ECLI:CZ:US:2016:4.US.2674.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2674/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Pospíšila, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Starobranská 4, 787 01 Šumperk, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. 3 Ads 120/2015-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením podle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele jako žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2015, č. j. 78 Ad 64/2013-39, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 10. 6. 2013, č. j. 1917/1.30/13/14.3.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyšel z toho, že stěžovatel při podání kasační stížnosti neuhradil soudní poplatek za kasační stížnost, a byl proto vyzván usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2015, č. j. 3 Ads 120/2015-8, aby tuto povinnost splnil v náhradní lhůtě jednoho týdne. Citované usnesení Nejvyššího správního soudu bylo doručeno dne 10. 6. 2015 právnímu zástupci stěžovatele, jak sám stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti. Soudní poplatek nebyl uhrazen v určené lhůtě, ani později do dne vydání usnesení; v řízení tak nemohlo být pokračováno a Nejvyšší správní soud je zastavil.
Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze jeho zástupci a nikoli současně i jemu samotnému. Stěžovatel je přesvědčen, že výzva k zaplacení soudního poplatku představuje ve smyslu §42 odst. 2 věta druhá s. ř. s. úkon, na jehož základě má účastník řízení něco osobně vykonat, a výzvu tak bylo třeba vedle zástupce doručit i stěžovateli. Na podporu svého tvrzení poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 377/2000 (N 6/21 SbNU 45).
II.
Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož ani k porušení čl. 90 Ústavy, který vymezuje základní poslání soudů, spočívající v poskytování ochrany právům zákonem stanoveným způsobem, nemohlo dojít v důsledku namítaného postupu Nejvyššího správního soudu, který zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci stěžovatele, a nikoli současně i stěžovateli samotnému. Nejvyšší správní soud v projednávané věci nepřekročil meze ústavního rámce rozhodovací činnosti, pokud výzvu k zaplacení soudního poplatku podřadil pod normu §42 odst. 2 věta první s. ř. s., podle níž "má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci", nikoli pod normu věty druhé téhož ustanovení, podle níž "má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim" (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 332/15).
Nejvyšší správní soud postupoval při vydání napadeného usnesení o zastavení řízení, resp. při doručování předcházející výzvy k zaplacení soudního poplatku, v souladu se svou dlouhodobě ustálenou judikaturou, vycházející mj. ze závěrů rozsudku ze dne 22. 7. 2005 č. j. 2 Afs 187/2004 - 69 (726/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz), v němž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že "povinnost zaplatit soudní poplatek plyne z procesního postavení účastníka řízení, který činí úkon poplatku podléhající. Zaplacení soudního poplatku ovšem není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení soudního poplatku se proto doručuje podle §42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy správního soudnictví není tímto postupem omezen přístup k soudu."
V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že "placení soudního poplatku není úkonem, který by musel vykonat účastník osobně, nýbrž že se jedná o úkon, který může vykonat jeho zástupce. Z žádného ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek. Jde proto o zastupitelné jednání a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost tohoto jednání." Podrobně se zabýval rovněž změnou právní úpravy od 1. 1. 2003, kdy vstoupil v účinnost s. ř. s., jakož i navazující novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 151/2002 Sb.
Právě okolnost, že dřívější právní úprava správního soudnictví neumožňovala zohlednit dodatečné uhrazení poplatku a pokračovat v řízení, pokud byl poplatek zaplacen sice po marném uplynutí lhůty určené soudem, ale ještě před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení, byla stěžejním důvodem judikatury Ústavního soudu podle právního stavu před rokem 2003, jak na ni poukazuje rovněž stěžovatel v nyní projednávané věci, mj. nález sp. zn. II. ÚS 377/2000 ze dne 10. 1. 2001 (N 6/21 SbNU 45).
Okolnost, že v prostředí právního stavu účinného od 1. 1. 2003 postačí v řízení před správními soudy doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka, byla výslovně aprobována rovněž následnou judikaturou Ústavního soudu, který v usnesení ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 671/02 (U 2/32 SbNU 455) vyslovil, že "výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen ‚o. s. ř.') vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Z pohledu ústavního práva je totiž významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu, která se v minulosti postavila za opačné stanovisko, se týkala výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002. Tehdejší jednoinstanční řízení o správní žalobě nedávalo totiž obecným soudům právo vzít dodatečné zaplacení soudního poplatku v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o. s. ř."
Tyto závěry byly potvrzeny rovněž navazující judikaturou Ústavního soudu, zejména nálezem ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539), podle něhož "usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví již není třeba doručovat i žalobci do vlastních rukou. V rozporu s právem na spravedlivý proces a na přístup k soudu, který má přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), není, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručena toliko právnímu zástupci žalobce s procesní plnou mocí." Totožně se Ústavní soud k předmětné právní otázce postavil např. v usneseních ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 94/05, ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 158/12 ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 2045/11, nebo ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3182/13).
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu