ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.178.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 178/2020-895
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. D. , nar. XY v XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 4 To 202/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 155/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 15 T 155/2018, byl obviněný P. D. uznán vinným zločinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což mu byl podle §270 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Výkon tohoto trestu soud obviněnému podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §70 odst. 1 a §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to jednak finančních prostředků ve výši 499 154,59 Kč, jednak notebooku Lenovo včetně zdroje. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli ve výroku označení poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak obviněný P. D., tak i poškození prostřednictvím společného zástupce České protipirátské unie. Ve veřejném zasedání o nich Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 4 To 202/2019, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným týmž zločinem jako soud prvního stupně a rovněž mu uložil stejné druhy trestů ve stejné výměře. Stejně tak soud druhého stupně rozhodl o odkázání poškozených s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozených Krajský soud v Brně podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
3. Důvodem kasačního výroku soudu druhého stupně byly rozpory v úvahách soudu prvního stupně ve vztahu k výši způsobené škody, k jejímuž dostatečnému zjištění nebylo provedeno dokazování v nezbytném rozsahu. V rámci nového výroku o vině proto soud druhého stupně upravil znění tzv. skutkové věty, podle níž obviněný spáchal zločin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi stručně uvedeno tím, že dne 4. 9. 2015 si u obchodní společnosti WEDOS Internet, a. s., se sídlem Masarykova 1230, Hluboká nad Vltavou, IČ: 281 15 708, z místa trvalého bydliště zaregistroval a jako hlavní správce a administrátor provozoval internetovou stránku XY, na kterou dne 7. 11. 2016 neoprávněně vložil nejméně 1461 odkazů na filmové tituly, přehratelné pomocí skriptu fancybox, který na uvedenou internetovou stránku umístil, čímž umožnil formou tzv. embeddingu v lightboxu přístup k neoprávněným rozmnoženinám nejméně 1461 filmových děl vyjmenovaných ve výrokové části, která se nacházela na externích serverech, kdokoli k nim mohl mít prostřednictvím jmenované internetové stránky přístup v místě a čase podle své vlastní potřeby, a to prostřednictvím internetové sítě, obviněný tímto způsobem s autorskými díly nakládal, aniž by k tomu měl souhlas nositelů autorských práv, a to s vědomím, že porušuje právo na sdělování díla veřejnosti ve smyslu ustanovení §12 odst. 1, 4 písm. f), §18 odst. 1, 2, §80 odst. 2 písm. e) a §84 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“), ve vztahu k nositelům autorských práv zastoupených Českou protipirátskou unií, se sídlem Sokolovská 37/24, Praha˗Karlín, IČ: 457 68 706, jež jsou jednotlivě vyjmenováni ve výroku o vině rozsudku a ostatním českým produkčním obchodním společnostem sdruženým v Asociaci producentů v audiovizi, provozováním internetových stránek XY získal obviněný P. D. neoprávněný finanční prospěch generovaný v důsledku vysoké návštěvnosti této internetové domény, na které byly zobrazovány reklamní plochy provozované obchodní společností Seznam.cz, a. s., se sídlem Radlická 3294/10, Praha 5 – Smíchov, IČ: 261 68 685, a to ve výši 291 642 Kč, resp. ve výši 499 154,59 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce a založil je na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Úvodem svého podání obviněný nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení i provedené důkazy. Obviněný přiznal, že doménu XY zaregistroval a technicky spravoval. Za spornou však označil otázku, kdo na citovanou internetovou stránku umísťoval odkazy na autorská díla. K jejímu zodpovězení nebyly provedeny důkazy s výjimkou výpovědi svědka A. F., kterou však obviněný nepovažuje za věrohodnou vzhledem k majetkové zainteresovanosti tohoto svědka na spáchané trestné činnosti. Obviněný P. D. navíc zopakoval, že namísto výslechu jmenovaného svědka byl při hlavním líčení předsedkyní senátu pouze přečten protokol o jeho výpovědi, ačkoli pro takový procesní postup soudu nebyly splněny zákonné podmínky. Svědek A. F. byl pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný na území Slovenské republiky, bylo tedy reálné, aby byl jeho výslech u hlavního líčení zajištěn například prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Stejnou procesní chybu spatřoval obviněný i ve vztahu k výpovědi dalšího svědka L. P., neboť i tato byla při hlavním líčení pouze přečtena. Obviněný uplatnil rovněž výhradu proti tomu, že protokoly o výpovědích obou jmenovaných svědků jsou sepsány ve slovenském jazyce, který dokonale neovládá, proto mu při čtení obsahu těchto důkazních prostředků mohly uniknout informace mající pozitivní vliv na jeho obhajobu. Tím, že během trestního řízení nebyl zajištěn překlad předmětných protokolů do českého jazyka, orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s §2 odst. 14 tr. řádu. Soud druhého stupně se touto námitkou obviněného nikterak nezabýval. V důsledku vytčených procesních pochybení soudu prvního stupně byla dotčena práva obviněného na spravedlivý proces a na obhajobu.
6. Další výhrady obviněného směřovaly proti určení celkového počtu 1461 autorských děl, u nichž mělo dojít k porušení autorských práv. Orgány činné v trestním řízení podle obviněného nevytvořily kompletní zálohu všech souborů, ačkoli pokud by se na internetových stránkách skutečně taková díla nacházela, nic by nebránilo je zálohovat. Nedůslednost postupu orgánů činných v trestním řízení rozhodně nemůže být vykládána v neprospěch obviněného. Dále obviněný poukázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 2. 2014 ve věci Nils Svensson a další proti Retriever Sverige AB, sp. zn. C-466/12, s tím, že podle tohoto rozhodnutí musí být při hodnocení neoprávněného nakládání s autorským dílem splněna podmínka zveřejnění obsahu ve vztahu k tzv. „nové veřejnosti“. V souvislosti s výkladem této otázky obviněný upozornil rovněž na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 33 T 54/2016, které řešilo obdobnou trestní věc. Namítl, že v rámci jeho trestního stíhání nebyly doloženy licenční či tzv. podlicenční smlouvy, z nichž by bylo možno zjistit, jaká práva náležejí v obžalobě uvedeným distribučním obchodním společnostem. Obviněný uzavřel, že v posuzované věci existuje množství tzv. opomenutých důkazů, což činí dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně z důvodu jeho předčasnosti nepřezkoumatelným.
7. Proto obviněný P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
8. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V úvodu státní zástupkyně upozornila na to, že prakticky všemi dovolacími námitkami obviněného se zabýval již soud prvního stupně a protože byly i obsahem podaného odvolání, reagoval na ně i soud druhého stupně. Výhrady obviněného směřují zčásti proti skutkovým zjištěním soudů, zejména v případě otázky, kdo odpovídal za obsahovou náplň internetové stránky a kdo umísťoval tzv. embeddingové odkazy na XY. Obviněný zpochybnil počet dotčených autorských děl námitkami proti způsobu hodnocení provedených důkazů. V tomto směru se obviněný domáhá aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, přestože se soudy obou stupňů přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani argumentu obviněného, podle něhož nebyly splněny podmínky pro použití obsahu výpovědí svědků A. F. a L. P. Svědci se i přes opakovaná předvolání k soudu prvního stupně dobrovolně do České republiky nedostavili, avšak na základě mezinárodní právní pomoci byli vyslechnuti na Slovensku dokonce za přítomnosti obhájce obviněného P. D. Státní zástupkyně upozornila, že se navíc nejednalo o svědky klíčové, ve věci byly zajištěny jiné ˗ stěžejní ˗ důkazy, na jejich podkladě bylo možné dovodit trestní odpovědnost obviněného. Podle státní zástupkyně nebyl obviněný zkrácen na svých základních právech ani vypracováním textu obsahu obou svědeckých výpovědí ve slovenském jazyce. Obsah obou výpovědí byl obviněnému totiž předsedkyní senátu reprodukován v češtině. Za jedinou právní námitku státní zástupkyně považuje zpochybnění otázky, zda zpřístupnění obsahu internetové stránky prostřednictvím tzv. embeddingového odkazu představuje sdělování autorského díla veřejnosti. S poukazem na judikaturu Evropského soudního dvora státní zástupkyně upozornila na to, že v posuzované věci je nejdůležitější skutečnost, že obviněný P. D. odkazy na autorská díla zveřejňoval za účelem dosažení zisku, proto byla jeho znalost protiprávní povahy zveřejnění děl na jiné internetové stránce presumována. Doplnila, že jednotlivá audiovizuální díla byla umístěna na zahraničním filehostingovém serveru poskytujícím službu sdílení souborů, resp. dat, který není oficiální službou, jejímž prostřednictvím by držitelé práv audiovizuálních děl uveřejňovali chráněný obsah.
9. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
c) Replika obviněného
10. Obviněný využil svého práva repliky k vyjádření státní zástupkyně, ve které zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné a nadále na něm trvá. Vzhledem k tomu, že se s názory státní zástupkyně neztotožnil, ve stručnosti znovu zopakoval svou dovolací argumentaci.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
12. V posuzované věci se obviněný domáhal přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho naplnění proto předpokládá vadné použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních ustanovení jiných právních odvětví. Zásadně jde o případy, v nichž soudy zjištěný skutek, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm soudy spatřovaly, nebo nejde o žádný trestný čin. Případně může nastat opačná situace, kdy soudy nespatřovaly žádný trestný čin ve skutku, který však je třeba za trestný čin považovat. Nejvyšší soud přitom vychází ze skutkového stavu, jak jej zjistily soudy prvního a druhého stupně a který vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Pod tento dovolací důvod však nespadají výhrady obviněného, který se změny v použití hmotného práva domáhá na základě vlastní verze průběhu skutkového stavu, k němuž dospěl odlišným způsobem hodnocení důkazů, než jaký zvolily soudy. Dovolání z tohoto důvodu totiž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Současně je vyžadováno, aby zákonný dovolací důvod nebyl jen formálně deklarován, ale dovolací námitky musí každému z uplatněných důvodů svým obsahem odpovídat. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
b) K dovolání obviněného P. D.
13. Úvodem je možné ve shodě se státní zástupkyní poznamenat, že prakticky všechny dovolací námitky obviněný P. D. uplatnil v rámci své dosavadní obhajoby a v řádném opravném prostředku (srov. č. l. 696 a násl. trestního spisu). Již soud prvního stupně na ně přitom přiléhavě reagoval a vypořádal se s nimi (srov. strana 57 a násl. rozsudku okresního soudu). I přestože soud druhého stupně zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, ztotožnil se s tím, jakým způsobem reagoval soud prvního stupně na obhajobu obviněného a k některým z opakovaných námitek se znovu sám vyjádřil, resp. doplnil správné úvahy zaznamenané v odůvodnění napadeného rozsudku (srov. strany 59 a násl. rozsudku krajského soudu). Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi soud druhého stupně zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408, ve svazku 17, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
c) Námitka odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
14. V podstatě jedinou námitku, která odpovídá obsahu dovolacího důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a týká se naplnění znaku zpřístupnění zákonem chráněných předmětů (autorských děl a zvukově obrazových záznamů) veřejnosti formou umísťování odkazů na jinou internetovou stránku obsahující autorsky chráněná díla, nepovažuje Nejvyšší soud za důvodnou. Rovněž nepřípadné je obviněným tvrzené srovnání posuzované trestní věci s věcí řešenou u Soudního dvora Evropské unie pod C-466/12 Nils Svensson a další proti Retriever Sverige AB v rozsudku ze dne 13. 2. 2014.
15. Podstata jednání obviněného, jímž byl shledán vinným, spočívala v tom, že jako administrátor a hlavní správce internetových stránek citovaných v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku umožnil sledování takřka 1500 filmů dalším jemu neznámým osobám, které by jinak neměly k takovým filmovým dílům přístup, a to tak, že na těchto internetových stránkách umístil odkazy umožňující přístup na jiné stránky veřejné počítačové sítě, takže kdokoliv k nim měl přístup a mohl tak sledovat licencovaná filmová díla, přičemž obviněný k tomuto neměl souhlas držitele či vlastníka licence vysílacích práv a ani tuto licenci on sám nevlastnil. Je nesporné, že hlavní motivací obviněného bylo využít zájem co největšího počtu uživatelů internetu o zhlédnutí licencovaných děl, neboť současně umožňoval na jím spravovaných internetových stránkách zobrazování reklam, za což získával finanční odměnu.
16. Podle §270 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Přísnější postih podle §270 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je pak vázán na získání značného prospěchu a spáchání tohoto činu ve velkém rozsahu.
17. Pokud jde o argument obviněného P. D. týkající se neoprávněného zpřístupnění audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů, resp. jejich rozmnoženin, za použití metody vloženého kódu, uvádí k nim Nejvyšší soud následující. Podstatou metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) je umožnit jinému, aby měl přístup k určitému obsahu neoprávněně umístěnému na jiném místě kybernetického prostoru. Z hlediska protiprávnosti tohoto jednání je bez významu, kdo umístil na internet (zveřejnil) daný obsah, na který se takovým způsobem odkazuje, ale podstatná je pouze okolnost, že pachatel zpřístupnil chráněný obsah dalším osobám. Je-li takovým obsahem autorské dílo, zvukově obrazový záznam, jejich rozmnoženina či jiný předmět ochrany, pak je použití metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) nepochybně jedním ze způsobů sdělování autorského díla, zvukově obrazového záznamu, jejich rozmnoženiny či jiného předmětu ochrany veřejnosti, k jehož použití je oprávněn pouze ten, kdo je vlastníkem autorského díla, zvukově obrazového záznamu nebo jiného předmětu ochrany, anebo kdo je osobou, které svědčí odpovídající práva k takovým předmětům ochrany v autorském zákoně. Proto použije-li osoba odlišná od vlastníka díla, zvukově obrazového záznamu či jiného předmětu ochrany nebo od jiné oprávněné osoby uvedenou metodu, která je technicky způsobilá zpřístupnit veřejnosti autorské dílo, zvukově obrazový záznam, jejich rozmnoženinu nebo jiný předmět ochrany, neoprávněně tím zasáhne do zákonem chráněných práv jejich nositelů.
18. K otázce tzv. embeddingu chráněného obsahu Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že podle §10 autorského zákona zahrnuje autorské právo výlučná práva osobnostní a majetková. Pokud jde o majetková práva, patří mezi ně též právo na užití díla podle §12 autorského zákona, jehož obsahovou součástí ve smyslu §12 odst. 4 písm. f) autorského zákona je mimo jiné i právo na sdělování díla veřejnosti (§18 autorského zákona). Pokud jde o sdělování díla veřejnosti prostřednictvím internetu, je zde třeba rozlišovat mezi prostým odkazováním na tato díla (resp. jejich rozmnoženiny) na straně jedné a jejich zpřístupněním pomocí metody vloženého kódu (tzv. embeddingem) na straně druhé. Zatímco v prvním případě jiná osoba než autor díla nebo další nositel práv toliko informuje o umístění díla (resp. jeho rozmnoženiny) na příslušných internetových stránkách, aniž by zpřístupnil obsah díla (resp. jeho rozmnoženiny) na vyžádání kohokoli z širší veřejnosti, a to na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí, ve druhém ze zmíněných případů je jakékoli použití metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) přímým zpřístupněním obsahu takového díla (resp. jeho rozmnoženiny) veřejnosti. Nejedná se totiž o prostý odkaz, neboť uživatel příslušné internetové stránky, která umožňuje použití této metody (tzv. embedded linkem), má možnost zpravidla jednoduchým úkonem (tzv. kliknutím ukazovacím zařízením na text odkazu) přejít přímo na obsah díla (resp. jeho rozmnoženiny). Metodu vloženého kódu, tzv. embedding, je proto nutné považovat za přímý prostředek sdělování díla nebo jeho rozmnoženiny veřejnosti (shodně v odborné literatuře Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 228), protože umožňuje, aby kdokoli mohl mít k chráněnému dílu či jeho rozmnoženině přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí (§18 odst. 2 autorského zákona). Jestliže dojde k tomuto sdělování veřejnosti bez souhlasu autora díla nebo jiné oprávněné osoby, tedy v rozporu s autorským právem, za splnění ostatních zákonných podmínek lze dovodit trestní odpovědnost pachatele za trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 tr. zákoníku. Totéž pak platí ohledně sdělování veřejnosti za použití metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) i ve vztahu ke zvukově obrazovému záznamu či ostatním v úvahu přicházejícím předmětům ochrany.
19. V posuzované trestní věci to pak znamená, že pokud bez souhlasu nositelů příslušných práv nebo dalších oprávněných osob obviněný P. D. používal odkazy v podobě metody vloženého kódu (tzv. embeddingu), a tím na využívané internetové stránce (XY) přímo zpřístupňoval širší veřejnosti obsah chráněných audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů (resp. jejich rozmnoženin), které nebyly volně přístupné pro všechny uživatele internetu na jiných internetových stránkách (pokud by některé z děl bylo již volně dostupné na jiné internetové stránce bez souhlasu nositele autorského práva, bylo třeba zkoumat výdělečnou povahu pachatele). Nelze mít žádné pochybnosti o tom, že uvedeným způsobem jednal v rozporu s ustanoveními §18 odst. 1, 2 autorského zákona. Takový závěr je ostatně v souladu i s dosavadní praxí Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí č. 7/2014 Sb. rozh. tr.), podle níž je umístění tzv. embedded linků přímo odkazujících na obsah díla či jeho rozmnoženiny, a to jinou osobou než vlastníkem díla nebo rozmnoženiny díla, takovým jednáním, které zajišťuje neoprávněný přístup k obsahu díla nebo jeho rozmnoženiny, a tudíž i zásahem do autorských práv k jednotlivým dílům, zejména pak porušením práva na sdělování díla veřejnosti ve smyslu §18 odst. 1, 2 autorského zákona. Proto jsou námitky obviněného zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, neopodstatněné.
20. Závěry o trestní odpovědnosti obviněného P. D. jsou v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie zabývající se výkladem Směrnice Evropského parlamentu a rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, jak bude uvedena dále, jakož i s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 578/15).
21. Nejvyšší soud se již ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 692/2018, zabýval problematikou výkladu citované směrnice ve vztahu k rozdílům mezi odkazováním prostřednictvím hypertextových odkazů na jiné stránky, na nichž je chráněné dílo, a odkazováním formou tzv. embeddingu, tedy vloženého kódu, díky němuž je obsah zdrojové stránky včleněn do stránky s odkazem v rozhodnutích Soudního dvora Evropské unie (dále též ve zkratce „SDEU“). To vyplývá především z již citovaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 2. 2014, ve věci Nils Svensson a další proti Retriever Sveringe AB, sp. zn. C-466/12 (dále jen „rozsudek SDEU ve věci Svensson“), který se týká hypertextových odkazů a obviněný na něho sám upozornil, avšak citoval z něj pouze některé pasáže. Konkrétně tzv. embeddovanými odkazy se Soudní dvůr Evropské unie zabýval ve svém usnesení ze dne 21. 10. 2014, ve věci BestWater International GmbH proti Michael Mebes, sp. zn. C-348/13 (dále jen „usnesení SDEU ve věci BestWater International GmbH“). Na odkazy obou typů je v zásadě nahlíženo shodně ve smyslu zásad níže rozvedených.
22. Judikatura Soudního dvora Evropské unie týkající se problematiky sdílení odkazů v prostředí internetu vychází předně z řešení otázky, zda se jedná o sdílení odkazu na díla oprávněně zveřejněná na stránce, na niž je odkazováno (k tomu srov. obě uvedená rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Svensson i ve věci BestWater International GmbH). Jsou-li v důsledku toho taková díla (oprávněně) přístupná široké veřejnosti a tedy jakémukoliv uživateli internetu, o zásah do chráněných práv se v takovém případě nejedná. Pokud se však takovým odkazem rozšiřuje okruh uživatelů o tzv. novou veřejnost, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při prvotním sdělení veřejnosti, která byla nějak úzce vymezena (např. dílo bylo určeno jen pro úzký okruh předplatitelů), pak k zásahu do autorských práv došlo. Rovněž je nutné odlišovat ty případy, v nichž byly tyto odkazy poskytnuty nikoli za účelem dosažení zisku osobou, která nevěděla nebo nemohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl na této jiné internetové stránce, nebo zda naopak byly poskytnuty za účelem dosažení zisku, v kterémžto případě musí být taková znalost presumována.
23. Pokud jde o odkaz na chráněná díla neoprávněně zveřejněná na tzv. odkazované stránce, lze připomenout především rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 9. 2016 ve věci GS Media BV proti Sanoma Media a další, sp. zn. C-160/15 (dále jen „rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci GS Media Bv“). V takovém případě Soudní dvůr Evropské unie upozornil na to, že je potřeba odlišit, kdo takový odkaz umístil a zda to bylo za účelem dosažení zisku nebo nikoliv. Jestliže osoba umístila odkaz na dílo, které je volně dostupné na internetu a činí tak bez úmyslu dosažení zisku, pak se vychází z vyvratitelné domněnky, že taková osoba neví a ani rozumně nemůže předpokládat, že dílo volně na internetu přístupné bylo zveřejněno bez svolení nositele autorského práva (viz bod 47. rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci GS Media Bv). To však neplatí, pokud osoba zveřejňující odkaz na jeho nelegálnost byla upozorněna nositeli autorského práva, případně jestliže odkaz umožňuje obejít omezující opatření a tím rozšiřuje okruh veřejnosti, se kterou nositel autorského práva objektivně nemohl počítat. Stejně tak neplatí tato domněnka v situaci, v níž je odkaz na stránky s dílem neoprávněně zveřejněným uskutečněn za účelem dosažení zisku, pak naopak lze od původce takového umístění očekávat, že provede nezbytná ověření, aby se ujistil, že dotčené dílo není protiprávně zveřejněno na stránce, na kterou vedou uvedené hypertextové odkazy, takže je třeba předpokládat, že takové umístění je provedeno s plnou znalostí povahy ochrany uvedeného díla a bez souhlasu nositele autorského práva se zveřejněním na internetu (bod 51. rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci GS Media Bv). Na totéž bylo upozorňováno i v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 33 T 54/2016 (v trestním spise založený na č. l. 360 a násl.).
24. V posuzované věci vyplývá ze skutkových zjištění, že obviněný P. D. na svých internetových stránkách XY zprostředkoval odkazy na spuštění a přehrání celkem 1461 filmů bez omezení spočívajícího v nutnosti registrace a přihlášení omezeného okruhu uživatelů. Mezi těmito filmovými díly se nacházely i tzv. předpremiérové tituly, obsah jím provozovaných internetových stránek byl tedy pro ostatní uživatele internetu vyhledávající online zhlédnutí filmů velice atraktivní. Navíc z toho, že se na takových stránkách zobrazovaly reklamní plochy marketingového online systému „SKlik.cz“ majitele obchodní společnosti Seznam.cz, a. s., měl obviněný finanční příjem z reklam (které mu byly od jmenované obchodní společnosti přeposílány na bankovní účet prostřednictvím slovenského partnera – obchodní společnosti P&F Group, s. r. o.). Jinými slovy tak obviněný činil za účelem dosažení zisku ve smyslu shora rozvedené judikatury Soudního dvora Evropské unie, vědomost obviněného o protiprávní povaze jeho jednání je tak v zásadě presumována. Nelze opomenout, že jednotlivá audiovizuální díla, která obviněný na svém webu zpřístupnil, byla umístěna na internetovém serveru XY, který je zahraničním neoficiálním filehostingovým serverem poskytujícím službu sdílení souborů, resp. dat, který však není oficiální legální službou, jak přiléhavě upozornila státní zástupkyně ve svém vyjádření, a o čemž je možné se přesvědčit na adrese https://www.irozhlas.cz/kultura/televize/topserialyto-openload-streamango-netflix-amzon_1911011327_pj . Z výše citované judikatury Soudního dvora Evropské unie tudíž zřetelně vyplývá, že zjištěné jednání obviněného P. D. odpovídá přijatému výkladu o obsahu pojmu „sdělování díla tzv. nové veřejnosti“, k němuž nebyl oprávněn bez souhlasu nositelů autorských práv ke konkrétním dílům. Pokud souhlas obviněný neměl, došlo k zásahu do zákonem chráněných práv autorů, resp. držitelů licence k jejich zveřejňování tak, jak správně posoudily soudy obou stupňů. Lze tak uzavřít, že nevznikají žádné pochybnosti o tom, že obviněný P. D. jednal nelegálně, neboť neoprávněně zasahoval do zákonem chráněných práv k obrazovým a audiovizuálním dílům, a činil tak za účelem získání finanční odměny spojené právě se zhlížením obsahu příslušné internetové stránky (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1136/2014 a ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 692/2018).
d) Námitky neodpovídající důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
25. Ve zbývající uplatněné argumentaci se obviněný s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obsahově minul, protože jím vznesené námitky mají skutkovou, resp. takovou procesní povahu, která nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení.
26. Obviněnému nelze přisvědčit v tvrzení, že v posuzované věci nebyly v rámci hlavního líčení splněny podmínky pro použití ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu ve vztahu k provedení důkazních prostředků v podobě výpovědí svědků A. F. a L. P. Podle tohoto ustanovení lze protokol o výpovědi (spoluobžalovaného) nebo svědka v hlavním líčení přečíst, pokud byl jeho výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a taková osoba se stala pro soud pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou (nebo zemřela nebo se stala nezvěstnou nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech).
27. V rámci přípravného řízení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně prostřednictvím Policie České republiky k Okresní prokuratuře v Košicích dne 14. 3. 2018 žádost o poskytnutí právní pomoci, spočívající mimo jiné i ve výslechu osob majících postavení svědků, a to A. F. a L. P. Za tímto účelem státní zástupce předložil dožádanému orgánu přesně zformulované otázky (srov. č. l. 438 a násl. trestního spisu). Slovenské orgány činné v trestním řízení vyhověly požadavku státního zástupce, provedly výslechy obou jmenovaných svědků a o těchto úkonech vyrozuměly řádně též obviněného P. D. a jeho obhájce. Ten se osobně těchto výslechů nezúčastnil, nicméně požádal o zastoupení slovenské obhájce, kteří v jeho substituci byli přítomnosti výpovědím obou svědků, jak je zřejmé ze záznamů o výslechu A. F. a L. P. založených včetně plné moci k nim přiložené na č. l. 466 a násl. a 481 a násl. trestního spisu. Předtím, než policejní orgán podal k Okresnímu státnímu zastupitelství v Hodoníně návrh na podání obžaloby na obviněného P. D., využil obhájce obviněného svého práva prostudovat trestní spis a nejpozději v tuto dobu se seznámil mimo jiné i s obsahem obou svědeckých výpovědí (srov. č. l. 510 trestního spisu). Poté, co předsedkyně senátu okresního soudu zahájila hlavní líčení ve věci obviněného P. D., státní zástupce i obviněný shodně navrhli předvolání svědků A. F. a L. P. k soudu prvního stupně. Za účelem realizace těchto návrhů bylo hlavní líčení odročeno na 26. 2. 2019 (srov. č. l. 587 a násl. trestního spisu). Jak je zřejmé z obsahu trestního spisu, již dne 4. 2. 2019 předsedkyně senátu udělila pokyn k předvolání obou svědků, avšak do konání hlavního líčení dne 26. 2. 2019 se jim poštovní zásilky nepodařilo řádně doručit (srov. č. l. 589 a 594 trestního spisu). Předsedkyně senátu proto hlavní líčení opět odročila na den 5. 4. 2019, aby mohla svědky opětovně předvolat, případně nechat vypátrat jejich pobyt prostřednictvím policejního orgánu (srov. č. l. 594 verte trestního spisu). Svědku L. P. byly zasílány dvě zásilky určené do vlastních rukou, které se vždy vrátily zpět Okresnímu soudu v Hodoníně bez úspěšného doručení (srov. č. l. 603 a 607 trestního spisu). Nakonec předsedkyně senátu telefonicky s tímto svědkem hovořila, sdělil jí, že se hlavního líčení v nařízeném termínu nebude moci zúčastnit, ale v měsíci květnu 2019 (a později) by měl být schopen se k soudu dostavit (srov. č. l. 608 trestního spisu). Hlavní líčení konané dne 5. 4. 2019 bylo tudíž znovu odročeno za účelem předvolání obou svědků na 4. 6. 2019 (srov. č. l. 609 trestního spisu). Svědek A. F. byl o odročeném hlavním líčení vyrozuměn dne 10. 5. 2019 zásilkou, která mu byla napodruhé (poprvé dne 11. 4. 2019 vrácena Okresnímu soudu v Hodoníně) úspěšně doručena do vlastních rukou. Den před konáním hlavního líčení však svoji účast omluvil a odůvodnil ji nemocí, horečkami a nevolností (srov. č. l. 619 trestního spisu). Druhý ze svědků, L. P., byl taktéž obesílán a opět neúspěšně, proto byl o konání odročeného hlavního líčení vyrozumíván telefonicky (srov. č. l. 618 trestního spisu). Z důvodu omluvené účasti svědka A. F. předsedkyně senátu znovu hlavní líčení odročila na den 9. 7. 2019. I tentokrát byli svědci řádně předvoláváni s tím, že jejich účast je nutná. V případě nedostavení se, svědkům již hrozilo uložení pořádkové pokuty až do výše 50 000 Kč. Poštovní zásilky adresované svědkům do jejich vlastních rukou se jim však ani tentokrát nepodařilo doručit, jako nedoručené se vrátily zpět okresnímu soudu (srov. č. l. 623 a 624 trestního spisu). Po zahájení několikrát odročovaného hlavního líčení dne 9. 7. 2019 a úvodním sdělení věci předsedkyně senátu po zjištění, že se svědci A. F. ani L. P. k hlavnímu líčení opět nedostavili, konstatovala dosavadní průběh jednání ve smyslu §219 odst. 3 tr. řádu, poté podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přečetla výpovědi obou svědků v trestním spise založené na č. l. 466 a násl. a 481 a násl. Obhájce obviněného P. D. se proti postupu předsedkyně senátu ohradil, podle něj nebyly splněny procesní podmínky, trval na osobním slyšení svědků A. F. a L. P. Poté, co předsedkyně senátu provedla procesními stranami ještě další navrhované důkazy, prohlásila dokazování za skončené, a udělila slovo k závěrečným řečem (srov. č. l. 625 a násl. trestního spisu), k poslednímu slovu obviněného a po poradě senátu došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku.
28. Nejvyšší soud se stejně jako soud druhého stupně domnívá, že v posuzované trestní věci byly zcela naplněny podmínky pro využití procesního ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu ke čtení protokolů o výsleších svědků A. F. a L. P., provedených prostřednictvím dožádaného slovenského orgánu činného v trestním řízení. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně navíc při hlavním líčení naplnění podmínek umožňujících postup soudu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu náležitě odůvodnila, soud druhého stupně její postup rovněž aproboval (srov. strany 56 až 57 rozsudku okresního soudu a strana 60 rozsudku Krajského soudu v Brně). Jak vyplývá z konstantní soudní praxe, samotná skutečnost, že svědek je cizím státním občanem a má trvalý pobyt v cizině, nemůže vést k závěru, že jej nelze vyslechnout před soudem České republiky pro nedosažitelnost ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, umožňuje předvolat takového svědka, je zákonná podmínka nedosažitelnosti splněna, až když je zřejmé, že se svědek na předvolání k výslechu dobrovolně nedostaví. V posuzovaném případě byli oba svědci jak A. F., tak i L. P. opakovaně soudem prvního stupně předvolávání k osobní účasti při hlavním líčení, tomuto požadavku soudu přitom nevyhověli, doručované poštovní zásilky si nepřebírali a k soudnímu jednání ze Slovenska nedorazili, a to ani pod pohrůžkou sankce v podobě pořádkové pokuty (srov. rozhodnutí č. 13/1995 Sb. rozh. tr.). Předsedkyně senátu okresního soudu proto nepochybila, když poté co se svědky marně snažila po dobu takřka půl roku soustavně předvolat k hlavnímu líčení, přečetla protokoly o jejich výpovědích, neboť svědci byli pro soud pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelní, jak předpokládá ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Nejvyšší soud se ztotožnil s tvrzením státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání, že přečtení protokolů o výpovědích obou svědků bylo možné také proto, že ve věci byly opatřeny další důkazní prostředky významné pro rozhodnutí o podané obžalobě a vyslovení výroku o vině obviněného P. D. Podrobnější úvahy o hodnocení výsledků provedeného dokazování včetně vyvrácení opakované obhajoby obviněného jsou obsaženy zejména v rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry v naprosté většině převzal do svého rozsudku též soud druhého stupně. Nejvyšší soud proto na ně může v zájmu stručnosti odkázat (srov. zejména body 7. až 12. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hodoníně a body 11. až 15. rozsudku Krajského soudu v Brně).
29. Nelze rovněž opomenout, že další (opakované) snahy soudu předvolat oba svědky by byly v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Trestní řízení ve věci obviněného by bylo neúčelně prodlužováno, aniž by bylo možné očekávat, že se svědci k soudnímu jednání v budoucnu přece jenom dostaví, event. že obsah svých původních tvrzení změní. Je třeba ještě zdůraznit, že výslechů svědků dožádaným slovenským orgánem činným v trestním řízení se účastnil obhájce obviněného, resp. jeho substitut, který byl oprávněn svědkům klást otázky a dotazovat se jich, čehož ostatně využil (srov. č. l. 466 a násl. a 481 a násl. trestního spisu). S obsahem výpovědí obou svědků byla obhajoba obeznámena již v počátečních stadiích trestního řízení. S ohledem na uvedené se obviněný P. D. nemůže úspěšně dovolávat ani zkrácení svého práva na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 11 Tz 129/2006, publikované pod T 1003 ve svazku 37 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007). Ani v tomto ohledu Nejvyšší soud neshledal dovolací námitky odůvodněnými.
30. V této souvislosti je třeba doplnit k související námitce obviněného, podle níž nerozuměl obsahu protokolů o výpovědích svědků A. F. a L. P., protože neovládá slovenský jazyk, následující. Nejvyšší soud poté, co si přehrál záznam z hlavního líčení ze dne 9. 7. 2019, při němž byly prováděny jako důkaz výpovědi jmenovaných svědků, zjistil, že předsedkyně senátu obsah protokolů zaznamenaný ve slovenském jazyce rovnou tlumočila do jazyka českého, na což sama i upozorňovala. Pokud tedy obviněný P. D. skutečně slovenštinu neovládal, jak tvrdí, i přesto byl s obsahem protokolů seznámen, a to ve svém rodném jazyce. V dovolání naznačil, že mu mohla díky neznalosti jazyka, uniknout nějaká část výpovědi, která by měla pro něj význam. Jakkoli je jeho tvrzení velmi obecné, nelze přehlédnout důležitou okolnost, že během hlavního líčení mohl obviněný (společně se svým obhájcem) požádat soud o nahlédnutí do protokolů (či jiných dokumentů), které byly součástí spisového materiálu, a případně požádat soud o upřesnění či výklad jejich obsahu. Ovšem neučinil tak. Argumentaci obviněného nelze přijmout i proto, že v průběhu trestního řízení z provedeného dokazování vyplynul nezpochybnitelný závěr, že obviněný P. D. se svědky spolupracoval, jednoznačně s nimi musel komunikovat, je téměř jisté, že jak obviněný, tak svědci mluvili svým rodným jazykem, přesto evidentně nedocházelo k nedorozuměním, což oba svědkové ve svých výpovědích i potvrdili. Z toho důvodu je jen těžko uvěřitelný argument obviněného, který navíc použil v podstatě až v řízení o mimořádném opravném prostředku, že slovenskému jazyku nerozumí, ačkoli v době páchání trestné činnosti se svědky komunikoval a domlouval podrobnosti týkající se jejich „podnikatelské činnosti“ spočívající v zadávání grafických úprav internetové stránky, ve vydávání pokynů k přeposílání finanční odměny od obchodní společnosti Seznam.cz, a. s., na bankovní účet obviněného za zveřejňování reklam na internetové stránce XY , snížené jen o odměnu za grafické služby, jak bylo zjištěno.
31. Výlučně skutkovou povahu má i další argument obviněného, prostřednictvím něhož odmítl, že by to byl on, kdo na internetové stránky XY protiprávně umísťoval odkazy na filmová díla podléhající autorskoprávní ochraně. Jinými slovy řečeno obviněný popřel, že by mohl být pachatelem posuzované trestné činnosti. Učinil tak i navzdory tomu, že soud prvního stupně na shodnou námitku reagoval v bodě 10. svého rozsudku a důsledně vysvětlil, proč dospěl k jasnému zjištění o pachatelství obviněného. Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že na správné úvaze soudu prvního stupně, s níž se zcela ztotožnil i soud druhého stupně, nemůže nic změnit ani to, že se obviněný po celou dobu trestního řízení snaží prosazovat svoji obhajobu, která je v rozporu jak s tvrzením svědka A. F., tak koresponduje s obsahem dalších důkazních prostředků (zprávy o pohybu na bankovním účtu obviněného, sdělení obchodních společností WEDOS Internet, a. s., o založení a spravování domény XY, a Seznam.cz, a. s., o přihlašování do e-mailové schránky, stejně jako výše vyplácených odměn z reklam, z nichž pouze malou část si ponechával svědek A. F., což podporuje věrohodnost jeho tvrzení o úhradách za grafické služby). Z těchto důvodů nelze obhajobě obviněného přisvědčit ani v tomto směru, neboť jeho pachatelství bylo jednoznačně a bez pochybností podloženo výsledky provedeného dokazování.
32. Stejně tak nelze přijmout pochybnosti obviněného ohledně množství neoprávněně zpřístupněných filmových děl, z nichž vycházely soudy obou stupňů. Z trestního oznámení ze dne 11. 7. 2016 podaného Českou protipirátskou unií na neznámého pachatele včetně jeho přílohy č. 1 připojené na CD vyplývá, že seznam filmů, u nichž byla dotčena práva nositelů ochrany a byla k nalezení na internetových stránkách XY, byl vytvořen k datu 20. 6. 2016 (viz č. l. 14 trestního spisu). Z obsahu přílohového CD je zřejmé, že ke zmiňovanému datu bylo prostřednictvím tzv. embedded linků šířeno celkem 866 filmových titulů, jejich množství se však v průběhu vyšetřování orgány činnými v trestním navyšovalo, jak potvrzuje i výpověď svědka L. V. V usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 1. 11. 2017, které bylo obviněnému doručeno dne 3. 11. 2017 (srov. č. l. 374 a násl. trestního spisu) je uveden již celkový počet 1461 filmových titulů, jednotlivé tituly byly v tomto usnesení konkrétně vyjmenovány. Ze stejného množství poté vycházela i obžaloba státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hodoníně ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. ZT 287/2017 (srov. č. l. 518 a násl. trestního spisu), a soudy jej rovněž převzaly do tzv. skutkové věty výroku o vině v obou odsuzujících rozsudcích. Nebylo přitom třeba, aby byly všechny filmové tituly orgány činnými v trestním řízení z internetového webu XY staženy a zálohovány. Je logické, že orgány činné v trestním řízení nemohou u každého zjištěného porušení pravidel zveřejňování autorského díla provést kontrolu všech souborů, u nichž došlo k neoprávněnému zveřejnění v prostoru mezinárodní sítě Internet. Takový požadavek by se vymykal realitě a přesáhl by možnosti odhalování protiprávní činnosti, k níž, bohužel, dochází ve značné kvantitě, přičemž někteří pachatelé porušují autorská práva sdílením tisíců souborů o velkém objemu dat. To pochopitelně vylučuje, aby byl každý z nich jednotlivě stažen a přezkoumán, a to jak pro časovou, tak i pro technickou náročnost takového postupu. Zbývá ještě doplnit, že bez dalšího nelze uvažovat o záměrném zkreslování údajů o množství nelegálního sdílení autorsky chráněných děl, jestliže je podkladem pro jeho objasnění způsob fungování určité internetové stránky umožňující formou odkazů vložení filmových děl, jejichž distribuce veřejnosti požívá autorské ochrany či udělení licence. Nakonec ani sám obviněný nepředložil zřejmý argument, z něhož by vyplývala nevěrohodnost tvrzení podloženého kontrolními mechanismy, které ve své praxi využívá Česká protipirátská unie zastupující řadu oprávněných distributorů či autorů, jejichž výlučná práva jsou v konkrétních případech porušována.
IV. Závěrečné shrnutí
33. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného P. D. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu