ECLI:CZ:US:2013:4.US.2385.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2385/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Petra Cibulky, zastoupeného Mgr. Richardem Růžičkou, advokátem, AK se sídlem Voršilská 10, 110 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010 č. j. 4 Nd 320/2010-360, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011 č. j. Nco 149/2010-365, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011 č. j. 13 Co 314/2010-378 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2010 č. j. 25 C 204/2007-331, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 12. 8. 2011 a doplněnou předložením jejího originálu podaného k poštovní přepravě téhož dne, doplněnou podáními ze dne 13. 9. 2011, 15. 9. 2011 a 27. 10. 2011, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžoval vymezil čtyři okruhy důvodů, které ho vedly k napadení shora označených rozhodnutí:
1) o námitce podjatosti soudce Městského soudu v Praze z důvodu jeho politické a hodnotové orientace vyplývající z členství tohoto soudce v KSČ rozhodovali soudci Vrchního soudu v Praze, též bývalí členové KSČ. Stěžovatel, který byl a je aktivním odpůrcem bývalého režimu, má pochybnosti o řádném a nestranném vedení řízení, rozhodují-li v jeho věci převážně bývalí komunisté (mimo soudkyně soudu prvního stupně),
2) jeho věc byla přidělena jednotlivým senátům netransparentně, neboť ani rozvrhy práce dostatečně nepopisují systém přidělování věcí; Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze navíc na otázku stěžovatele v tomto směru dostatečně jasně neodpověděly,
3) napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť neobsahují důkazy pro tvrzení, že stěžovatel není ve sporu aktivně legitimován,
4) v řízení před soudem prvního stupně docházelo k porušení norem občanského soudního řádu a práv garantovaných Listinou. Šlo o průtahy např. při vydání rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, vadné doručování, bezdůvodné odpírání právního zastoupení stěžovateli, popírání jeho aktivní legitimace ve sporu, jenž má zásadní význam pro práva malých neparlamentních stran na přiměřenou prezentaci ve veřejnoprávní televizi.
Stěžovatel se podrobně věnoval důvodům, pro které má za to, že soudce s komunistickou minulostí se od hodnotového systému tehdejšího režimu nemůže odpoutat. Upozornil, že podal proti soudci Městského soudu v Praze JUDr. Vladimíru Fučíkovi žalobu na ochranu osobnosti, návrh na zahájení kárného řízení, trestní oznámení a veřejně ho v médiích kritizoval, z čehož dovozuje, že jmenovaný soudce musí být v jeho věci vůči němu podjatý. Podjatost soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 JUDr. Evy Rybářové spatřoval v tom, že zcela účelově rozhodovala s prodlevami, v důsledku čehož byl zmařen smysl některých částí žaloby (volby proběhly a označený pořad s předvolební tematikou skončil); v jejím postupu stěžovatel spatřoval záměrně podjaté maření postupu ve věci.
V podáních ze dne 13. 9. 2011 a dne 15. 9. 2011 stěžovatel připojil statistiku nápadu jeho věcí různým senátům Městského soudu v Praze a pozastavil se nad tím, že některé senáty řešily jeho věc opakovaně, zatímco jiné ani jednou. Navrhl, aby Ústavní soud provedl důkaz vyžádáním přehledu od Městského soudu v Praze za účelem zjištění, zda jsou stěžovatelovy spory rozdělovány a přidělovány jednotlivým senátům a soudcům náhodně či účelově jen několika "vybraným". V podání ze dne 27. 10. 2011 stěžovatel namítl, že vyjádřením názoru o nedostatku jeho věcné legitimace dal soud v podstatě najevo, jak nahlíží na výsledek dosud nerozhodnutého sporu.
II.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 25 C 204/2007 vyplynulo, že žaloba stěžovatele spojená s návrhem na vydání předběžného opatření napadla k soudu dne 20. 3. 2006 a byla zapsána pod sp. zn. 10 Nc 2759/2006; usnesením ze dne 17. 7. 2006 č. j. Ncp 1480/2006-38 rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 Nc 2759/2006 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Po zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření byla věc v souladu s rozvrhem práce pro rok 2007 přidělena soudkyni JUDr. Evě Rybářové. Stěžovatel se žalobou proti žalovaným České televizi, Radě České televize, Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a ČR - Ministerstvu financí domáhá (stručně vyjádřeno) náhrady škody ve výši 100 milionů Kč, zastavení vysílání předvolebního televizního pořadu "Otázky Václava Moravce speciál" a jeho nahrazení pořadem, ve kterém by měli krajští lídři politických stran kandidujících ve volbách (poznámka pod čarou č. 1) rovné zastoupení v souladu se zákonem o České televizi, Ústavou a Listinou. V průběhu řízení stěžovatel požádal o ustanovení advokáta k bezplatnému zastupování v řízení, kterou Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že věc se nejeví skutkově a právně složitou, neboť z dosavadního průběhu řízení lze učinit závěr o nedostatku stěžovatelovy aktivní (věcné) legitimace. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal a zároveň vznesl námitku podjatosti soudkyně. Za podjaté označil i řadu dalších soudců Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a požadoval, aby tito v jeho věci nerozhodovali.
O námitce podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze nejprve rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmila Říhová a Mgr. Dagmar Javůrková a soudce téhož soudu JUDr. Karel Podolka nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 149/2010. Nejvyšší soud neshledal žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by soudkyně a soudce, o jejichž vyloučení šlo, měli poměr k projednávané věci či k účastníkům a jejich případné členství či kandidatura na členství v bývalé Komunistické straně Československa nebyly důvodem ke konstatování, že jmenovaní nebudou schopni v projednávané věci nepodjatě rozhodnout.
Poté rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením, že soudce Městského soudu v Praze JUDr. Vladimír Fučík není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 314/2010. Vrchní soud neshledal žádnou skutečnost relevantně nasvědčující pochybnosti o nepodjatosti označeného soudce a odmítl, že by takovým důvodem mohlo být členství soudce v KSČ.
Městský soud v Praze následně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 JUDr. Eva Rybářová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 25 C 204/2007 (výrok I.) a odvoláním napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil (výrok II.). Městský soud neshledal důvod k vyloučení soudkyně, a to ani pro její postup v řízení. K odvolacím námitkám proti rozhodnutí o neustavení zástupce odvolací soud vysvětlil rozdíl mezi procesní legitimací a aktivní věcnou legitimací a vyložil, že o věcné legitimaci účastníka řízení soud zvlášť nerozhoduje; zda je účastník řízení osobou z hmotného práva oprávněnou nebo povinnou, se ukáže až v konečném rozhodnutí. Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně o tom, že stěžovatelova věc se z tohoto pohledu nejeví složitou a že i právní zástupce, advokát, pokud by byl stěžovateli k ochraně jeho zájmů ustanoven, by na stěžovatelově aktivní věcné legitimaci mohl sotva co změnit.
III.
Rozvrh práce a vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 4
Ústavní soud si vyžádal rozvrh práce Obvodního soudu pro Prahu 4 pro r. 2007. Z jeho obsahu a z vyjádření místopředsedkyně tohoto soudu JUDr. Dany Smitkové ze dne 14. 5. 2012 a dne 20. 12. 2012 vyplynulo, že senát 25 C (JUDr. Eva Rybářová) rozhoduje věci občanskoprávní a obchodní v rozsahu 95 % celkového nápadu připadajícího na jeden civilní senát, přiděleného obecným systémem, včetně návrhů na předběžná opatření před zahájením řízení a dále sporné dědické věci podle §175k odst. 2 o. s. ř. Ve sdělení ze dne 20. 12. 2012 místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 rozvedla pravidla fungování tzv. obecného systému v rámci nastavení rozvrhu práce pro každý rok v ISAS (počítačový informační systém pro okresní soudy) za použití aplikací potřebných pro automatické přidělování nápadu. Obecný systém se týká automatického přidělování nápadu mezi jednotlivými senáty a jako podklad pro své algoritmy využívá skutečný stav dat v databázi. Je založen na principu velikosti a navýšení nápadu každého senátu; systém pracuje podle vzorce tak, že vždy vyhledává senát s nejnižším počtem věcí po přepočtu velikosti nápadu 100 % (PočetVěcí + Navýšení/VelikostNápadu). Při shodě se přidělí nejnižšímu číslu senátu. Velikost nápadu může být stanovena procentuálně k nápadu referenčního soudce nebo procentem celkového nápadu soudu nebo třeba jen vzájemnými poměry (např. 5:5:4:3:6). Systém v prvním kole přiděluje postupně do všech senátů s nenulovou velikostí nápadu od senátu s nejnižším číslem po senát s nejvyšším číslem (toto může být pozměněno různým výchozím nastavením navýšení). V dalším kole přidělí pouze senátům s nejvyšší velikostí nápadu. Dále se již pořadí začne "míchat" přesně s ohledem na velikost nápadu (senát s poloviční velikostí bude každé druhé kolo oproti senátu se plnou velikostí vynechán, neboť po přepočtu velikosti nápadu se každé přidělená věc bude jevit dvojnásobnou).
Obvodní soud pro Prahu 4 zastoupený předsedkyní senátu 25 C JUDr. Evou Rybářovou ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 12. 2012 navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť důvody uvedené stěžovatelem nemohou správnost vydaného usnesení nijak ovlivnit.
Rozvrh práce a vyjádření Městského soudu v Praze
Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2010 a vyjádření tohoto soudu ze dne 4. 1. 2013 vyplynulo, že u Městského soudu v Praze se věci přidělují automaticky počítačovým systémem postupně po jedné s výjimkou senátu 24 Co ve třech samostatných okruzích s podrobně rozvedenými výjimkami, z nichž v pořadí pátá (poznámka pod čarou č. 2) byla relevantní pro přidělení věci stěžovatele (rozvrh práce je dostupný na www.justice.cz). Městský soud v Praze uvedl, že od 1. 1. 2007 byl rozvrhem práce zaveden systém přidělování věcí k vyřízení počítačem. Před tímto datem byly podle rozvrhu práce věci do jednotlivých odvolacích senátů přidělovány podle jednotlivých obvodních soudů, takže senát 13 Co byl jedním ze dvou senátů (druhým byl senát 20 Co), které vyřizovaly odvolání napadlé z Obvodního soudu pro Prahu 1, v jehož obvodu působnosti stěžovatel cca do r. 2008 bydlel a u kterého se také soudil. Proto podle rozvrhu práce pro rok 2010 věci, v nichž bylo již dříve rozhodnuto zdejším soudem (počínaje 1. lednem 2004), ať ve věci samé, procesním rozhodnutím nebo byly-li vráceny soudu prvního stupně bez věcného vyřízení a znovu předloženy zdejšímu soudu, se přidělují k vyřízení do senátu, který ve věci rozhodoval jako poslední. Námitky podjatosti proti soudcům prvoinstančních soudů jsou vyřizovány v agendě Nc, v níž jsou spisy také přidělovány počítačovým systém, ale v samostatném okruhu. Městský soud v Praze vyloučil, že by při přidělování věcí došlo k jakémukoliv nestandardnímu zásahu ze strany předsedy senátu či jakékoliv jiné osoby.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze zastoupený předsedou senátu 13 Co JUDr. Vladimírem Fučíkem uvedl, že důvody, které ho vedly k potvrzení usnesení soudu prvního stupně zamítajícího stěžovatelův návrh na ustanovení právního zástupce z řad advokátů, dostatečně podrobně vyložil v napadeném usnesení, které považuje za správné a odkazuje na něj. Ke své osobě předseda senátu uvedl, že žalobu proti němu (vedenou u Městského soudu pod sp. zn. 31 C 172/2009) vzal stěžovatel zpět a k podání kárného návrhu proti soudci není stěžovatel aktivně legitimován. Soudce byl zprostředkovaně informován o podání trestního oznámení na jeho osobu, snaží se však přistupovat k předmětné věci tak jako ke kterékoli jiné, tj. profesionálně a bez osobního vztahu k účastníkům řízení.
Rozvrh práce a vyjádření Vrchního soudu v Praze
Z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro r. 2010 účinného ke dni 27. 7. 2010 a vyjádření tohoto soudu ze dne 28. 1. 2013 vyplynulo, že rozhodovat o vyloučení soudců náleželo všem předsedům senátů a soudcům v pořadí podle nápadu věci (1 Cmo, 2 Cmo, 3 Cmo, 4 Cmo, 5 Cmo, 6 Cmo, 8 Cmo, 9 Cmo, 11 Cmo, 12 Cmo, 16 Cmo, 1 Co a 3 Co). Dne 27. 7. 2010 napadly Vrchnímu soudu v Praze čtyři spisy rejstříku Nco, kam patřila námitka vyloučení soudce, a byly přiděleny podle aktuálního pořadí do senátů 16 Cmo, 1 Co, 3 Co a 1 Cmo; v rámci jednotlivých kanceláří pro označené senáty byly spisy přiděleny konkrétním soudcům (předsedům senátu) podle pořadí jejich nápadu tak, aby jednotliví členové senátu byli označenou agendou postupně rovnoměrně zatíženi. Vrchní soud odmítl spekulace o netransparentnosti přidělování věcí, resp. účelové manipulaci s nimi.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze zastoupený předsedou senátu JUDr. Karlem Podolkou zcela odkázal na obsah napadeného usnesení s tím, že otázka předlistopadového členství soudce v KSČ ve vztahu k jeho vyloučení z rozhodovací činnosti byla pojednána Nejvyšším soudem i Ústavním soudem, z jejich závěrů vycházel a pro stručnost na ně odkázal.
IV.
V replice ze dne 19. 2. 2013 stěžovatel označil vyjádření obecných soudů k systému přidělení jeho věci za neprokazatelná a nedostatečná. Setrval na přesvědčení, že soudy přidělují jeho věci netransparentním způsobem, neboť nemůže uvěřit, že způsob přidělování jeho věcí je výsledkem spravedlivého náhodného systému. Svoje tvrzení podpořil statistikou přidělování jeho věcí a věcí politické strany Volte Pravý Blok www.cibulka.net, která dle jeho názoru prokazuje manipulaci s cílem poškodit stěžovatele nebo jím zastupovanou politickou stranu. Stěžovatel požádal Ústavní soud, aby vyzval obecné soudy k dodání přehledů a statistik případů stěžovatele a aby mu tyto přehledy zaslal k vyjádření.
V.
Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Tato lhůta je lhůtou procesní a současně lhůtou, jež nemůže být prominuta ani prodloužena.
Z doručenky založené ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010 č. j. 4 Nd 320/2010-360 bylo doručeno stěžovateli dne 15. 11. 2010 (č.l. 362). Ústavní stížnost faxem doručená Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2011, resp. téhož dne podaná k poštovní přepravě, tak byla v rozsahu výhrad proti tomuto rozhodnutí podána po lhůtě stanovené zákonem a Ústavní soud ji proto v tomto rozsahu odmítl. Na uvedeném závěru nemohlo nic změnit ani zjištění, že stěžovatel napadl označené usnesení Nejvyššího soudu opakovaně; jeho dříve podaná ústavní stížnost evidovaná pod sp. zn. III. ÚS 3268/10 byla odmítnuta usnesením ze dne 24. 2. 2011.
VI.
Ústavní stížnost směřující proti usnesením Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 shledal Ústavní soud po formální stránce bezvadnou, včas podanou oprávněným a řádně zastoupeným navrhovatelem; současně šlo o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl však Ústavní soud k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
VI.a
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi dostatečně vyložil obecné principy práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v projednávané věci na ně pro stručnost odkazuje. Po přezkoumání průběhu dosavadního řízení a napadených usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze v rozsahu, jak jimi byl zamítnut návrh stěžovatele na ustanovení advokáta, tak i napadených usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze v rozsahu, jak jimi bylo rozhodováno o podjatosti soudců nižších stupňů, neshledal pochybení, jež by bylo schopné přivodit jeho zásah ve formě kasačního nálezu. Ústavní soud opakovaně připomíná, že zasahuje jen tehdy, jestliže obecný soud zcela zjevně ignoruje kogentní obsah aplikované normy, neodůvodněně vybočí ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, či je-li jeho výklad extrémní, resp. excesivní. K takové situaci v projednávané věci nedošlo, naopak Ústavní soud má za to, že soudy obou stupňů posoudily nezbytnost ochrany zájmů stěžovatele v dostatečné míře a z tohoto posouzení vyvodily závěry, které ve světle konkrétní projednávané věci nelze považovat za ústavně nekonformní.
Pokud šlo o námitku průtahů v řízení, Ústavní soud připomíná, že průtahy v řízení lze úspěšně napadnout pouze tehdy, jde-li o průtahy zbytečné a byl-li před podáním ústavní stížnosti podán návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), jenž se projevil jako neúčinný prostředek k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení. Vyčerpání tohoto prostředku Ústavní soud považuje za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti průtahům v řízení z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004, N 112/34 SbNU 157). Stěžovatel neprokázal, že tento prostředek v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 vyčerpal.
VI.b
K právu na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny
K realizaci práva na právní pomoc se Ústavní soud již dříve obecně vyslovil tak, že ten, kdo chce být zastoupen právním zástupcem, resp. kdo musí být zastoupen - což však není stěžovatelův případ - si zpravidla sjednává právní pomoc sám. Právu na právní pomoc odpovídá veřejnoprávní povinnost orgánů citovaných v článku 37 odst. 2 Listiny nebránit účastníku řízení, aby v řízení využíval právní pomoci, či bránit oprávněnému zástupci poskytujícímu právní pomoc, aby se účastnil řízení, aby v řízení jednal jménem zastoupeného (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/99 ze dne 25. 10. 1999, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Má-li však právu jednotlivce na právní pomoc v soudním řízení korespondovat konkrétní povinnost přičítaná státu, je věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 296/97 ze dne 17. 3. 1998, U 20/10 SbNU 409). Ústavní soud též vyložil, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 o. s. ř. (srov. nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006, N 149/42 SbNU 209).
V projednávané věci se ústavně zaručené právo stěžovatele na poskytnutí právní pomoci v řízení před soudem promítá v podmínkách občanského soudního řízení v ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům. Ústavní soud ověřil, že nalézací i odvolací soud předmětné ustanovení interpretovaly a aplikovaly způsobem, jemuž nemohl ničeho vytknout. Z odůvodnění napadených usnesení ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 4 návrh stěžovatele na ustanovení zástupce řádně projednal, přezkoumal, zda jsou splněny podmínky k ustanovení zástupce a dospěl k závěru, že jedna z podmínek - ochrana zájmů stěžovatele - naplněna nebyla; soud rovněž uvedl konkrétní důvody, které ho k tomuto závěru vedly. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 přezkoumal v odvolacím řízení Městský soud v Praze, který je potvrdil jako správné s přesvědčením, že věc se nejeví jako skutkově a právně složitá a že právní zástupce by na nedostatku stěžovatelovy aktivní věcné legitimace mohl sotva co změnit. Otázky stěžovatelovy aktivní věcné legitimace se ostatně soud prvního stupně dotkl již v usnesení ze dne 7. 9. 2006 č. j. 10 Nc 2759/2006-40, jímž zamítl návrh na vydání předběžného opatření s odůvodněním, že žalobou popisované jednání mělo způsobit újmu politické straně, či v usnesení ze dne 15. 12. 2008 č. j. 25 C 204/2007-166, jímž nepřipustil vstup vedlejšího účastníka - politické strany "Volte Pravý blok www.cibulka.net" - do řízení; rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2009 č. j. 13 Co 44/2009-201.
Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo zpochybnit výklad a aplikaci ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř., o něž v projednávané věci šlo, a námitky, byť opřené o čl. 37 odst. 2 Listiny, považoval za pouhý nesouhlas s postupem obecného soudu, který však sám o sobě není schopen přivodit kasaci napadených rozhodnutí.
VI.c
K tvrzenému porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a k právu na nezávislý a nestranný soud
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dal najevo, že obsah základního práva na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) je třeba interpretovat v širším kontextu. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení a požadavku vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti, označil jako garanci proti možné svévoli při přidělování soudní agendy i pravidla obsažená v rozvrhu práce soudů, která předvídatelným a transparentním způsobem stanoví obsazení soudu tak, aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101, nález sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997, N 65/8 SbNU 141 a řadu dalších). Ústavní soud nevyloučil využití výpočetní techniky či matematických metod při rozdělování a přidělování soudní agendy, za nezbytné však považoval jejich označení či popis výchozího algoritmu (nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011 dostupný na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci stěžovatel namítl, že jeho věc byla u soudů všech tří stupňů přidělena netransparentně, čemuž však Ústavní soud nepřisvědčil.
Pokud šlo o přidělení věci stěžovatele u Obvodního soudu pro Prahu 4, vzal Ústavní soud v úvahu, že soud rozděluje napadlé návrhy na základě pomocí počítačového informačního systému pro okresní soudy, tj. podle předem stanoveného algoritmu, na němž je založený tzv. obecný systém přidělování, zohledňující velikost nápadu všech senátů rozhodujících občanskoprávní a obchodní věci. Stejně tak činí i Městský soud v Praze, u kterého jsou věci Nc (kam spadají i námitky podjatosti soudců soudů nižších stupňů) přidělovány automaticky počítačovým systémem postupně po jedné v samostatných oddílech rejstříku. Shodně u Vrchního soudu v Praze jsou věci Nco přidělovány podle pořadí jejich nápadu v rozvrhu práce příslušným senátům označeným v rozvrhu práce soudu.
Takto nastavená pravidla lze považovat za dostatečně určitá, kontrolovatelná a tím i souladná s požadavky kladenými na určení soudce příslušného věc rozhodnout. Pro stěžovatelovy pochybnosti o vadné aplikaci rozvrhů práce, byť dokládané jím zpracovanými statistickými přehledy, neshledal Ústavní soud v projednávané věci reálné opodstatnění.
Ústavní soud též nepřisvědčil námitkám o podjatosti soudců. Připomíná, že problematikou podjatosti soudce z důvodu jeho politické a hodnotové orientace vyplývající z jeho členství v KSČ, způsobem jeho soudcovského rozhodování determinovaným (odlišným) hodnotovým systém členů KSČ se Ústavní soud obsáhle zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217). Připustil, že členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může vydávat v jisté nebezpečí soudcovu image nestrannosti a nezávislosti, nicméně též uvedl, že "prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu ... míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem a konkrétním skutečnost, pro něž by měl účastník řízení za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen".
V projednávaném případě stěžovatel paušálně považuje za nutné vyloučit z rozhodování své věci každého soudce - bývalého člena KSČ. Ústavní soud však po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatoval, že způsob, jakým se s touto námitkou podjatosti obecné soudy vypořádaly, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ve vztahu ke stěžovateli již vícekrát akceptoval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3268/10 ze dne 24. 2. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 860/11 ze dne 5. 5. 2011, usnesení sp. zn. I. ÚS 1448/11 ze dne 30. 5. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2258/11 ze dne 18. 4. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 3939/11 ze dne 9. 10. 2012, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) a stejně tak učinil i v nyní projednávané věci. Lze jen dodat, že ve vztahu k soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 4, jejíž podjatost stěžovatel dovodil ze způsobu, jakým vede řízení, není postup soudce v řízení sám o sobě důvodem k pochybnostem o jeho objektivitě, neboť se jím projevuje a realizuje samotný výkon soudnictví (§14 odst. 4 o. s. ř.). Návrh účastníka řízení podléhá procesním pravidlům, která nelze přehlížet, opomíjet nebo je podmiňovat postupem, který není s těmito pravidly v souladu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel žádné jiné důvody netvrdil a nadřízený soud je nezjistil, platí presumpce nestrannosti soudce znamenající, že soudce je považován za nestranného, pokud není prokázán opak.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
-------------
1) Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ve dne 2. a 3. června 2006
2) Srov.: "Věci, v nichž bylo již dříve rozhodnuto zdejším soudem, ať již ve věci samé, procesním rozhodnutím, či vrácením věci bez věcného vyřízení, se přidělují senátu, který ve věci rozhodoval poslední s výjimku rozhodovoání věci UL. Toto pravidlo se vztahuje na věci napadlé (předložené) Městskému soudu v Praze počínaje dnem 1. 1. 2004 a v případě věcí zrušených NS a ÚS i před tímto datem; neplatí však pro věci napadlé senátu 12 Co do 31. 12. 2007 a pro věci napadlé senátu 69 Co v období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2008"