ECLI:CZ:US:2016:4.US.1994.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1994/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Sládečkem ve věci ústavní stížnosti 1. M. K. a 2. V. K., oba zastoupeni JUDr. Janou Markovou, advokátkou se sídlem Český Brod, Husovo nám. 64, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016 č. j. 15 Co 44/2016-457, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají vydání nálezu, kterým by Ústavní soud konstatoval porušení jejich základních práv, zakotvených v čl. 7, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. d), čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2, čl. 3 odst. 1, 2, čl. 5, čl. 7, čl. 8, čl. 12, čl. 20 Úmluvy o právech dítěte.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 11. 2015 č. j. 25 Ne 387/2013-324 byla pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů jejich nezletilá dcera svěřena do společné péče jejích prarodičů a rodičům nezletilé byla stanovena vyživovací povinnost. Rozsudek byl k odvolání matky ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze změněn tak, že nezletilá byla svěřena do péče matky a otci bylo stanoveno výživné. Výrok, kterým byl nezletilý syn svěřen do péče matky, odvoláním napaden nebyl. Otec nezletilé o svěření dcery do péče neusiloval, v řízení navrhoval svěření nezletilé do péče jeho rodičů a ústavní stížnost nepodal.
Stěžovatelé, kteří jsou prarodiči nezletilé, a v řízení před civilními soudy usilovali o svěření nezletilé do jejich péče, s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Zejména namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť vydal odlišné rozhodnutí od soudu prvního stupně, aniž by to ve vztahu k účastníkům řízení deklaroval. Tím, že byla nezletilá překvapivě svěřena do péče matky, především nebyly respektovány její zájmy a ani nebyly minimalizovány negativní důsledky takového rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud předně považuje za nutné zdůraznit, že je vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit ani překročit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/13).
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se domáhají, aby Ústavní soud konstatoval, že rozsudkem Městského soudu v Praze byla porušena jejich shora uvedená základní práva, jeho zrušení nepožadují.
Z ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a §83 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu vyplývá, že vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud tedy buď zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva či svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Z žádného ustanovení zákona o Ústavním soudu, ani ustanovení ústavního pořádku, přitom nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním, tzv. akademickým výrokům (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 628/15, IV. ÚS 518/16, I. ÚS 273/14). V posuzované věci proto nejsou naplněny podmínky k projednání ústavní stížnosti.
Ústavní soud pro úplnost připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Rovněž pravidelně zdůrazňuje, že přísluší především civilním soudům, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce".
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
soudce zpravodaj