ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1142.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1142/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2009 o dovoláních obviněných Mgr. L. K. a Mgr. R. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 To 314/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 18/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Mgr. L. K. a Mgr. R. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 4 T 18/2007, byli obvinění Mgr. L. K. a Mgr. R. N. uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., které spáchali tím, že Mgr. R. N. jako vedoucí odboru trhu práce a zároveň zástupce ředitele Úřadu práce v Olomouci dal v průběhu let 2004 – 2005 doporučující stanoviska řediteli Úřadu práce v Olomouci k poskytnutí nenárokových státních příspěvků – finanční podpory zaměstnavateli S., s. r. o., na zřízení a provoz chráněné pracovní dílny a Mgr. L. K. v postavení ředitele Úřadu práce v Olomouci rozhodl o přiznání a vyplacení těchto nenárokových dotací společnosti S., s. r. o., O., a to konkrétně rozhodnutím ze dne 31. 5. 2004 – č. j. 2/2004/ZRP o poskytnutí příspěvku na zřízení chráněné dílny ve výši 1.200.000,- Kč, rozhodnutím ze dne 30. 8. 2004 – 4/2004/PR-CHP o poskytnutí příspěvku na provoz chráněné dílny ve výši 400.000,- Kč a rozhodnutím ze dne 7. 2. 2006 – č. j. OLA-D-2/2005 o poskytnutí příspěvku na provoz chráněné dílny ve výši 1.360.000, Kč, a tak postupovali v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z jejich řídících a kontrolních pravomocí, v rozporu s ustanoveními §§14 a 47 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v rozporu s ustanovením §§4, 5, 22 a 25 zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, s ustanovením §13 odst. 2 písm. d) zák. č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti (ve znění platném do 1. 10. 2004), v rozporu s ustanoveními §§26 a 27 zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, s ustanoveními §§13 – 17 vyhlášky č. 416/2004 Sb., kterou se zákon o finanční kontrole provádí, v rozporu s ustanoveními §73 a §74 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění platném do 31. 12. 2006, a také v rozporu s Kodexem etiky zaměstnanců ministerstva práce a sociálních věcí, čl. 6 – zneužití úředního postavení a zásadou efektivnosti, účelnosti a hospodárnosti, protože takto činili, i když jim byly známy závažné skutečnosti zpochybňující solidnost žadatele o příspěvky společnosti S., s. r. o., zejména:
 podnikatelský záměr společnosti S., s. r. o., ve kterém se uvádí, že hlavní náplní činností a strategií firmy je ochrana majetku osob vlastními pracovníky, což bylo v rozporu s přílohami k žádosti, ze kterých vyplývá, že hlavní činností této společnosti je odkup pohledávek, a že oprávnění provozovat předmět činnosti spočívající v ostraze majetku a osob získala společnost až dne 7. 1. 2004, kdy navíc ani neměla ke dni podání žádosti v pracovněprávním vztahu žádného zaměstnance, který by ostrahu majetku a osob měl jako sjednaný druh práce v pracovní smlouvě,
 že délka existence společnosti S., s. r. o., na trhu práce nebyla žádná,
 příloha k podnikatelskému plánu ze dne 17. 4. 2004, která je součástí žádosti o příspěvek na 1.200.000,- Kč, kde je deklarováno rozšíření zákazníků oproti březnu 2004, ačkoliv je zde současně uvedeno, že má stále uzavřeny dvě smlouvy o ostraze majetku a to se stejnými zákazníky,
 skutečnost, že zřizovaná místa nejsou jak druhem práce tak délkou směn vhodná pro osoby se zdravotním postižením, které mohou podávat jen zmenšený pracovní výkon, že žadatel žádným způsobem nepřizpůsobil provoz chráněné dílny zaměstnávání osob se zdravotním postižením, a že měsíc po uzavření první dohody na částku 800.000,- Kč došlo k výměně poloviny zaměstnanců ze zdravotních důvodů, přičemž o poskytnutí částky 1.200.000,- Kč, rozhodl, i když nebylo společností S., s. r. o., provedeno vyúčtování prvně poskytnuté částky ve výši 800.000,- Kč a byla obsazena pouze polovina zřízených míst,
 skutečnost, že společnost S., s. r. o., požaduje dotaci na zakoupení prostředků, které nesouvisí s výkonem ostrahy majetku, kterou měli zaměstnanci se zdravotním postižením vykonávat, a následně přes vědomí, že skutečně byly dotace užity nehospodárně a neúčelně, dal Mgr. R. N. doporučující stanovisko a Mgr. L. K. rozhodl o přidělení dalších dotací, čili svoji činnost neprováděli s odbornou péčí, kdy při známosti výše uvedených skutečností museli vědět, že prostředky určené k dotacím nebudou využity účelně a hospodárně,
dále Mgr. L. K. nesplnil své povinnosti vyplývající z jeho řídící pravomoci, jelikož nepodnikl žádné kroky ke zjištění skutečného stavu společnosti S., s. r. o., a k ochraně majetkových práv státu, neboť nenařídil provedení předběžné finanční kontroly před poskytnutím veřejných finančních podpor, která by zjistila skutečnou situaci ve společnosti S., s. r. o., a posoudila reálnost údajů udávaných v žádostech, ani provedení průběžných finančních kontrol, a to i v době, kdy společnost S., s. r. o., opakovaně žádala o prodloužení lhůty k vyúčtování příspěvků na zřízení a provoz chráněné dílny, a ve kterém se také následně objevily skutečnosti svědčící o nehospodárnosti a neúčelnosti využívání poskytnutých finančních prostředků (šlo zejména o nákupy mobilních telefonů, osobních automobilů, kancelářského nábytku, pneumatik), stejně tak nereagoval na zjištění, že společnost S., s. r. o., vybírá vždy celou finanční podporu v hotovosti ihned po připsání na její účet, ačkoliv nákup jednotlivých prostředků realizuje až s časovým odstupem nebo dokonce provádí platbu převodem, nevzal v úvahu změnu jednatele společnosti S., s. r. o., a neprověřil, zda P. Y., který podepsal dohodu na přidělení dotace ve výši 1.360.000,- Kč, je oprávněn jednat za společnost S., s. r. o., přičemž o přidělení dotací rozhodl, i když na výše uvedené skutečnosti a nedostatky byl upozorněn komisí, která také nedoporučovala přidělení výše uvedených dotací, navíc ani nepřijal žádná opatření k zjištěným porušením uvedeným ve zprávě o výsledku vnitřní kontroly ze dne 22. 4. 2005 provedené na základě jeho ústního příkazu ze dne 29. 3. 2005 kontrolnímu týmu ve složení Bc. E. K., interní auditor Úřadu práce Olomouc, Mgr. L. D., právník Úřadu práce Olomouc, a Mgr. R. H., vedoucí kontrolního a právního odboru Úřadu práce Olomouc, zaměřené k dodržování obecně závazných právních předpisů, vnitřních předpisů a správnosti postupu při výplatě veřejných finančních podpor poskytnutých společnosti S., s. r. o., v období let 2004 – 2005, kdy při zjištění porušení zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, nepostoupil příslušné dohody na Finanční úřad v Olomouci, v důsledku svých osobních kontaktů s Mgr. R. N. neoznámil podezření ze spáchání trestného činu, neprošetřil odpovědnost a podíl jednotlivých osob na realizaci jednotlivých finančních podpor, zejména ve vztahu k osobě Mgr. R. N., naopak manipuloval ve spolupráci s Mgr. R. N. s originálním spisem týkajícím, se společnosti S., s. r. o., který mu byl odevzdán s výše uvedenou zprávou, aby formálně napravili nedostatky vytýkané ve zprávě,
přičemž Mgr. R. N. si také počínal ve věci žadatele společnosti S., s. r. o., značně nestandardně, neboť pomáhal za úplatu vypracovat doklady společnosti S., s. r. o., jako např. podnikatelský plán a jeho přílohu, předložil poradnímu sboru ředitele žádost společnosti S., s. r. o., i když v té době žádná žádost této společnosti doručena na Úřad práce v Olomouci nebyla, přesvědčoval R. K., aby vložil do společnosti peníze, a díky častému kontaktu s P. Y. věděl o personální, finanční a majetkové situaci ve společnosti S., s. r. o., o změnách sídla společnosti a změnách statutárního orgánu, a také o porušení sjednaných dohod, neboť tyto změny nebyly Úřadu práce oznámeny, a přesto nadále dával doporučující stanoviska, čímž vědomě nepřispíval k ochraně majetkových práv státu, ale naopak zneužíval svého vlivu a postavení v rámci Úřadu práce, neboť prosazoval svůj osobní zájem a porušováním vnitřních předpisů a obcházením standardních postupů při vyřizování žádostí o dotace (např. vyjednáváním podpory u Poradního sboru před podáním samotné žádosti, osobním přebíráním žádostí a listin od představitelů společnosti S., osobním předkládáním žádostí o dotace na jednání komise k projednání bez povinných příloh, podepisováním dohod v jeho kanceláři či ve společnosti S., s. r. o., konzultacemi a jednáním s představiteli S., zejména s P. Y., bez přítomnosti dalších osob) napomáhal společnosti S., s. r. o., v rozporu se zásadami efektivnosti, účelnosti a hospodárnosti k získávání dotací,
a svým jednáním způsobili České republice – Úřadu práce v Olomouci škodu ve výši 2.960.000,- Kč, neboť na účet společnosti S., s. r. o., byly převedeny dne 7. 6. 2004 na základě rozhodnutí ředitele Úřadu práce a dohody ze dne 31. 5. 2004 – č. j. 2/2004/ZRP příspěvek na zřízení chráněné dílny ve výši 1.200.000,- Kč, dne 6. 9. 2004 na základě rozhodnutí ředitele Úřadu práce a dohody ze dne 30. 8. 2004 – č. j. 4/2004/CHP příspěvek na provoz chráněné dílny ve výši 400.000,- Kč, dne 17. 2. 2005 na základě rozhodnutí ředitele Úřadu práce a dohody ze dne 7. 2. 2006 – č. j. OLA-D-2/2005 příspěvek na provoz chráněné dílny ve výši 1.360.000,- Kč, přičemž tyto poskytnuté finanční prostředky společnost S., s. r. o., použila k nadstandardnímu, bezdůvodnému a neúčelnému vybavení společnosti (nákup tří osobních motorových vozidel, mobilních telefonů, kancelářského nábytku, faxu, tiskárny, kopírky apod.), a dále k osobní potřebě společníka této společnosti P. Y., státní občanství U.
Za tento trestný čin byl oběma obviněným shodně podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, přičemž výkon těchto trestů byl obviněným opět shodně podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a nad oběma obviněnými byl zároveň vysloven dohled. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl dále oběma obviněným uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících funkcí ve veřejné správě na dobu 3 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Úřad práce v Olomouci odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvoláních obou obviněných, usnesením ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 To 314/2008, podle §256 tr. ř. oba opravné prostředky jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 To 314/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 4 T 18/2007, podali obvinění Mgr. L. K. a Mgr. R. N. prostřednictvím téhož obhájce Mgr. Ing. P. K. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a tento důvod dovolání byl dán i v řízení předcházejícím napadenému usnesení. V podrobnostech dovolatelé shodně uvedli, že soudem nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a zjištěný skutkový stav soud prvního stupně i druhého stupně zejména nesprávně posoudil, přičemž provedené důkazy soud nevyhodnotil podle zákonných kritérií ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., když současně nebyla dostatečně respektována zásada in dubio pro reo. Ve skutečnosti skutkový stav zjištěný v řízení před soudem nenaplňuje zákonné znaky trestných činů kladených dovolatelům za vinu.
V řízení dále nebylo prokázáno, že by došlo ze strany kteréhokoliv z obviněných k porušení jakýchkoli konkrétních předpisů či překročení pravomocí, naopak bylo prokázáno, že oba obvinění postupovali v rámci svých pravomocí a vždy bylo postupováno v souladu se všemi předpisy.
Odsouzení obou obviněných Mgr. L. K. a Mgr. R. N. spočívá na odsouzení za následek nikoliv za skutečné příčiny a dále na možnostech předvídat věci při omezených možnostech úřadu práce a zákonem a dalšími předpisy stanovenými postupy, které oba obvinění museli dodržovat a navíc postupovat v duchu zásady, že je možné ve veřejné správě činit pouze to, co je předpisy výslovně dovoleno, nikoliv co není zakázáno, jako je tomu v právu soukromém s tím, že nad rámec předpisů nemohli provádět nějaká další šetření či rozhodovat.
Soud nalézací i odvolací hodnotil důkazy jednostranně v neprospěch obviněných při porušení zásady in dubio pro reo a stylem „po bitvě je každý generálem“. Dovolatelé nesouhlasí s tím, jak je uvedeno v rozsudku, že je třeba zjištěné skutečnosti posuzovat v souhrnu a ne metodou per partes, neboť v době rozhodování byly skutečně známy pouze jednotlivosti a části a do souhrnu se daly dát až mnohem později, v mnoha případech až během soudního řízení, tedy obvinění neměli možnost jaksi předem mít k dispozici takový souhrn a předvídat vše, co nastane, když navíc stěží mohli předvídat, že jednatel společnosti příjemce bude v naprosto nesouvisející věci, o které nebyli a ani nemohli být informováni, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, na což bude reagovat, jak se stalo, že vezme veškerý majetek společnosti a tzv. „zmizí“. Toto nešlo předvídat a nelze to zpětně posuzovat tak, jak provedly oba soudy.
Obviněným bylo dále upřeno právo na spravedlivý proces, kdy jako účastníci trestního řízení byli soudem prvního stupně připuštěni zástupci Úřadu práce v Olomouci, ač podle vyjádření Finančního úřadu v Olomouci rozhodně Úřad práce v Olomouci poškozeným není. Není dovolatelům proto zřejmé, proč jim byla takto významná práva poskytnuta, která pak využili k tomu, aby obviněným v procesu cíleně a neoprávněně přitěžovali.
Nesprávné hmotně právní posouzení dovolatelé pak spatřují v tom, že soudy posoudily věc podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zák. a podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., aniž by bylo prokázáno porušení jakéhokoliv předpisu ze strany obviněných a aniž by bylo toto jakkoli konkretizováno. Soud se totiž dostatečně nevypořádal s tím, zda skutek, pro nějž byli dovolatelé odsouzeni, vůbec naplňuje všechny znaky skutkových podstat výše uvedených trestných činů.
Není tak vůbec zřejmé, jak dospěly soudy k naplnění úmyslu vyžadovaného ustanovením §158 odst. 1 tr. zák., přičemž stejně tak není zřejmé, jaké konkrétní povinnosti dovolatelé nesplnili.
Ve vztahu k §255 tr. zák. pak obvinění uvedli, že ze žádného z napadených rozhodnutí neplyne, jakou konkrétní povinnost měli dovolatelé svým jednáním porušit, do jaké míry, zda úmyslně, atd. Soud posoudil věc pouze obecně, ale nezabýval se konkrétním právním posouzením.
V závěru dovolání obvinění Mgr. L. K. a Mgr. R. N. shodně navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 To 314/2008, včetně vadného řízení mu předcházejícího zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných Mgr. L. K. a Mgr. R. N. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřil v tom smyslu, že pokud jde o tu část argumentace obviněných, předloženou v dovolání, v jejímž rámci tvrdí pochybení v procesním postupu soudů činných dříve ve věci (zejména pokud jim vytýkají nesprávné hodnocení důkazů) a nesprávnost skutkových zjištění, je nutné konstatovat, že tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak možné podřadit pouze tvrzení obviněných, podle něhož byl zjištěný skutek posouzen jako trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., aniž by bylo prokázáno porušení jakéhokoli předpisu ze strany obviněných, resp. že bylo k této otázce přistoupeno pouze obecně, za uvedení obecných, blíže nespecifikovaných skutečností. Naznačenou otázkou se ovšem soudy obou stupňů podrobně zaobíraly, když již ve výroku o vině ve vztahu k jednotlivým trestným činům porušené povinnosti a pravomoci konkrétně specifikoval nalézací soud a následně tyto skutečnosti dále podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Obvinění přitom v rámci svého dovolání nerozporují správnost aplikace zmíněných norem, ale tvrdí, že nebyly přesně označeny porušené povinnosti, v čemž jim zjevně nelze přisvědčit. Pokud přitom obvinění porušili povinnosti jim uložené zákonem, je zřejmé, že museli jednat, zejména ve vztahu k následku, alespoň v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., jak rovněž konstatovaly soudy obou stupňů. Je tak možné uzavřít, že oba obvinění nesplnili, resp. porušili určité, jim konkrétně stanovené povinnosti, v důsledku čehož se (za existence dalších okolností, které obvinění nijak nezpochybňovali) dopustili trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Soudy dříve činné ve věci proto postupovaly správně a v souladu se zákonem, pokud jednání obviněných posoudily právě tímto způsobem, tudíž jejich dovolací argumentaci nelze v žádné její části přisvědčit.
Z výše uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně také vyslovil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro rozhodnutí věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) i l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Oba obvinění Mgr. L. K. a Mgr. R. N. shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných, zejména pokud měli obvinění za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soudy rozhodující ve věci provedené důkazy nesprávně posoudily a vyhodnotily a nepostupovaly tak podle zákonných kriterií uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (k obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů je i námitka obou obviněných, že obviněným bylo upřeno právo na spravedlivý proces, když jako účastníci trestního řízení byli soudem prvního stupně připuštěni zástupci Úřadu práce v Olomouci, ač podle vyjádření Finančního úřadu v Olomouci rozhodně Úřad práce v Olomouci poškozeným není. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že oba obvinění se dopustili podle závěrů obou soudů své trestné činnosti jako zaměstnanci, resp. funkcionáři Úřadu práce v Olomouci v bezprostřední souvislosti se svým povoláním, a to Mgr. L. K. jako jeho ředitel a Mgr. R. N. jako vedoucí odboru trhu práce a zároveň zástupce ředitele Úřadu práce v Olomouci. Přestože poškozeným z hlediska majetkové škody byl především stát – Česká republika, jak to bylo správně ve výroku o vině vyjádřeno, nelze přehlédnout, že s ohledem na zmíněné okolnosti posuzovaného případu byl nepochybně Úřad práce v Olomouci oprávněn vystupovat za stát jako poškozený ve smyslu §43 tr. ř., a proto postup obou soudů v tomto směru nebyl v rozporu se zákonem. Navíc pokud se oba obvinění v dovolání dovolávají vyjádření Finančního úřadu v Olomouci ze dne 7. 4. 2008 (č. l. 766 spisu), ten v něm vysvětluje jen otázku porušení rozpočtové kázně při neoprávněném použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých mimo jiné ze státního rozpočtu jejich příjemcem ve smyslu §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, kdy vznik škody je třeba obecně přičítat příjemci dotace a nikoli poskytovateli, přičemž v návaznosti na to uvádí, že poškozeným je zde Česká republika zastoupená místně příslušným územním finančním orgánem – finančním úřadem. S tím je třeba nepochybně souhlasit, pokud by byl stíhán příjemce dotace za neoprávněné použití takových řádně poskytnutých finančních prostředků. V tomto případě je však situace zcela jiná, neboť zde byli stíháni obvinění za spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. sice v souvislosti s poskytnutím příspěvků na zřízení chráněné dílny (dotací), nikoli však za neoprávněné použití takových peněžních prostředků příjemcem dotace (společností S., s. r. o.), ale za způsobení škody v rámci poskytování takové dotace při porušení uvedených předpisů oběma obviněnými se závěrem, že takové příspěvky (dotace) neměly být vůbec poskytnuty, a proto došlo k neoprávněnému prospěchu na straně společnosti S., s. r. o., a současně vznikla České republice škoda trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Nejde zde tedy o škodu způsobenou neoprávněným použitím takových řádně poskytnutých prostředků, ale o škodu způsobenou uvedenými trestnými činy, k jejímuž určení a stanovení poškozeného není Finanční úřad v Olomouci vůbec oprávněn, neboť je to otázka, kterou musí vyřešit příslušný orgán činný v trestním řízení a v konečném stadiu soud. Proto je možno i v tomto směru odkázat na rozsudek nalézacího soudu, který správně tuto otázku vyřešil (srov. str. 4 a 21 tohoto rozsudku).
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obvinění Mgr. L. K. a Mgr. R. N. vznesli i právně relevantní námitku, spočívající v tom, že není zřejmé, jaké konkrétní povinnosti dovolatelé nesplnili a jak dospěly soudy k naplnění úmyslu vyžadovaného ustanovením §158 odst. 1 tr. zák. Také ve vztahu k §255 tr. zák. pak obvinění v dovolání namítli, že ze žádného z napadených rozhodnutí neplyne, jakou konkrétní povinnost měli dovolatelé svým jednáním porušit, do jaké míry a zda úmyslně.
Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchá veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci, a opatří tím sobě nebo jinému značný prospěch. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu charakterizuje pohnutku pachatele. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo. O nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci jde, když pachatel nesplní povinnost uloženou mu zákonem nebo jiným právním předpisem nebo povinnost vyplývající z jeho pracovní nebo funkční náplně. Jednání pachatele má formu opomenutí (srov. č. 19/1981 Sb. rozh. tr.). Povinnost nesplní i ten, kdo ji úmyslně opomene splnit, je si vědom možných následků své nečinnosti a je s nimi srozuměn.
Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jestliže takovým činem způsobí i značnou škodu. Objektem trestného činu podle §255 tr. zák. jsou majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo je chráněn i zvláštní vztah důvěry. Předmětem útoku je zde cizí majetek. Jednání zde spočívá v tom, že pachatel jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou trestného činu podle §255 tr. zák. je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se opatrováním a správou majetku rozumí. Povinnost může být formulována též jako péče, péče řádného hospodáře, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, rozhodovat o něm, převádět ho, obchodovat s ním, atd. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče pachatele, byť při vzniku povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí opatrovaného (spravovaného) majetku.
Jak Nejvyšší soud zjistil z přiložené spisové dokumentace a z napadených rozhodnutí, již ze skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 4 T 18/2007, zcela jasně vyplynulo, které konkrétní povinnosti měli oba obvinění jako veřejní činitelé nesplnit a které povinnosti porušili v souvislosti se správou cizího majetku. Nalézací soud tak zcela konkrétně ve skutkové větě uvedl, že obvinění svým zde popsaným jednáním „ … postupovali v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z jejich řídících a kontrolních pravomocí, v rozporu s ustanoveními §§14 a 47 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v rozporu s ustanoveními §§4, 5, 22 a 25 zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, s ustanovením §13 odst. 2 písm. d) zák. č. 9/1991 Sb. o zaměstnanosti (ve znění platném do 1. 10. 2004), v rozporu s ustanoveními §§26 a 27 zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, s ustanoveními §§13 – 17 vyhlášky č. 416/2004 Sb., kterou se zákon o finanční kontrole provádí, v rozporu s ustanoveními §73 a §74 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění platném do 31. 12. 2006, a také v rozporu s Kodexem etiky zaměstnanců ministerstva práce a sociálních věcí, čl. 6 – zneužití úředního postavení a zásadou efektivnosti, účelnosti a hospodárnosti, … dále Mgr. L. K. nesplnil své povinnosti vyplývající z jeho řídící pravomoci, jelikož nepodnikl žádné kroky ke zjištění skutečného stavu společnosti S., s. r. o., a k ochraně majetkových práv státu, neboť nenařídil provedení předběžné finanční kontroly před poskytnutím veřejných finančních podpor, která by zjistila skutečnou situaci ve společnosti S., s. r. o., a posoudila reálnost údajů udávaných v žádostech, ani provedení průběžných finančních kontrol, a to i v době, kdy společnost S., s. r. o., opakovaně žádala o prodloužení lhůty k vyúčtování příspěvků na zřízení a provoz chráněné dílny, a ve kterém se také následně objevily skutečnosti svědčící o nehospodárnosti a neúčelnosti využívání poskytnutých finančních prostředků.“
V odůvodnění tohoto rozhodnutí posléze nalézací soud tato svá zjištění dále rozvinul a poukázal na důkazy, z nichž vycházel a na straně 20 tak například konstatoval, že nejen ze svědeckých výpovědí zaměstnanců Úřadu práce v Olomouci, ale též i ze závěrů kontroly NKÚ vyplynul pasivní a liknavý postup vedení úřadu práce, pokud jde o kontrolu poskytnuté veřejné podpory. Soud první instance dále uvedl, že není náhodou, že až v době avizování kontroly NKÚ došlo dne 12. 8. 2005 k oznámení o porušení rozpočtových pravidel Finančnímu úřadu v Olomouci. Z provedených důkazů je zřejmé, že oba obvinění nepostupovali s odbornou péčí v případě dotací společnosti S., s. r. o., když přes jim známé skutečnosti, které zpochybňovaly solidnost společnosti S., s. r. o., a hospodárné nakládání s již poskytnutými dotacemi, nepostupovali s odbornou péčí, ale naopak jednali tak, aby této společnosti byly poskytnuty další dotace. Tím porušili řadu shora uvedených zákonem stanovených povinností, popsaných ve výroku o vině a vyplývajících z jejich řídících a kontrolních pravomocí, které směřují k tomu, aby s veřejnými finančními podporami bylo nakládáno účelně, efektivně a hospodárně a nedocházelo k jejich zneužívání a tím k neoprávněnému obohacování jiných subjektů na úkor státu.
Ohledně úmyslu obviněných pak nalézací soud na téže straně odůvodnění svého rozhodnutí v návaznosti na podrobné zhodnocení všech rozhodných skutečností uvedl, že alespoň eventuální úmysl obviněných [srov. §4 písm. b) tr. zák.] směřuje k opatření neoprávněného majetkového prospěchu pro společnost S., s. r. o., neboť obvinění věděli, že může být opatřen neoprávněný majetkový prospěch této společnosti a pro případ, že se tak stane, byli s tím srozuměni. Přitom nesplnili povinnosti vyplývající z jejich pravomocí a opatřili jinému značný prospěch, když tato společnost získala neoprávněný prospěch z dotací nejméně v částce 2.960.000,- Kč, což je částka několikanásobně za hranicí značného prospěchu. Obvinění také svým jednáním způsobili značnou škodu tím, že porušili podle zákona jim uloženou povinnost spravovat cizí majetek, neboť porušili povinnosti stanovené v ustanoveních zákonů citovaných ve výroku rozsudku. Bezpochyby se tak oba obvinění dopustili jak trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zák., tak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byli proto právem těmito trestnými činy uznáni vinnými.
Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti rozhodl o odvolání obou obviněných tak, že se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu a obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Na straně 3 odůvodnění svého usnesení pak k výše namítanému údajnému pochybení uvedl, že již ve výroku o vině jsou jednak uvedena ustanovení příslušných právních norem, která podle názoru nalézacího soudu svým jednání obvinění porušili, přičemž je velmi podrobně popsáno jejich jednání a je také poukázáno na skutečnosti, které měly obviněné vést k opatrnosti při jejich rozhodování v souvislosti s udělováním dotací. Odvolací soud také konstatoval, že významné je to, že pokud ve výroku o vině jsou vyjmenována příslušná rozhodnutí týkající se poskytnutí příspěvků, pak jedno takové rozhodnutí již předcházelo, přičemž z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že zde byla řada negativních poznatků. Přestože odvolací soud nepovažoval za nutné znovu opakovat obsah jednotlivých svědeckých výpovědí, uzavřel, že řada svědků vypověděla, že v souvislosti s rozhodováním o dotacích bylo poukazováno na množství negativních poznatků, dokonce v tomto směru bylo zpracováno písemné vyhodnocení, ale přístup například obviněného L. K. k těmto poznatkům byl zcela jednoznačně negativní. Dále odvolací soud plně odkázal na podrobné a rozsáhlé odůvodnění napadeného rozsudku soudu první instance, a to zejména z hlediska hodnocení obsahu jednotlivých důkazů a závěrů, které z toho okresní soud vyvodil.
Nejvyšší soud se naprosto ztotožňuje se závěry jak okresního, tak i krajského soudu, neboť je z jejich rozhodnutí zřejmé, že se otázkou nesplněných či porušených povinností ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obou obviněných zabývaly a zejména okresní soud zmíněné povinnosti velmi podrobně popsal již ve výroku o vině a v návaznosti na provedené a náležitě zhodnocené důkazy je pak rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, byť neuvedl obsah příslušných ve výroku citovaných ustanovení, v nichž jsou tyto povinnosti stanoveny, což však podle názoru Nejvyššího soudu není ani nutné, neboť při citaci konkrétních paragrafů nevzniká pochybnost o tom, které povinnosti má soud na mysli. V návaznosti na rozsudek nalézacího soudu odvolací soud po řádném a zákonu odpovídajícím přezkoumání tohoto rozsudku a řízení mu předcházejícího se s jeho závěry ztotožnil a odvolání obou obviněných jako nedůvodná zamítl. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že oba soudy ohledně svých správných a úplných závěrů vycházely zejména ze svědeckých výpovědí zaměstnanců Úřadu práce v Olomoucí, kteří velmi podrobně vypovídali o tom, jaké vztahy měl obviněný Mgr. N. s P. Y., jaké skutečnosti v průběhu posuzování žádosti o udělení nenárokových dotací byly o společnosti žadatele těmito zaměstnanci zjištěny, taktéž zcela detailně popsali přístup a jednání obou obviněných poté, co tito byli několikrát na negativní povahu takto zjištěných skutečností ve vztahu ke společnosti S., s. r. o., upozorňováni. Výpovědi svědků specifikovaných v přiloženém spisovém materiálu a v odůvodnění rozhodnutí zejména nalézacího soudu však nestojí osamoceně, a jsou podpořeny mnoha listinnými důkazy i zjištěními kontroly NKÚ ve společnosti S. Rozhodně nešlo pouze o nevýznamné jednotlivosti a části, které bylo možno dát do souhrnu až mnohem později, jak se snaží v dovolání tvrdit oba obvinění, neboť tyto popsané skutečnosti svědčící o nesolidnosti společnosti S., s. r. o., a o porušení uvedených předpisů při poskytnutí příspěvků této společnosti na zřízení chráněné dílny, zcela správně zhodnotili mnozí podřízení zaměstnanci obou obviněných, kteří je dokonce na ně opakovaně upozorňovali a navrhovali, aby společnosti S., s. r. o., nebyly shora zmíněné příspěvky poskytnuty. Z těchto zjištění také zcela jasně vyplynula vědomost a srozumění obou obviněných s tím, že porušují postupy a povinnosti uložené jim nejen zákony a podzákonnými právními předpisy, ale na základě nich i vnitřními předpisy, tak jak je správně a vyčerpávajícím způsobem uvedl již ve skutkové větě výroku o vině soud první instance. Není tedy pravdou, že by nebyl prokázán úmysl obviněných ve vztahu k neplnění či porušování jim uložených povinností, a že by neměli obvinění vědomost o tom, v čí prospěch jednají. Jak již bylo výše uvedeno při shrnutí závěrů soudů obou předchozích instancí, obvinění nejenže přehlíželi negativní poznatky o činnosti a osobách ve společnosti S., s. r. o., ale také aktivně jednali při vyplňování či následném schvalování žádostí o předmětné dotace, a spolupracovali přímo s touto společností – žadatelem. Za této situace jsou námitky obou obviněných, obsažené v jejich mimořádných opravných prostředcích zcela nedůvodné. Oba obvinění jednali jako veřejní činitelé ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. v souvislosti se svou rozhodovací pravomocí, a to obviněný Mgr. L. K. v postavení ředitele Úřadu práce v Olomouci, který přímo rozhodoval o přiznání a vyplacení těchto nenárokových dotací společnosti S., s. r. o., a obviněný Mgr. R. N. jako vedoucí odboru trhu práce a zároveň zástupce ředitele Úřadu práce v Olomouci dal v průběhu let 2004 – 2005 zejména doporučující stanoviska řediteli Úřadu práce v Olomouci k poskytnutí nenárokových státních příspěvků – finanční podpory zaměstnavateli S., s. r. o., na zřízení a provoz chráněné pracovní dílny a poskytl mu k tomu i potřebnou součinnost. Rozhodnutí obou soudů je v tomto směru zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když za výkon pravomoci veřejného činitele se považuje nejen vlastní rozhodovací činnost, ale i přípravná fáze takového rozhodnutí, anebo která takové rozhodnutí vykonává, tedy zabezpečuje výkon rozhodnutí, (srov. č. 11/1988 Sb. rozh. tr.). V tomto smyslu také rozhodl Ústavní soud, který k tomu uvedl, že „proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí (jeho učinění) a konečně fázi výkonu tohoto rozhodnutí, a je-li s pojmem pravomoc nepochybně spojena fáze druhá a třetí, tj. vlastní rozhodnutí a exekuce, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být učiněno, pod pojem pravomoci nutně spadá také; je-li projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky tím spíše jím musí být i podmínka, bez které by předmětného rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo“ (srov. nález ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/1999, uveřejněn pod č. 49 ve sv. 17 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Nejvyšší soud se s ohledem na shora uvedené závěry zcela ztotožnil s názorem nalézacího soudu ohledně konkretizování nesplněných povinnosti, resp. povinností, které měli obvinění Mgr. L. K. a Mgr. R. N. jako správci cizího majetku porušit, obsaženým v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 4 T 18/2007, potvrzeným posléze i usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 To 314/2008. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněných Mgr. L. K. a Mgr. R. N. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jejich vině v rozsahu, v němž byli uznáni vinnými shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 4 T 18/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 To 314/2008. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 2 To 314/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 4 T 18/2007, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze potvrdil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláními napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných Mgr. L. K. a Mgr. R. N. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.