ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.77.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 77/2019-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2019 o dovolání obviněného M. V., nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 7 To 136/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 193/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 24 T 193/2015, byl obviněný M. V. uznán vinným ze spáchání tří přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„1) dne 13. 1. 2015 kolem 14.20 hodin ve Varnsdorfu, okres Děčín, na křižovatce ulic XY, XY a XY a po ulici XY směrem do obce XY, řídil osobní motorové vozidlo VW Golf, r.z. XY, přičemž mu byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně pod č.j.: 24 T 161/2011 ze dne 8. 10. 2013, m.j. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců,
2) dne 20. 7. 2015 kolem 9.10 hodin v katastru obce Rumburk, okres Děčín, na ulici XY, ve směru ke křižovatce s ulicí XY, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Golf, r.z. XY přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2013, č.j. 24 T 161/2011-97, který nabyl právní moci dne 18. 9. 2014, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců,
3) dne 19. 10. 2015 ve 13.52 hod. ve Varnsdorfu, okr. Děčín, nejméně v ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Golf, reg.zn. XY, stříbrné barvy, kdy projel okolo v této ulici stojících dvou hlídek PČR, kterými byl poznán a pronásledován, s vozidlem následně odbočil na parkoviště u objektu restaurace č. p. XY v ulici XY, kde zastavil a před hlídkami PČR utekl, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2013, č.j. 24 T 161/2011-97, který nabyl právní moci dne 18. 9. 2014, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. V. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 36 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 24 T 193/2015, podal obviněný M. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 7 To 136/2016, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 7 To 136/2016, podal následně obviněný M. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že Krajský soud v Ústí nad Labem opětovně jednal v jeho nepřítomnosti, aniž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Dále uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v případě vyrozumění o konání veřejného zasedání přichází do úvahy možnost doručit zásilku ve smyslu §64 odst. 4 tr. ř., tj. fikcí, nicméně s přihlédnutím ke skutečnosti, že již byl v minulosti jedenkráte k veřejnému zasedání předvoláván, očekával, že postup odvolacího soudu bude totožný, tj. bude opět předvolán. Navíc muselo být odvolacímu soudu zřejmé, že na účasti ve veřejném zasedání má velký zájem. I pro případ, že by pouhé vyrozumívání o konání veřejného zasedání bylo shledáno postupem správným, pak namítl další pochybení spočívající v tom, že zásilka mu posléze nebyla vhozena do schránky a byla vrácena odesílateli, a tedy nikdo mu nepodal informaci o tom, kdy se veřejné zasedání koná a kde je příslušná zásilka uložena či vyvěšena. V takovém případě se nemohlo jednat o řádné doručení podle §64 odst. 4 tr. ř. Rovněž uvedl, že v době konání veřejného zasedání byl hospitalizován v nemocnici. Jednak se tedy nemohl jednání účastnit, a jednak, neboť mu nebyl znám faktický termín jeho konání, se z něj nemohl ani řádně omluvit.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odvolacímu soudu vytkl, že ačkoli k jeho rukám adresoval dopis, v němž navrhoval výslech svědka K., odvolací soud se s tímto jeho návrhem nevypořádal. Současně vytkl vadu řízení před nalézacím soudem, neboť i zde trval na své osobní účasti, což mu nebylo umožněno. Navíc podle něj u soudu prvního stupně nebyli vyslechnuti všichni svědci. S ohledem na svou neúčast přitom nemohl uvést návrhy na doplnění dokazování, ani se k výpovědím svědků nemohl vyjádřit. V této souvislosti vyjádřil názor, že takové vady jsou dostatečné proto, aby bylo možno podřadit je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný pouze uvedl, že od počátku trestního řízení popíral, že by se trestné činnosti dopustil. Oba soudy však provedené důkazy hodnotily svévolně a jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Za rozhodující pak soudy bezdůvodně vzaly výhradně důkazy svědčící v jeho neprospěch a naopak řádně nehodnotily ty důkazy, které svědčí v jeho prospěch, případně neodstranily vzniklé rozpory.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však vůbec netvrdí, že právě zjištěné a v rozsudcích soudů popsané jednání nenaplnilo zákonné znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným. Své veskrze obecné výhrady totiž směřuje jen proti rozsahu provedeného dokazování a proti hodnocení jednotlivých důkazů soudy, jež označuje za svévolné. Výlučně prostřednictvím takto formulovaných výhrad pak dospívá k závěru, že skutková zjištění učiněná soudy jsou vadná. Takové námitky se však – jak to plyne z předchozího odstavce – s uplatněným i jakýmkoli jiným dovolacím důvodem zcela míjí.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud pak jde o vytýkaný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, obviněný výslovně neoznačil, který dovolací důvod tedy podle něj byl dán v řízení předcházejícím rozhodování odvolacího soudu. Měl-li jím být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – neboť to se z obsahu opravného prostředku dovolatele může nabízet – pak vzhledem k tomu, že uplatněné námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [viz výše uvedená pasáž vyjádření věnovaná dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Měl-li jím být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. – jde o výhrady zjevně neopodstatněné, neboť rozhodnutí prvostupňového soudu vadou založenou na tomto dovolacím důvodu rozhodně zatíženo není. Je sice pravdou, že hlavní líčení se konalo v nepřítomnosti obviněného, k tomu však byly splněny všechny zákonné předpoklady. V tomto směru postačí odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. 4 Tdo 606/2017, kde se tento soud na str. 3-4 naznačenou výhradou namítanou obviněným již v předchozím dovolání podrobně zabýval, případně rovněž na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. 7 To 136/2016 (viz str. 6-7).
Obviněný konečně v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Z dostupného spisového materiálu vyplývá, že obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván. V takovém případě však zákon v §64 odst. 4 tr. ř. umožňuje doručení tzv. fikcí. Není proto vyloučeno, aby soud v případě řádného doručení vyrozumění takové odvolání projednal v nepřítomnosti obviněného (není-li tento ve vazbě či výkonu trestu). Skutečnost, že obviněný údajně předpokládal, že bude k veřejnému zasedání opět předvoláván (tak jak v minulosti), je nepodstatná.
Ze spisu je dále zřejmé, že první vyrozumění k veřejnému zasedání na den 25. 7. 2017 obviněný převzal, s ohledem na svůj zdravotní stav se však omluvil a trval na své účasti. Současně sdělil novou adresu pro účely doručování. Odvolací soud mu vyhověl a veřejné zasedání odročil na den 15. 8. 2017. O novém termínu ho také opětovně vyrozumíval. Vyzval ho rovněž, aby doložil lékařskou zprávu o tvrzených zdravotních potížích, které mu měly bránit v účasti u veřejného zasedání dne 25. 7. 2017. Vyrozumění o novém termínu konání veřejného zasedání již obviněný nepřevzal a toto bylo uloženo dne 26. 7. 2017 na poště. O možnosti vyzvednout zásilku na poště byl ale vyrozuměn. Zásilku si sice posléze na poště nevyzvedl, nicméně tato zásilka ve smyslu §64 odst. 4 tr. ř. byla doručena řádně a včas, byť tzv. fikcí. Konkrétním datem doručení byl den 7. 8. 2017. Krajský soud v Ústí nad Labem proto nepochybil, pokud jeho odvolání projednal a rozhodl o něm v jeho nepřítomnosti v situaci, kdy obviněný, který nebyl ve vazbě či výkonu trestu, se z účasti u veřejného zasedání řádně neomluvil.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný M. V. sice podal dovolání mimo jiné i z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by uvedeným skutkem nenaplnil znaky přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v dané části na námitkách, které se odvíjely od jeho tvrzení, že ani jednou nebyl při domnělém spáchání trestného činu legitimován. Tyto námitky byly zaměřeny proti zjištění soudů, že obviněný je osobou totožnou s pachatelem trestného činu. Jde ovšem o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Obviněný v dovolání uvedl, že odvolací soud neprovedl důkaz - výslech svědka Z. K. Dle názoru Nejvyššího soudu se však o případ tzv. opomenutého důkazu nejedná. Soud sice nevyslechl svědka Z. K., avšak v posuzovaném případě byl závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný řídil motorové vozidlo, a vykonával tedy činnost, která mu byla rozhodnutím soudu zakázána, jednoznačně a nepochybně prokázána. Takový důkaz by sám o sobě nemohl změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak, jak tyto důkazy hodnotily soudy. Z uvedeného vyplývá, že trestná činnost obviněného byla nepochybně prokázána a že vyplývá z učiněných skutkových zjištění ve svém souhrnu, přičemž výpověď svědka Z. K. by na těchto závěrech nemohla nic změnit.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor se vyznačuje zejména tím, že mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy není obsahová spojitost, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V případě extrémního rozporu skutkových zjištění soudů s důkazy je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Děčíně , z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ústí nad Labem , na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají náležitý podklad v provedených důkazech, což se týká i otázky totožnosti obviněného s řidičem vozidla. Zjištění, že obviněný je osobou, která vozidlo řídila, má odpovídající obsahové zakotvení ve svědeckých výpovědích policistů L. R., P. H., A. K., D. D. a L. N., kteří tvořili hlídky Policie České republiky, znají obviněného, viděli ho na místě řidiče a bez pochybností ho poznali. U skutku popsaného pod bodem 2) je dále uvedena výpověď svědka M. D., řidiče taxislužby, jehož vozidlo obviněný poškodil.
Svědkové jasně popsali průběh jednotlivých jízd obviněného i okolnosti, za kterých jej poznali jako řidiče . Jednoznačné svědecké výpovědi policistů, o jejichž věrohodnosti nevznikly žádné důvodné pochybnosti, jsou přijatelným podkladem zjištění, že vozidlo řídil obviněný. To, že obviněný nesouhlasí s tímto zjištěním a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Vztahuje se tedy na případy, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
V tomto směru uvedl obviněný, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání konaném o jeho odvolání Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 15. 8. 2017, které bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že dne 25. 7. 2017 mělo být konáno veřejné zasedání (č. l. 164 tr. spisu) v řízení před odvolacím soudem za účelem projednání odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 24 T 193/2015. Veřejné zasedání však bylo odročeno na den 15. 8. 2017, neboť obviněný žádal o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů (avšak nedoložil žádný dokument, např. lékařskou zprávu, který by prokazoval neschopnost obviněného účastnit se veřejného zasedání).
Na tomto místě je třeba připomenout, že na nutnost účasti obviněného u veřejného zasedání lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (o takový případ se však v dané věci nejedná).
Podle referátu předsedkyně senátu byl obviněný o konání veřejného zasedání dne 15. 8. 2017 vyrozuměn (č. l. 172 tr. spisu) prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“ (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), které mu bylo doručováno na adresu, kterou sám uvedl jako adresu pro doručování. Vzhledem k tomu, že nebyl zastižen poštovním doručovatelem a zásilku si nevyzvedl v úložní době, která počala běžet dne 27. 7. 2017, vyrozumění mu bylo doručeno tzv. fikcí podle §64 odst. 4 tr. ř. Tímto způsobem doručení dala předsedkyně senátu odvolacího soudu jednoznačně najevo, že účast obviněného u veřejného zasedání není nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti. Fikce doručení pak nastala desátým dnem od uložení, i když se obviněný o jejím doručení nedověděl, tedy v tomto případě dne 7. 8. 2017, neboť 5. 8. 2017 připadlo na sobotu, a tudíž ve smyslu §60 odst. 3 tr. ř. se poslední den lhůty posouvá na nejbližší pracovní den, což bylo pondělí 7. 8. 2017.
Obviněný výše uvedeným způsobem postupoval, i když věděl, že se ve věci bude konat řízení u odvolacího soudu, které tedy musel očekávat, včetně zásilky oznamující termín jednání odvolacího soudu. Zásilka s vyrozuměním o konání veřejného zasedání byla obviněnému doručována na jím udanou adresu pro doručování, dne 26. 7. 2017 nebyl v místě doručování zastižen a zásilka tak byla uložena na poště, obviněný byl o tom vyrozuměn výzvou, aby si zásilku vyzvedl, což neučinil.
Na námitku obviněného, že písemnost (tedy vyrozumění o konání veřejného zasedání) mu po marném uplynutí desetidenní lhůty nebyla vhozena do poštovní schránky, nelze brát zřetel. Tato okolnost totiž fikci doručení podle citovaného ustanovení nevylučuje (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1272/2015). Podle §64 odst. 4 věta první tr. ř. totiž nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Zákon přitom nevylučuje ani situaci, kdy odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí (viz §64 odst. 4 věta druhá tr. ř.). Navíc je třeba poznamenat, že předmětnou písemnost nebylo možné do poštovní schránky adresáta vložit z důvodu, že na adrese udané obviněným jako adresa pro doručování, sídlí Městský úřad.
Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zajišťována realizace práva obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vycházející z ústavního práva obviněného podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jde o právo, které je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.).
Pokud odvolací soud rozhodl o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného, pak takto postupoval na podkladě posouzení, zda na jeho straně existují akceptovatelné a objektivně doložené důvody, které mu reálně brání účastnit se veřejného zasedání (§202 odst. 3 tr. ř. ve spojení s §238 tr. ř.). Taková objektivní překážka jeho účasti u uvedeného veřejného zasedání však nebyla řádně doložena.
K tomu je nutné připomenout, že ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2009 sp. zn. II ÚS 2448/08).
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů neshledal, při respektu k základnímu principu právní jistoty a legitimní předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci, prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04). Jednání, postupy a záměry předsedkyně senátu byly zcela transparentní, přiměřené okolnostem a bez znaků libovůle (přiměřeně srov. např. nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Krajský soud v Ústí nad Labem neporušil právo obviněného na jeho obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když veřejné zasedání dne 15. 8. 2017 konal v jeho nepřítomnosti. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že takovým postupem odvolacího soudu nedošlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu