ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.194.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 194/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2012 o dovolání obviněného Mgr. M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 8 To 396/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 61/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 3 T 61/2011, byl obviněný Mgr. M. H. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 18. 10. 2010 v době kolem 20.15 hod. v B. na ulici B. na parkovišti TJ K. před nejméně třemi osobami (ještě dětmi obviněného a poškozené D. H. a Z. H.) nejprve slovně a následně i fyzicky napadl svou manželku poškozenou S. H., tím způsobem, že jí zkroutil pravou ruku za záda, a to takovou silou, že této způsobil zlomeninu dolního konce vřetenné kosti pravé ruky bez dislokace, v důsledku čehož byla po deseti dnech poškozené přiložena sádra až do 10. 11. 2010 a ta byla po celou tuto dobu omezena v obvyklém způsobu života, navíc jí po jednání popsaném shora několikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje.
Za uvedené jednání byl obviněný Mgr. M. H. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Mgr. S. H. škodu ve výši 3.848,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 3 T 61/2011, podal obviněný Mgr. M. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 8 To 396/2011, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 8 To 396/2011, podal následně obviněný Mgr. M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že Městský soud v Brně mu za předmětný skutek rozsudkem uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem v trvání 20 měsíců, ačkoliv trestním příkazem téhož soudu mu byl za tentýž skutek uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem v trvání 18 měsíců, a to za situace, kdy v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není uveden žádný podklad pro jeho rozhodnutí o změně trestu v trest přísnější. Dle obviněného soudy obou stupňů dostatečně nepřihlédly k jeho osobním, majetkovým a rodinným poměrům ani k jeho dosavadnímu způsobu života, míře zavinění, apod. a přihlédly naopak k přitěžující okolnosti, kterou trestní zákoník nezná (tj. že poškozenou omezil v obvyklém způsobu života po dobu minimálně jednoho měsíce). Dále obviněný poukázal na okolnost, že soudy prvního i druhého stupně se ve svých rozhodnutích nikterak nezabývaly subjektivní stránkou přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný se uvedeného trestného činu dopustil minimálně v úmyslu nepřímém, ale obviněný je přesvědčen, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. V průběhu trestního řízení nebyl předložen jediný důkaz, ze kterého by bylo možno dovodit, že by zranění poškozené byla způsobena v důsledku jednání obviněného a i kdyby se tak stalo, že by tak obviněný učinil v úmyslu minimálně nepřímém.
Další námitkou, kterou obviněný uplatnil v podaném dovolání, je námitka, že při hlavním líčení byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti. V důsledku dopravní situace se dostavil k hlavnímu líčení se zpožděním několika minut, ale nebyl mu umožněn vstup do jednací síně. Po následném umožnění vstupu do jednací síně po výslechu poškozené nebyl řádně poučen, čímž byl výrazně zkrácen na svých právech.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 2. 2. 2012 Nejvyššímu soudu České republiky sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. H.
Jedinou relevantní námitkou, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, je námitka ohledně přítomnosti obviněného u hlavního líčení. Nejvyšší soud České republiky z předloženého spisového materiálu zjistil, že dle protokolu o hlavním líčení (č. l. 49 - 55 spisu) se obviněný k hlavnímu líčení konanému dne 27. 7. 2011 dostavil opožděně až po výslechu poškozené. Za splnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř. bylo od počátku hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti a poté, co se k soudu dostavil, byl předsedou senátu poučen o svých právech. Proti postupu soudu prvního stupně v tomto směru nelze nic namítat. Ze spisu je zřejmé, že obviněný byl v průběhu daného trestního řízení opakovaně řádně poučen o svých právech, což vyplývá jednak z protokolu o jeho výslechu ze dne 2. 3. 2011 (č. l. 8 – 11 spisu) a dále z protokolu sepsaného Městským soudem v Brně dne 28. 6. 2011, sp. zn. 3 T 61/2011 (č. l. 40 – 41 spisu). Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že přestože poučení obviněného učiněné u hlavního líčení dne 27. 7. 2011 nebylo zcela úplné ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, bylo naprosto dostačující vzhledem k tomu, že byl obviněný již v předchozích stádiích trestního řízení o všech svých právech opakovaně poučen. Navíc je však třeba zdůraznit, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se týká pouze otázky přítomnosti obviněného u hlavního líčení (veřejného zasedání), nikoliv však otázky poučení obviněného.
K námitkám obviněného ohledně uloženého trestu je třeba podotknout, že dovolání proti výroku o trestu je možno podat pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Dovoláním napadené rozhodnutí však zjevně netrpí vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. h), navíc obviněný takové vady ani nenamítá a příslušný dovolací důvod ve svém dovolání neuplatnil.
Pokud se týká uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. H. sice podal dovolání ze zmíněného dovolacího důvodu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy dle jeho názoru nebyla v průběhu řízení prokázána subjektivní stránka přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť není dán žádný důkaz, ze kterého by bylo možno dovodit, že by způsobil poškozené zranění v úmyslu minimálně nepřímém, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že ke konfliktu obviněného a poškozené došlo, což také oba potvrdili. Obhajoba obviněného v tom smyslu, že při způsobení zranění poškozené nejednal ani v úmyslu minimálně nepřímém, byla vyvrácena zejména listinnými důkazy (tj. lékařskou zprávou a odborným vyjádřením), mezi jednáním obviněného a zraněním poškozené byla shledána příčinná souvislost. Sám obviněný v dovolání uvádí, že nepopírá, že v důsledku úchopu ruky poškozené (z jeho strany) mohlo dojít ke zranění poškozené, avšak popírá, že by činil v úmyslu minimálně nepřímém. Nezvratným objektivním faktem však je, že poškozené byla zlomena ruka, nebylo zjištěno, že by k předmětnému zranění přišla jinde či jiným způsobem, ona i poškozený v průběhu řízení potvrdili, že obviněný jí dal ruku za záda (resp. zkroutil) a zasunoval ji do auta, přičemž došlo k jejímu zranění. Nejvyšší soud České republiky se domnívá, že si obviněný při takovém jednáním minimálně musel být vědom toho, že svým jednáním může poškozené způsobit zranění.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud České se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že ve své první části má tento dovolací důvod zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu a obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu by obviněný nemohl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., a proto na tato odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný M. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal