ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.46.2013:13
sp. zn. 5 As 46/2013 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
P. Č., proti žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 3 A 26/2011 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 3 A 26/2011 - 19, se zamítá .
II. Kasační stížnost proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 3 A 26/2011 - 19, se odmítá .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti proti výroku I. usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 A 26/2011 - 19, nepřiznává .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti
výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 A 26/2011 - 19.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 4. 1. 2011 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 12. 2010, č. j. 3218/10, kterým byl k poskytnutí právní služby pro řízení o ústavní stížnosti
žalobci určen advokát. Žalobce mj. namítal, že určený advokát není dostatečně identifikován,
nebyl vymezen rozsah služeb a advokát je určen z místa příliš vzdáleného od místa pobytu
žalobce. Žalobce na výzvu městského soudu k zaplacení soudního poplatku za žalobu zaslal
soudu vyplněné a zestručněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 A 26/2011 - 19, rozhodl,
že se žalobce od soudních poplatků neosvobozuje (výrok I.), a dále jej vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů
od doručení daného usnesení zaplatil soudní poplatek ve výši 2000 Kč (výrok II.).
Městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že majetkové poměry žalobce odůvodňují
jeho osvobození od soudních poplatků; již dříve ostatně byl pro nemajetnost od této povinnosti
osvobozován. Jsou zde však dány důvody pro to, aby žalobci osvobození od soudních poplatků
nebylo přiznáno. Dle městského soudu žalobce dobrodiní osvobození od soudních poplatků
zneužívá a jeho rozsáhlé procesní aktivity nesvědčí o snaze dobrat se řešení sporné právní otázky.
Žalobce nebere zřetel na rozhodnutí soudů, jimiž mu opakovaně nebylo ze stejných důvodů
vyhověno, a jeho procesní aktivita je tak pravidelně předem odsouzena k neúspěchu.
Městský soud poukázal na stereotypnost sporů vedených žalobcem (zejména proti
nynějšímu žalovanému), přičemž jejich průběh lze bezpečně předvídat. Způsob, jakým žalobce
spory vede a jaká je jich podstata, svědčí o samoúčelnosti jeho žalob a kasačních stížností.
V tomto směru městský soud připomněl některé dříve žalobcem vedené spory a uvedl,
s odkazem na judikaturu svou i Nejvyššího správního soudu, že již dříve bylo žalobci jasně dáno
najevo, že žaloby proti rozhodnutí, jimiž mu byl určen advokát, zjevně nemohou být úspěšné.
Žalobci ve skutečnosti nejde o to, aby se mohl domáhat svých práv v konkrétní věci s pomocí
určeného advokáta, ale realizuje se samotným zpochybňováním jakéhokoli rozhodnutí
žalovaného. Tak je tomu i v nynější věci, kdy žalobce pouze usiluje o „jakousi samoúčelnou
procesní čistotu“, námitky proti rozhodnutí žalovaného nejsou důvodné, žalobce neuvádí, v čem
byl poškozen na svých právech, a pouze polemizuje se zákonnými podmínkami určení advokáta.
Ústavní stížností, kterou hodlá či hodlal žalobce podat, se navíc ani neřeší žádný věcný spor.
Smyslem žalobcem iniciovaných řízení není ochrana jeho práv, ale samotné vedení sporu.
Pokud hodlá žalobce svá práva vymáhat soudní cestou, a to v takovém rozsahu a takovým
způsobem, jak to činí, je třeba po něm spravedlivě požadovat, aby soudní řízení vedl s vědomím
existence nákladů řízení. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tak dle městského soudu třeba
jeho žádost o osvobození od soudního poplatku dle §36 odst. 3 s. ř. s. považovat za zneužití
daného institutu. Je proto na místě žalobci dobrodiní osvobození od soudního poplatku odepřít.
Důvodem pro odklon o dosavadní judikatury, jíž městský soud žalobci osvobození přiznával,
je stoupající počet žalobcem iniciovaných sporů a zejména pak jejich samoúčelný charakter
a postup žalobce, z něhož není patrná snaha o vyřešení sporu.
Městský soud tak žalobce opětovně vyzval k zaplacení soudního poplatku za žalobu
ve výši 2000 Kč.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž označil
několik pochybení městského soudu, jež jsou dle jeho názoru důvodem pro zrušení vydaného
rozhodnutí. Je podle něj nepřijatelné odkazovat na judikáty, které se týkají jiné věci, domnívá se,
že i když mu bylo žalovaným vyhověno, nelze jeho rozhodnutí považovat za bezvadná.
Stěžovatel také mj. nesouhlasí se závěry městského soudu ohledně náhrady hotových výdajů
určeným advokátům, je toho názoru, že mu postup městského soudu znemožňuje domáhat
se soudní ochrany před rozhodnutími žalovaného, a stěžovatel také považuje za nepřiléhavé
úvahy městského soudu týkající se „zneužití institutu osvobození“. Výzvou k zaplacení soudního
poplatku městský soud stěžovateli údajně zkrátil lhůtu pro podání opravného prostředku.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), přičemž s ohledem
na danou procesní situaci není nutné (viz níže), aby byl stěžovatel v řízení o dané kasační stížnosti
zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nicméně v části, v níž kasační stížnost směřuje proti výroku II. předmětného unesení,
jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě, tato kasační
stížnost napadá rozhodnutí městského soudu, jímž se pouze upravuje vedení řízení, a je tedy
podle §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. nepřípustná. V této části tedy Nejvyšší správní soud kasační
stížnost podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za přípustnou část kasační
stížnosti ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků
i právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí, jímž byla
zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení
soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen
další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze
napadeného výroku usnesení, by vedlo k popření cíle, který účastník podáním žádosti sledoval,
a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom,
zda účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, www.nssoud.cz). Kasační stížnost
v části směřující proti výroku I. usnesení městského soudu lze tedy i při absenci těchto podmínek
projednat.
Zdejší soud také dodává, že i když stěžovatel své kasační námitky nepodřadil pod žádný
ze zákonem stanovených důvodů, připadá podle obsahu kasační stížnosti v úvahu kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní
judikaturou vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné
pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným
ustanovením, či tak učiní nepřesně“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil přípustnou část kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že předmětem nynějšího řízení je zejména
posouzení správnosti závěru městského soudu o tom, že se stěžovatel neosvobozuje od soudního
poplatku, nikoli otázky spojené s věcným přezkumem rozhodnutí žalovaného.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních
poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto ustanovení především vyplývá,
že účastník může být zčásti a zcela výjimečně plně osvobozen od soudních poplatků
při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti o osvobození od soudních
poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, c) doložení nedostatku
prostředků. Mimo toto ustanovení se dílčím způsobem aplikuje rovněž §138 o. s. ř., za použití
§64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků,
odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Citované ustanovení o. s. ř. rovněž
pamatuje na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91,
www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, publikovaný
pod č. 2601/2011 Sb. NSS).
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního
poplatku v kontextu uvedených právních úprav, se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyšší správního
soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, publikovaném pod č. 2099/2010 Sb.
NSS), když dovodil, že „slovo „může“ užité v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý,
byť ve světle judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda, i když jsou podmínky
pro osvobození splněny, tj. účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka
osvobození zakotvená ve větě druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození
od soudních poplatků odepřít. Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména
se musí vyvarovat libovůle, rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických
a nediskriminačních kritérií a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost
při soudním uvážení plyne z principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li
podmínky podle §36 odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních
poplatků, a to v míře, která bude odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka
osvobodit jen částečně, lze-li po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost
splnil. Neosvobození bude za splnění podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové
důvody, které je soud v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít
na paměti, že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní ochraně,
tj. výkon ústavně zaručeného základního práva“.
V rozsudku ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 As 15/2012 – 15, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší
správní soud odkázal i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn
204/2009, podle kterého „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků,
od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních
poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce),
omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení
(regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) - srov.
např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn.
II. ÚS 2432/08“. S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud
k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní
cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl
si zřetelně vědom okolností, které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození
od soudních poplatků soud musí kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup,
jakým účastník dané řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012,
č. j. 2 As 113/2012 – 12, www.nssoud.cz).
Zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je přitom nepochybně důvodem
způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém
jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních
poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou,
jak již bylo naznačeno, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem.
Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození
účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“,
úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností
žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný
závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník
řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu.
Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě
evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným
právem účastníka řízení v rozporu (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 As 22/2010 - 91).
V nyní projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že městský soud nepochybil,
jestliže postup stěžovatele v jednotlivých řízeních posoudil jako svévolné uplatňování práva.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se městský soud dostatečným způsobem zabýval osobou
stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených před tímto
soudem. Zdejší soud přisvědčil městskému soudu v tom, že závěry o pokračujícím zneužívání
práva lze činit s ohledem na četnost sporů iniciovaných stěžovatelem, na jejich podstatu a postup
stěžovatele v jejich rámci, kdy stěžovatel často nepostupuje s cílem dobrat se meritorního
rozhodnutí ve sporné věci. Ke shodným závěrům ohledně procesní činnosti stěžovatele
již ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2012, č. j. 3 As 59/2012
– 7, www.nssoud.cz, či v usnesení ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22, www.nssoud.cz.
Rovněž dle názoru zdejšího soudu nejde stěžovateli o úspěšné dovedení řízení do konce, nýbrž
o neustálé prodlužování sporů bezbřehými polemikami. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho
činnosti známo, že stěžovatel vede mnoho dalších soudních řízení, která svým obsahem
korespondují s nyní projednávanou věcí a jeho postup je de facto ve všech řízeních totožný.
K výše uvedenému lze poznamenat, že stěžovateli bylo žalovaným umožněno poskytnutí
právní pomoci k tomu, aby mohl podat ústavní stížnost, ovšem i za situace, kdy je mu vyhověno,
neodpovídá tato skutečnost jeho představám. Vzhledem k této i dalším uvedeným skutečnostem
nevidí Nejvyšší správní soud důvod, aby náklady sporů, jako je tento, jichž stěžovatel vede
stovky, měl nést stát formou institutu osvobození od soudních poplatků. Nemajetnost nemůže
být bez dalšího důvodem, aby se nemajetná osoba mohla volně a bez jakýchkoliv omezení
realizovat v uplatňování četných podání u soudu (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, a dále rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 7. 2012, č. j. 5 Ans 10/2012 – 26, www.nssoud.cz). „Osvobození od soudních poplatků
nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit,
aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc
skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně“
(viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 101/2011 – 66).
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že se městský soud dostatečným způsobem zabýval
naplněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků a oprávněně dospěl k závěru,
že za stávající situace nejsou dány podmínky pro vyhovění žádosti stěžovatele. Zdejší soud také
dodává, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani do značné míry nesrozumitelná argumentace
stěžovatele, provázená expresivními výrazy, kterou lze jen velmi těžko myšlenkově uchopit, natož
se s ní podrobně logicky vypořádat.
Nejvyšší správní soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že přípustná část
kasační stížnosti není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o přípustné části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch,
příslušelo by mu tedy právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených, z obsahu soudního spisu
však plyne, že mu žádné náklady nevznikly.
O náhradě nákladů řízení o nepřípustné části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, je-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. června 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu