ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.1203.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1203/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2009 o dovolání obviněných R. D. a V. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 9 To 115/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 20/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. D. a V. F. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 16 T 20/2008, byli obvinění R. D. a V. F. uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustili tím, že dne 6. 3. 2006 v době kolem 08.00 hodin v areálu Č. s., a.s., v J. H., N., obviněný R. D. a obviněný V. F., jako zaměstnanci společnosti A. o. S. F., a.s., po naložení zásilky obsahující finanční prostředky (39.385.300,- CZK a 1.500,- CHF) a pamětní stříbrné mince vydané k 250. výročí narození F. J. G. a 200. výročí zahájení výuky na pražské polytechnice v nominální hodnotě 200,- CZK (12 ks v celkové hodnotě 2.712,30 CZK) pro různé pobočky Č. s., a.s., do služebního osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia Combi, a vyjetí z nákladového prostoru, v úmyslu neoprávněně získat převážené finanční prostředky a pamětní mince Č. s., a.s., zinscenovali loupežné přepadení výše uvedeného vozidla bezpečností agentury a odcizení přepravovaných finančních prostředků a pamětních mincí neznámým pachatelem, když po vyjetí od pobočky Č. s., a.s., odjeli na sídliště V. v J. H., kde se na parkovišti ve vozidle nechali dobrovolně spoutat kovovými pouty na rukou (za zády) dosud neznámou osobou a zároveň dobrovolně umožnili dosud neznámé osobě převzetí finančních prostředků (37.174.000,- CZK, 1.500,- CHF = 27.438,- CZK) a 11 kusů pamětních mincí v celkové hodnotě 2.493,- CZK ze zavazadlového prostoru vozidla, v úmyslu ukrýt je na bezpečné místo, když tyto neoprávněně získané finanční prostředky a pamětní mince se nepodařilo do současné doby vypátrat a zajistit, čímž způsobili společnosti A. o. S. F. C., a.s., se sídlem Č. B., R., která vznikla dne 1. 11. 2006 odštěpením části jmění rozdělované společnosti A. o. S. F., a.s., se sídlem P., P., škodu ve výši 37.203.931,- CZK.
Za uvedené jednání byli oba obvinění odsouzeni podle §248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byli obvinění pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněným současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojeného s hmotnou odpovědností a ostrahou osob a majetku v trvání 7 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené společnosti A. o. S. F. C., a.s., se sídlem Č. B., R., částku ve výši 28.203.931,- CZK.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 16 T 20/2008, podali obvinění R. D. a V. F. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 9 To 115/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného R. D. k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků a obviněného V. F. k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byli oba obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněným současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojeného s hmotnou odpovědností a ostrahou osob a majetku v trvání 7 roků.
Následně obvinění R. D. a V. F. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 9 To 115/2008, prostřednictvím svých obhájců dovolání, ve kterých oba uplatnili dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jejich názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný R. D. ve svém dovolání poukazuje na vady řízení u odvolacího soudu s tím, že odvolací soud rozhodl o jeho odvolání zcela formálně, nepřezkoumal napadené rozhodnutí v plném rozsahu z hlediska všech vytýkaných vad a nevypořádal se s jeho námitkami uplatněnými v odvolání. Obviněný se domnívá, že nalézací soud zkreslil provedené důkazy a dospěl k naprosto nesprávným skutkovým zjištěním. Obviněný dále ve svém dovolání podrobně rozvádí konkrétní námitky, zejména objektivně nepředvídatelnou a nečekanou změnu ve složení posádky a dále zdůrazňuje, že jakákoli třetí osoba měla přístup do předních částí podzemních prostor banky. Je toho názoru, že i v případě, že by rozhodnutí soudu o jeho vině trestným činem zpronevěry bylo důvodné a zákonné, nerozhodl nalézací soud správně o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle ustanovení §248 odst. 4 tr. zák. Obvinění údajně nevěděli, jak vysokou finanční hotovost povezou a jaké bude složení posádky.
Obviněný v podaném dovolání rovněž uplatnil námitku, že odvolací soud pochybil, když bez provedeného dokazování zásadně změnil dosavadní skutková zjištění nalézacího soudu a uzavřel, že výsledky provedeného dokazování svědčí pro závěr, že prvotní impuls ke spáchání činu vzešel od obviněného D., což se projevilo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a zejména ve výši uloženého trestu.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. F. rovněž opřel, jak již bylo uvedeno výše, své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poukázal na to, že hlavním důvodem jeho dovolání je skutečnost, že v rozhodnutích odvolacího i nalézacího soudu spatřuje extrémní nesoulad při vzájemném hodnocení důkazů. Je přesvědčen, že právní závěry jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, obzvláště za situace, kdy nelze z žádného soudem provedeného důkazu jednoznačně dovodit jeho vinu. Obviněný se domnívá, že již soud prvního stupně si sám vykonstruoval skutkový děj, který nemá v provedeném dokazování oporu, neboť na základě provedených důkazů nebyla jiná možnost, než ho předmětné obžaloby zprostit. Vzhledem k uvedenému obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. K dovolání obviněného R. D. státní zástupce Nevyššího státního zastupitelství poukázal na skutečnost, že dovolatel sice namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, avšak toto tvrzení blíže nekonkretizuje, pouze odlišným způsobem (pro sebe výhodnějším) hodnotí provedené důkazy. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka nesprávné právní kvalifikace podle ustanovení §248 odst. 4 tr. zák., neboť její podstatou je polemika s hodnocením důkazů, a důvodem dovolání nemůže být ani namítaná procesní vada, že odvolací soud učinil, aniž by dokazování odpovídajícím způsobem doplnil, odlišná skutková zjištění o vedoucí roli obviněného R. D. oproti roli obviněného V. F., což se (beze změny skutkové věty) projevilo ve výši uloženého trestu.
K dovolání obviněného V. F. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že dovolatel rovněž namítá, že nalézacím soudem učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, aniž by však toto tvrzení jakkoliv konkretizoval. Pouhá skutečnost, že dovolatel hodnotí provedené důkazy způsobem odlišným a pro sebe výhodnějším, než jak to učinil nalézací soud, nesvědčí o tom, že by soudem učiněná skutková zjištění byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu a takový (tj. extrémní) rozpor nelze z obsahu dovolání dovodit. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu dle §265b tr. ř., být nemohou.
Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K otázce zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší soud České republiky poznamenává, že zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že oba obvinění (R. D. i V. F.) sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Obvinění R. D. i V. F. ve svých dovoláních popírají spáchání předmětného trestného činu s tím, že nalézací soud v odůvodnění rozsudku v řadě případů zkreslil provedené důkazy a dospěl pak k naprosto nesprávným skutkovým zjištěním a odvolací soud se následně nevypořádal s námitkami obviněných vznesenými v odvolání. Obviněný R. D. následně v podaném dovolání předkládá vlastní verzi skutkového děje, což činil již před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku připomněl, že si byl při svém rozhodování plně vědom toho, že i přes obsáhlé dokazování neměl k dispozici žádný přímý důkaz a závěr o vině obou obviněných byl učiněn na pokladě řady nepřímých důkazů, které však ve svém důsledku činily ucelený a ničím nenarušený řetězec důkazů, na základě kterých bylo bez jakýchkoli pochybností uzavřeno, že se obvinění dopustili trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu.
Trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věcí. Předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Musí jít přitom vždy o věc cizí, proto se vlastník věci nemůže dopustit zpronevěry vlastní věci. Cizí věcí je věc svěřená pachateli na základě jakéhokoli titulu, například zapůjčená, svěřená k přepravě a dopravě a podobně.
Z dokazování vyšlo najevo, že zaměstnanci poškozené společnosti A. o. S. F., a.s., kteří převáželi finanční prostředky, měli vždy informaci o tom, v jakém objemu finanční hotovost převážejí. Velitel vozu totiž vždy při odjezdu vozidla ze sídla společnosti obdržel objednávku přepravy, ve které je uvedena kategorie přepravy jednotlivými písmeny (A, B, C nebo D). Podle těchto písmen měli zaměstnanci minimálně obecnou povědomost o tom, v jakém objemu se finanční prostředky budou převážet. Svědkem Ing. J. R. (nadřízeným obviněných) bylo pak, s ohledem na personální obsazení poškozené společnosti a nedostatečně kvalitní vozový park, rozhodnuto o tom, že dne 6. 3. 2006 budou předmětné finanční prostředky přepravovány vozidlem tovární značky Škoda Fabia Combi (nepancéřované vozidlo) v dvoučlenné posádce.
V průběhu dosavadního řízení bylo prokázáno, že oba obvinění si od příjezdu do suterénu banky v J. H. zcela úmyslně počínali v rozporu s interními směrnicemi, které upravují povinnosti posádky při dotaci a následném převozu finanční hotovosti, neboť neuzavřeli první vstupní kovová mřížová vrata, aby tak zajistili bezpečnost provozu mezi uzavřeným prostorem pro dotaci finančních prostředků a vnějším prostorem suterénu, jakož i před ním. Po nakládce finančních prostředků a pamětních mincí a po opuštění místa, kde byly finanční prostředky naloženy, si oba obvinění nepočínali dostatečně opatrně, a to přesto, že (vzhledem k objemu finančních prostředků) věděli, že jim bylo přiděleno nepancéřované motorové vozidlo a jejich posádka byla dvoučlenná, nikoli tříčlenná. Sám obviněný R. D. potvrdil, že již v pátek 3. 3. 2006 odpoledne věděl, že v pondělí 6. 3. 2006 poveze vyšší hotovost a jakou trasu pojede. Obviněný V. F. potvrdil, že byl svědkem Ing. J. R. informován v pátek 3. 3. 2006 prostřednictvím SMS, že v pondělí 6. 3. 2006 pojede předmětnou trasu – tedy do pobočky spořitelny v J. H.. Původní složení posádky bylo tříčlenné, ale z důvodu onemocnění zaměstnanců a nedostatečného vozového parku byl nadřízený nucen přehodnotit složení jednotlivých posádek.
Rovněž bylo prokázáno, že s ohledem na prostorové rozmístění suterénu banky včetně vjezdu (výjezdu) nebylo možné, aby obvinění nezahlédli pachatele, který je měl podle jejich vyjádření přepadnout. Ze záznamů průmyslových kamer vyplynulo, že pachatel nemohl přistoupit k obviněnému V. F. zezadu a nemohl se na dané místo dostat ani jinak (například skokem z rampy). Z výpovědi svědka J. B., který se míjel s vozidlem bezpečnostní agentury několik desítek metrů od banky, bylo prokázáno, že obviněný V. F. nebyl po výjezdu z banky spoután kovovými pouty s rukama za pravým předním sedadlem, jak tvrdil, ale jeho ruce byly volné (nespoutané).
Nepřímým důkazem svědčícím pro vinu obviněných jsou také záznamy telekomunikačního provozu vztahující se především k prostorovému odposlechu na umělé vodní nádrži v D. u. v Č. B. Obviněný R. D. v různých rozhovorech připouští, že je osobou, která má spojitost s pachatelstvím trestné činnosti a hovoří o konkrétní částce (že mu zbylo „osm“ – z kontextu hovoru vyplývá, že se jedná o 8.000.000,- CZK).
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky byla tedy zcela vyvrácena obhajoba obviněných v tom smyslu, že se vytýkaného jednání nedopustili a naopak oni sami se stali oběťmi loupežného přepadení. Závěr o vině obviněných byl učiněn na podkladě řady nepřímých důkazů, které však ve svém důsledku tvoří logický a uzavřený řetězec důkazů, které jednoznačně prokazují vinu obou obviněných. V daném případě se tedy nejedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně.
Pokud se týká zavinění obviněných, tak v průběhu dosavadního trestního řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obvinění v průběhu spáchání trestné činnosti jednali zcela promyšleně a koordinovaně, neboť chtěli zpronevěřit příslušné finanční prostředky a pamětní mince. Je tedy zřejmé a nalézací i odvolací soud dospěly ke správnému závěru, že obvinění spáchali trestný čin ve formě přímého úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný tímto zákonem, což také učinili. V řízení vyšlo najevo, že obvinění po dobu páchání předmětné trestné činnosti nevěděli přesnou výši zpronevěřované finanční hotovosti a pamětních mincí, ale s ohledem na písmenné označení přepravované zásilky v objednávce přepravy a celkový objem převážené zásilky byli srozuměni s tím, že se jedná o hotovost vyšší než 5.000.000,- CZK. Je třeba zdůraznit, že obvinění vykonávali zaměstnání, při kterém převáželi finanční prostředky a ceniny, dlouhodobě, proto nepochybně mohli odhadnout výši převážených finančních prostředků (s ohledem na počet igelitových pytlů, případně kovových beden naplněných finančními prostředky). Nevyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem nalézacího a odvolacího soudu i v otázce okolnosti spočívající ve výši způsobené škody, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle ustanovení §248 odst. 4 tr. zák.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obvinění R. D. a V. F. se svými dovoláními domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“
Jak již bylo uvedeno výše, námitky uplatněné obviněnými v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní, a současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně.
Je tedy možno učinit závěr, že obviněnými uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obvinění na jedné straně deklarovali zákonný dovolací důvod podle citovaného zákonného ustanovení, avšak uplatnili námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nejedená se tedy o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
Obviněný R. D. v dovolání rovněž uplatnil námitku, že odvolací soud učinil, aniž by dokazování odpovídajícím způsobem doplnil, odlišná skutková zjištění o jeho vedoucí roli oproti roli obviněného V. F., což se beze změny skutkové věty projevilo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a zejména ve výši uloženého trestu.
Uvedená procesní vada však rovněž nemůže být důvodem dovolání, neboť jen proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání přípustné a výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Dovoláním napadené rozhodnutí však zjevně netrpí vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. h), navíc obvinění takové vady v dovoláních ani nenamítají.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Totéž platí i o přiznaném nároku na náhradu škody.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných R. D. a V. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. J. P.