evidenčního čísla, a jako zmocněnec Z. P. podepsala dne 28. 7. 2010 smlouvu o budoucí kupní smlouvě a následně dne 16. 12. 2010 podepsala opět jako zmocněnec prodávající kupní smlouvu na prodej nemovitosti vlastněné poškozenou P., za níž měl poškozený Š. zaplatit kupní cenu 3.582.000,- Kč, přičemž k prodeji nemovitosti nedošlo proto, že Katastrálním úřadem, pracoviště B., nebyl povolen pro nesrovnalosti ve jméně a rodném čísle poškozené Z. P. vklad vlastnického práva k nemovitosti, v případě vložení smlouvy do katastru by bylo obžalované vyplaceno 3.582.000,- Kč ke škodě pošk. Š., a pošk. P. by byla vážně ohrožena na svých vlastnických právech k nemovitosti“.
Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák., trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterými byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 22 T 147/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové − pobočka Pardubice ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 13 To 151/2013, byla obviněná I. B. odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetičtyř měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 22 T 147/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové − pobočka Pardubice ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 13 To 151/20l3, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, sp zn. 9 To 360/2013, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítla, že odvolací soud nevyhověl jejím důkazním návrhům, v nichž poukazovala, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Nesprávnost právního posouzení spočívá v ignoranci zásady in dubio pro reo, neboť se soud adekvátně nezabýval ani nevypořádal s tím, jaká kupní cena byla dohodnuta, jaká škoda mohla vzniknout a komu, ani se nezabýval tím, že čin je zčásti dokonán a teprve u části lze hovořit o případném pokusu. Podle zásady in dubio pro reo měl být skutek kvalifikován nanejvýše jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Navíc je k sobě v poměru rozdílné důkazní síly dokonaný přečin podvodu se škodou 85.000 Kč jako částky vyplacené na základě smlouvy o smlouvě budoucí a pokus zločinu podvodu, který je konstruován spekulacemi. Dovoláním napadený rozsudek se opírá o kupní smlouvu, když tvrdí, že „v případě vložení by jí bylo vyplaceno 3.582.000 Kč“. Podle obviněné kupní smlouva nebyla vložena do katastru též proto, že kupní cena byla určena nesrozumitelně až neurčitě. Ve smyslu zásady in dubio pro reo tak nelze vybrat jen jednu ze dvou uvedených částek a jistým vodítkem by mohla být objektivně zjištěná cena prodávaných nemovitostí, která je nižší než 500.000 Kč. Není zjistitelné, jakou částku by obdržela, kdyby smlouva byla vložena do katastru. Soud se nezabýval otázkou, jakým způsobem jí měla být kupní cena vyplacena, přičemž je pouhou spekulací, že by k takovéto výplatě došlo. V této souvislosti obviněná ze svého hlediska hodnotila výpověď poškozeného T. Š., přičemž dovodila, že ve skutečnosti neměl na zaplacení a že na jeho straně byla snaha „napálit prodávající“. Dále vytkla, že pokud se soud nezabýval skutkem jako celkem, ale pouze jeho vytrženou částí, přehlédl smluvní pokutu ve výši 2.000.000 Kč v kupní smlouvě. V této souvislosti polemizovala o důsledcích sjednání této smluvní pokuty, přičemž zdůraznila, že návrh na vklad kupní smlouvy do katastru učinil právě poškozený. V další části svého podání obviněná předložila své hodnotící úvahy, z nichž dovodila, že nebylo nutné, aby vyhotovovala plnou moc, a spekulovala o tom, za jakou částku by nemovitosti prodával T. Š. Dále vytkla, že nebylo zjištěno, „co bylo smyslem jednání aktérů tak, jak vyplynulo před okresním soudem“. Za situace, kdy se poškozený T. Š. nepřipojil s nárokem na náhradu škody částkou 85.000 Kč, zpochybnila, zda škoda jako pojmový znak trestného činu v daném případě vůbec vznikla či hrozila. Závěr o výši hrozící škody ve výši 3.582.000 Kč tak není jediným možným závěrem o výši škody, a proto jej nelze použít. Obviněná vytkla, že soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že ji označil jako jedinou možnou pachatelku a částí skutku, kde nepůsobila, se nezabýval. Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 10 T 18/2012, podle §265k odst. 1 tr. řádu a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek a podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně obviněná projevila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, „dále jen státní zástupce“, který poukázal na to, že ve věci již jednou rozhodoval Nejvyšší soud, který ve svém kasačním rozhodnutí zpochybnil toliko právní kvalifikaci pokusu přečinu poškození cizích práv podle §21 odst. 1 k §181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterou již odvolací soud nepoužil. Protože však odvolací soud při novém projednání věci zrušil rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu a sám nově rozhodoval o vině, je podle státního zástupce dovolání proti novému výroku o vině pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku z formálního hlediska přípustné.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedl, že značná část dovolacích námitek deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Za primárně skutkového charakteru označil všechny námitky, kterými obviněná zpochybnila výši zamýšlené škody. V tomto směru státní zástupce konstatoval, že obviněnou namítaná neurčitost předmětné kupní smlouvy měla spočívat v tom, že mimo částky 3.582.000 Kč byly v některých článcích kupní smlouvy uvedeny též částky 3.580.000 Kč a 35.820.000 Kč. Diferenci 2000 Kč shledal z hlediska právní kvalifikace skutku zcela irelevantní a v případě částky 35.820.000 Kč uvedl, že jde o zřejmou písařskou chybu. Za námitky ryze skutkového charakteru deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající státní zástupce označil též námitky, podle nichž se soudy zabývaly pouze „vytrženou částí skutku“. Pokud jde o úvahy obviněné „o nekalých úmyslech“ svědka T. Š., ty mají vyloženě spekulativní charakter a svědčí o nekritickém přístupu obviněné k vlastní trestné činnosti, neboť opětovně předkládá jako „hotovou věc“ některá skutková tvrzení, která odvolací soud odmítl (str. 8 rozhodnutí odvolacího soudu). Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu jsou též námitky obviněné týkající se neakceptování jejích důkazních návrhů odvolacím soudem.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitku, podle které byl skutek zčásti dokonán. Ze skutkových zjištění (str. 6 rozhodnutí nalézacího soudu) totiž vyplývá, že poškozený T. Š. skutečně vyplatil obviněné na zálohách částku celkem 85.000 Kč. Těmito námitkami se však obviněná nepřípustně (§265p odst. 1 tr. řádu) domáhá změny rozhodnutí ve svůj neprospěch, neboť kvalifikace skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu by byla nepochybně přísnější nežli kvalifikace téhož zločinu spáchaného ve stadiu pokusu. Mimo své nepřípustnosti je tudíž předmětná námitka i po věcné stránce nedůvodná. Státní zástupce zdůraznil, že jednání obviněné směřovalo ke způsobení škody 3.582.000 Kč, tj. značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, skutečně způsobená škoda 85.000 Kč však hranice značné škody ani zdaleka nedosáhla. S odkazem na konstantní judikaturu (např. R 1/1980) byl tedy podle státního zástupce skutek správně kvalifikován „pouze“ jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Současně poznamenal, že kvalifikace trestného činu dílem dokonaného a dílem nedokonaného by v daném případě byla namístě pouze za předpokladu, že škoda skutečně způsobená by sama o sobě překročila spodní hranici škody značné. Pokud tedy obviněná uvedla kvalifikaci přečinu podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, tato část námitek se již nachází mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť ignoruje skutkové zjištění, podle kterého její jednání směřovalo ke způsobení škody ve výši celé sjednané kupní ceny, a dovolává se procesní, nikoli hmotněprávní zásady „in dubio pro reo“. Je-li pro pokus trestného činu charakteristická absence následku, jsou úvahy obviněné, že škoda jako pojmový znak trestného činu vůbec vznikla z hlediska právní kvalifikace skutku naprosto irelevantní. Za irelevantní z hlediska právní kvalifikace skutku (to platí obecně v případě jakéhokoli dokonaného či nedokonaného majetkového trestného činu) státní zástupce označil rovněž otázku, zda poškozený využil svého procesního práva uplatnit v trestním řízení nárok na náhradu škody. Pokusu zločinu podvodu se obviněná totiž dopustila již sjednáním a podepsáním předmětné kupní smlouvy a je nerozhodné, zda návrh na vklad učinila sama obviněná nebo poškozený. Státní zástupce shrnul, že dovolací námitky zčásti deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
V dané věci se avšak o takovou situaci nejednalo.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud v původním řízení zrušil jen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 9 To 360/2013, neboť jednání obviněné bylo soudy nižších stupňů nesprávně kvalifikováno také jako pokus přečinu poškození cizích práv podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §181 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatní dovolací námitky obviněné, které částečně uplatnila i v nyní projednávaném dovolání, byly Nejvyšším soudem shledány jako neopodstatněné, případně podány z jiného důvodu, než je stanoven v §265b odst.1 tr. řádu.
Obviněná sice v dovolání deklarovala hmotně právní námitku spočívající v nesprávném právním posouzení věci, avšak převážnou většinou námitek se pouze domáhá odlišných skutkových závěrů. Výhrady jimiž napadá rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když dovolatelka namítla, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustila, že poškozenému T. Š. nic nezamlčela, neuvedla jej v omyl, ani jeho omylu nevyužila, a že k předpokládanému následku nemohlo dojít a jde o tzv. nezpůsobilý pokus, je třeba považovat z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně irelevantní, neboť se jedná o námitky, kterými obviněná nenamítla nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadla skutková zjištění, která soudy ve věci učinily. Těmito námitkami se obviněná tudíž domáhala jen toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněná de facto na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustila a domáhá se změny skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Primárně skutkovou námitkou je též výhrada obviněné ohledně výše způsobené škody, která údajně nebyla správně vyčíslena a poškozeným doložena, neboť jí nevytýká nedostatek hmotně právního charakteru (zřejmě že nebylo postupováno v souladu s ustanovením §137 tr. zákoníku). Jak již bylo shora uvedeno, taková námitka se s uplatněným dovolacím důvodem míjí.
Nejvyšší soud konstatuje v obecné poloze, že námitky týkající se neprovedení obviněnou navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, jímž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněnou navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. V předmětné věci tak příslušné soudy postupovaly správně, když další návrhy obviněné na doplnění dokazování (zejména vyhotovení nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, opětovný výslech svědka T. Š., zjištění, kdo vyhotovil předmětnou plnou moc a další návrhy vyplývající mimo jiné z podání obviněné na č. l. 698, 699 spisu) označily za nadbytečné vzhledem k existenci důkazů již provedených. Odvolací soud přiléhavě ve svém rozsudku uvedl, že zmíněným návrhům na doplnění dokazování u odvolacího soudu včetně návrhů podaných při veřejném zasedání nebylo důvodně vyhověno, neboť s ohledem na dosavadní stav dokazování nelze od navrhovaného doplnění dokazování očekávat, že by tyto důkazy mohly zvrátit správnost skutkových zjištění okresního soudu, a proto o návrhu na doplnění dokazování bylo rozhodnuto zamítavým výrokem. Takové rozhodnutí je zcela a výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud se s názory nalézacího i odvolacího soudu nedoplnit dokazování pro nadbytečnost důkazů plně ztotožnil.
Jedinou námitkou, kterou bylo možno formálně podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je námitka, že jednání obviněné nemělo být kvalifikováno jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ale max. jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, případně jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaného (ohledně částky 85 000 Kč), dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Pro úplnost je třeba dodat, že zcela reálně hrozilo způsobení škody přesahující 3 000 000 Kč, proto úvahy o kvalifikaci jednání obviněné jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou zcela bezpředmětné. Na další obviněnou zmiňované právní kvalifikaci jejího jednání jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příléhavě ve svém vyjádření reagoval státní zástupce, který tuto kvalifikaci označil jako kvalifikaci v neprospěch dovolatelky, což odporuje §265p odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud zcela přisvědčil závěrům soudu druhého stupně v tom, že obviněná svým výše popsaným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o její vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. září 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal