ECLI:CZ:US:2016:4.US.827.16.1
sp. zn. IV. ÚS 827/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: MAFRA, a. s., se sídlem Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem Na Kozačce 7/1289, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 23 Cdo 2510/2015-677, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, č. j. 3 Cmo 175/2014-593, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. 21 Cm 44/2011-456, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí - Nejvyššího soudu v bodu II. výroku, Vrchního soudu v Praze v části, ve které je potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. a II. výroku a Městského soudu v Praze v bodu I. a II. výroku - a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako částečně vadné a částečně nepřípustné dovolání stěžovatelky, podané proti v záhlaví uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, konkrétně proti části jeho výroku, kterou potvrdil rovněž ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku pod bodem I. a II. Uvedenými výroky uložil Městský soud v Praze stěžovatelce (jako žalované) povinnost zaplatit částku ve výši 3.086.256,- Kč a uveřejnit v periodiku Mladá fronta Dnes a na internetovém portálu www.idnes.cz omluvu ve znění: "Společnost MAFRA se omlouvá společnosti A7B Bohemia a. s. za to, že dne 26. 1. 2011 v periodiku Mladá fronta Dnes a o den později na internetovém zpravodajském portálu www.idnes.cz zveřejnila informace o tom, že máslo distribuované společností A7B Bohemia a. s. je vyrobeno ze starých přepracovaných zásob, které mohou mít za sebou až dva roky v mrazáku a že do másla jsou přidávány chemické látky, aby maskovaly chuť starého tuku."
Městský soud v Praze shledal v předmětném jednání stěžovatelky, která jako vydavatelka deníku Mladá fronta Dnes a provozovatel internetového zpravodajského portálu www.idnes.cz uveřejnila článek s titulkem: "TEST: Levné belgické máslo může mít za sebou až dva roky v mrazáku" s podtitulkem: "Vypadá jako každé jiné máslo, přitom je vyrobené z mrazírenských zásob. Stáří maskuje přídavkem aromatických látek. Není divu, že je levnější než ostatní." protiprávní zásah do dobré pověsti společnosti A7B Bohemia a. s. (dále jen "distributor másla"), jehož intenzitě, rozsahu a újmě zásahem vzniklé odpovídá podle městského soudu přiměřené zadostiučinění morální (shora uvedená omluva) v kombinaci se zadostiučiněním peněžitým ve výši 1.000.000,- Kč. Soud prvního stupně rozhodl rovněž o nároku na náhradu škody tak, že dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s předmětným protiprávním jednáním stěžovatelky vznikla distributorovi másla škoda ve formě ušlého zisku a přiznal mu náhradu škody ve výši 2.086.256,- Kč.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá porušení práva na svobodu projevu tím, že soudy konstatovaly odpovědnost stěžovatelky za pravdivost informací převzatých od odborné laboratoře Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Stěžovatelka je přesvědčena, že autorka článku měla právo tyto informace převzít a zveřejnit je, aniž bylo zapotřebí je ještě dále prověřovat. Informace publikované stěžovatelkou nebyly nahodilé a bylo vynaloženo přiměřené úsilí za účelem zjištění relevantních informací, přičemž stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2296/14. Porušení práva na svobodu projevu spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že soudy neprovedly test proporcionality mezi právem distributora másla na ochranu dobré pověsti a základním právem stěžovatelky na svobodu projevu, a dále také v závěru, kterým soudy shledaly stěžovatelku odpovědnou za informace, které vycházely z článku, ale které publikovaly nebo zpřístupnily jiné sdělovací prostředky.
Stěžovatelka dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít tím, že se soudy nevypořádaly se vším, co vyšlo v souvislosti s řízením najevo. Stěžovatelka konkrétně uvádí, že soudy opominuly článek ze dne 2. 3. 2011 s názvem "Mrazené máslo se míchá kvůli chuti, říká dovozce", ve kterém stěžovatelka zveřejnila stanovisko distributora másla, vysvětlující charakter jeho másla. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatelky porušeno také tím, že se soudy nevypořádaly se zcela zásadními námitkami stěžovatelky, která od počátku tvrdila, že mezi jejím jednáním a tvrzenou škodou neexistuje příčinná souvislost. Stěžovatelka namítala, že není zřejmé, jestli distributor másla podnikl ve vztahu k obchodním řetězcům, které zastavily dodávky sporného másla, nějaké kroky, aby prokázal vhodnost a nezávadnost másla, přičemž stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka shledává dále v nesprávné interpretaci obecně teoretických postulátů o příčinné souvislosti. Soudy podle stěžovatelky nesprávně právně posoudily otázku určení těch právních skutečností, mezi nimiž je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. Přestože Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval protiprávnost jednání stěžovatelky pouze ve vztahu k tvrzením, že distributorem másla "dovážené máslo je vyrobeno ze suroviny dva roky staré a že by se do tohoto výrobku poté, kdy byl rozmražen, přidávaly látky, aby stáří výrobku či jeho chuť maskovaly", jejichž pravdivost stěžovatelka jednoznačně podle městského soudu neprokázala, určil městský soud jako protiprávní jednání celý článek. Rovněž Vrchní soud v Praze konstatoval protiprávnost jednání stěžovatelky pouze ve vztahu k uvedeným dvěma sdělením, zatímco příčinnou souvislost zkoumal ve vztahu k celému článku.
Na nesprávné určení právní skutečnosti, mezi níž a škodou je nutné příčinnou souvislost zjišťovat, poukázala stěžovatelka již v rámci svého dovolání. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatelka vychází z nesprávného předpokladu, když za konkrétní protiprávnost považuje jednotlivé izolované sdělení, a nikoliv článek jako celek. Stěžovatelka však proti tomuto závěru Nejvyššího soudu namítá, že na základě konstatování o neprokázání pravdivosti dvou sdělení nelze dojít s poukazem na kontext článku k závěru, že je protiprávní celý článek.
Konečně porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka také v absenci řádného odůvodnění závěru soudu o příčinné souvislosti a o výši ušlého zisku. Soudy podle stěžovatelky měly zkoumat, zda je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem soudy konstatované protiprávnosti. Podle stěžovatelky odůvodnění existence příčinné souvislosti, mezi soudy konstatovaným protiprávním jednáním stěžovatelky a zjištěnou škodou, neobsahuje úvahu soudu o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných. Stěžovatelka závěrem vyčítá obecným soudům i tu skutečnost, že při stanovení výše ušlého zisku upřednostnily znalecký posudek, aniž by se vypořádaly s důvodnými námitkami stěžovatelky k němu. Stěžovatelka je přesvědčena, že do jejího práva na spravedlivý proces bylo zasaženo tedy i tím, že soudy při stanovení výše ušlého zisku, jako rozsahu náhrady škody, nepostupovaly při hodnocení důkazů zvlášť obezřetně, aby výsledek sporu nepůsobil zřejmě nespravedlivě a odkázala přitom na nález Ústavního soud ze dne 22. 9.2011, sp. zn. I. ÚS 2340/10.
V textu ústavní stížnosti stěžovatelka shora uvedené námitky podrobně rozvádí.
Dne 12. 8. 2016 stěžovatelka doplnila svoji ústavní stížnost podáním (nazvaném jako replika stěžovatelky k vyjádření vedlejšího účastníka, byť Ústavní soud žádnou výzvu vedlejšímu účastníku k vyjádření se k nyní projednávané ústavní stížnosti nezasílal a ani žádné takové vyjádření neobdržel), ve kterém stěžovatelka upozorňuje na to, že po podání její ústavní stížnosti vyšlo v té části řízení v její věci, která se po zrušujícím rozsudku odvolacího soudu vrátila soudu I. stupně k dalšímu řízení, najevo, že znalec vyšel při stanovení ušlého zisku pouze ze zprávy auditora, aniž by zkoumal účetnictví distributora másla, ač ve své výpovědi při jednání konaném dne 14. 11. 2013 tvrdil něco jiného. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že při stanovení ušlého zisku v nyní posuzované věci bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když se soudy nevypořádaly s jejími důvodnými námitkami ke znaleckému posudku, to vše za situace, kdy následně po podání ústavní stížnosti vyšlo najevo, že znalec uvedl obecné soudy v omyl.
II.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a dovolání stěžovatelky, které si od Nejvyššího soudu vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatelka ve vztahu k tomuto rozhodnutí ve své ústavní stížnosti namítá, že do jejích základních práv zasáhlo napadené usnesení tím, že v něm dovolací soud konstatoval neoprávněný zásah do dobré pověsti, resp. protiprávnost ve vztahu k publikovanému článku jako celku, aniž by takový závěr vyplýval z napadených rozsudků městského a vrchního soudu, a aniž by dovolací soud zároveň uvedl, na základě jakých zjištění k takovému závěru dospěl. Pokud však bez dalšího pouze odkázal na kontext předmětného článku, je takový závěr podle stěžovatelky zcela nepřezkoumatelný.
Stěžovatelka v souvislosti se shora uvedeným tvrzením, obsaženým v její ústavní stížnosti, v dovolání namítala, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť vztah příčinné souvislosti neurčil mezi konkrétní protiprávností, spočívající v závadné části článku, a následkem, nýbrž mezi celým článkem a následkem, přičemž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Nejvyšší soud shledal tuto část dovolání stěžovatelky za splňující obligatorní náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, avšak dospěl k závěru, že si odvolací soud při řešení předmětné otázky počínal v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení v této souvislosti konstatoval, že stěžovatelka "vychází z nesprávného předpokladu, když za konkrétní protiprávnost považuje jednotlivé izolované sdělení o přidávání látek maskujících větší stáří másla. Byť se jedná o sdělení klíčové, neboť se jedná o skutkové sdělení, jehož pravdivost první žalovaná neprokázala, důležitý je i kontext takového sdělení, zejména tedy zbytek celého článku (ohledně důležitosti kontextu i pravdivého sdělení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 23 Cdo 3132/2014). Onou konkrétní protiprávností je proto článek jako celek, byť může obsahovat informace, které, posuzovány izolovaně, závadné nejsou [např. úsudek druhého žalovaného - oproti druhému žalovanému však první žalovaná odpovídá za celý článek - srov. §4 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon)]. Odvolací soud zbytek celého článku, ale i další kontext věci (např. výsledky dřívějšího testu), hodnotil".
Citovaná argumentace, obsažená v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, se Ústavnímu soudu nejeví nijak extrémní, svévolná či jinak rozporná s ústavními principy a požadavky. Ústavní soud proto prostor pro svůj zásah z toho důvodu, že by postupem soudů v souvislosti se shora uvedenou otázkou došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neshledal.
Ústavní stížnost je proto v části, ve které napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze stěžovatelka vytýká nesprávné posouzení otázky rozsahu protiprávního jednání pro určení jeho vztahu k následku, zjevně neopodstatněná.
III.
Ve zbytku bylo dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady - k tomu však stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ničeho konkrétního nenamítá.
K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se od doby účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž byla do občanského soudního řádu zakotvena stávající podoba dovolání, tj. od 1. 1. 2013, do doby, kdy stěžovatelka dovolání podala, opakovaně vyslovil též Nejvyšší soud. Stěžovatelce (zastoupené právní zástupkyní) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Pokud však stěžovatelka i přes uvedené v dalších částech svého dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezila, nelze odmítnutí této její části dovolání pro vady považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků.
Ústavní soud z vyžádaného dovolání stěžovatelky ze dne 30. 4. 2015 zjistil, že vedle tvrzení, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stěžovatelka ve svém dovolání dále tuto rozhodovací praxi v souvislosti se zbylými dovolacími námitkami nekonkretizuje.
S ohledem na uvedené proto závěr Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatelky v této části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, nepředstavuje zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Stěžovatelka se dovolávala prvního z případů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu; zákon v takovém případě stanovuje povinnost specifikovat relevantní právní otázku a vysvětlit, proč byla odvolacím soudem zodpovězena nesprávně vzhledem ke konkrétní ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Skutečnost, že by tak stěžovatelka v souvislosti s touto částí dovolání učinila, z jejího dovolání však neplyne a stěžovatelka to ani v ústavní stížnosti netvrdí. K tomu lze uvést, že to byla stěžovatelka, kdo podal dovolání z důvodu odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího. Pokud tedy stěžovatelka dospěla k takovému názoru, musela si být vědoma konkrétní judikatury Nejvyššího soudu, která jejímu názoru nasvědčuje a podporuje jej. Bylo na stěžovatelce, aby tuto relevantní judikaturu dovolacího soudu také uvedla ve svém dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5.2016, sp. zn. III. ÚS 3770/15).
Ústavní stížnost je proto i ve zbylé části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky jako vadné odmítnuto, zjevně neopodstatněná.
IV.
Odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem pro vady má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti zbylých námitek stěžovatelky, obsažených v její ústavní stížnosti, směřujících proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze.
Ze shora uvedeného plyne, že tuto část svého dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka neuplatnila řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti této části ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Ústavní soud sice ve stejné situaci v minulosti ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval, přičemž argumentoval nutností ochrany principu právní jistoty, a to vzhledem k nejednotné judikatuře Ústavního soudu k této otázce (viz usnesení ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14, body 21 až 28); takto postupoval vzhledem k nové právní úpravě dovolání, jež byla provedena zákonem č. 404/2012 Sb., neboť i u ní bylo možné (jako tomu bylo v případě předchozí právní úpravy) očekávat některé výkladové problémy, a to eventuálně rovněž u otázky řádného způsobu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud si byl samozřejmě vědom toho, že v případě pochybení dovolatele není daný mimořádný opravný prostředek odmítán jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, nicméně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, jež předchozí právní úpravu dovolání provázely (včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva, např. rozsudek ze dne 26. 6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05, a ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, č. 35836/05), a aktuální dikci příslušných ustanovení, jež by (snad) mohla vyvolávat v účastnících řízení určitou právní nejistotu o požadavcích na řádnou podobu dovolání (z hlediska jeho formálních náležitostí), shledal v rozhodování dovolacího soudu prvek "uvážení", i pokud jde o posuzování této otázky; šlo o určitou obdobu toho, kdy dovolací soud rozhoduje o přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu - zde totiž možnost uvážení stricto sensu má dovolací soud, jen když tak činí z hlediska čtvrtého předpokladu přípustnosti (tedy že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Aby se Ústavní soud vyvaroval tzv. přepjatého formalizmu, ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů projednal, a to i s tím vědomím, že tímto postupem dochází k potlačení zásady subsidiarity ústavní stížnosti plynoucí z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ovšem v době, kdy stěžovatelka podala dovolání, již existovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením §237 a §241a odst. 2 občanského soudního řádu, jež poskytovala dostatečný "návod" účastníkům řízení na to, jak náležitě vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Za této situace již o jakémkoliv uvážení na straně dovolacího soudu nelze hovořit, a naopak s ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt je třeba položit důraz na stěžovatelčinu povinnost podat dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle §241 občanského soudního řádu.
S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně, nejde-li o otázku rozsahu protiprávního jednání pro určení jeho vztahu k následku (zda je protiprávním jednáním celý předmětný článek), řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici, a její ústavní stížnost je proto v části, v níž v rozsahu zbylých námitek směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu