ECLI:CZ:US:2015:4.US.3801.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3801/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jany Hladíkové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 č. j. 29 Cdo 3659/2014-247, návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 č. j. 29 Cdo 3659/2014-247, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014 č. j. 6 Cmo 203/2014-227, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Cm 69/2010-213 ze dne 14. 3. 2014; směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze č. j. 24 Cm 69/2010-69 ze dne 19. 1. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013 č. j. 24 Cm 69/2010-185 a návrhu na přiznání nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítnuto její dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014 č. j. 6 Cmo 203/2014-227. Dále navrhuje odložení vykonatelnosti v záhlaví uvedených rozhodnutí a požaduje přiznání nákladů řízení.
Z obsahu připojených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013 nebylo vyhověno námitkám 1. žalovaného (dlužníka) a stěžovatelky jako ručitelky (v postavení 2. žalovaného) proti směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze č. j. 24 Cm 69/2010-69 ze dne 19. 1. 2012. Směnečný platební rozkaz tak byl v části, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 710 000 Kč s příslušenstvím, ponechán v platnosti.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba žalovaní odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2014, bylo každému z žalovaných uloženo, aby zaplatili soudní poplatek ve výši 36 620 Kč s poučením o důsledcích nesplnění povinnosti (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). První žalovaný soudní poplatek dne 23. 11. 2012 zaplatil a odvolání vzal zpět, soud proto řízení o odvolání ve vztahu k němu zastavil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka soudní poplatek přes výzvu soudu ve stanovené lhůtě nezaplatila, soud zastavil řízení i o jejím odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne ze dne 24. 7. 2014 prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Ústavní stížností napadeným usnesením bylo dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí vrchního soudu, jehož přípustnost byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř., odmítnuto podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že ustanovení §2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jež upravuje solidární poplatkovou povinnost, se neprosadí v případě účastníků majících postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř., odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (sp. zn. 29 Cdo 2259/2013, 29 Cdo 3317/2007, jakož i judikatuře Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 150/06, III. ÚS 339/06, III. ÚS 171/06, I. ÚS 224/11, III. ÚS 1711/12, IV. ÚS 240/14).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí je extrémním projevem nespravedlnosti a zcela zjevným nepochopením institutu solidární odpovědnosti. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudů, podle nějž by poplatek z odvolání měli hradit oba žalovaní, přestože stěžovatelka (aval směnky) a první žalovaný (výstavce směnky) byli rozhodnutím soudu zavázáni společně a nerozdílně. V této souvislosti poukazuje na závaznost nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1198/10.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je vázán petitem ústavní stížnosti, a proto byl při jejím posuzování oprávněn se zabývat pouze napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Tento závěr, resp. posouzení přípustnosti dovolání (tedy i uplatnění relevantního dovolacího důvodu), přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu, až na výjimky extrémního porušení základních práv, nepodléhá jeho přezkumné pravomoci (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13). Ústavní soud se proto omezuje na konstatování, že Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí rozvedl, z jakých důvodů (souladnost s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu) posoudil dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Ústavní soud neshledal důvod, aby odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání z ústavněprávního hlediska zpochybňoval.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 1198/10, Ústavní soud pro úplnost uvádí, že každou ústavní stížnost posuzuje individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu. V odkazované věci bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku za situace, kdy 1. stěžovatel již soudní poplatek zaplatil, 2. stěžovatel měl ze 2/3 přiznáno osvobození od soudního poplatku a ve zbývající části hodlal poplatek zaplatit poté, co mu bude zaslána opravená výzva k zaplacení soudního poplatku. V nyní projednávané věci stěžovatelce bylo ode dne doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku známo, že možnost projednání jejího odvolání je spojena pouze s jeho zaplacením ve stanovené výši, přičemž stěžovatelka jej od počátku zaplatit nehodlala, a to přes poučení o důsledcích jeho nezaplacení.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Je totiž zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu, podle jakých principů jsou procesní úkony zpoplatněny. Výklad civilních soudů, že solidární poplatková povinnost vzniká jen tehdy, mají-li v řízení postavení nerozlučných společníků podle §91 odst. 2 o. s. ř., tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces by mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by jí bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ze stejného důvodu nerozhodoval o přiznání nákladů řízení ve smyslu ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu