ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.217.2021:50
sp. zn. 5 Azs 217/2021 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: O. P., zastoupen JUDr.
Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, č. j. 13 Az 12/2019 – 55,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, č. j. 13 Az 12/2019 – 55,
se ruší.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 2. 2019, č. j. OAM-176/ZA-ZA11-VL13-2018,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL.M.,
se u rču je částkou 8833 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 (šedesáti) dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobou podanou dne 8. 3. 2019 k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí ze dne 4. 2. 2019, č. j. OAM-176/ZA-ZA11-VL13-2018, jímž žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce podal dne 19. 2. 2018 žádost o udělení
mezinárodní ochrany a dne 22. 2. 2018 byl s žalobcem proveden pohovor k této žádosti. Žalobce
je ukrajinské státní příslušnosti i národnosti, narodil se v Luhansku. Ačkoliv nikdy nebyl
členem politické strany, je politicky aktivní na internetu, v diskusích, účastní se mítinků a chodí
k volbám. Je rozvedený, má dvě děti (dceru narozenou v roce 1995, která žije v Kyjevě,
a syna narozeného v roce 1999, který žije v Luhansku) a rovněž družku, s níž přicestoval
do České republiky a která zde rovněž požádala o mezinárodní ochranu (pozn.: Nejvyššímu
správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že ani družce žalobce nebyla mezinárodní ochrana
udělena, proti čemuž brojila žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 29. 4. 2020, č. j. 16 Az 12/2019 – 30; kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla
následně odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2021,
č. j. 3 Azs 181/2020 – 64). Do Prahy přijel s družkou dne 7. 1. 2018, dříve pobýval v České
republice od 26. 11. 2017 do 29. 12. 2017, kdy navštívil svoji sestřenici. Je celkově zdravý, jen
je poslední dobou ve stresu z války na Ukrajině, neboť má dítě v okupované oblasti, v důsledku
toho jej bolí srdce a má zvýšený krevní tlak.
[3] Důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu jsou jeho proukrajinské názory, které mu
znemožňují bydlet v jeho rodišti v Luhansku, který je okupován ruskými vojsky a teroristickými
skupinami. Na tomto území dochází k pronásledování a mučení osob s proukrajinským
smýšlením. Žalobce zveřejňuje na svém facebookovém profilu příspěvky proti ruské okupaci
a o tom, že Krym patří Ukrajině, apod. Za tyto příspěvky by mu dle jeho názoru hrozil trest 20 let
odnětí svobody. Dále žalobce uvedl, že byl dříve ředitelem společnosti AXA pro Luhanskou
oblast a ze své funkce odmítal vyplatit ze zákonných důvodů pojištění lidem, kteří jsou nyní
ve vedení Luhanské oblasti, tito lidé by se mu mohli pomstít. V Luhansku byl žalobce naposledy
v únoru 2014, kdy došlo ke střelbě na Majdanu, a účastnil se „Luhanského Majdanu“. Dle
žalobce FSB (Federální služba bezpečnosti Ruské federace) určitě ví, kdo se této akce účastnil.
Žalobce žil celý život v Luhansku, avšak v září nebo říjnu roku 2010 se s družkou přestěhoval
kvůli práci do Petrohradu, následně se však koncem září 2015 vrátili na Ukrajinu do Kyjeva,
neboť na ně zaměstnavatel tlačil, aby přijali ruské občanství, a od srpna 2017 žili v obci Putrivka
vzdálené 50 km od Kyjeva. Žalobce popsal řadu obtíží, kterým čelil po návratu na Ukrajinu.
Jelikož pochází z Luhansku, byl diskriminován na trhu práce a těžko sháněl bydlení. Popsal řadu
různých ústrků a ponižování, které zažil v práci i mimo ni. Na podzim roku 2017 žalobce využil
situace, kdy zrovna neměl práci, a jel navštívit sestřenici do České republiky. Ta mu nabídla
pomoc, a proto se do ČR následně s družkou vrátil. Dále žalobce uvedl, že jiné možnosti
legalizace svého pobytu v České republice nevyužil, neboť v té době potřeboval azyl a čas, aby
se zorientoval. Rád by zde podnikal, ale zatím ještě nezjistil, v jaké sféře, až to zjistí, azylu se vzdá,
protože bude mít pracovní vízum. Nemá v úmyslu žádat o trvalý pobyt či občanství České
republiky, pokud se situace na Ukrajině časem zlepší, chtěl by se tam vrátit. Dále vyjádřil obavu,
že Rusko na Ukrajině rozpoutá 3. světovou válku.
[4] Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí neshledal důvody uváděné žalobcem
dostačujícími pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Žalobce dle žalovaného neuvedl
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by v zemi původu vyvíjel činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl relevantním
způsobem pronásledován. Označil se sice za politicky aktivní osobu, popřel však,
že by v souvislosti se svými aktivitami měl problémy s ukrajinskými státními orgány
či bezpečnostními složkami. Obavy žalobce z nebezpečí spojeného s jeho případným návratem
do Luhanské oblasti označil žalovaný za spekulace a zdůraznil, že žalobce v dané části Ukrajiny
již od roku 2010 nežil a zjevně nemá důvod se tam vracet. Žalobce nehovořil o žádných
národnostních, náboženských či rasových problémech, kterým by v zemi svého původu čelil.
Tvrzení žalobce týkající se jeho obav z pomsty vlivných osob, jimž jako ředitel pojišťovny
v letech 2004 až 2010 odmítal vyplatit pojistná plnění, shledal žalovaný nevěrohodným
a účelovým. Žalobce žádná z uvedených osob nekontaktovala, a to ani v době, kdy odmítl
vyplatit daná pojistná plnění, ani nikdy poté, co ukončil svůj pracovní poměr, což už je téměř 10
let. Tvrzení o tom, že byl v Kyjevské oblasti diskriminován a měl problémy s obstaráním práce
a bydlení, žalobce dle žalovaného sám popřel, neboť uvedl, že v Kyjevě, resp. v Kyjevské oblasti
opakovaně našel zaměstnání i ubytování, přičemž obojí pak ukončil zcela dobrovolně. Žalobce
navíc popřel, že by měl v tomto směru jakékoliv problémy s ukrajinskými státními orgány, vždy
šlo pouze o obyčejné obyvatele Ukrajiny. Žalovaný dále konstatoval, že si je vědom
ekonomických potíží, se kterými se ukrajinští občané aktuálně potýkají, ty však samy o sobě
nejsou důvodem pro udělení azylu. Žalobce rovněž mohl využít institutů zavedených
ukrajinskými orgány pro vnitřně vysídlené osoby. Ani existence ozbrojeného konfliktu v zemi
původu žalobce nemůže být sama o sobě důvodem pro udělení azylu. Problematická
bezpečnostní situace se v době rozhodování žalovaného týkala pouze dvou z 24 oblastí, na které
je Ukrajina rozdělena, přičemž zde existovala možnost vnitřního přesídlení, které žalobce sám
využil. Legalizace pobytu žalobce za účelem zaměstnání nebo podnikání nepatří mezi taxativně
vymezené důvody pro udělení azylu.
[5] V průběhu správního řízení nevyšly najevo okolnosti hodné zvláštního zřetele
odůvodňující udělení azylu dle §14 zákona o azylu. Nebyly zjištěny ani žádné skutečnosti svědčící
o tom, že by žalobci v případě návratu do země původu hrozilo uložení či vykonání trestu smrti,
nebo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalobce
uvedl, že v zemi původu neměl žádné problémy s tamními státními orgány ani bezpečnostními
složkami, nebyl nikdy trestně stíhán a neuvedl, že by byl v minulosti vystaven jednání, které
by bylo možné označit za nelidské či ponižující. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by měl být
v případě návratu do země původu postižen za podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný
dále zvažoval, zda žalobci v případě návratu do země původu nehrozí vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu. S odkazem na shromážděné informace o zemi původu konstatoval,
že v konkrétních částech Ukrajiny, včetně Luhanské oblasti, kde bylo původní bydliště žalobce,
skutečně v době jeho rozhodování probíhal ozbrojený konflikt. Posoudil však rovněž individuální
situaci žalobce, přičemž dospěl k závěru, že mu v případě návratu do země původu nehrozilo
vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího)
násilí. Situaci na Ukrajině nebylo možné dle žalovaného považovat za „totální konflikt“,
ve kterém je z povahy věci vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy každý tam přítomný civilista.
Zhoršená bezpečnostní situace panovala pouze na východní Ukrajině v Doněcké a Luhanské
oblasti, ve zbytku země byla bezpečnostní situace nezměněná a stabilní. Žalobce sice pochází
z města Luhansk, avšak měl reálnou možnost přestěhovat se do jakékoliv části Ukrajiny
nezasažené konfliktem. Možnosti stěhování v zemi byly standardní a úřední omezení
neexistovala, ve vztahu k vnitřně vysídleným osobám navíc existovaly legislativní opatření
a programy, které zajišťovaly jejich ochranu proti diskriminaci a přístup k základním právům
i zjednodušený přístup k sociálním a ekonomickým službám. Žalobce se ostatně s partnerkou již
v roce 2015 přestěhoval do Kyjeva, čímž stejně jako tisíce jiných obyvatel východních regionů
Ukrajiny úspěšně vyřešil svou situaci v zemi původu tzv. vnitřním přesídlením. Vycestování
žalobce neshledal žalovaný ani rozporným s mezinárodními závazky České republiky.
[6] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou městský soud rozsudkem
ze dne 27. 5. 2021, č. j. 13 Az 12/2019 – 55, zamítl. Městský soud připustil, že by žalobce mohl
mít v souvislosti s prezentováním svých proukrajinských názorů v Luhanské oblasti potíže, dodal
však, že tam již od roku 2010 nežije, přičemž odešel toliko z pracovních důvodů a nemusí
se do této oblasti vracet. V části Ukrajiny, která je pod kontrolou ústřední vlády, jakýkoli postih
za proukrajinské názory předpokládat nelze, proto pro rozhodnutí nebyly podstatné žalobcem
navržené důkazy sjetinami z jeho facebookového účtu. Obavy žalobce týkající se jeho působení
v pojišťovně jsou dle městského soudu výlučně hypotetické, neboť v této souvislosti dosud
žádné problémy neměl a vzhledem k časovému odstupu je nelze předpokládat ani do budoucna,
případně má možnost obrátit se s žádostí o pomoc na ukrajinské státní orgány. Žalobní námitky
týkající se bezpečnostní situace v zemi původu shledal městský soud nedůvodnými. Konstatoval,
že žalobce pochází právě z konfliktem postižené oblasti, měl však reálnou možnost vyřešit svou
situaci vnitřním přesídlením v rámci Ukrajiny. Soud připustil, že se žalovaný s touto otázkou
vypořádal stručně, když výslovně nezvažoval kritéria stanovená judikaturou, podstatné však dle
městského soudu je, že žalobci se již vnitřně přesídlit podařilo, neboť i když namítal určité
těžkosti, žil téměř tři roky v tehdy bezpečné části Ukrajiny, kde pracoval a měl ubytování.
Přesídlení se tedy v případě žalobce jevilo jako reálné a smysluplné řešení. Městský soud
se neztotožnil s argumentací, podle níž byl žalobce jako vnitřně přesídlená osoba pronásledován,
a následně obsáhle argumentoval judikaturou správních soudů týkající se možnosti vyhnout
se nebezpečí spojenému s tehdejším konfliktem probíhajícím na východě Ukrajiny vnitřním
přesídlením. Uzavřel, že žalovaný posoudil situaci žalobce adekvátně. Důvodnou neshledal soud
ani námitku, podle níž měl být žalobci udělen humanitární azyl. Soud zdůraznil, že soudní
přezkum této otázky je limitovaný, a uzavřel, že žalovaný odůvodnil svůj závěr zcela
přezkoumatelně a logicky. Soud dodal, že žalobce nevycestoval do České republiky s úmyslem
požádat o mezinárodní ochranu, ale s úmyslem navštívit sestřenici, přičemž nevyužil první
možnosti k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, až následně se sem vrátil. Tyto
okolnosti nesvědčí o naléhavé a palčivé potřebě mezinárodní ochrany.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou považuje
za přijatelnou, neboť se dle jeho názoru týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně. Příslušná část kasační stížnosti je sice poněkud obtížně srozumitelná, neboť
obsahuje pasáže, které byly zjevně součástí jiné kasační stížnosti týkající se zřejmě řízení
o prodloužení doplňkové ochrany (stěžovatel totiž uvádí, že „ačkoliv Městský soud v rozsudku
formálně požadavek na porovnání situace vnitřních vysídlenců v době udělení doplňkové ochrany stěžovatelce
a situace nyní uvádí (srov. odst. 35 a násl. odůvodnění rozsudku), ve skutečnosti k takovému posouzení ze strany
správního orgánu nedošlo.“), je z ní však patrné, že stěžovatel spatřuje přijatelnost kasační stížnosti
konkrétně v tom, že napadený rozsudek nereflektuje závěry prezentované v rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 4 Az 100/2017 – 32, a usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 5 Azs 318/2018 – 26 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí
správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), kterým byla odmítnuta pro nepřijatelnost
kasační stížnost žalovaného směřující proti uvedenému rozsudku, neboť městský soud v nyní
projednávané věci posoudil otázku vnitřního přesídlení pouze obecně po formální stránce, aniž
by se zabýval reálnou možností využití tohoto postupu v praxi.
[8] Na uvedenou argumentaci navazuje stěžovatel samotnými kasačními námitkami, podle
nichž vnitřní přesídlení v rámci Ukrajiny nezaručuje dostatečnou ochranu jeho práv a pojí
se s ním zásadní těžkosti. Připouští, že se již vnitřně přesídlil, tím však jeho problémy nevymizely,
naopak byl uvržen do situace nejistoty, sociálního vyloučení a diskriminace. Navzdory tomu,
že měl úspory z dob pobytu v Petrohradu, nedokázal s ohledem na svůj původ najít důstojné
bydlení ani odpovídající zaměstnání. Upozorňuje, že je bloggerem, přičemž bloggeři jsou za své
postoje na Ukrajině často terčem ústrků a perzekuce. Dále stěžovatel zejména opakuje, že státní
pomoc, které se na Ukrajině dostává vnitřně vysídleným osobám, je nedostatečná, tyto osoby čelí
potížím zejména při hledání ubytování a zaměstnání, kdy dochází k jejich diskriminaci. Stěžovatel
má za to, že se žalovaný a městský soud omezili pouze na obecné konstatování, že jeho přesídlení
bylo bezproblémové, neboť již v jiné části Ukrajiny žil, nezabývali se však tím, za jakých
podmínek k tomu došlo a jakým potížím při tom čelil. Stěžovatel poukazuje na statistické údaje
týkající se situace osob vnitřně vysídlených z východu Ukrajiny a na závěry uvedené v rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2018, č. j. 4 Az 26/2017 – 50, a uvádí, že vnitřní
přesídlení neposkytuje účinné záruky ochrany jeho práv. Stěžovatel se rovněž domnívá, že byl
zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že tlumočnice ustanovená soudem pro účely
ústního jednání netlumočila řádně, měnila význam frází a zkreslovala vyjádření stěžovatele.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost kasačních námitek, neboť
je přesvědčen o tom, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu
i správním řádem. Žalovaný se domnívá, že dostatečně zjistil skutkový stav a žádost stěžovatele
důkladně posoudil na základě aktuálních podkladů, přičemž neshledal žádné relevantní důvody
pro udělení mezinárodní ochrany. Odkázal na své vyjádření k žalobě a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[12] Ovšem v rozsudku ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021 – 49, Nejvyšší správní
soud uvedl, že výklad provedený ve shora citovaném usnesení není plně využitelný,
zvažuje-li Nejvyšší správní soud, zda je třeba výjimečně prolomit pravidla stanovená v §75
odst. 1 a §109 odst. 5 s. ř. s. a přihlédnout při posuzování kasační stížnosti ke skutečnostem,
které nastaly až po vydání rozhodnutí krajského (městského) soudu, aby bylo zajištěno dodržení
norem požívajících aplikační přednost ve smyslu čl. 10 Ústavy, jimiž ve věcech mezinárodní
ochrany budou zejména čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
resp. zásada non-refoulement. V těchto případech je třeba se s otázkou, zda je prolomení namístě,
věcně vypořádat buď v rámci hodnocení přijatelnosti (viz např. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017 – 30), nebo shledat přijatelnost kasační stížnosti
a uvedené otázce se věnovat v rámci meritorního přezkumu (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 2 . 2021, č. j. 2 Azs 214/2020 – 46). Také při aplikaci §104a s. ř. s. je totiž třeba
postupovat tak, aby byly dodrženy mezinárodní závazky České republiky plynoucí z čl. 2 a 3
Úmluvy a zásady non-refoulement (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2022,
č. j. 9 Azs 13/2022 – 32).
[13] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že je nezbytné přihlédnout
ke skutečnostem, k nimž došlo až po vydání rozhodnutí městského soudu, a že ve světle
těchto skutečností je kasační stížnost přijatelná.
[14] Skutečnost, že na Ukrajině došlo ke zcela zásadní změně situace způsobené invazí
ozbrojených sil Ruské federace, která byla zahájena dne 24. 2. 2022 a která vyvolala brutální
válečný konflikt, v jehož důsledku na Ukrajině denně umírají civilisté a do Evropy z této země
proudí miliony válečných uprchlíků (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 – 31), je k okamžiku rozhodování Nejvyššího správního soudu
všeobecně známou skutečností, kterou není třeba prokazovat.
[15] V době rozhodování městského soudu, tj. dne 27. 5. 2021, však situace na Ukrajině
nebyla takto vyhrocena a nedalo se hovořit o ozbrojeném konfliktu, který by zasahoval celé její
území. Otázkou, zda a za jakých okolností má Nejvyšší správní soud povinnost vzít v potaz válku
na Ukrajině, která vypukla během řízení o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany,
se Nejvyšší správní soud zabýval v již zmíněném v rozsudku ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs
537/2021 – 31, v němž konstatoval:
„Základním pravidlem rozhodování správních soudů je přezkum rozhodnutí správního orgánu
na základě skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
Citované pravidlo odráží přezkumný charakter správního soudnictví. V řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) správní soudy posuzují to, zda správní orgán na základě skutečností,
v té době existujících a řádně a v potřebném rozsahu zjištěných, a na základě právního stavu platného v době jeho
rozhodování rozhodl po právu. Rozhodování soudu není dalším stupněm správního řízení.
Z tohoto obecného pravidla však existují výjimky, vyžadované ústavním pořádkem, mezinárodním
právem či právem EU, a to i v situaci pozdějších změn skutkového stavu. K prolomení §75 odst. 1 s. ř. s. však
soudy přistupují s obezřetností (srov. k tomu obecně rozsudek ze dne 9. 9. 2020, čj. 6 Afs 176/2019-31, body
20 až 24).
Jedna z těchto výjimek plyne z práva EU, konkrétně ze směrnice 2013/32/EU (tzv. procedurální
směrnice).
*
Podle čl. 4[6] odst. 3 směrnice platí, že členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval
úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní
ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.
Tento požadavek práva EU je tedy přímo použitelný na řízení před krajským soudem, nestanoví však povinnost
zajistit stejný procesní komfort též pro řízení před NSS [srov. k tomu např. rozsudek NSS ze dne
26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32, body 22 až 24, nález ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16
(N 66/81 SbNU 153), body 24 až 35, případně rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2021, čj. 1 Azs
292/2021-51, body 28 až 30].
*
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro
přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 60-95
Další výjimky plynou z práva na život a ochranu zdraví člověka, chráněných ústavou i mezinárodním
právem (např. v čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Rozšířený senát k tomu již před
jedenácti lety poznamenal, že soud nemůže přehlédnout (bez ohledu na obsah žaloby či kasační stížnosti), pokud
by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný nezohlednil
za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. Pokud má
tedy například soud k dispozici poznatky o tom, že žadateli je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu podle
§14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement a ochranu již nelze
poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost musela být vůbec výslovně
namítána (usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS,
bod 23).
Podobně i novější judikatura uvádí, že soud včetně NSS bude povinen prolomit pravidlo stanovené
v §75 odst. 1 s. ř. s. z důvodu možného porušení Úmluvy pouze ve výjimečných případech (v rozsudku ze dne
4. 2. 2013, čj. 8 Azs 27/2012-65, bylo konkrétně v sázce právo na respektování rodinného a soukromého
života dle čl. 8 Úmluvy). A to tehdy, pokud (1) stěžovatel v řízení před soudem uvede skutečnosti, které nastaly
až po právní moci rozhodnutí správního orgánu, (2) tyto skutečnosti nebyly bez vlastního zavinění stěžovatele
předmětem zkoumání správního orgánu, (3) zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být
relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany, a (4) soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti
budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení (…).
Jistě i v nynější věci by bylo možné stěžovatele odkázat na to, aby podal novou žádost o mezinárodní
ochranu. V sázce je však, na rozdíl od věci 8 Azs 27/2012, ochrana života stěžovatele, nikoli „jen“ ochrana
rodinného a soukromého života. Azylový příběh stěžovatele nezakládá na první pohled žádost zjevně nedůvodnou.
Nynější situace na Ukrajině je nadto, jak již NSS podotkl výše, bezprecedentní. Nedá se srovnávat s ničím, čemu
doposavad azylová judikatura NSS čelila. Na Ukrajině probíhají intenzivní boje, milióny ukrajinských
uprchlíků již dorazily do Evropy či jsou na cestě. Rovněž české orgány řeší potřeby velkého množství uprchlíků
z Ukrajiny, zajišťují jejich pobytový titul a otázky související. Právě proto také vláda dne 2. 3. 2022 přijala – z
důvodu nutnosti reagovat na migrační vlnu velkého rozsahu – usnesení o vyhlášení nouzového stavu pro území
České republiky (č. 43/2022 Sb.). O dva dny později přijala Rada EU rozhodnutí 2022/382, kterým
stanovila, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny a zavedla jejich dočasnou ochranu.
* *
Za této specifické situace není namístě odkazovat stěžovatele na možnost podat si novou žádost
o mezinárodní ochranu. (…)“
[16] Nejvyšší správní soud dospěl v souladu se svými dalšími nedávnými rozhodnutími
(viz rozsudky ze dne 25. 3. 2022, č. j. 8 Azs 336/2021 – 33, ze dne 24. 3. 2022, č. j. 1 Azs
36/2022 – 31, ze dne 31. 3. 2022, č. j. 9 Azs 13/2022 – 32, ze dne 8. 4. 2022, č. j. 5 Azs
86/2021 – 33, ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 212/2020 – 44, ze dne 22. 4. 2022, č. j. 5 Azs
218/2020 – 28 a č. j. 5 Azs 227/2020 – 52), k závěru, že ani v nyní posuzované věci není
vzhledem k bezprecedentní situaci na Ukrajině namístě stěžovatele odkázat na možnost podat
novou žádost o udělení mezinárodní ochrany či na využití institutu dočasné ochrany
ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem
na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, u něhož navíc nelze předjímat,
že se bude i na stěžovatele, který na území ČR přicestoval dlouho před 24. 2. 2022, skutečně
vztahovat. Ukrajina sice byla s účinností ode dne 23. 3. 2019, s výjimkou území tehdy
kontrolovaných Ruskou federací, resp. proruskými separatisty (tedy mimo jiné právě části
Luhanské oblasti, odkud pochází stěžovatel), zařazena na seznam tzv. bezpečných zemí původu
obsažený ve vyhlášce č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné
**
Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ
hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich
dočasná ochrana. Úř. věst. L 71, 4. 3. 2022, s. 1-6
ochraně cizinců, jak již však konstatoval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne
10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 – 31, od 24. 2. 2022 již Ukrajina bezpečnou zemí původu není
a danou vyhlášku již nelze nadále ve vztahu k Ukrajině použít. Byť se ukrajinským ozbrojeným
silám od té doby podařilo z Kyjevské, Černihivské a Sumské oblasti invazní vojska Ruské
federace vytlačit a odhalit tak rozsah zcela mimořádné devastace těchto území, včetně
nespočetných obětí nejen bojových operací, ale i vražd, mučení a dalších zločinů spáchaných
příslušníky invazních vojsk na místním civilním obyvatelstvu, boje na východě a jihu země
pokračují se zesilující intenzitou. Ani střední a západní část Ukrajiny nezůstala válkou nedotčena,
byť zde prozatím přímé pozemní ozbrojené střety neprobíhají, nicméně řada míst v těchto
oblastech se stává cílem ruských raketových či leteckých útoků, které si již rovněž vyžádaly oběti
i z řad civilního obyvatelstva.
[17] Město Luhansk, z něhož stěžovatel pochází, je v současnosti stále pod kontrolou Ruské
federace, resp. proruských separatistů (jejich ozbrojené síly nyní kontrolují nejen dosavadní území
samozvané Luhanské lidové republiky, ale vzhledem k jejich probíhající ofenzívě na jihovýchodě
Ukrajiny již zhruba 80 % území celé Luhanské oblasti). Ve světle výše popsaných skutečností
přitom zcela zjevně nemůže nadále obstát závěr o tom, že stěžovatel má možnost vyhnout
se pronásledování, které mu pro jeho proukrajinské postoje hrozí v případě návratu do Luhansku,
využitím alternativy vnitřního přesídlení. Na Ukrajině v současnosti probíhá intenzivní ozbrojený
konflikt doprovázený též četným porušováním lidských práv ze strany invazních vojsk, který
se dotýká celého území země a jehož další vývoj nelze v současnosti předvídat. Vzhledem
ke zmiňovaným raketovým a leteckým útokům nelze v současné době žádnou oblast na Ukrajině
označit za bezpečnou, tím méně pak Kyjevskou oblast, kam se snažil před válkou vnitřně přesídlit
stěžovatel. Je obecně známo, že značná část jejího území byla v prvních týdnech války invazními
vojsky okupována, a to s výše popsanými hrůznými následky, včetně rozsáhlého zaminování
a zamoření nevybuchlou municí tohoto území, přičemž ukrajinské hlavní město i jeho okolí jsou
i nadále cílem zmiňovaných leteckých a raketových útoků. Navíc jsou konfliktem relativně méně
poznamenané oblasti země původu doslova zaplaveny osobami nově vnitřně vysídlenými
z oblastí přímo zasažených válkou, a to v řádově vyšších počtech, než tomu bylo před invazí.
Dosavadní informace o zemi původu, z nichž pro posouzení možnosti vnitřního přesídlení
vycházeli žalovaný i městský soud, tedy již v nových podmínkách nelze použít.
[18] Je tedy třeba, aby se žalovaný vzhledem k této zcela nové bezpečnostní situaci v zemi
původu znovu zabýval podmínkami pro udělení mezinárodní ochrany stěžovateli, včetně reálné
možnosti využití alternativy vnitřního přesídlení. Nejvyšší správní soud se vzhledem ke zcela
nové situaci na Ukrajině nezabýval původními kasačními námitkami, tedy ani otázkou tlumočení
během jednání před městským soudem, neboť by to bylo i pro další řízení v této věci nadbytečné.
[19] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že je na žalovaném, aby znovu posoudil žádost
stěžovatele ve světle aktuální situace na Ukrajině a z ní vyplývajících důsledků a rovněž
i z hlediska veškerých dosud nastalých rozhodných skutečností, které by mohly odůvodňovat
udělení mezinárodní ochrany.
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů v souladu s §110 odst. 1 a 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný, jak již bylo uvedeno, postupovat
podle závazného právního názoru vysloveného v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu
[§110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[21] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. Náklady řízení tvoří v tomto případě
jeden celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60
odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel byl na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšný.
Z obsahu soudních spisů je však patrné, že mu žádné náklady nevznikly, neboť od soudních
poplatků byl ze zákona osvobozen, v řízení o žalobě nebyl zastoupen a v řízení o kasační stížnosti
byl zastoupen ustanoveným zástupcem z řad advokátů. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[22] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce
stěžovatele, advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., byl stěžovateli ustanoven usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2021, č. j. 5 Azs 217/2021 – 25. Ustanovenému
zástupci tak náleží odměna za zastupování stěžovatele spočívající v provedení dvou úkonů právní
služby, jimiž je první porada s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení a písemné podání
soudu ve věci samé v podobě doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Ustanovenému
zástupci tak náleží odměna ve výši 2 x 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5 advokátního tarifu]. Kromě toho mu náleží rovněž paušální náhrada hotových výdajů ve výši
2 x 300 Kč za uvedené úkony právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu), dále náhrada
hotových výdajů vynaložených na služby tlumočníka ve výši 500 Kč, které zástupce doložil
smlouvou ze dne 2. 9. 2021, a rovněž částka odpovídající DPH 21 %. Celkem tedy odměna
ustanoveného zástupce a náhrada jeho hotových výdajů činí 8833 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. dubna 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu