ECLI:CZ:US:2007:4.US.1791.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1791/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Jihočeské matky, o.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Nová 12, zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem, Advokátní kancelář Korbel, Tuháček & partneři, s.r.o., se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, čj. 2 As 12/2006-111, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2005, čj. 8 Ca 96/2005-66, a rozhodnutí předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ze dne 26. 1. 2005, čj. 2728/2.1/05, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §14 odst. 1 věta druhá zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využití jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 1 věta druhá zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využití jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ze dne 13. 7. 2007 učiněným dne 16. 7. 2007 v elektronické podobě a opatřeným uznávaným elektronickým podpisem se občanské sdružení Jihočeské matky (dále též "stěžovatel") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími a řízením, které jim předcházelo, byl porušen článek 36 odst. 1 a 2 a článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 6 odst. 1 a článek 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 1 věty druhé zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využití jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "atomový zákon"), jež zní:
"§14
(1) Úřad postupuje ve správním řízení nezávisle na řízení jiného správního úřadu. Žadatel je jediným účastníkem řízení.",
neshledá-li Ústavní soud možnost jeho ústavně konformní interpretace.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 Ca 96/2005, vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel je podle stanov ze dne 6. 12. 1991, v platném znění, dobrovolnou nezávislou nepolitickou ekologickou organizací, jejímž hlavním posláním je ochrana přírody a krajiny. Usiluje zejména o nápravu životního prostředí a vztahu člověka k němu, o propagaci alternativního životního stylu šetrného k přírodě a o propagaci trvale udržitelného rozvoje. Působí na celém území České republiky, převážně však v jihočeském regionu (článek 1). Jeho cílem je mj. snaha o zastavení rizikových neekologických technologií, zvláště jaderné energetiky a dalších zdravotně závadných provozů, prosazování alternativních způsobů výroby energie a působení na ekologické vědomí občanů (článek 2 odst. /2/). Členství ve sdružení je pouze individuální. Členkami se mohou stát ženy starší 18 let - i bezdětné po vyplnění přihlášky a odsouhlasení výborem sdružení (článek 3 odst. /1/). Čestné členství může nabýt muž starší 18 let, pokud bude na základě přihlášky schválen výborem sdružení (článek 3 odst. /2/).
Dne 11. 10. 2004 Státní úřad pro jadernou bezpečnost, odbor hodnocení jaderných zařízení, podle ustanovení §9 odst. 1 písm. d) atomového zákona rozhodnutím čj. 19172/2004, č. sp. 10899/2004, na základě žádosti ČEZ, a.s., se sídlem v Praze, povolil provoz 1. bloku Jaderné elektrárny Temelín za podmínek v rozhodnutí stanovených. Podle ustanovení §14 odst. 1 atomového zákona jediným účastníkem správního řízení byl žadatel.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel (v té době a až do 27. 8. 2006 Sdružení Jihočeské matky) dne 25. 10. 2004 rozklad k předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, která jej dne 26. 1. 2005 jako nepřípustný zamítla s odůvodněním, že se jednalo o návrh podaný osobou, která nebyla účastníkem řízení podle §14 atomového zákona.
Dne 16. 3. 2005 stěžovatel podal proti rozhodnutí předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ze dne 26. 1. 2005 správní žalobu k Městskému soudu v Praze.
Dne 1. 9. 2005 Městský soud v Praze správní žalobu odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) s odůvodněním, že k podání žaloby Sdružení Jihočeské matky nebylo aktivně legitimováno.
Dne 29. 3. 2007 Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze rozsudkem zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění poukázal na svou dosavadní judikaturu k právní otázce, zda znění §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona vylučuje - vnímáno ve vztahu k ostatním částem českého právního řádu - účast jiných účastníků řízení než žadatele o povolení podle §9 odst. 1 písm. d) tohoto zákona; s touto judikaturou se rozhodující senát ztotožnil; konstatoval, že za takto nastalé situace nebylo namístě předložit věc k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, jak stěžovatel navrhoval. V odůvodnění mj. uvedl, že "Jiná situace by nastala, pokud by k uvedení jaderné elektrárny do provozu dostačovalo jediné správní řízení. ... Pokud by totiž bylo řízení podle atomového zákona jediným řízením nutným k uvedení atomové elektrárny do provozu, znamenalo by vyloučení všech osob kromě žadatele o povolení z účasti v něm také potenciální porušení práva na příznivé životní prostředí podle článku 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k osobám, které jsou způsobilé tato práva mít, tedy zejména ve vztahu k občanským sdružením majícím za cíl činnosti ochranu přírody a krajiny. Nositeli tohoto ústavního práva jsou totiž sice zásadně fyzické osoby, jež jediné mohou být poškozením životního prostředí přímo dotčeny např. na souvisejícím právu na život, kromě nich ovšem také ty z právnických osob, typicky právě občanská sdružení, pro něž je ochrana zájmů životního prostředí hlavní nebo podstatnou náplní jejich činnosti a které je tak možno vnímat nejen jako uskupení fyzických osob, pro něž taková právnická osoba představuje jakési médium, jehož prostřednictvím hájí tyto fyzické osoby své vlastní právo na příznivé životní prostředí, ale také jako obhájce tohoto práva ve prospěch ostatních lidí. Tato občanská sdružení ostatně jako nositele tohoto práva uznal mimo jiné i Ústavní soud, a to např. ve svém nálezu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97 (Sb.nál. a usn., sv. 8, nál.č. 96).
Lze si navíc dokonce přestavit, že by při takovém výkladu mohlo být narušeno i právo na pokojné užívání vlastnictví chráněné v článku 11 Listiny základních práv a svobod, které je nyní chráněno v řízeních podle stavebního zákona .... .".
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces a na účinné opravné prostředky dle článku 36 odst. 1 a 2 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že mu byla upřena možnost hájit svá práva a oprávněné požadavky v řízení vedeném před Státním úřadem pro jadernou bezpečnost. Výsledek tohoto řízení, tj. rozhodnutí o povolení provozu 1. bloku Jaderné elektrárny Temelín, přináší výrazná rizika pro lidské zdraví, životní prostředí a ochranu přírody a krajiny. Rovněž tvrdil, že ve správním řízení aplikované ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona je absolutně nebo přinejmenším při zvoleném způsobu interpretace v rozporu s ústavním pořádkem.
Stěžovatel poukázal na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") k článku 6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek pléna ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, 1981, stížnost č. 6878/75, 7238/75; rozsudek pléna ve věci Golder proti Spojenému království, 1975, stížnost č. 4451/70 a rozsudek velkého senátu ve věci A. Athanassoglou a další proti Švýcarsku, ze dne 6. 4. 2002 - správně ze dne 6. 4. 2000, stížnost č. 27644/95), podle níž každý, do jehož občanských práv nebo závazků bylo zasaženo, se může dovolávat práva na spravedlivý proces před nezávislým soudem. Vyjádřil přesvědčení, že správní žaloba neměla být odmítnuta, neboť ve věci se jednalo o občanská práva a závazky - konkrétně právo na život, zdraví a nerušený výkon vlastnického práva -, která jsou v České republice přiznána každému jedinci na základě článků 6 odst.1, 11 odst. 1 a 31 Listiny, k nimž navíc přistupuje právo na životní prostředí dle článku 35 odst. 1 Listiny; šlo o spor podstatný, skutečný a závažný, týkající se jak samotné existence přiznaných práv, tak i jejich rozsahu a podmínek výkonu. Stěžovatel mínil, že všechny podmínky přípustnosti stížnosti, jak je interpretuje Evropský soud, v dané věci splňoval, a své tvrzení podrobněji odůvodnil.
Stěžovatel dále uvedl, že v důsledku jaderného povolení existuje prokázané a zákonem předpokládané věcné riziko ve smyslu §4 odst. 2 atomového zákona. Provoz jaderných elektráren ohrožuje majetek a fyzickou integritu osob žijících v jejich blízkosti; nelze vyloučit ani vysoké reziduální riziko nepředvídaných událostí způsobilých přivodit závažnou havárii spojenou s fatálním únikem radionuklidů do okolního volného prostředí. Nedostatečná úroveň bezpečnosti Jaderné elektrárny Temelín vyplývá ze správního spisu vedeného ve věci Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem a je prokazována rovněž mnoha mezinárodními expertízami, které lze předložit. Podle judikatury Evropského soudu je dostačující, pokud ohrožení je skutečné a vážné a existuje-li rozumná pravděpodobnost rizik a vznik škody (rozsudek pléna ve věci Klass proti Německu, 1978, stížnost č. 5029/71).
V důsledku aplikace ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona stěžovatel neměl jakoukoliv možnost uplatnit své připomínky, na rozdíl např. od stěžovatelů ve věcech Balmer-Schafroth proti Švýcarsku, 1997 (rozsudek velkého senátu, stížnost č. 22110/93) a Athanassoglou proti Švýcarsku, 2000 (cit. výše), kteří měli právo alespoň vznést připomínky a námitky k ochraně svých práv Federální radě (švýcarské vládě).
Při rozhodování správního orgánu o povolení provozu jaderného zařízení nebyly dodrženy ústavní a mezinárodní garance minimální procesní úrovně ochrany jeho práv, vyplývající z práva na spravedlivý proces a na účinný opravný prostředek. Výstavba Jaderné elektrárny Temelín byla povolena v roce 1986, tedy v době, kdy tehdejší režim neposkytoval jakoukoliv možnost chránit práva. Tím spíše by takovou možnost měl mít stěžovatel nyní a v případech, kdy mohou být potenciálně významným způsobem dotčena základní práva dalších osob (vedle žadatele o povolení), v daném případě právo na život, zdraví, na nerušený výkon vlastnického práva a práva na příznivé životní prostředí (ve smyslu článků 6 odst. 1, 11 odst. 1, 31 a 35 odst. 1 Listiny). Uvedl, že žádná jiná správní řízení o povolení provozu JET, a to ani řízení o posuzování vlivů na životní prostředí, jichž by se mohl rozumně účastnit, nikdy v minulosti neproběhla. Předmětné řízení před Státním úřadem pro jadernou bezpečnost je tudíž právě oním jediným povolovacím řízením, jehož by se mohl zúčastnit.
Stěžovatel dále poukázal na Aarhurskou úmluvu, tj. Úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (sdělení č. 124/2004 Sb.m.s.) a vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož úmluva není přímým pramenem práva, stejně jako s jeho restriktivním výkladem ustanovení §14 odst. 1 atomového zákona.
IV.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení ze dne 1. 9. 2005.
V.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 96/2005 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel uvedl, že aplikace ustanovení §14 odst. 1 věty druhé atomového zákona správními orgány a následně správními soudy byla pro jeho přístup k soudu absolutní překážkou, v důsledku níž řízení o jeho správní žalobě, v němž chtěl hájit svá "občanská práva a oprávněné požadavky", bylo zastaveno pro nedostatek aktivní legitimace žalobce.
Obecné soudy se naopak domnívaly, že zastavení řízení o správní žalobě bylo zcela oprávněné a v souladu se zákonem. Městský soud v Praze tvrdil, jak bylo již výše konstatováno, že rozhodnutím podle §9 a §15 atomového zákona, jímž se uděluje konkrétnímu subjektu - žadateli oprávnění k výkonu určité, konkrétně vymezené činnosti za stanovených podmínek na určitou dobu, je dotčen toliko žadatel, který je jediným účastníkem řízení podle specielního ustanovení §14 odst. 1 atomového zákona. Nejvyšší správní soud tento právní názor akceptoval jako zákonný a ústavně konformní.
Podstatou ústavní stížnosti je tudíž tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, v jeho rámci pak práva na přístup k soudu tím, že obecné soudy se správní žalobou stěžovatele odmítly zabývat s odůvodněním, že k jejímu podání nebyl aktivně legitimován.
Stěžovatel se především dovolával článků 36 odst. 1 a 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Tato ustanovení se vzájemně překrývají, zaručují právo na spravedlivý proces a v jeho rámci pak právo na soud. Jedním z aspektů práva na soud je pak právo na přístup k soudu, tj právo iniciovat soudní řízení.
V.a)
K právu na soud obecně
Evropský soud uvedl při mnoha příležitostech (srov. např. rozsudek ve věci Kreuz proti Polsku, 2001, stížnost č. 28249/95, §§52 a 53, v oficiálním anglickém znění dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int, v českém znění uveřejněn v časopise Soudní judikatura - Evropský soud pro lidská práva, č. 3/2002, str. 144), že čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní znění je následující:
"Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).",
zaručuje každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům byla projednána soudem. Tím toto ustanovení zakotvuje "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení v občanskoprávních věcech, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených v odst. 1 čl. 6 Úmluvy. Prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by vskutku neměly vůbec žádnou hodnotu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. A v občanskoprávních záležitostech si lze stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k soudům.
Právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť již samou svojí povahou vybízí k úpravě ze strany státu. Státy tedy mají volnost ve výběru prostředků, jakými právo na soud zajistí. Evropskému soudu, resp. Ústavnímu soudu však přísluší, aby případně rozhodly, zda požadavky Úmluvy (a ve vztahu k Ústavnímu soudu i požadavky Listiny) byly respektovány. Omezení uvalené na přístup k soudu je slučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah.
Podmínkou aplikovatelnosti článku 6 odst. 1 Úmluvy je, že ve věci stěžovatele se jedná o jeho občanská práva nebo závazky.
K systému základního práva na soud zakotvenému v Listině nutno poznamenat, že specielním ustanovením k obecnému článku 36 odst. 1 Listiny je druhý odstavec tohoto článku obsahující základní právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem, jež zní:
"(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.".
V dané souvislosti lze poukázat na rozsudek Evropského soudu ve věci Kreditní a průmyslová banka proti České republice, 2003 (stížnost č. 29010/95; v oficiálním anglickém znění dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int, v českém znění uveřejněn v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004, str. 42 a násl.), který v §68 uvedl, že "... rozhodnutí správních orgánů o občanských právech a závazcích, které nesplňují požadavky článku 6 Úmluvy, .. , je třeba podrobit následné kontrole ze strany soudního orgánu, který má úplnou přezkumnou pravomoc a který poskytuje záruky obsažené v uvedeném článku Úmluvy ...".
Výše uvedené základní právo zakotvené výslovně v článku 36 odst. 2 Listiny (a vyplývající současně i z článku 6 odst. 1 Úmluvy - jak je v posledně citovaném rozsudku Evropského soudu naznačeno) - se vztahuje na výsledek řízení před orgány veřejné správy (nikoliv na správní řízení samotné), jehož předmětem mohou být jak soukromá, tak i veřejná subjektivní práva či závazky. Ani toto široce pojaté základní právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy však není absolutní, neboť věta první citovaného článku umožňuje zákonem stanovit výjimky. Ústavním limitem pro takový omezující zákon je požadavek druhé věty tohoto odstavce, dle něhož ze soudního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy zákonem nelze vyloučit přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. O tom, kdo je fyzickou osobu, není pochyb. Nutno však poznamenat, že právnická osoba, v daném případě občanské sdružení, si nemůže oprávněně stěžovat na porušení základních práv nebo svobod svých členů, mají-li tato práva individuální charakter.
Obdobně také podle ustálené judikatury Evropského soudu si "nevládní organizace" ve smyslu článku 34 Úmluvy nemůže stěžovat na porušení práv svých členů, mají-li tato práva individuální charakter (srov. rozhodnutí Komise o nepřijatelnosti ve věci Purcell a další proti Irsku, 1991, stížnost č. 15404/89). Ve stěžovatelem citovaném rozsudku ve věci Le Compte, Van Leuven a de Meyere proti Belgii, 1981, §46 (stížnosti č. 6878/75, 7238/75), Evropský soud uvedl, že při aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy musí být prokázáno, že "záležitost" stěžovatele se vztahuje k jeho "občanským právům nebo závazkům", jinak řečeno, že "výsledek řízení "byl "rozhodující" pro takové právo. Občanská práva nebo závazky musí být předmětem - nebo jedním z předmětů - řízení (sporu) a výsledek řízení musí být přímo rozhodující pro takové právo. Ani Úmluva tedy neumožňuje podání stížnosti ve formě actio popularis.
V nálezu pléna ze dne 25. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 17/95, [Sb.n.u., sv. 4, str. 157 (162)] Ústavní soud mj. uvedl, že právo na příznivé životní prostředí dle článku 35 odst. 1 Listiny "je nepochybně právem s relativním obsahem a je třeba ho vykládat z mnoha aspektů a vždy se zřetelem ke konkrétní věci.".
Ve věci Hnutí Duha proti Vrchnímu soudu v Praze [vyhovující nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97, Sb.n.u., sv. 8, str. 375 (383)] dospěl ve věci rozhodující senát k závěru, že mimo jiné bylo porušeno i právo stěžovatele na příznivé životní prostředí dle článku 35 odst. 1 ve spojení s článkem 41 Listiny. Z odůvodnění tohoto nálezu je ovšem zřejmé, že tehdy ve věci rozhodující senát měl na mysli pouze procesní práva stěžovatele souvisící s právem na životní prostředí. Jinak řečeno, z citovaného nálezu nelze jednoznačně dovodit, že Ústavní soud přiznává subjektivní veřejné základní právo na příznivé životní prostředí (v mezích zákonů toto základní právo provádějících) vedle fyzických osob i osobám právnickým, zejména občanským sdružením, jejichž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny ve smyslu ustanovení §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Tento závěr nepřímo vyplývá i z níže citovaného usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 282/97. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani opačný názor I. senátu Ústavního soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 486/04, které je stěžovateli známo, neboť mu - jako účastníku řízení - bylo doručeno.
V usnesení ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/97, [Sb.n.u., sv. 10, str. 339 (340)] ve věci Děti Země proti Krajskému soudu v Ústí nad Labem, Ústavní soud mj. uvedl, že "Článek 35 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů na právnické osoby vztahovat nelze. Je zřejmé, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které - na rozdíl od právnických osob - podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí. Tomu ostatně odpovídá i charakteristika životního prostředí, jak ji provedl zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Životním prostředím chápe "...vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie (§2)".".
Ve věci Občané proti zdražování telefonu proti Ministerstvu financí [usnesení ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 74/99, Sb.n.u., sv. 14, str. 329 (330)] Ústavní soud v odůvodnění tehdy odmítavého usnesení uvedl: "Přestože lze mít za to, že občanské sdružení v souladu se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, a podle přiložených stanov, má jako jeden z hlavních cílů vytyčeno působení v oblasti občanské kontroly telekomunikačních služeb, neznamená to, že se toto občanské sdružení může obracet samo na Ústavní soud k prosazování individuálních zájmů svých členů, eventuálně dalších subjektů. To, že návrh směřuje k ochraně ústavně zaručených práv občanů, vyplývá zejména z formulace odst. V. návrhu ústavní stížnosti. Ústavní stížností lze však napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů. Tzv. actio popularis není přípustná.".
V.b)
Aplikace obecných principů na daný případ
Ve věci stěžovatele bylo tudíž zásadní posoudit, zda jím správní žalobou napadené rozhodnutí předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost bylo či nikoliv rozhodnutím týkajícím se jeho základních práv a svobod ve smyslu článku 36 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud je toho názoru, že správní žaloba stěžovatele, byť to není v petitu ústavní stížnosti dostatečně vyjádřeno, nicméně z jejího odůvodnění to zjevně vyplývá, směřovala - v souladu s jeho posláním vymezeným ve stanovách - k ochraně základních hmotných práv jeho členů a dále též blíže nespecifikovaného okruhu osob s bydlištěm na území celé České republiky, a to (slovy ústavní stížnosti) k ochraně "práva na život, zdraví či na nerušený výkon práva vlastnického", která jsou v České republice "přiznána každému jedinci na základě článků 6 odst. 1, 11 odst. 1 a 31 Listiny základních práv a svobod a navíc k nim přistupuje ještě právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny". Stěžovatel jako právnická osoba byl a je sice subjektem základního procesního práva na spravedlivý proces, resp. na přístup k soudu či na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, to ovšem za podmínky, že předmětem rozhodování orgánu veřejné správy byla jeho hmotná základní práva a svobody. Tak tomu však v daném případě nebylo. V řízení o povolení provozu 1. bloku Jaderné elektrárny Temelín se nejednalo a nemohlo jednat o žádné z hmotných základních práv stěžovatele, jako např. právo na život dle čl. 6 Listiny, na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 Listiny, na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 Listiny a na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny ve spojení s článkem 41 odst. 1 Listiny, a to z toho prostého důvodu, že tato základní práva, stěžovatelem "prosazovaná", náleží pouze osobám fyzickým. A protože tedy subjektem uvedených základních hmotných práv nemohou být právnické osoby, nesvědčí jim v tomto rozsahu základní právo dle článku 36 odst. 2 Listiny na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Pokud pak jde o základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, to sice náleží i osobám právnickým, v daném případě však žádný zásah do vlastnického práva stěžovatele nebyl jím ani tvrzen.
Z výše uvedeného vyplývá, že odmítnutím správní žaloby stěžovatele pro nedostatek jeho aktivní legitimace nedošlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, ani práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny či práva na účinné prostředky nápravy dle článku 13 Úmluvy.
Ze stejných shora vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že za protiústavní nelze považovat ani návrhem s ústavní stížností spojeným napadenou právní úpravu účastenství ve správním řízení, jež je obsažena v ustanovení §14 odst. 1 věta druhá atomového zákona. Návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení byl proto shledán zjevně neopodstatněným.
Pokud jde o polemiku stěžovatele s názory Nejvyššího správního soudu ohledně neexistence přímé aplikovatelnosti tzv. Aarhurské úmluvy, Ústavní soud je toho názoru, že z textu této úmluvy, jež ve svém článku 1 předpokládá postupné uskutečňování obecně formulovaných cílů smluvními státy, nelze dovodit, že by tato úmluva byla přímým pramenem jakýchkoliv občanských práv či závazků, natož práv či svobod základních. Úmluva obsahuje závazky států, které mají programovou povahu a jsou průběžně realizovány smluvními stranami.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 1 věta druhá zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využití jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byl odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu