ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1348.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1348/2020- 577
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 1. 2021 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 10 To 61/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5 2020, sp. zn. 33 T 7/2019, byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v Domažlicích dne 31. 5. 2016 okolo 6.45 hod. v XY ulici, na parkovišti před domem č. p. XY, přistoupil k M. J., nar. XY, která v tu dobu klečela na sedačce řidiče ve svém zde zaparkovaném osobním motorovém vozidle tov. zn. Peugeot 307, RZ XY, a v okamžiku, kdy z vozidla vylezla a stála před otevřenými dveřmi, uhodil ji pěstí do temenní části hlavy, současně ji chytil zezadu za krk, křičel na ní „ty kurvo, ty děvko, kvůli tobě jsem dostal pět let“ a současně ji tlačil do vnitřku vozidla se slovy „nasedni, sedej do toho auta“, ještě jednou ji pěstí uhodil do temenní části hlavy, poškozená se tomuto jednání bránila, následně se obviněnému vysmekla a utekla ke vchodu do svého bydliště, při tom opakovaně křičela o pomoc, načež obviněný z místa odjel, kdy v důsledku jednání obviněného poškozená utrpěla zranění levého okraje jazyka po kousnutí, kontusi krajiny v zátylku a lehčí distorsi C páteře.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §81 odst. 1 a §84 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let za současného vyslovení dohledu, který bude vykonáván v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 414 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 10 % od 26. 5. 2020 do zaplacení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5 2020, sp. zn. 33 T 7/2019 podal obviněný J. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 10 To 61/2020 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 10 To 61/2020, podal následně obviněný J. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že ze skutkových okolností případu nevyplývá, že by jeho úmysl směřoval k trestnému činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Z provedených důkazů je zjevné, že jeho úmyslem nebylo poškozenou k čemukoli nutit. Jeho úmyslem bylo ji pouze konfrontovat s faktem, že mu byl uložen citelný trest odnětí svobody. Tento úmysl vyplývá z kontextu celé situace. Obviněný sepsal dopisy na rozloučenou a cestou na místo, kde chtěl svůj život ukončit, se zastavil v bydlišti poškozené, své bývalé přítelkyně, aby ji konfrontoval se svojí současnou životní situací, kterou považoval v té době za bezvýchodnou. Je naprosto nelogické a nezapadá to do širšího kontextu situace, že by jel za poškozenou, aby ji k něčemu nutil. Obviněný si nevybavuje, že by jeho jednání na místě činu bylo doprovázeno slovy „nasedni, sedej do toho auta“, ani že by poškozenou tlačil do vnitřku vozidla. Skutková věta rozsudku vychází v těchto bodech z výpovědi poškozené, která uvedla, že ji nutil nastoupit do vozu, dokonce ji i tlačil. Obviněný nerozporuje, že vyvolal konflikt s poškozenou, a ač se oba aktéři liší zejména v popisu intenzity verbálního či fyzického kontaktu, nerozporují, že ke konfliktu došlo. Obviněný nejel za poškozenou v úmyslu donutit ji nasednout do auta a ani v průběhu konfliktu nenastala situace, při které by mohl mít zájem na tom, aby poškozená do auta nasedla. Strčení ve směru auta či pronesení věty „nasedni do auta“ v žádném případě z objektivního pohledu nezvyšuje škodlivost jednání obviněného. Pokud skutečně tato slova pronesl, či poškozenou směrem k autu strčil, nemělo to z jeho pohledu žádný význam, ani si na to nepamatuje. Určitě tím nesledoval nějaký cíl, tím méně cíl, který by nějakým způsobem zvyšoval škodlivost jeho činu. Pokud by soud dospěl k závěru, že nebylo v úmyslu obviněného poškozenou k něčemu nutit, pak by se musel zabývat otázkou, zda jednání popsané v rozsudku Krajského soudu v Plzni vykazuje znaky nějakého trestného činu, zřejmě výtržnictví, či zda mělo spíše přestupkový charakter, dále vzít v úvahu zásadu subsidiarity trestní represe i skutečnost, že od spáchání uplynula doba čtyř a půl roku a že obviněný byl odsouzen k poměrně citelnému trestu odnětí svobody.
Z uvedených důvodů obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolání J. K. se opírá výslovně o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že z provedených důkazů je zjevné, že jeho úmyslem nebylo poškozenou k čemukoli nutit, nýbrž pouze konfrontovat s faktem, že mu byl uložen citelný trest odnětí svobody. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. K tomu je třeba uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkum vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Dovolatel uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Ve skutečnosti však uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Dovolatel se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Lze tedy uzavřít, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na skutečnosti uvedené výše proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Ve své reakci ze dne 18. 12. 2020 na vyjádření ze strany Nejvyššího státního zastupitelství obviněný uvedl, že zásadní myšlenkou podaného dovolání je to, že skutkový stav, tak jak byl soudem zjištěn, neodpovídá právnímu hodnocení. Stručně vyjádřeno, pouhá věta „nasedni, sedej do toho auta“ provázena projevem násilí nemůže zakládat právní kvalifikaci trestného činu vydírání, pokud je součástí jiného jednání, k němuž směřuje úmysl obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že ze skutkových okolností případu nevyplývá, že by jeho úmysl měl směřovat k trestnému činu vydírání. Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že po zhodnocení všech podstatných skutečností lze dospět k závěru, že se skutkového děje popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu dopustil. Obviněný vůči poškozené užil nejprve vulgarit, neboť se domníval a ostatně je i stále přesvědčen, že jeho předešlé odsouzení je nespravedlivé, nesprávné a může za něj svoji nepravdivou výpovědí právě poškozená M. J. Chtěl ji konfrontovat s tím, že může za to, že následně spáchá sebevraždu, a aby věděla, že za ni může. Obviněný však i násilím, tj. tlačením do krku po poškozené požadoval, aby nastoupila do jejího vozidla a současně ji i k tomu výslovně vyzýval. Násilím tedy poškozenou nutil, aby něco konala. Tím naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož obviněný chtěl tímto svým jednáním porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, tj. porušit zájem na ochraně svobody rozhodování člověka, jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy stejně tak jako soudy prvního a druhého stupně dospěl k závěru, že jak objektivní, tak i subjektivní stránka žalovaného přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku je dána.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Svá skutková zjištění opřel zejména o výpověď poškozené M. J., kterou nepřímo potvrzují další provedené důkazy, především lékařské zprávy o ošetření poškozené, jakož i protokol o prohlídce jejího těla, prokazující zranění, které utrpěla. Poškozená vypovídala v řízení procesně použitelným způsobem s větším časovým odstupem, v době, kdy se k události už sama ani nechtěla vracet, přitom její líčení je zcela konzistentní a odpovídá i prvotním údajům, sděleným bezprostředně v rámci lékařského ošetření. Výpověď poškozené však i dále nepřímo potvrzují svědecké výpovědi, resp. úřední záznamy o podaných výpovědích svědků. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 1. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu