ECLI:CZ:US:2012:4.US.1183.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1183/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci stěžovatelů I. L. a M. L., právně zastoupených advokátem Mgr. Lukášem Míšou, Pekárenská 12, Brno, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 14. 9. 2010, č.j. ODSČ-31251-PŘ/-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Magistrátu města Brna.
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.
Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn., platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 290/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/06, publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nejnověji pak např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10, II. ÚS 2948/10 a III. ÚS 256/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí
Zákon o Ústavním soudu stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ani jedno z výše uvedených ustanovení nebylo možno na projednávanou věc aplikovat. Pokud jde o situaci předvídanou ustanovením §75 odst. 2 písm. b), stěžovatelka žádné argumenty, které by mohly svědčit pro případnou aplikaci tohoto ustanovení, v ústavní stížnosti neuvedla. Co se týče ustanovení §75 odst. 2 písm. a), Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Z judikatury Ústavního soudu se podává, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 16/96, publikované tamtéž., svazek 7, usnesení č. 1, str. 325 a násl, a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů, případně kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 38/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 322/96, publikován tamtéž, svazek 9, nález č. 127, str. 161 a násl.) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 467/98, publikován tamtéž, svazek 13, nález č. 31, str. 221 a násl.).
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že při posuzování podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přihlíží ke kritériím stanovených ve své judikatuře, v níž vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 599/02, Sb. n. u., sv. 31, str. 101 (109); usnesení ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. IV. ÚS 242/03, http://nalus.usoud.cz; z komentářové literatury srov. Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu, ASPI, a. s., 2007, str. 385 a násl.; Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck 2007, str. 574 a násl.].
Ústavní soud zvážil, zda v dané věci ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, a zda by tedy ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení nebyl důvod k neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti, byť je jinak nepřípustná. Nic takového však nezjistil. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu se v dané kauze nedá dovodit podstatný přesah podané ústavní stížnosti, ať už potřebou zrušení neústavního právního předpisu, nebo tím, že by použitý právní předpis pravidelně vyvolával potíže v aplikační praxi, či že by se věc dala podřadit pod situaci týkající se mnoha případů. Nelze v dané věci ani dovodit potřebu zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržování čl. 89 odst. 2 Ústavy - respektování nálezu Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal důvod pro postup dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2012
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj