ECLI:CZ:US:2018:4.US.3553.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3553/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Zvoníčka, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 č. j. 24 Cdo 2888/2018-129, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, spolu s návrhem na zrušení §11 odst. 3, 4 a 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž byl vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení zaplatil soudní poplatek za dovolání ve výši 7 000 Kč. Zároveň se domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §11 odst. 3, 4 a 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích").
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
4. V projednávané věci napadeným usnesením Nejvyšší soud vyzval stěžovatele k úhradě soudního poplatku za dovolání. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel soudní poplatek uhradil, ač s jeho uložením (resp. výší) nesouhlasil. Proto nejsou podmínky pro postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu naplněny.
5. K tomu je třeba uvést, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dovodil, že samotné usnesení o výzvě k doplacení (zaplacení) soudního poplatku, byť proti němu není přípustný opravný prostředek, není konečným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností. Takovým rozhodnutím je až rozhodnutí o odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, popřípadě rozhodnutí o vyřízení podnětu dle §12 zákona o soudních poplatcích (to právě v případě, že stěžovatel soudní poplatek následně uhradí) [srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 887/07, ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2349/10, ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 581/11 a zvláště pak ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 1386/10]. Uvedené závěry byly pak potvrzeny stanoviskem pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn.
Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.). Pro podrobnou argumentaci lze stěžovatele odkázat na odůvodnění uvedených rozhodnutí, ze kterých vychází uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu, kterým je ve věci rozhodující senát vázán, stejně jako na usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 356/18.
6. Protože však podle obsahu ústavní stížnosti v projednávané věci dosud nedošlo k definitivnímu vyřešení otázky řádné výměry soudního poplatku, je třeba podanou ústavní stížnost považovat za nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje.
7. Nutno dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť - jak Ústavní soud připomenul ve výše uvedené judikatuře - nadále mu zůstává otevřena cesta brojit proti případnému usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Zde mu bude eventuálně dán prostor vznášet veškeré námitky proti správnosti a samotnému určení povinnosti platit poplatek a konečně také i proti jeho výši (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 1386/10). Vzhledem k tomu, že v současné chvíli je k řešení uvedené otázky kompetentní Nejvyšší soud, jehož důležitou rolí je sjednocování judikatury, není dle Ústavního soudu namístě "prolamovat" obecná pravidla přípustnosti ústavních stížností. Nejvyšší soud má rovněž obecnou povinnost chránit základní práva a svobody účastníků řízení (srov. čl. 4 Ústavy České republiky) a souladně s ní rozhodovat o přístupu účastníků do dovolacího řízení.
8. Zbývá dodat, že společně s ústavní stížností byl podán i návrh na zrušení shora uvedených ustanovení zákona o soudních poplatcích.
9. Z §74 zákona o Ústavním soudu plyne, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu) [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95].
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu