ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.986.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 986/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2014 dovolání obviněných L. Č. , L. M. a R. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 5 To 42/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 82/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 27 T 82/2011, byli obvinění L. Č. a L. M. uznáni vinnými zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a R. M. uznán vinným přečinem nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že
obvinění L. Č. a L. M.
dne 27. 3. 2011 v O. v době od 02.00 hod. do 04.50 hod. na ulici E. v obývacím pokoji v bytě majitele obviněného R. M., kam společně vylákali poškozenou R. G., která byla v silně podnapilém stavu, nejprve obviněný L. Č. uchopil jmenovanou poškozenou za ruce, přitáhl ji k sedačce a přes její slovní odpor ji tahem směrem k zemi donutil, aby poklekla na zem před sedačku, na které seděl obviněný L. M. s obnaženým pohlavním údem, dále pak společně oba obvinění drželi poškozenou za hlavu, a přestože se bránila odstrkáváním rukama jí obviněný L. M. vsunul svůj pohlavní úd do úst a způsobem napodobujícím kopulační pohyby se přivedl k vyvrcholení do úst jmenované; vzápětí poté, co poškozená R. G. z pokleku povstala a chtěla z bytu odejít, povalil ji obviněný L. Č. na sedačku a přes její odpor vyjádřený slovně a odtlačováním rukama k ní přiklekl, svlékl jí kalhoty, kalhotky i triko, vahou svého těla na ni nalehl a přes její aktivní odpor jí roztáhl nohy, zasunul pohlavní úd do její pochvy a vykonal na ní soulož, ale k jeho vyvrcholení nedošlo,
obviněný R. M.
dne 27. 3. 2011 v O. v době od 02.00 hod. do 04.50 hod. na ulici E. v obývacím pokoji v bytě, kde trvale bydlí, ačkoli byl přítomen násilnému sexuálnímu jednání obviněných L. Č. a L. M., spočívajícím ve vynuceném orálním a pohlavním styku proti vůli poškozené R. G., tomuto nezabránil a neučinil ani žádné kroky, kterými by jmenované obviněné od spáchání odradil nebo dokonání znemožnil.
Za to byli odsouzeni obviněný L. Č. podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Obviněný L. M. podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a obviněný R. M. podle §367 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 27 T 82/2011, podali obvinění L. Č., L. M. a R. M. odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 5 To 42/2014, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 5 To 42/2014, podali všichni tři obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obvinění L. Č. a L. M. ve společně podaném dovolání uplatnili dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu namítli, že jim nebylo ze strany nalézacího soudu umožněno účastnit se v plné míře hlavního líčení, a to konkrétně výslechu poškozené R. G. Výslech jmenované poškozené se konal dne 2. 12. 2013 v 10.30 hodin, obvinění však byli téhož dne předvoláni k hlavnímu líčení až na 13.00 hodin. Obvinění vzhledem k výše uvedenému konstatují porušení řady právních předpisů, zejména §202 tr. řádu o účasti obviněných u hlavního líčení, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo obviněného na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který garantuje právo jednotlivce na spravedlivý proces. Podotýkají, že hlavní líčení se má konat zásadně v přítomnosti obviněných, kteří jako procesní strana mají důležitá práva, která lze v plném rozsahu uplatnit právě jen při hlavním líčení. S ohledem na výše popsané skutečnosti obvinění shledávají ve věci i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jelikož ve věci bylo odvolacím soudem zamítnuto jejich odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, ačkoli byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. K deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění podrobněji nerozvedli, v čem mělo pochybení obecných soudů spočívat. Pouze zdůraznili, že odvolací soud pochybil, pokud neprovedl důkaz znaleckým posudkem PhDr. Josefa Pavláta, Ph.D.
Z uvedených důvodů obvinění L. Č. a L. M. závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněných L. Č. a L. M. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dle jeho názoru nalézací soud skutečně porušil zásadní ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněných u hlavního líčení, pokud obviněné cíleně nepředvolal k výslechu poškozené R. G., čímž došlo k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a l) tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak dle něj naplněn nebyl, neboť skutkové závěry obecných soudů plně odpovídají dokazování ve věci provedenému. I přesto, že došlo k naplnění zmíněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a l) tr. řádu, nelze dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství předpokládat, že by v případě zrušení napadených rozhodnutí došlo k jakékoliv změně důkazní situace. Domnívá se, že vzhledem k psychickým problémům poškozené, kterými trpí od spáchání projednávané trestné činnosti, není vhodné opětovně ji vystavovat další stresové zátěži.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných L. Č. a L. M. v neveřejném zasedání odmítl podle §265i písm. f) tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Obviněný R. M. ve svém dovolání uplatnil také důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že skutkový stav věci nebyl zjištěn v takovém rozsahu, aby bylo možno na jeho základě vynést odsuzující rozsudek. Výpověď poškozené R. G. označil za značně nevěrohodnou a v této souvislosti poukázal na skutečnost, že věrohodnost svědecké výpovědi poškozené byla zkoumána několika znaleckými posudky, které shodně hodnotily poškozenou jako nevyváženou osobnost s hysteriozními rysy. Za zásadní procesní pochybení považuje dovolatel okolnost, že soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem PhDr. Pavláta, Ph.D., dle jehož závěrů je znalecký posudek PhDr. Khulové, ze kterého rozhodující soud vycházel, označován za nedostatečný a chybný. Dle názoru obviněného je jediným důkazem usvědčujícím ho z trestné činnosti výpověď poškozené R. G., která však byla provedeným dokazování zásadním způsobem zpochybněna. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, v rámci něj obviněný podotýká (stejně jako spoluobvinění L. Č. a L. M.), že nebyl k hlavnímu líčení konanému ve věci dne 2. 12. 2013 řádně předvolán, neboť výslech poškozené se konal v 10.30 hodin, ale on byl předvolán až na 13.00 hodin. Tímto pochybením dle něj došlo k porušení ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, k porušení práva na obhajobu a zásady ústnosti jednání, neboť u stěžejního důkazu, a to výslechu poškozené, mu nebylo umožněno klást poškozené otázky.
Závěrem podaného dovolání proto obviněný R. M. navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného R. M. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dle něj nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť ve věci není dán žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Výpověď poškozené je sice základním důkazem, na kterém je odsouzení obviněných postaveno, v žádném případě však není důkazem jediným. Je totiž zcela zásadním způsobem podpořena prostřednictvím výpovědí dalších svědků, a to zejména P. G., S. V. a D. N., kteří s poškozenou komunikovali bezprostředně poté, co z bytu obviněného po předchozím znásilnění utekla a těmto osobám (a následně i na policii) opakovaně uvedla, že byla znásilněna. Znalkyně PhDr. Khulová vysokou specifickou věrohodnost poškozené staví právě na faktu bezprostřednosti. V tomto směru nebyly její závěry zpochybněny ani dalšími znaleckými posudky. Příslušný soud pak jednal v souladu s právem, když za situace, kdy o důkazní situaci neměl žádných pochybností, odmítl jako důkaz další znalecký posudek PhDr. Pavláta, Ph.D. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, dal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství také obviněnému R. M. (stejně jako shora jmenovaným spoluobviněným) za pravdu v tom, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nebyl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Podle něj tak došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a tím, že odvolací soud na zmíněné pochybení nalézacího soudu nijak nereagoval, byl jeho postupem současně naplněn také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Také v tomto případě však státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodal, že za dané důkazní situace a vzhledem k psychickému stavu poškozené není vhodné opětovně ji podrobovat dalším výslechům a pro ni stresovým situacím.
Závěrem proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. M. v neveřejném zasedání odmítl podle §265i písm. f) tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obvinění ve svých dovoláních shodně uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Podstatou dovolání obviněných je námitka, že ani jeden z nich nebyl řádně předvolán k hlavnímu líčení konanému dne 2. 12. 2013, neboť výslech poškozené R. G. se konal dne 2. 12. 2013 v 10.30 hodin, oni však byli předvoláni až na 13.00 hodin. Domnívají se proto, že postupem soudu došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a zkrácení jejich práva na obhajobu.
Danou námitku je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nutno považovat za právně relevantní, Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
Podle ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. řádu se může v nepřítomnosti obžalovaného hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán.
Jak podrobně rozvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, primární snahou nalézacího soudu bylo zamezit osobnímu kontaktu poškozené R. G. s obviněnými, a to s ohledem na charakter věci a psychický stav jmenované poškozené, která od spáchání projednávaného trestného činu trpí výraznými psychickými problémy a již při svých předchozích dvou výsleších v rámci hlavního líčení zkolabovala, proto její plnohodnotný osobní výslech nemohl být proveden. Bylo také nutno vzít v úvahu, což soud prvního stupně správně učinil, že dle závěrů znaleckého zkoumání by v průběhu dalšího výslechu poškozené mohlo dojít k „velkému ohrožení“ jejího nejen fyzického, ale i duševního zdraví.
Ustanovení §209 odst. 1 tr. řádu mimo jiné stanoví, že je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu (zejména s přihlédnutím k charakteru trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka a jeho vztahu k obviněnému a charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat), přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu nebo že nebude schopen vypovídat vůbec (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96).
Z uvedených zásad je patrné, že nejsou jednoznačná kritéria pro to, kdy je možné použít postup podle §209 tr. řádu, ale je vždy nutné uvážit, jak vážná či důvodná je obava, že v přítomnosti obviněného svědek nevypoví pravdu nebo vyvolá z podaného svědectví hrozbu újmy na zdraví či jiného vážného nebezpečí. Důvodnost takové obavy je nutné posuzovat podle konkrétních okolností, z nichž jsou vztahy svědka k obviněnému nebo jejich předchozí vzájemné negativní kontakty zřejmé, a tedy současně i to, o jak vážný důvod za dané situace jde. Podle zjištěných konkrétních podmínek je nutné posuzovat na jedné straně důvodnost ochrany svědka a na straně druhé dbát minimalizace omezení práv obhajoby.
Je zřejmé, že s ohledem na výše popsané okolnosti dané věci existovala důvodná obava, že by svědkyně R. G. v přítomnosti obviněných další výslech nezvládla, resp. že by jí mohla hrozit újma na zdraví (zejména újma psychická). Soud prvního stupně proto postupoval správně, když rozhodl o provedení výslechu poškozené v rámci hlavního líčení konaného dne 2. 12. 2013 v nepřítomnosti obviněných. Svědkyni R. G. předvolal na 10.30 hodin, byla vyslechnuta za účasti obhájce obviněných a po skončení její výpovědi bylo hlavní líčení v 10.58 hodin přerušeno za účelem polední přestávky. Ve 13.08 hodin bylo pak v hlavním líčení pokračováno. Obvinění byli předvoláni na 13.00 hodin. Po započetí hlavního líčení po polední přestávce byl mimo jiné přečten i protokol o výslechu poškozené R. G., k němuž obvinění neměli žádné připomínky (viz č. l. 376 spisu).
I když Okresní soud v Opavě předvolal poškozenou na 10.30 hodin dne 2. 12. 2013 a obviněné až na 13.00 téhož dne, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že postup soudu nelze hodnotit jako rozporný se zákonem, neboť se pouze v maximálně možné míře snažil ochránit poškozenou R. G. před osobním setkáním s obviněnými. I s ohledem na kapacitní možnosti budovy tohoto soudu nezbylo, než obviněné předvolat na dobu, kdy poškozená bude již mimo budovu. Obviněným však byl následně v souladu s ustanovením §209 odst. 1 tr. řádu protokol o jejím výslechu přečten a měli možnost se k němu vyjádřit.
Pro úplnost je třeba dodat, že výslech poškozené u hlavního líčení dne 2. 12. 2013, ke kterému byli obvinění předvoláni až na dobu po jeho skončení, proběhl pouze v omezeném rozsahu v důsledku psychické indispozice poškozené a obecné soudy z něj při svém rozhodování de facto nevycházely. Ani v případě, kdyby skutečně došlo ke zkrácení práv obviněných na účasti u hlavního líčení, což se však nestalo, nemělo by to na ně žádný faktický dopad. Nalézací soud svůj závěr o jejich vině opřel zejména o usvědčující svědecké výpovědi poškozené z přípravného řízení, které byly učiněny za přítomnosti obhájce obviněných. Z protokolu o těchto výpovědích vyplývá, že obhájce během těchto výslechů v plném rozsahu využil možnosti klást poškozené otázky (viz č. l. 97, 106 spisu). Poškozená v rámci řízení před soudem neuvedla žádné skutečnosti, jež by mohly zpochybnit pravdivost tvrzení obsažených v jejich usvědčujících výpovědích z přípravného řízení. Pro věrohodnost její usvědčující výpovědi pak svědčí také zjištění vyplývající z výpovědí svědků P. G., S. V. a D. N., jakož i okolnosti, za nichž došlo k podání trestního oznámení.
Dalším dovolacím důvodem, který obvinění uplatnili v podaném dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Obvinění sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však uplatněnými námitkami ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Jedná se jak o výtky týkající se údajné nevěrohodnosti výpovědi poškozené R. G., tak i výhrady ohledně neprovedení důkazu znaleckým posudkem PhDr. Pavláta, Ph.D. Těmito námitkami obvinění rozhodujícím soudům vytýkají neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Je zřejmé, že obvinění se v tomto směru svými dovoláními pouze domáhají, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který jsou stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obvinění tímto zaměňují dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Obvinění byli ze spáchání dané trestné činnosti usvědčeni nejen na základě svědecké výpovědi poškozené R. G., ale i na základě výpovědí dalších svědků (tj. P. G., S. V. a D. N.), kteří s poškozenou komunikovali bezprostředně poté, co utekla z bytu obviněného R. M. po předchozím znásilnění a těmto osobám opakovaně uvedla, že byla znásilněna. Zcela shodně pak následně vypovídala jako svědkyně v přípravném řízení. Rozhodující soudy ve svých rozhodnutích, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů nepochybovaly o věrohodnosti výpovědí poškozené a slyšených svědků a na druhé straně proč výpovědi obviněných vyhodnotily jako ryze účelové, učiněné pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené potvrzuje i znalecké zkoumání znalkyně PhDr. Khulové, která vysokou míru věrohodnosti poškozené staví především na faktu bezprostřednosti a v tomto směru nebyly její závěry zpochybněny ani dalšími znaleckými posudky. Nelze tak přičítat k tíži soudu druhého stupně, že za dané situace nenařídil ve věci vypracování revizního znaleckého posudku a že současně odmítl jako důkaz další znalecký posudek PhDr. Pavláta, Ph.D. Odvolací soud toto rozhodnutí učinil s odůvodněním, že zmíněné důkazy by zjevně nemohly nic změnit na správnosti učiněných skutkových závěrů, které mají spolehlivou oporu v již provedených důkazech.
Nejvyšší soud konstatuje, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, se kterým se příslušný soud řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněnými navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jejich viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Posledním dovolacím důvodem, který obvinění uplatnili ve svých mimořádných opravných prostředcích, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obvinění ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňují.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu, a proto na tato odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obvinění L. Č. a L. M. svým výše popsaným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněný R. M. předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jejich vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněných L. Č., L. M. a R. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. srpna 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná