ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1512.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1512/2018-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovoláních, která podali obvinění K. V. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 5 To 38/2017, a V. L. (rozený L.), nar. XY na Ukrajině, státní příslušník Ruské federace, v České republice bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 5 To 60/2017, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze ve společném řízení pod sp. zn. 48 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných K. V. a V. L. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. U Městského soudu v Praze bylo pod sp. zn. 48 T 7/2016 vedeno společné trestní řízení proti obviněným P. J., J. K., V. L. a K. V.
2. Městský soud v Praze v této věci rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 48 T 7/2016, tak, že obviněného V. L. uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, obviněného K. V. odsoudil za pomoc ke zločinům dotačního podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §24 odst. 1 písm. c) a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu. Oběma obviněným soud uložil úhrnné nepodmíněné tresty odnětí svobody, a to V. L. v trvání šesti let a K. V. v trvání pěti let, pro jejichž výkon je zařadil do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2017. Obviněnému V. L. dále soud uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání tří let a v adhezním řízení pak soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného nahradit škodu Ministerstvu průmyslu a obchodu se sídlem Praha 1, Na Františku 32, ve výši 17 100 000 Kč. Současně soud rozhodl o vině a trestech spoluobviněných P. J. a J. K.
3. Trestnou činnost, pro kterou byli obvinění K. V. a V. L. společně s dalšími spoluobviněnými odsouzeni, spáchali podle zjištění Městského soudu v Praze ve stručnosti tak, že nejprve obviněný J. K. na základě plné moci udělené jménem obchodní společností P. B., spoluobviněným V. L., podal dne 21. 4. 2011 u Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, sekce fondu Evropské unie, výzkumu a vývoje, jménem P. B., žádost o dotaci na projekt „Vytvoření výrobních prostor rekonstrukcí objektů pro P. B.“ doplněnou o další listinné dokumenty, jednu z nichž tvořil rozpočet způsobilých výdajů ve výši 28 687 086 Kč, přičemž požadovaná dotace činila 60 % z celkových výdajů, tj. 17 100 000 Kč. K žádosti byla dále přiložena smlouva o půjčce datovaná ke dni 15. 2. 2011 sjednaná mezi věřitelem BERTURA, a. s. (nyní TAVARO, a. s.), a dlužníkem P. B., na částku 18 500 000 Kč, jež však byla již dne 16. 2. 2011 dodatkem č. 1 k této smlouvě, vypovězena. Další přiloženou listinu představovala „Zpráva z výběrového řízení“ ze dne 30. 3. 2011, podle které se jeho vítězem stala obchodní společnost H. (dále též jen „H.“) s nabízenou cenou 28 687 086 Kč bez DPH. Jako součást žádosti o dotaci byla rovněž ministerstvu předložena smlouva o dílo ze dne 11. 4. 2011 uzavřená mezi obchodní společností H., zastoupenou obviněným K. V. a P. B., zastoupenou na základě zmocnění obviněným J. K., předmětem tohoto kontraktu měla být realizace díla ve smlouvě specifikovaného jako přístavba výrobních prostor a stavebních úprav, cena díla byla vyčíslena shodně jako v tzv. Zprávě z výběrového řízení, tj. na 28 687 086 Kč bez DPH. Termín zahájení stavebních prací byl stanoven na měsíc červen 2011, přičemž dílo mělo být dokončeno ke dni 30. 10. 2012.
Všichni obvinění přitom věděli, že deklarované výběrové řízení ve skutečnosti neproběhlo a některé z přílohových listin byly antedatovány, neboť byly vytvořeny až po dni 13. 4. 2011.
Na základě těchto nepravdivých údajů vydalo Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky dne 2. 8. 2011 rozhodnutí o poskytnutí dotace v rámci Operačního programu podnikání a inovace, jímž byl projekt na základě žádosti a dalších příloh uznán přijatelným a způsobilým k poskytnutí dotace. V souladu s předloženou žádostí o dotaci a tzv. podmínkami pro poskytnutí dotace byla poté žadateli zaslána finanční částka v celkové výši 17 100 000 Kč, přičemž 85 % bylo hrazeno z fondu Evropské unie (tj. ve výši 14 535 000 Kč) a 15 % ze státního rozpočtu České republiky (tj. 2 565 000 Kč). K vyplacení peněz došlo 22. 7. 2013 poté, co ve dnech 11. 7. a 12. 7. 2013 zaměstnanci ministerstva v místě stavby provedli kontrolu, aniž by vyšly najevo jakékoli nedostatky na straně příjemce dotace, v jejím průběhu totiž předložil obviněný V. L. falešné dokumenty o uskutečnění výběrového řízení, též faktury vystavené jeho vítězným uchazečem H., které měly prokazovat provedení díla, ačkoli obviněným bylo známo, že H., nerealizoval stavební dílo, a to ani prostřednictvím subdodavatele obchodní společnosti S. (nyní S.), jejímž jediným jednatelem byl obviněný P. J. Obviněný V. L. během kontroly dále zatajil, že se na realizaci díla podílela obchodní společnost Chilli Slovakia, s. r. o., jak prokazuje smlouva o dílo ze dne 12. 4. 2012, která je navíc obsahově i graficky shodná se smlouvou o dílo ze dne 11. 4. 2011 uzavřenou dříve mezi H., a P. B.
V rámci prováděné kontroly byly dále ze strany obviněného V. L. předkládány faktury, které v součinnosti vytvořili obvinění J. K., K. V. a P. J. proto, aby jejich prostřednictvím předstírali reálný platební styk a dodání služeb a díla mezi investorem a dodavatelem, tedy že S., fakturovala H., a tato následně P. B. Ve skutečnosti však k peněžním transferům docházelo v opačném směru, navíc za současného zapojení obchodních společností LOSSER, s. r. o. (nyní LOSSER, s. r. o., v likvidaci), ARCHING GROUP PLUS, s. r. o. (nyní ARCHING GROUP PLUS, s. r. o., v likvidaci), a Staspo Bratislava, s. r. o. Ani jedna ze tří posledně zmíněných obchodních společností přitom nebyla subdodavatelem H., nebo S. Poté, co byl uskutečněn převod finančních prostředků přes bankovní účty uvedených obchodních společností se jejich konečným příjemcem stala obchodní společnost P. B., k jejímuž účtu měl dispoziční právo výlučně obviněný V. L.
Obviněný K. V. jako jednatel H., byl do tohoto řetězce zapojen zejména prostřednictvím obviněného P. J. (jednatele S.) tak, že od S., přijímal faktury, jimiž předstíral zhotovování díla a tyto navýšené o 1 % následně přeposílal P. B., ačkoli věděl, že se H. na realizaci díla žádným způsobem nepodílela a ani S., plnění nedodala.
Obvinění P. J., J. K. i K. V. svým konáním umožnili obviněnému V. L., aby v žádosti o poskytnutí dotace uvedl nepravdivé údaje a takovým činem způsobili značnou škodu, a současně též umožnili, aby tento obviněný předložil nepravdivé doklady týkající se výdajů z rozpočtů spravovaných Evropskou unií a takovým činem způsobil škodu velkého rozsahu.
4. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání všichni obvinění. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nejprve rozhodl o vyloučení věci obviněného V. L. k samostatnému projednání a rozhodnutí podle §23 odst. 1 tr. řádu, a to z důvodu zdravotního stavu tohoto obviněného (srov. č. l. 2095 trestního spisu). Řízení proti obviněnému V. L. pak bylo vedeno Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 5 To 60/2017 a ve veřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2017 tento soud rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného V. L. částečně zrušil podle §258 odst. 1, písm. d), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zařazení obviněného pro výkon trestu do věznice s dozorem a s ohledem na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 58/2017 Sb. s účinností od 1. 10. 2017 rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu tak, že obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (v nově účinném znění) zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
5. Odvolání obviněných K. V., P. J. a J. K. Vrchní soud v Praze projednal ve veřejném zasedání dne 6. 9. 2017 a rozhodl usnesením sp. zn. 5 To 38/2017, jímž je zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. řádu.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněného K. V.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný K. V. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Rudolfa Axmanna, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
7. Podle názoru obviněného „již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a současně na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.“. Názory soudů obou stupňů jsou navíc v „příkrém nesouladu“ se skutkovými zjištěními, soudy tudíž vadně kvalifikovaly jednání obviněného podle norem trestního zákoníku, konkrétně podle §24 odst. 1 písm. c) a §212 odst. 1, 5 písm. c), resp. §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, a to přes chybějící znak zavinění. Obhajoba je přesvědčena, že na základě provedeného dokazování nebylo možné konstatovat, že obviněný věděl, že stavba, o jejíž realizaci se obchodní společnost H., ucházela, bude financována z dotačních finančních prostředků. Naopak je evidentní, že obviněný K. V. netušil, že výběrové řízení neproběhlo regulérním způsobem. Nevěděl ani, kdo se (kromě H.) výběrového řízení zúčastnil a jaké osoby byly členy výběrové komise. Dovolatel obdržel pouze informaci, že H., ve výběrovém řízení zvítězila. Je-li obviněnému soudy dále vytýkáno, že přijímal účetní doklady a tyto dále tzv. přefakturovával s 1% navýšením, tak tento zisk obviněný považuje za obvyklou, velice nízkou provizi ve prospěch H.Je přesvědčen, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána. Ze spáchání trestné činnosti je totiž usvědčován výlučně na podkladě nepřímých důkazů, které neutvářejí logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaných zločinů. Ve vztahu k popisu skutkového děje, jak je rozveden v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, obviněný dále uvedl, že se žádný ze soudů v průběhu trestního řízení nevypořádal s jeho námitkou poukazující na přílišnou obsáhlost tzv. skutkové věty výroku o vině, která obsahuje výčet řady „legálních“ jednání, která nesouvisejí s vyjádřením znaků skutkových podstat zločinů, jimiž byl uznán vinným.
8. Ze všech shora rozvedených důvodů obviněný K. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i rozsudek Městského soudu v Praze, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby mu byl odložen výkon rozhodnutí.
b) Dovolání obviněného V. L.
9. Druhý z dovolatelů obviněný V. L. opřel své dovolání o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podal je prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Mlezivy, LL.M.
10. Rovněž tento obviněný spatřoval vadu v právním posouzení skutku zejména v nedostatku úmyslného zavinění u obou zločinů, za něž byl odsouzen. Ve výroku o vině soudy neuvedly, v čem spatřují jeho úmysl ve vztahu k uvedení nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace a předložení nepravdivých dokladů týkajících se výdajů z rozpočtů spravovaných Evropskou unií. Vina obviněného je tak dovozována v zásadě jen z jeho postavení statutárního orgánu obchodní společnosti P. B., přitom je zcela odhlíženo od skutečnosti, že spoluobviněnému J. K. udělil generální plnou moc a uzavřel s ním mandátní smlouvu. Obviněný J. K. poté jednal bez bližších pokynů dovolatele. Je proto vyloučeno, že by se obviněný osobně podílel na uzavření smlouvy s obchodní společností BERTURA, a. s. (nyní TAVARO, a. s.), účastnil se výběrového řízení, příp. měl jakýkoli vliv na jeho průběh a že by s H., uzavřel smlouvu týkající se rekonstrukce předmětného objektu. Dovolatel se označil nanejvýš za „recipienta“ dokumentů předkládaných obviněným J. K., na jejichž přípravě se nepodílel a jejichž správnost a pravdivost nezkoumal. Připustil, že sám rozhodoval pouze o úhradě nákladů spojených s rekonstrukcí objektu. Závěr soudů o tom, že musel vědět, že předkládané listinné materiály byly obviněným J. K. vytvořeny v rozporu s kritérii dotačního programu, nemá oporu v žádném z provedených důkazů. K vytvořenému řetězovitému uskupení obchodních společností, které si vzájemně předávaly faktury za fiktivní plnění, obviněný uvedl, že tento vůbec nerozpoznal. V minulosti ani nenavázal žádné obchodní vztahy s LOSSER, s. r. o. (nyní LOSSER, s. r. o., v likvidaci) či ARCHING GROUP PLUS, s. r. o. (nyní ARCHING GROUP PLUS, s. r. o., v likvidaci), ani neměl na tyto obchodní subjekty žádný vliv. Považoval tudíž za nelogické, riskantní a bez jakékoli ekonomické výhodnosti, aby jim poukazoval nějaké peněžní prostředky. Jestliže tyto obchodní společnosti „půjčily“ peníze P. B., jednalo se opět o iniciativu spoluobviněného J. K. Jinými slovy se dovolatel stal sám obětí podvodného jednání J. K. Byl to tedy právě jmenovaný spoluobviněný, kdo byl odpovědný za celý průběh rekonstrukce a zajišťování dotačních prostředků na její realizaci. Obviněný V. L. současně spojil vadu napadených rozsudků týkající se svého zavinění s výtkou proti nepoužití zásady subsidiarity trestní represe podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Další jeho výhrada směřovala proti nedostatečně provedenému dokazování, pokud soudy neprovedly obhajobou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem o stanovení hodnoty skutečně provedených prací v areálu obchodní společnosti P. B.
11. Obviněný V. L. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejenom rozsudek Vrchního soudu v Praze, ale i rozsudek Městského soudu v Praze, a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil rovněž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
12. Své dovolání obviněný následně doplnil o podání, v němž zmínil, že v přípravném řízení bylo rozhodnuto o zajištění finančních prostředků (ve výši 229 045,95 Kč, 46 670,64 Euro a 9 875 861,44 Kč a 26 273,91 Euro) na bankovních účtech obchodních společností P. B., a ETB International SE, v nichž je statutárním orgánem, neboť se mělo jednat o peněžní prostředky mající původ v trestné činnosti, pro kterou je vedeno toto trestní řízení. Na svoji obhajobu obviněný uvedl, že pokud by peníze měly skutečně původ v trestné činnosti, učinil by kroky proto, aby je ukryl, pro což měl dostatek času. Dále obviněný V. L. zopakoval, že již v přípravném řízení poskytl množství podkladů na podporu svého potvrzení o nevědomosti vytvořeného řetězce obchodních společností, přes jejichž bankovní účty docházelo k transferům finančních částek. Jeho argumentaci však soudy soustavně ignorovaly. Vzhledem k tomu, že učiněná skutková zjištění nejsou dostatečná, závěr soudů o jeho zavinění, resp. vině jako takové nemůže obstát.
c) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněných
13. Opisy dovolání obviněných K. V. a V. L. byly zaslány nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorové Nedbálkové, a to ve dvou samostatných podáních.
14. Jedná-li se o prvního z obviněných, K. V., k jeho dovolání státní zástupkyně uvedla, že ze závěrů soudů vyplývá pravý opak skutečností tvrzených obviněným; tedy že věděl, že se zúčastnil výběrového řízení na realizaci stavby pro P. B., i to za jakým účelem byla do podvodného jednání zapojena H.Za odpovídající důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze považovat tu námitku obviněného, podle které svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku účastenství na obou uvedených zločinech. V této souvislosti státní zástupkyně připomněla, že pachatelem trestných činů podle §212 odst. 1 a §260 odst. 1 tr. zákoníku může být pouze ten, kdo žádá o poskytnutí dotace, v rámci níž uvede nepravdivé údaje a dále ten, kdo předkládá nepravdivé doklady, které se týkají výdajů z rozpočtů spravovaných Evropskou unií. Osoba, resp. osoby, které k žádosti o dotaci pouze opatří nepravdivé podklady, mohou být trestně odpovědné za pomoc k oběma trestným činům ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za podmínky, že jednání pachatele ˗ žadatele o dotaci spolufinancovanou Evropskou unií ˗ dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 27/2001 Sb. rozh. tr.).
15. Žádost o dotaci pro P. B., byla Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky předložena dne 21. 4. 2011, její součástí byly i výsledky výběrového řízení, které však ve skutečnosti neproběhlo. Obviněný K. V. se jménem obchodní společnosti H., fakticky do žádného výběrového řízení nepřihlásil, neboť pouze dostával instrukce, jaká data má přiřadit ke svým podpisům na jemu zaslaných dokumentech či listinách. To, že rekonstrukci areálu ve XY| zajistily úplně jiné obchodní společnosti než H., fakturující přímo P. B., a to v nižším objemu, než bylo uvedeno v žádosti o poskytnutí dotace, svědčí o sofistikovaném podvodném jednání obviněných, které bylo provedeno podle předem dohodnutého scénáře. Nepřijatelná je i ta část výpovědi obviněného K. V., podle níž jen postoupil zakázku na S. (nyní S., v likvidaci), jako hlavního subdodavatele, který posléze stavbu prostřednictvím dalších subdodavatelů zajišťoval, aniž by však tato obchodní společnost disponovala (kromě obviněného P. J.) jakýmkoli zaměstnancem. Mezi oběma jmenovanými obchodními společnostmi totiž neprobíhal běžný obchodní styk dodavatele a subdodavatele, např. nebylo fakturováno tak, jak by odpovídalo takovému smluvnímu vztahu, pomineme-li, že by se H., vůbec nezajímal o možnosti svého subdodavatele splnit dovolatelem tvrzenou dohodu o realizaci zakázky, případně si neobstaral odpovídající informace o spolupracující obchodní společnosti a jejích schopnostech smluvené dílo realizovat. O zavinění obviněného K. V. svědčí rovněž, že věděl o dodatečném vytváření stavebního deníku svým zaměstnancem, který jako další z dokumentů měl napomoci zastřít skutečný průběh stavebních prací a jejich dodavatelů a navenek vyvolat dojem, že vše probíhá v souladu s podmínkami poskytovatele dotace. Státní zástupkyně doplnila, že ačkoli mají trestné činy podle §212 odst. 1 a §260 tr. zákoníku povahu předčasně dokonaných trestných činů, pro trestní odpovědnost obviněného K. V. je významné i další jeho jednání po 21. 11. 2011, kdy ve prospěch P. B., fakturoval práce, které H., ve skutečnosti nerealizovala. Prokazatelně tedy věděl, že H., žádné práce neprovádí. Bylo navíc prokázáno, že za účelem realizace rekonstrukce jednoho díla byly uzavřeny dvě smlouvy, u nichž byla cena výsledného díla stanovena rozdílně, avšak na základě té vyšší ceny byla přiznána a následně vyplacena dotace. Podle státní zástupkyně bylo dostatečně prokázáno, jakým způsobem bylo P. B., fakturováno a přes jaké obchodní subjekty byly uskutečněny platby, jež nakonec opět skončily na bankovním účtu P. B. Účelem fakturačního řetězce tedy bylo pouhé navození dojmu skutečně realizovaných plateb za účelem vylákání dotačních prostředků. Jednání obviněného K. V. bylo proto důvodně posouzeno jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinům podle §212 odst. 1, 5 písm. c) a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku.
16. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. V. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
17. Pokud jde o druhého z dovolatelů V. L., byl podle státní zástupkyně průběh skutkového děje, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině jednoznačně prokázán. Poukázala na výpověď svědka L. M., který potvrdil, že jejich obchodní společnost HBB GeoDrilling, s. r. o., v letech 2012 a 2013 zhotovovala dílo v podobě rekonstrukce výrobního objektu pro P. B., stejně tak i to, že se v místě stavby setkával s obviněným V. L., který osobně určoval rozsah prací. Navíc se tento svědek vyjádřil i ke způsobu fakturace. Uvedl, že práce byly přímo fakturovány P. B., za tyto obdržel nejenom finanční plnění, ale i automobil Porsche, resp. Škoda Superb. Zástupce obchodní společnosti Chilli Slovakia, s. r. o., M. Š. dále potvrdil, že se s tímto obviněným na stavbě osobně setkával. Stejně tomu bylo i podle svědka J. Z., vedoucího skupiny Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, podle jehož výpovědi se obviněný V. L. účastnil za příjemce dotace prováděné kontroly a osobně předkládal požadovanou a předem avizovanou dokumentaci. Tuto získal ve spolupráci se spoluobviněným K. V., resp. H.Podle státní zástupkyně jen uvedené skutečnosti svědčí o vědomosti obviněného, že obchodní společnosti, které realizovaly stavbu, nejsou totožné s tou, která dílo měla podle dotačních podkladů skutečně zhotovit. Jestliže poté obviněný V. L. podepisoval jak registrační, tak plnou žádost o dotaci, kdy již v první z nich bylo nutné uvést způsob financování, prokazuje to, že od samotného počátku věděl o všech pro věc významných okolnostech. V žádosti obviněný uvedl, že určitou část finančních prostředků na výstavbu zapůjčila BERTURA, a. s. (TAVARO, a. s.), když tuto smlouvu sám podepsal, a to o dva měsíce později než byla datována. Tedy v době, kdy byl současně podepsán i dodatek o jejím vypovězení. Obviněný nejenže věděl, že se dopouští podvodného jednání, ale věděl také o toku finančních prostředků mezi jednotlivými obchodními společnostmi, jehož jediným účelem bylo předstírat na bankovním účtu P. B., obrat finančních prostředků, jak vyžadovaly podmínky poskytnutí dotace. Státní zástupkyně poukázala též na to, že zrekonstruovaný objekt nikdy nesloužil k výrobě, jak bylo poskytovateli dotace deklarováno. P. B., navíc před i po rekonstrukci areálu disponovala vždy pouze jedním zaměstnancem. S ohledem na provedené dokazování, nelze pochybovat ani o zavinění obviněného V. L.
18. S ohledem na všechny shora uvedené důvody státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl také dovolání obviněného V. L. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti obou dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání obviněných obsahují veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání společného dovolacího řízení, jak o něm Nejvyšší soud rozhodl podle §23 odst. 3 tr. řádu per analogiam usnesením ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1513/2018. Oba obvinění K. V. i V. L. svá dovolání opřeli o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
20. Předpokladem jeho naplnění je, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud jen stručně připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K námitkám obviněných K. V. a V. L. mimo dovolací důvod
21. K dovoláním obou obviněných je třeba uvést, že značná část jejich dovolací argumentace neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu. V případě obviněného K. V. navíc při toleranci toho, že své dovolání nepodal rovněž z důvodu uvedeného ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ačkoli je směřoval proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a zamítl je jako nedůvodné. Dovolacími námitkami oba obvinění z podstatné části vytýkají napadeným rozhodnutím soudů obou stupňů vady ve způsobu zjištění skutkového stavu věci a zejména procesní pochybení při hodnocení provedených důkazů. Pakliže poukazovali na chybnou aplikaci hmotněprávních ustanovení, vázali je ve značné míře na posouzení jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutku, takže ve skutečnosti nešlo o výtky nesprávného hmotněprávního posouzení. Tímto způsobem obvinění prosazovali svou verzi průběhu přípravy i samotného čerpání dotačních prostředků, jehož základem bylo odmítání vlastní trestní odpovědnosti a poukaz na činnost spolupachatelů, v níž spatřovali porušení dotačních pravidel.
22. Obvinění navíc ve svých dovoláních prakticky pouze opakují svou obhajobu z dřívějších stadií trestního řízení, dále z odvolání, jejich doplnění nevyjímaje (viz č. l. 1989 a násl., 2005 a násl. a č. l. 2028 trestního spisu). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
23. Je třeba ještě doplnit, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, není a nemůže být vázán návrhy stran na provedení konkrétních důkazů, neboť by šlo o zásah do nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný ve svazku č. 4 pod č. 81/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný ve svazku č. 5 pod č. 40/1995 téže sbírky). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, ale musí o něm rozhodnout (viz protokol z veřejného zasedání na č. l. 2122 a násl. trestního spisu) a jeho zamítnutí také náležitě v konečném rozhodnutí odůvodnit, jinak by mohlo jít o tzv. opomenutý důkaz. V posuzovaném případě obviněných nevyvstaly pochybnosti o existenci opomenutých důkazů, nakonec takovou situaci ani obhajoba žádného z nich nenamítala. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz strana 6) jednoznačně vyplývají důvody, proč odvolací soud posoudil jako nadbytečné provedení důkazu znaleckým posudkem vypracovaným obchodní společností YBN CONSULT - Znaleckým ústavem, s. r. o., který předložil obviněný V. L., za účelem ověření investiční hodnoty majetku výrobního skladového areálu ve XY (viz protokol o veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018 na č. l. 2122 a násl. trestního spisu).
24. Též je nutné připomenout, že dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 170 a násl.).
25. Na tomto místě Nejvyšší soud k jedné z výhrad obviněného K. V. dodává, že soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, tvoří-li tyto ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují vinu obviněného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění o nepřímé důkazy, proto není a priori žádným pochybením, přičemž podstatné je, že nepřímé důkazy v daném případě tvoří uzavřený kruh vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu bez důvodných pochybností prokazují vinu obviněného. Právě tuto podmínku použití nepřímých důkazů obviněný K. V. zpochybnil. Učinil tak ale směrem k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tudíž v rozporu s ustanovením §265a odst. 4 tr. řádu, přičemž neoznačil konkrétní nesprávnost v logickém zhodnocení důkazních prostředků, na němž již soud prvního stupně založil závěr o jeho vině pomocí k oběma zločinům. Soudy obou stupňů se přitom pečlivě zabývaly obhajobou tohoto obviněného, kterou s ohledem na provedené důkazy (včetně důkazů přímých!) shledaly důvodně za vyvrácenou, jak bude blíže rozvedeno níže.
III. K námitkám obecně podřaditelným pod dovolací důvod
podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
a) Charakteristika subjektivní stránky trestných činů podle §212 a §260 tr. zákoníku
26. Obvinění K. V. i V. L. ve smyslu shora citovaného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shodně právně relevantně namítli, že v jejich případě byla nesprávně právně posouzena subjektivní stránka spočívající v jejich úmyslném zavinění spáchat zločiny dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, obviněný K. V. ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
27. Předně je třeba uvést, že těmito námitkami se vyčerpávajícím způsobem zabýval již soud prvního stupně zejména na stranách 27 až 30 svého rozsudku, přičemž jeho úvahy potvrdil a dále rozvinul Vrchní soud v Praze v případě obviněného K. V. na stranách 8 až 9 usnesení ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 5 To 38/2017, a na stranách 5 až 6 rozsudku ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 5 To 60/2017, kterým rozhodoval o odvolání obviněného V. L.
28. Nad rámec již řečeného soudy obou stupňů, lze v obecné rovině ke zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku připomenout, že se ho dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. V posuzovaném případě došlo ke způsobení škody převyšující 500 000 Kč, tudíž byl ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku naplněn jeden z kvalifikačních znaků přísnější trestní sazby tohoto zločinu.
29. Zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku spáchá, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Způsobí-li pachatel takovým činem škodu převyšující částku 5 milionů Kč, jde o škodu velkého rozsahu podle pravidel uvedených v §138 odst. 1 tr. zákoníku, která odpovídá nejpřísnější trestní sazbě uvedeného zločinu.
30. Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost, jak za trestný čin dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku, tak i trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (srov. §13 odst. 2 tr. zákoníku), postačí však i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. To znamená, že pachatel věděl, že svým jednáním může působit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. I účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu předpokládá úmyslné jednání, jak vyplývá z návětí §24 odst. 1 tr. zákoníku a vztahuje se jen k úmyslnému trestnému činu (srov. přiměřeně usnesení publikované pod č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud rovněž v této souvislosti připomíná judikaturu, podle níž se o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (např. usnesení publikované pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.).
b) K zavinění obviněného V. L.
31. Soudy obou stupňů se shodly na závěru, podle něhož obviněný V. L. jako (hlavní) pachatel vědomě v žádosti o poskytnutí dotace uvedl nepravdivé údaje a rovněž předložil nepravdivé doklady týkající se výdajů z rozpočtů spravovaných Evropskou unií. Úvahy soudů, na nichž založily závěr o naplnění přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněného (nikoli nedbalosti podle §16 tr. zákoníku, jak se mylně dovolatel od počátku trestního stíhání domnívá), je možné považovat za správné, logické a odpovídající výsledkům dokazování. Dovolatel se nemůže odvolávat na svoji nevinu jen proto, že spoluobviněného J. K. mandátní smlouvou zmocnil k jednání za P. B. Obviněnému V. L. zastávajícímu pozici jednatele obchodní společnosti P. B., totiž z ustanovení §135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vyplývala povinnost pečovat o majetek této obchodní společnosti. Této povinnosti se ani nemohl zprostit udělením plné moci jiné osobě či uzavřením mandátní smlouvy (ve vztahu ke spoluobviněnému J. K.), a zbavit se tak zcela odpovědnosti a povinností, jež mu náleží jako statutárnímu orgánu obchodní společnosti. Soudní judikatura již opakovaně odmítla možnost tzv. přenesení funkce jednatele např. udělením generální plné moci, vymezené tak, že zmocněnec je oprávněn činit za společnost právní úkony, resp. jednání ve vztahu ke třetím osobám (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 1 Odon 2/97, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1061/2004). Ačkoli se tedy obviněný V. L. od počátku trestního řízení hájí tím, že za něj, resp. za obchodní společnost P. B., činil veškeré úkony směřující k podání žádosti o poskytnutí dotace, resp. její následné vyplacení, spoluobviněný J. K., jde o argumentaci ryze účelovou (viz strany 24 a 27 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Je vyloučeno, aby jednatel obchodní společnosti realizující projekt financovaný dotačními prostředky, jehož podstatou bylo vytvoření základních podmínek pro její výrobní činnost, o projektu nic nevěděl, resp. z výsledků dokazování v této věci jasně vyplynulo, že on sám byl osobně přítomen u několika jednání týkajících se jak stavby tak i zajišťování jejího financování (např. kontrola o čerpání dotačních prostředků ze strany poskytovatele). Jeho obhajobu rovněž spolehlivě vyvrací skutečnost, že byl jediným disponentem bankovního účtu P. B., na který byly nejprve dotační prostředky ve výši 17 100 000 Kč poukázány, a poté co byly „přefakturovány“ přes H., případně jiné obchodní společnosti mimo jiné i LOSSER, s. r. o. (nyní LOSSER, s. r. o., v likvidaci) a ARCHING GROUP PLUS, s. r. o. (nyní ARCHING GROUP PLUS, s. r. o., v likvidaci), tvořící dílčí subjekty řetězovitého uskupení, se jejich značná část na bankovní účet P. B., opět vrátila, o čemž musel mít přehled.
32. Stejně tak nelze přehlédnout jeho vlastnoruční podpisy na žádosti o poskytnutí dotace ze dne 21. 4. 2011, v níž byl uveden způsob financování realizovaného díla (viz č. l. 1486 a násl. trestního spisu), dále též skutečnost, že se v průběhu realizace díla osobně pohyboval na staveništi (viz výpovědi svědků L. M. a M. Š. na č. l. 519 a 521 trestního spisu), a jak již bylo zmíněno, osobně se zúčastnil závěrečné kontroly díla zaměstnanci Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky v místě stavby, jak potvrdil svědek J. Z. (viz č. l. 1918 a násl. trestního spisu). Promyšlenost a plánovanost průběhu celé trestné činnosti se zapojením všech spoluobviněných (tj. včetně K. V.) a dalších obchodních společností dokládá dále e-mailová komunikace zajištěná při prohlídce jiných prostor a pozemků u obviněného J. K. v jeho osobním notebooku (srov. strana 24 rozsudku soudu prvního stupně), antedatovaná smlouva o půjčce ze dne 15. 2. 2011, avšak ve skutečnosti podepsaná ex post až po datu 13. 4. 2011 mezi P. B., a BERTURA, a. s. (nyní TAVARO, a. s.), stejně tak jako další stejným způsobem záměrně vytvořené listinné dokumenty (např. Zpráva z výběrového řízení, vyčíslení rozpočtu), obsahující nepravdivé údaje, jichž bylo následně užito pro vylákání dotačních peněžních prostředků.
33. Navzdory porušení podmínek dotačních pravidel byly peněžní prostředky za účelem částečného financování stavby výrobních prostor rekonstrukcí objektů ve XY skutečně proplaceny, a to zčásti z fondu České republiky a zčásti z fondu Evropské unie. Došlo k tomu poté, co obviněný V. L. během kontroly, které byl osobně účasten a vystupoval v aktivní roli, informován o všech významných skutečnostech, za nichž byla dotace poskytnuta a současně se znalostí reálně probíhajících stavebních úprav zástupci Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky předložil svědku J. Z. fiktivní, tedy nepravdivé dokumenty včetně faktur vytvořených za pomoci spoluobviněného K. V. společně s P. J. a J. K. Správnost a pravdivost obsahu listin obviněný V. L. následně potvrdil svým podpisem. Bez přispění obchodních společností a vzájemné kooperace všech spoluobviněných by nedošlo k proplacení dotačních finančních prostředků ve prospěch obchodní společnosti P. B. Jednalo se o předem dohodnutý (minimálně mezi obviněnými V. L., J. K. a P. J.) řetězec subjektů předstírajících nejenom, že byly splněny podmínky financování stavby, že se regulérní výběrové řízení uskutečnilo (přičemž se žádné nekonalo) na základě materiálů opatřených před jeho konáním (ve skutečnosti vytvořeny až ex post a antedatovány), ale i způsob fakturace, kterou prováděli tak, aby navozovala dojem reálně uskutečněných plateb za poskytnutá plnění, resp. služby (srov. strana 25 a násl. rozsudku soudu prvního stupně a strany 5 až 8 rozsudku Vrchního soudu v Praze).
34. Nejvyšší soud s ohledem na provedené dokazování shrnuje v souladu s názorem soudů nižších stupňů, že u obviněného V. L. nelze pochybovat o spáchání obou zločinů ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s tím že jeho obhajoba prosazující neznalost všech rozhodných skutečností byla v průběhu trestního řízení spolehlivě vyvrácena. Tento dovolatel nevystupoval v „pouhé roli recipienta dokumentů“ od spoluobviněného J. K. [vzhledem k tomu, že nebylo státním zástupcem ve věci J. K. podáno odvolání v jeho neprospěch, nemohl odvolací soud změnit trestní odpovědnost k tíži tohoto obviněného z účastenství ve formě pomoci podle §24 tr. zákoníku namísto správného pachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku; viz strany 12 až 13 usnesení vrchního soudu]. Z výsledků dokazování je totiž zřejmé, že obviněný V. L. stál u zrodu myšlenky vylákat peněžní prostředky poskytnuté z fondů České republiky, resp. Evropské unie, což se mu díky pomoci ostatních obviněných podařilo. Nelze proto akceptovat jeho vyjádření, jímž se stavěl do role „pouhé oběti“ podvodného jednání spoluobviněného J. K.
35. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud dodává, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného V. L. není rozhodné ani to, že objekt určený k výrobě byl ve skutečnosti fakticky zrekonstruován, ale významným zůstává, že stavba byla zrealizována zhruba za třetinu ceny 28 687 086 Kč, než jaká byla prezentována, resp. tvrzena v žádosti o poskytnutí dotace ze dne 21. 4. 2011, bez faktického zapojení údajného vítěze (ne)proběhlého výběrového řízení – obchodní společnosti H.(viz strana 26 rozsudku Městského soudu v Praze). O porušení všeobecných podmínek pro poskytnutí dotace proto nelze pochybovat. Lze se pouze domnívat, že zbývající část přiznaných dotačních prostředků, které nebyly při realizaci díla využity, tj. byly tzv. „ušetřeny“, měly představovat zisk z trestné činnosti, jehož převážná část mohla být využita jejími pachateli, což evidentně naplnilo prvotní záměr spočívající ve zneužití dotace k vlastnímu prospěchu mj. též obviněného V. L.
c) K zavinění obviněného K. V.
36. Nejvyšší soud neshledal rovněž žádné opodstatnění námitky obviněného K. V., kterou zpochybnil úmyslné zavinění pomoci ke zločinům podle §24 odst. 1 písm. c) a §212 odst. 1, 5 písm. c) a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Jeho argumentace, kterou se snažil pokračovat ve své dosavadní obhajobě, v rámci níž se naopak sám cítil být podvedeným především spoluobviněným P. J., byla v průběhu hlavního líčení jasně vyvrácena. Stalo se tak mimo jiné i na podkladě přímých důkazů, proto nelze souhlasit s jeho námitkou o nutném řetězci nepřímých důkazů, jehož existenci tento dovolatel zpochybnil. V rámci uplatněných výhrad týkajících se jeho zavinění obviněný K. V. prosazoval názor, podle něhož jeho konkrétní účast na stíhaném skutku nevyplývá z výsledků dokazování a soud prvního stupně ji dostatečně nevyjádřil jak v tzv. skutkové větě výroku o vině, tak i v odůvodnění napadeného rozsudku. Je možné přiznat určité opodstatnění námitce tohoto dovolatele proti popisu skutkových zjištění v odsuzujícím výroku, který je skutečně velmi podrobný, čímž se stal poněkud nepřehledným a méně srozumitelným. Na druhou stranu nelze pominout, že ve věci bylo rozhodováno o celkem čtyřech obviněných, kteří se zapojili do páchání trestných činů rozdílným způsobem, tudíž bylo třeba vyjádřit významné okolnosti tak, aby skutek zahrnoval vše podstatné pro jeho následné právní posouzení ve vztahu k jednotlivým pachatelům, resp. účastníkům. Stejně tak je nutné odmítnout názor dovolatele, podle něhož městský soud nevyjádřil své úvahy týkající se jeho zapojení do skupiny obviněných způsobem potřebným k naplnění znaku zavinění. Soud totiž poměrně podrobným způsobem hodnotil jednotlivé části výpovědi obviněného K. V. v konfrontaci s dalšími opatřenými důkazními prostředky, tj. listinami, obsahem emailové korespondence mezi spoluobviněnými a svědky a rovněž výpověďmi zejména zaměstnanců obou obchodních společností P. B., a H.(srov. zejména strany 12 až 16 rozsudku Městského soudu v Praze).
37. Z hlediska přesvědčivosti samotného hodnocení obsahu jednotlivých důkazních prostředků k otázce způsobu zapojení obviněného K. V. je proto dostačující odkázat na příslušné části rozsudku městského soudu, jež byly zmíněny též v usnesení odvolacího soudu. Pokud jde o právní posuzování účastenství na trestném činu, poukazuje Nejvyšší soud zejména na ustanovení §24 tr. zákoníku, v němž je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterými jsou organizátorství, návod a pomoc. Trestná činnost účastníka se vyznačuje tím, že bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Jedná se o úmyslnou formu účasti na trestném činu (viz návětí §24 tr. zákoníku), přičemž mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Tento příčinný vztah tedy musí být dán i u pomocníka, neboť čin s pomocí bude proveden vždy jinak než bez pomoci. Pomocí se rozumí každá kauzální podpora při páchání trestného činu, pomocníkem ten, kdo jinému úmyslně umožní nebo usnadní spáchání trestného činu. Formy pomoci uvádí zákon jen demonstrativním výčtem [viz §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], může jít jak o fyzickou pomoc (např. opatření prostředků či odstranění překážek nezbytných ke spáchání činu), ale může být i psychická (např. poskytnutí rady). Dále je důležité připomenout, že trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost hlavního pachatele, pokud zákon nestanoví z této zásady výjimky (např. §24 odst. 2 tr. zákoníku). Účastenství může totiž být v konkrétním případě stejně závažné jako pachatelství. Podle soudní judikatury může např. mít charakter pomoci též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. rozhodnutí publikované pod č. 45/1963 Sb. rozh. tr.), na druhou stranu platí, že pro trestní odpovědnost pomocníka je lhostejné, zda mohl hlavní pachatel spáchat trestný čin i bez jemu poskytnuté pomoci. K výhradám dovolatele je vhodné též zdůraznit, že pomoc připadá v úvahu až do dokončení trestné činnosti, třeba i po formálním dokonání trestného činu, jak se stalo i v posuzovaném případě. V tomto ohledu je přiléhavá argumentace státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného K. V.
38. V daném případě soudy obou stupňů správně dovodily, že dovolatel K. V. jednal s nepřímým úmyslem pomoci obviněnému V. L. jednajícímu ve prospěch obchodní společnosti P. B., a to v součinnosti s P. J., resp. J. K. [jednání obviněného J. K. bylo právně posouzeno rovněž jako pomoc ke zločinům podle §24 odst. 1 písm. c) k §212 odst. 1, 5 písm. c) a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, nikoli jako pachatelství, viz výše], získat dotační prostředky ke zhotovení stavební rekonstrukce areálu jmenovaného žadatele o dotaci. Je sice pravdou, že tento obviněný nebyl u samotného zrodu myšlenky spáchat posuzovanou trestnou činnost zjištěným způsobem, možná zpočátku i věřil, že by jím zastupovaná obchodní společnost mohla získat tvrzenou zakázku, nicméně již samotná forma „výběrového řízení“, resp. způsob, jakým byl do jeho předstíraného průběhu zapojen, musela v něm vyvolat dostatečný přehled o faktickém stavu věcí. Přistoupil totiž na antedatování podkladů nezbytných k regulérnímu konání výběrového řízení (zadávací dokumentace), které se mělo uskutečnit 30. 3. 2011, a ze kterého měla jako vítěz vzejít právě H. (zhotovitel díla, jak potvrzují především zajištěné e-mailové zprávy dokládající komunikaci mezi jednotlivými obviněnými (srov. zejména strana 13 rozsudku soudu prvního stupně) a výpověď svědkyně J. K. (viz č. l. 1888 a násl. trestního spisu). Dovolatel se rozhodně nemohl domnívat, že byl jménem P. B. jako vyhlašovatelem řádně osloven k účasti ve výběrovém řízení mj. proto, že (např. prostřednictvím e-mailů) byl instruován třetími osobami, které listiny má podepsat, případně jaké údaje, resp. data v nich má uvést. Evidentně již v této době měl obviněný K. V. alespoň hrubou představu o trestné činnosti V. L. a dalších obviněných [s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu již toto postačovalo pro konstatování jeho trestní odpovědnosti coby pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) a §212 odst. 1, 5 písm. c) a §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006, publikované pod č. T 914 ve Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 28, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2006)].
39. O naplnění znaků nepřímého úmyslu [srov. §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] obviněného K. V. svědčí i akceptování vystavených faktur, které před odesláním navýšil o zisk jím zastupované obchodní společnosti ve výši jednoho procenta fakturované částky, čímž se zapojil do řetězce obchodních společností za účelem zastření faktického způsobu rekonstrukce objektu (skutečné práce vykonal zcela odlišný obchodní subjekt či subjekty). Stejně tak musel vědět o celkovém objemu ceny, za niž mělo být dílo realizováno, a to nejen z uzavřené smlouvy o dílo (ze dne 11. 4. 2011, kterou podepsal na částku 28 687 086 Kč), jež ale nebyla nikdy naplněna, ale rovněž z fakturovaných částek, z nichž obdržel smluvenou odměnu. Nejednalo se tudíž slovy obviněného „…o obvyklou, v daném případě však velmi nízkou provizi.“ , nýbrž o jistou peněžní odměnu za pomoc s pácháním trestné činnosti (viz též strana 28 rozsudku soudu prvního stupně a strany 8 až 9 usnesení Vrchního soudu v Praze). Evidentně tedy obchodní společnosti (stejně jako zbývající obvinění, kteří nepodali dovolání) zapojené do podvodného řetězce sloužily pouze k vylákání dotačních prostředků, a to mj. díky kooperaci obviněného K. V. s pachatelem zločinů (např. obviněnému V. L. poskytl kopie účetních dokladů, které následně byly předloženy kontrolní komisi poskytovatele dotace, dále nechal vytvořit a podepsat stavební deník svého zaměstnance, ačkoli H., a to ani tvrzený subdodavatel – obchodní společnost S., žádné práce neodvedla a na stavbě se nijak nepodílela). Jednoznačně tedy existovala příčinná souvislost mezi jeho jednáním a jednáním obviněného V. L., a naprosto nepochybně nebýt součinnosti obviněného K. V., nemohl by být skutek spáchán zjištěným způsobem.
40. S ohledem na výsledky provedeného dokazování a skutková zjištění soudů lze jednoznačně uzavřít, že celý „projekt“ stavebních úprav nemovitosti pro P. B., do něhož byli zapojeni V. L. a K. V. (mimo ostatních obviněných, o nichž však není vedeno toto dovolací řízení) byl pouhým prostředkem pro vylákání dotačních finančních prostředků, který by však nebyl úspěšný bez aktivního zapojení (pomoci) obviněného K. V. a obchodní společnosti H., neboť by nebyla včas podána žádost o poskytnutí dotace doplněná všemi nezbytnými přílohovými dokumenty, stejně tak jako by obviněný V. L. za P. B., nemohl při závěrečné kontrole prováděné zaměstnanci Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky předložit fiktivní faktury, na jejichž vytvoření se obviněný K. V. spolupodílel. Nad rámec přesvědčivých argumentů vyjádřených v odsuzujícím rozsudku Městského soudu v Praze, doplněné Vrchním soudem v Praze v usnesení o zamítnutí odvolání obviněného K. V., Nejvyšší soud neshledal u tohoto obviněného žádné pochybnosti o naplnění obou složek zavinění, tedy jak složky vědomostní, tak složky volní, a to jak ve vztahu k vlastnímu jednání pomocníka (poskytnutí podkladů pro čerpání dotačních prostředků), tak ke spáchání obou zločinů pachatelem V. L.
d) K zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku
41. Dovolatel V. L. dále poukázal na nerespektování zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku soudy obou stupňů obecným argumentem, podle něhož „je chybný závěr soudů o formě jeho zavinění ke skutkům, pro které byl odsouzen“. Tvrzení obviněného nemůže obstát, neboť byl (správně) odsouzen za dva přísněji kvalifikované zločiny spáchané v jednočinném souběhu, jejich následkem došlo ke způsobení značné škody, resp. škody velkého rozsahu. Navíc jde o pachatele obou zločinů, který využil k provedené trestné činnosti dalších osob tak, aby jednak vůbec mohl realizovat svůj záměr a jednak aby ztížil odhalení protiprávního jednání. Vyvozením trestní odpovědnosti obviněného V. L. soudy zcela správně aplikovaly ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip ultima ratio. Formální pojetí trestného činu a výklad této zásady při posuzování trestní odpovědnosti pachatelů Nejvyšší soud shrnul ve svém stanovisku trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Zásadně tak platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případech méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle stanoviska není společenská škodlivost zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na tuto zásadu není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
42. O takovou situaci se však u obviněného V. L. nejednalo, zjištěné protiprávní jednání nevykazuje výjimečně nízký stupeň společenské škodlivosti, naopak svým charakterem se řadí mezi běžně se vyskytující případy tohoto typu, jak správně uvedl i Městský soud v Praze na straně 27 odůvodnění svého rozsudku. Postup soudů obou stupňů v posuzované věci lze proto považovat za zcela legitimní a odpovídající též výkladu zásady subsidiarity trestní represe, jak byla formulována v citovaném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu.
IV. K ostatním námitkám neodpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu
podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
43. Bez jakéhokoli opodstatnění je tvrzení obviněného K. V. spočívající v tom, že v posuzované trestní věci jsou názory soudů v „příkrém nesouladu“ se skutkovými zjištěními. Lze se snad jen domnívat, že tím mínil prosadit tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutkovými okolnostmi popsanými ve výroku o vině, resp. s jejich následným právním posouzením. Jak již bylo v tomto usnesení uvedeno, soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, zejména soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, jeho výsledky přesvědčivě zdůvodnil tak, aby mohl učinit nezpochybnitelné skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků se žádný ze soudů obou stupňů nedopustil deformace jejich obsahu, není zřejmá ani tendence soudů klást důraz jen na některé skutečnosti z nich vyplývající, natož, že by z nich soudy dokonce vyvodily protichůdné, tedy vnitřně rozporné závěry. Ani dovolací soud neshledal na podkladě obsahu trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku byla nesprávně určena právní kvalifikace a tím došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 ve svazku č. 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
44. Jen na doplnění již zmíněné otázky formulace tzv. skutkové věty, v níž obviněný K. V. postrádal vyjádření okolností významných pro své odsouzení, vytýkal rovněž, že k této jím uplatněné výhradě se žádný ze soudů nevyjádřil, poukazuje Nejvyšší soud stranu 9 usnesení Vrchního soudu v Praze, kde ke shodné odvolací námitce tento soud konstatoval, že „…popis skutku tak, jak je uveden ve výroku napadeného rozsudku, obsahuje údaje nad rámec znaků skutkové podstaty výše uvedených trestných činů. Uvedení nadbytečných údajů však není takovou vadou, která by zakládala důvod pro zásah odvolacího soudu.“. Nejvyšší soud v tomto s odvolacím soudem souhlasí a nad rámec již zmíněného (viz bod 36. tohoto usnesení) dodává, že přílišná podrobnost popisu skutkové věty nezakládá ani povinnost Nejvyššího soudu zasahovat v řízení o mimořádném opravném prostředku do pravomocných rozhodnutí soudů nižšího stupně.
V. Závěrečné shrnutí
45. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění K. V. a V. L. podali proti usnesení, resp. rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, která opřeli jen z menší části o námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak i v tomto rozsahu je Nejvyšší soud shledal nedůvodnými. Širší okruh výhrad obviněných byl primárně založen na jejich nesouhlasu se skutkovým závěrem soudů obou stupňů společně s odmítnutím způsobu hodnocení důkazů. Tento charakter námitek však neodpovídá citovanému ani jinému dovolacímu důvodu, jak jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Nejvyšší soud proto odmítl obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí ani správnost řízení jim předcházejících. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněných či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
46. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného K. V. o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu vyplývá, že návrh na takový postup může podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. řádu pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo tímto obviněným podáno dovolání. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu