ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.79.2017:26
sp. zn. 5 Azs 79/2017 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: O. L.,
zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou
936/3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2017, č. j. 63 Az 17/2016 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2016, č. j. OAM-118/LE-LE05-LE24-2016;
tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
[2] Stěžovatel pobýval na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu;
toto pobytové oprávnění mu bylo zrušeno z důvodů závažného narušení veřejného pořádku,
neboť zde opakovaně (v letech 2009 až 2014) páchal trestnou činnost. Po uplynutí lhůty
k vycestování stěžovatel i nadále pobýval na území České republiky, a proto policie pravomocně
rozhodla o jeho správním vyhoštění (na dobu 2 let). Následně byl stěžovatel zajištěn za účelem
správního vyhoštění a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, kde dne 12. 9. 2016
požádal o udělení mezinárodní ochrany. Z obsahu žádosti, jakož i z následně provedeného
pohovoru se stěžovatelem, vyplývá, že pochází ze západní Ukrajiny (Zakarpatské oblasti),
odkud odjel s matkou již v roce 1996. Matka, stejně jako přítelkyně stěžovatele, žije v České
republice; stěžovatel zde vede veškerý soukromý a rodinný život a je vázán též povinnostmi
plynoucími z jeho trestné činnosti (např. výkonem trestu obecně prospěšných prací).
[3] Žalovaný uvedené důvody shrnul tak, že se jedná o snahu stěžovatele o legalizaci pobytu
na území České republiky, kde žije jeho matka i přítelkyně (občanka České republiky),
přičemž tyto důvody neshledal jako relevantní z hlediska možného udělení některé z forem
mezinárodní ochrany. Vydal proto výše citované rozhodnutí, proti němuž podal stěžovatel
žalobu. V ní zpochybnil závěr žalovaného s tím, že mu měl být udělen azyl dle §12 písm. a) a b)
zákona o azylu z důvodu pronásledování pro politické projevy. Dále stěžovatel poukázal na svůj
soukromý a rodinný život v České republice, který měl být zohledněn a měl mu být udělen
humanitární azyl (§14 zákona o azylu) nebo doplňková ochrana [§14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu]. Současně poukázal též na to, že mu hrozí nebezpečí vážné újmy z důvodu mučení
nebo nelidského a ponižujícího zacházení a z důvodu vnitřního ozbrojeného konfliktu [§14a
odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu].
[4] V napadeném rozsudku krajský soud neshledal žádný z žalobních bodů důvodným.
K tvrzené obavě z pronásledování z politických důvodů uvedl, že v průběhu správního řízení
nic takového netvrdil. Naopak přednesl, že nemá žádné politické přesvědčení, nikdy se nijak
politicky neangažoval a nebyl členem politické strany. Tvrzené obavy tak nemají žádný racionální
základ. K neudělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany krajský soud konstatoval,
že ani zjevné rodinné vazby stěžovatele v České republice nezakládají povinnost státu tyto vazby
bez dalšího respektovat a stěžovatel nesdělil nic, co by mu bránilo realizovat jeho rodinný život
na Ukrajině. Situaci na Ukrajině nelze v současnosti klasifikovat jako tzv. totální konflikt,
pro který by stěžovateli hrozilo nebezpečí vážné újmy. Navíc naposledy stěžovatel pobýval
ve městě Chust na západě Ukrajiny, kde není situace negativně ovlivněna událostmi probíhajícími
na východě země. Krajský soud proto podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu zamítl.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.,
tj. nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozsudku krajského soudu, kterému vytkl, že prakticky
pouze převzal argumentaci žalovaného založenou navíc na nesprávně zjištěném skutkovém stavu
věci. Podle stěžovatele se krajský soud nedostatečně vypořádal jeho pronásledováním
pro politické projevy, jakož i s posouzením důvodů pro udělení humanitárního azylu a doplňkové
ochrany. V tomto ohledu připomněl, že má na území České republiky matku i přítelkyni – českou
státní občanku, s níž plánuje uzavřít manželství. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný v podrobnostech odkázal na napadený rozsudek, který vypořádává jednotlivé
žalobní body. Poukázal též na své rozhodnutí a shromážděný spisový materiál s tím, že stěžovatel
uvádí v kasační stížnosti pouze důvody již namítané a vyvrácené, které nijak nepřesahují jeho
vlastní zájmy. Na základě toho navrhl, aby byla kasační stížnost odmítnuta, příp. zamítnuta jako
nedůvodná.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany,
se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační
stížnost předestírá k rozhodnutí především (i) otázku pronásledování z důvodu politických
postojů a (ii) otázku zásahu do rodinného a soukromého života, vč. legalizace pobytu stěžovatele
v České republice, který o udělení mezinárodní ochrany požádal až poté, co byl zajištěn za účelem
správního vyhoštění. Ani jedna z naznačených otázek ovšem v daném případě podle přesvědčení
Nejvyššího správního soudu nezasluhuje pozornosti z důvodů ad 1) až 4) kritérií nepřijatelnosti.
Nejedná se o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny,
resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ
zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Naopak krajský soud posoudil případ stěžovatele zcela v souladu s konstantní
judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvodu se odchýlit.
[10] S ohledem na okolnosti nyní posuzovaného případu považuje Nejvyšší správní soud
předeslat, že je to sám žadatel, kdo je primárním zdrojem informací podstatných pro řízení
o udělení mezinárodní ochrany, jejichž obsahová stránka je v první fázi tohoto řízení
formalizována v podobě žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z obsahu žádosti se pak v další
fázi řízení vychází, a to zejména v rámci pohovoru prováděného se žadatelem (§23 zákona
o azylu), který by měl na skutečnosti uvedené v žádosti navazovat, upřesňovat je a rozvíjet.
Osobní pohovor, který se žadatelem vede pracovník žalovaného správního orgánu,
tak představuje velmi důležitý moment, neboť doplňuje v žádosti většinou pouze poměrně
stručně nastíněnou základní dějovou linii a v celkovém kontextu pak vytváří významný obraz
o důvodech žadatele, pro které se rozhodl požádat o udělení mezinárodní ochrany.
[11] Jednoduše řečeno, byl to stěžovatel, kterého stíhalo břemeno tvrzení, a pokud jde
o otázku jeho pronásledování z důvodu politických postojů, nezbývá než poukázat na to,
že během celého správní řízení vedeného žalovaným nic takového stěžovatel (ani náznakem)
netvrdil, jak již správně poukázal krajský soud. Stěžovatel neuvedl, že by zastával nějaký
politický názor, který by projevoval, a pro který byl nebo by měl být pronásledován. Uvedené
je přitom základním předpokladem pro naplnění pojmu pronásledování pro uplatňování
politických názorů; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 – 57.
[12] Jak již bylo naznačeno, základním a často jediným důkazním prostředkem, který žadatel
o udělení mezinárodní ochrany může správnímu orgánu předložit, je jeho vlastní výpověď
o okolnostech, které jej vedly k odchodu ze země původu nebo pro které se do ní odmítá
vrátit. Během řízení o udělení mezinárodní ochrany proto musí žadatel uvést veškeré
relevantní důvody své žádosti, které v případě stěžovatele lze souhrnně vnímat jednoznačně
jako snahu směřující k vyhnutí se realizaci správního vyhoštění a k legalizaci pobytu na území
České republiky, což v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu rozhodně
nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany; srov. rozsudek ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, rozsudek ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53,
či rozsudek ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43. V rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, pak Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že: zákon o azylu sám určuje
poměrně striktní pravidla, která musí žadatel o azyl, v případě, že chce získat azyl, splnit. To však není případ
stěžovatele, který zcela zjevně zneužívá azylovou proceduru k legalizaci pobytu na území České republiky,
což však nikdy nebylo účelem azylového řízení.
[13] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovateli bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu
na území České republiky a svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až poté,
co byl zajištěn za účelem správního vyhoštění. Žádost stěžovatele v tomto ohledu vyznívá dosti
účelově, což podtrhují i jím uváděné důvody, které postupně upravoval, resp. doplňoval
o důvody v podobě pronásledování za uplatňování politických postojů. Jako konzistentní
a od počátku uváděný důvod nepochybně obstojí soužití stěžovatele s matkou a s přítelkyní –
tedy rodinný a soukromý život stěžovatele, který je mj. pod ochranou čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). K zásahu do rodinného a soukromého života
stěžovatele lze přitom odkázat na velmi přiléhavé posouzení provedené v odůvodnění rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Azs 191/2016 – 45. Tímto rozsudkem byla
zmítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, který zamítl jeho
žalobu proti rozhodnutí policie o uložení správního vyhoštění, a Nejvyšší správní soud
v něm pod bodem 28 uzavřel, že: [v] daném případě převážil nad potřebou ochrany soukromého a rodinného
života stěžovatele veřejný zájem na jeho vyhoštění, když se jedná o osobu opakovaně porušující právní řád ČR,
která na jejím území páchala společensky nebezpečnou činnost, jíž řízení pod vlivem drog a další shora popsané
činy nepochybně jsou.“
[14] Od citovaného závěru nemá nyní Nejvyšší správní soud žádného důvodu se jakkoli
odchýlit a pouze pro úplnost konstatuje, že mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý
život ve smyslu čl. 8 Úmluvy nelze chápat jako neomezený závazek respektovat volbu stěžovatele
a jeho přítelkyně (příp. i matky) ohledně země jejich společného pobytu. Při stanovení rozsahu
povinností státu je nutno uvážit okolnosti každého konkrétního případu, k čemuž v daném
případě došlo a Nejvyšší správní soud považuje závěry shora uvedeného rozsudku, jakož i závěry
krajského soudu a žalovaného, za plně opodstatněné. Zásah do soukromého a rodinného života
stěžovatele lze považovat za přiměřený okolnostem případu a nelze ho považovat za důvod
udělení humanitárního azylu (§14 zákona o azylu) ani doplňkové ochrany [§14 odst. 2 písm. d)
zákona o azylu].
[15] Z hlediska dalších důvodů pro udělení doplňkové ochrany [§14 odst. 2 písm. b) a c)
zákona o azylu] Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji judikaturu připomíná, že bezpečnostní
situaci na Ukrajině nelze považovat za případ tzv. „totálního konfliktu“, „neboť probíhající ozbrojený
konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny
byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní
části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá“ (viz usnesení ze dne
15. 1. 2015 č. j. 7 Azs 265/2014 – 17; srov. též například rozsudek ze dne 22. 11. 2017
č. j. 6 Azs 348/2017 – 26 či usnesení ze dne 25. července 2018 č. j. 2 Azs 41/2018 – 39).
V případě konfliktu, který nemá charakter totálního konfliktu, musí cizinec „prokázat dostatečnou
míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým
hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné
faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě
on“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009 č. j. 5 Azs 28/2008 - 68).
Stěžovatel pochází z města Chust v Zakarpatské oblasti, které je od Doněcku a Luhansku,
která lze mít za ohnisko konfliktu, dostatečně vzdálené a stěžovateli tak žádné bezprostřední
nebezpečí spojené s tímto konfliktem nehrozí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 5. 2017 č. j. 10 Azs 85/2017 – 37 či ze dne 24. 5. 2017 č. j. 2 Azs 59/2017 – 27).
[16] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v případě napadeného rozsudku neshledal žádné
zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje
od shora uvedené judikatury, jež je jednotná, ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal
žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu