ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1232.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1232/2017 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2017 dovolání obviněného J. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 2 To 25/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 2/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 4 T 2/2016, byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v období nejméně od počátku roku 2014 do měsíce března 2015 v sídle jejich společného podnikání na adrese H. v P., ale i jinde poškozeného Z. P., vědom si jeho submisivnosti, v úmyslu se na jeho úkor obohatit prostřednictvím na něm vynucených prací a jiných forem jeho vykořisťování, zneužívaje jeho tísně a závislosti, do kterých jej uvedl, jednak pod opakovaně učiněnou pohrůžkou soudního uplatnění směnek v částce převyšující 20.000.000 Kč, které by nebyl schopen zaplatit a reálně by mu hrozila exekuce jeho majetku, jejichž vystavení si na něm účelově vymohl pod různými absurdními sázkami či ze sankčních důvodů v rámci jím vymyšleného zavrženíhodného systému postihování poškozeného za neplnění si jemu stanovených povinností nebo obviněným zjištěných údajných pochybení poškozeného v rámci jejich společného podnikání, a jednak pod pohrůžkou, že se postará o to, že jeho rodiče kvůli z uvedených směnek vyplývajícím dluhům poškozeného přijdou o majetek, budou z nich bezdomovci a spáchají sebevraždu, kdy tyto pohrůžky Z. P. považoval za reálné a existenčně jeho rodiče a jeho samotného ohrožující a způsobilé mít za následek negativní dopad na zdravotní stav jeho rodičů, ohledně jejichž nemovitých věcí musel bez jejich vědomí ve prospěch obviněného dne 31. 1. 2015 podepsat smlouvu o budoucí kupní smlouvě na nemovitou věc, kterou by byl povinen pod smluvní pokutou ve výši 2.500.000 Kč uzavřít poté, co ve smlouvě označené nemovitosti po rodičích zdědí, donutil, aby pro něho dlouhodobě ve formě vynucených prací a jiných forem vykořisťování vykonával vše, co po něm, dílem rovněž pro vlastní zavrženíhodné pobavení a z rozmaru, v podstatě jako po otrokovi, kdy jej tak i nazýval, bez nároku na jakoukoliv odměnu či mzdu požadoval, např. aby mu obstarával slečny, pizzu, pití a jiné pohoštění, pracoval na jeho zahradě, staral se o jeho psy, sám si navrhoval sankce (extrémní tresty či dokonce sadotresty), platil finanční pokuty v celkové výši až 500 Kč denně, na které si musel nakonec pro bezvýchodnost situace půjčovat, nenavštěvoval jako věřící pravidelné bohoslužby, vzal si půjčku od Komerční banky a. s., ze které mu musel předat 100.000 Kč na splacení údajných dluhů a jím způsobených ztrát v rámci společného podnikání, kdy zavedenými pokutami a na jejich základě vyvolaným zadlužením poškozeného sledoval zejména to, aby poškozený zvýšil pracovní nasazení v rámci jejich společných podnikatelských aktivit v obchodních korporacích POZITRON technology, k. s., IČ 27552993, a POZITRON services, k. s., IČ 28854926, ale i Studentského klubu STEP UP o. s., kdy poškozený musel bez nároku na odpovídající odměnu či mzdu pod počítačovým monitoringem pracovat v podstatě denně do pozdních nočních hodin a plnit všechny i absurdní pokyny obviněného a veškerou svoji práci vykazovat, kdy vše vyvrcholilo tím, že se jím vyvolané tísně poškozeného snažil využít k dosažení toho, aby na něho poškozený převedl jeho majetkovou účast ve společnosti POZITRON technology k. s., na což nakonec poškozený ve snaze dosáhnout vymanění se z pro něho neúnosného nátlaku od obviněného podpisem smlouvy o převodu obchodního podílu v uvedené obchodní korporaci ze dne 16. 3. 2015 za cenu 1 Kč přistoupil, čímž vším se na úkor poškozeného obviněný neoprávněně obohacoval a poškozenému způsobil posttraumatickou stresovou poruchu v mírné formě.
Za to byl podle §168 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo současně uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil poškozenému Z. P. způsobenou nemajetkovou újmu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému Z. P. na náhradě nemajetkové újmy částku 125.500 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 4 T 2/2016, podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 2 To 25/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému a podle §259 odst. 3 tr. řádu odsoudil obviněného podle §168 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, kdy podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený Z. P. odkázán s nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. řádu bylo odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 2 To 25/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že odvolací soud vycházel zejména z tvrzení poškozeného a nijak se nezabýval tím, zda tato tvrzení mají reálný základ. V této souvislosti rozebírá jednotlivé provedené důkazy a tvrdí, že soud měl k dispozici i směnky, které po poškozeném nikdy nepožadoval k úhradě. Uvádí, že měli s poškozeným dlouhodobý kamarádský vztah, přičemž práce na jeho zahradě či venčení jeho psa poškozeným nelze hodnotit jako otrocké vykořisťování. Skutečnost, že si poškozený sám navrhoval různé tresty, nelze přičítat k tíži obviněného, neboť toto chápal vždy jako snahu poškozeného přimět sám sebe ke zlepšení svého přístupu ke každodenním povinnostem. Převodem majetkové účasti ztrátové společnosti za 1 Kč pak údajně nedošlo k jeho obohacení. Zdůraznil, že nikdy neprojevil úmysl kořistit z činnosti poškozeného a nebyl si ani vědom toho, že by poškozený byl na něm nějakým způsobem závislý. Podle mínění obviněného rozhodující soudy neobjektivně vyhodnocovaly rozhodné okolnosti a v řízení nebyly prokázány všechny zákonné znaky souzeného trestného činu, neboť nebyla prokázána závislost poškozeného na jeho osobě či jeho úmysl poškozeného nějakým způsobem poškodit. K tomu podotkl, že jednotlivé skutky popsané v obžalobě nelze posuzovat jako trestné.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a rozhodující soudy nižších stupňů se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Navíc obviněný založil dovolání na námitkách čistě skutkových, které výlučně zpochybňují rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Takové námitky však vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I když obviněný v dovolání namítl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu, tak tuto obecnou hmotněprávní námitku dále blíže upřesnil pouze tím, že není pachatelem vytýkaného jednání specifikovaného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a žádného trestného činu se nedopustil. Na podporu tohoto tvrzení opakovaně rozebírá důkazy provedené soudem prvního stupně, ze svého pohledu je hodnotí a poukazuje na jejich údajnou nevěrohodnost a rozporuplnost. Tímto však pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně, jakož i s učiněnými skutkovými zjištěními a domáhá se toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zjištěný skutkový stav mu plně umožňuje ztotožnit se s názorem nalézacího i odvolacího soudu v závěru, že v průběhu řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému nelze přisvědčit v tvrzení, že poškozený od něj mohl bez dalšího kdykoli odejít, že se mohl bránit a že nemohl jednání obviněného vnímat úkorně. Dokazováním naopak bylo bez pochybností zjištěno, že poškozený se nerozhodoval svobodně, neboť byl vázán a odkázán na obviněného a na to, co s ním v rámci absurdních trestů a vynucených otrockých prací udělá, přičemž obviněný si poškozeného majetkově připoutal a zotročil. Uceleným řetězcem důkazů byl tak obviněný usvědčen z úmyslného zavrženíhodného a egocentrického nakládání s poškozeným, se kterým ve svém vlastním zájmu manipuloval, měl ho ve své moci a choval se k němu zcela dominantním a nedůstojným způsobem, jak je podrobně specifikováno v rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Tímto jednáním jednoznačně naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
Pokud obviněný v dovolání namítá, že jednotlivé skutky popsané v obžalobě nelze posuzovat jako trestné, Nejvyšší soud konstatuje, že na jednání obviněného je nutno nahlížet jako na celek v rámci rozsudkem vymezeného časového úseku, přičemž jednotlivé dílčí akty takového jednání, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že v souhrnu obviněný příslušným jednáním naplnil subjektivní i objektivní stránku skutkové podstaty souzeného trestného činu.
Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 10. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu