ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.464.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 464/2012-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání, které podal obviněný R. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 5 To 9/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 61/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 1 T 61/2006, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákona“) a podle §250 odst. 4 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zákona mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč a pro případ, že by nebyl vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Současně byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 10 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Mgr. B. S.
Vrchní soud v Praze po zrušení jeho předchozího rozsudku Nejvyšším soudem znovu projednal odvolání obviněných R. K. a Mgr. B. S., a zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. Sám rozhodl ve věci podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že obviněného R. K. uznal vinným zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále také jen „tr. zákoník“) a spoluobviněného Mgr. B. S. uznal vinným pomocí k uvedenému zvlášť závažnému zločinu podle §24 odst. 1 písm. c) a §212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Trestné činnosti se měli obvinění dopustit tím, že Mgr. B. S. jako ředitel Domova důchodců Rataje nad Sázavou, se sídlem Milovická 125, Rataje nad Sázavou, který byl rozhodnutím přednosty Okresního úřadu Kutná Hora z 24. 9. 1998, č. j. KP-154/98, ustanoven investorem akce registrované v Informačním systému reprodukce investičního majetku pod č. ........ (výstavba domova důchodců) a R. K. jako jediný společník a jednatel společnosti Stavitelství KRRO, s. r .o., se sídlem V Polích 695, Světlá nad Sázavou, poté U Habrovky 247/11, Praha 4, která byla jako vítěz veřejné obchodní soutěže určena zhotovitelem stavby, v době od 17. 7. 2000 do 19. 7. 2001 na základě smlouvy o dílo č. ...... z 20. 10. 1999, ve znění dodatků 1-4, uzavřené mezi Domovem důchodců Rataje nad Sázavou a společností Stavitelství KRRO, s.r.o., Mgr. B. S. na podnět a podle pokynů R. K. nechal z účtu č. ....... vedeného u České spořitelny, a. s., a od roku 2001 č. ..... vedeného u České národní banky Praha, na které byla Ministerstvem práce a sociálních věcí jakožto správcem programu postupně uvolňována účelová dotace, proplatit faktury č. ....., ...., ....., ......, .....(ve výroku nesprávně ......) a ........ na celkovou částku 96.653.194,- Kč, ačkoli oba věděli, že materiál na stavbu a práce nebyly provedeny vůbec nebo byly provedeny v nižším než fakturovaném rozsahu, čímž způsobili České republice škodu nejméně ve výši 38.393.135,- Kč.
Za to vrchní soud odsoudil obviněného R. K. podle §212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Obviněnému Mgr. B. S. uložil soud podle §212 odst. 6 a §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 5 To 9/2011, podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Předně obviněný konstatoval, že se žádného trestného činu nedopustil, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným. Jedná se o soukromoprávní spor mezi zhotovitelem a objednatelem ze smlouvy o dílo. Obviněný se dále domnívá, že odvolací soud porušil zákaz reformace in peius, neboť trestný čin dotačního podvodu, pro který byl nově uznán vinným, je zvláštním případem podvodu, který nevyžaduje způsobení škody ani úmysl takovou škodu způsobit ani uvedení poškozeného v omyl. Vzhledem k tomu, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku není vyžadováno tolik kritérií jako u trestného činu podvodu, je soudy užitá právní kvalifikace skutku pro obviněného nepříznivá, čímž došlo k porušení tohoto zákazu. Dovolatel také poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou se soud nezabýval, když se nedostatečně vypořádal s obchodně právní stránkou věci, tedy s právní úpravou smlouvy o dílo v obchodním zákoníku. K tomu obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Dále podrobně rozepsal průběh závazkového vztahu mezi společností Stavitelství KRRO, s.r.o., jako zhotovitelem, a Domovem důchodců Rataje nad Sázavou, přičemž zdůraznil skutečnost, že cena byla pevně stanovena ve smlouvě o dílo, a nebylo ji možné překročit ani v případě jakýchkoliv dalších nákladů zhotovitele. Obviněný rovněž namítl, že Vrchní soud v Praze nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, který mu přikázal v novém řízení odstranit nesrovnalosti mezi znaleckým posudkem Ing. Petra Řepy a znaleckým posudkem Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty stavební – znaleckého ústavu a institutu soudního znalectví (dále jen: „ČVUT, Fakulta stavební“). Přesto, že výslechem znalců byly potvrzeny jejich závěry o nesprávnosti posudku Ing. Řepy, Vrchní soud v Praze vzal za základ výroku o vině právě tento, z pohledu obviněného, chybný znalecký posudek, přičemž zcela opomněl závěry renomovaného znaleckého ústavu, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stejně jako v předchozím dovolání obviněný opakoval výhrady k nezákonnosti provedené prohlídky jiných prostor v přípravném řízení, vzhledem k nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, kterým byla zrušena předmětná část ustanovení §83a odst. 1 část věty první a věta druhá trestního řádu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 1414/07, argumentoval, že se jedná o důkaz absolutně neúčinný a v trestním řízení proto nepoužitelný. Následně dovolatel poukázal na nepřiměřenou délku trestního řízení, která nebyla adekvátně promítnuta do výše uloženého trestu. Dovolatel rovněž shledal komunitární rozměr předmětné trestní věci, navrhl přerušení trestního řízení a předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru spočívající v tom, zda musí být čl. 16, 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie vykládány tak, že brání právní úpravě kriminalizovat obchodní činnost stavební firmy při zhotovení díla a umožnit tak trestnímu soudu řešit soukromoprávní spor mezi zhotovitelem a objednatelem ze smlouvy o dílo. V prvním doplnění dovolání obviněný rozšířil své výhrady o námitku k záměně forem účastenství, kterou odůvodnil tím, že příjemcem dotace nebyl on, ale Okresní úřad v Kutné Hoře, resp. Domov důchodců Rataje nad Sázavou, zastoupený spoluobviněným Mgr. B. S., který tak mohl být pachatelem a on pouze účastníkem na trestném činu. Odvolací soud postupoval v rozporu se zákonem, když změnil účastenství ve formě organizátorství na pachatelství. Ve druhém doplnění dovolání pak obviněný opět poukázal na nesprávné určení výše škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu, a na chybný výrok o náhradě škody, přičemž argumentoval znaleckým posudkem ČVUT, Fakulty stavební, který dospěl k závěru, že stav rozestavěnosti předmětné stavby v době vyklizení odpovídá fakturované ceně. Z tohoto bylo třeba dovodit, že ke vzniku škody na straně objednatele nedošlo. Obviněný zaslal ještě třetí a čtvrté doplnění svého dovolání, v obou podáních se domáhal odkladu výkonu trestu. Zpochybnil postup předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze, která rozhodla podle §322 tr. ř. o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ač měla postupovat podle §265h odst. 3 tr. ř. Citované ustanovení považuje obviněný za speciální k §322 tr. ř., proto bylo třeba trestní spis předložit s dovoláním a návrhem na odložení výkonu trestu Nejvyššímu soudu. Vzhledem k nesprávnému postupu předsedkyně senátu soudu prvního stupně tak dle obviněného došlo k dalším průtahům v trestním řízení.
Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a sám obviněného zprostil obžaloby, popř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jana Mrlíka vyjádřil k dovolání obviněného R. K. V první řadě konstatoval, že obsah nynějšího dovolání je takřka totožný s předchozím dovoláním v této věci, čímž dovolatel zcela ignoroval závěry Nejvyššího soudu k již uplatněným námitkám. Porušení zákazu reformationis in peius státní zástupce neshledal, neboť porovnáním trestních sazeb u trestných činů podvodu a dotačního podvodu je zřejmé, že posouzení skutku podle §212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku nemůže být považováno za změnu k horšímu. Vzhledem k poměrně důkazně složité věci a ke skutečnosti, že výraznější délka řízení byla spíše zapříčiněna rušením meritorních rozhodnutí a novým projednáním věci na podkladě podaných opravných prostředků, státní zástupce nepovažoval důvodnou ani námitku nepřiměřené délky řízení, přičemž právě odkazem na delší dobu trvající řízení byl obviněnému uložen trest v kratší výměře. Rovněž neshledal komunitární dimenzi věci a návrh na položení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru označil za zcela nedůvodný. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání R. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné, přičemž z převážné části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Především je nutné zdůraznit, že dovolací soud projednává daný případ již podruhé, když v předchozím řízení o dovolání byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 5 Tdo 309/2011, zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 To 9/2010. K převážné části dovolacích námitek se již skutečně Nejvyšší soud vyjádřil poměrně podrobně ve svém předcházejícím rozhodnutí, přičemž obviněný je zopakoval, aniž by reagoval na způsob, jímž se Nejvyšší soud s totožnými výtkami již vypořádal a případně pozměnil svou předcházející argumentaci. Z tohoto pohledu neshledává dovolací soud důvod ani potřebu odchýlit se jakkoli od svých závěrů již v této věci vyslovených.
Nově uplatněnou výhradou obviněného je tvrzení o porušení zásady zákazu reformationis in peius odvolacím soudem, který uznal obviněného vinným trestným činem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli soud prvního stupně odsoudil obviněného za podvod podle §250 odst. 4 tr. zákona. Podle obviněného nemohl tak Vrchní soud v Praze postupovat, neboť trestný čin dotačního podvodu je zvláštním případem podvodu, který nevyžaduje způsobení škody, úmysl takovou škodu způsobit a uvedení poškozeného v omyl.
Zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) je principem nedovolujícím zhoršit postavení osoby, která podala opravný prostředek, nebo v jejíž prospěch byl opravný prostředek podán jinou oprávněnou osobou. Zhoršení je zakázáno nejen pro řízení opravné, ale i pro následující řízení po případném vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí orgánu nižšího stupně. Zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí. Uplatňuje se prakticky u všech opravných prostředků v různé šíři. U odvolání a dovolání platí zákaz bez omezení, tj. nepřipouští žádnou změnu, jež by v kterémkoli směru zhoršovala postavení osoby, ohledně které byl podán tento opravný prostředek. (Viz §259 odst. 4, §264 odst. 2, §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. ř.)
Podle §259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obžalovaného jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle §265s odst. 2 tr. ř. bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Prvním rozsudkem odvolacího soudu v dané trestní věci byl zrušen rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a bylo rozhodnuto znovu o vině a trestu obou obviněných, kteří byli odsouzeni za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., resp. obviněný R. K. organizátorstvím k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud poté rozhodl z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí, tj. k provedení nového odvolacího řízení. Současně Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. K. jako zjevně neopodstatněné.
Odvolací soud tak byl v novém řízení z hlediska zásady zákazu změny k horšímu vázán rozhodnutím soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona. Ten ohrožuje pachatele trestní sazbou v rozmezí od pěti do dvanácti let, obviněný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků s výkonem ve věznici s ostrahou, také k peněžitému trestu ve výši jednoho milionu Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a mimo to k trestu zákazu činnosti v trvání 10 let. Odvolací soud pak napadeným rozsudkem změnil právní kvalifikaci jednání obviněného na trestný čin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož trestní sazba je pět až deset let, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem bez uložení vedlejšího trestu. Z výše uvedeného je zřejmé, že při posouzení sazby stanovené pro trestné činy a porovnáním uložených trestů obviněnému soudem prvního a druhého stupně nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius. Změněná právní kvalifikace shodných skutkových zjištění nevyvolala u obviněného R. K. možnost uložení přísnějšího trestu, naopak horní hranice nejpřísnější trestní sazby je u dotačního podvodu o dva roky nižší než u obecného podvodu podle předcházející právní úpravy. Pokud odvolací soud překvalifikoval jednání obviněného z obecného podvodu na podvod dotační, který je speciálním typem podvodu, postupoval tímto zcela v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 5 Tdo 309/2011, který ho k této právní kvalifikaci zavázal, přičemž si byl vědom nutnosti respektovat zákaz reformationis in peius, a také se jím na str. 8 svého usnesení zabýval. Porovnávání jednotlivých znaků trestného činu podvodu se znaky trestného činu dotačního podvodu, jak je naznačil dovolatel, proto v daném případě nemá jakékoliv opodstatnění. Zásada zákazu změny k horšímu totiž nemůže být uplatňována ve vztahu k jednotlivým způsobům provedení činu nebo případnému širšímu výčtu podmínek naplnění konkrétní skutkové podstaty. Jak již bylo zdůrazněno, princip zákazu reformationis in peius je nutné hodnotit z hlediska výsledku, který pro obviněného odsouzení znamenalo (srov. č. 41/2007 Sb. rozh. tr.). Z pohledu konkrétních výhrad v dovolání obviněného je také podstatné, že nelze srovnávat základní skutkové podstaty obou citovaných ustanovení, jak činí dovolatel, neboť tak zcela pomíjí vznik škodlivého následku velkého rozsahu, za nějž byl odsouzen. Tím by již překročil možnosti dovolacího přezkumu, neboť by podstatně změnil skutkové okolnosti, jimiž je zásadně Nejvyšší soud pro dovolací řízení vázán a nemůže je bez dalšího měnit. Námitka obviněného o porušení zákazu reformationis in peius u obviněného R. K. tak není důvodná.
Další námitkou obviněný zpochybňoval vznik škody, přičemž odkazoval na znalecký posudek č. 145-09 vypracovaný v občanskoprávním řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře. Podle obviněného z obsahu tohoto posudku, jehož autorem je České vysoké učení technické v Praze, Fakulta stavební, ze dne 9. 2. 2010, vyplynulo, že stav rozestavěnosti budovy domova důchodců v době vyklizení stavby odpovídal fakturované ceně, a proto nemohl vzniknout škodlivý následek. Obviněný se ohradil vůči postupu odvolacího soudu, který měl na pokyn Nejvyššího soudu odstranit vzniklé nesrovnalosti mezi výše zmíněným znaleckým posudkem a znalecký posudkem Ing. Petra Řepy, což Vrchní soud v Praze ignoroval a vzal opět za základ svého výroku o vině chybný znalecký posudek Ing. Petra Řepy. Nejvyšší soud předesílá, že ve svém předcházejícím usnesení přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby se při novém projednání věci vypořádal s obsahem znaleckého posudku Českého vysokého učení technického v Praze, neboť nebylo zcela zřejmé, zda skutečně důkaz tímto posudkem v rámci minulého veřejného zasedání provedl, resp. v odůvodnění původního rozsudku chybělo vysvětlení k otázce případných rozporů mezi oběma těmito posudky a jasný názor soudu, proč závěry zpracovatelů posudku znaleckého ústavu odmítl.
Vrchní soud v Praze v rámci nového projednání věci vyslechl dva zpracovatele posudku Českého vysokého učení technického Ing. Miloslavu Popenkovou, Csc., a Ing. Václava Pospíchala, Ph. D. Oba shodně uvedli, že při zpracování posudku vycházeli z toho, že údaje ve stavebním deníku, protokolech o přejímce prací, zápisech o kontrolních dnech stavby apod., jsou pravdivé. Dále pak z jejich výpovědí vyplynulo, že při zpracování posudku neměli k dispozici řadu materiálů, jako např. posudek k expertnímu šetření o stavu staveniště na konci července 2001 zpracovaný a fotodokumentací potvrzený společností Invespol, s. r. o., videokazety a další záznamy o stavu staveniště z počátku roku 2002, na základě kterých sestavoval posudek Ing. Petr Řepa, a také neměli k dispozici všechny dostupné faktury. Na dotaz předsedkyně senátu odvolacího soudu, zda se znalecký posudek zabýval nebo mohl odhalit skutečnost prokázanou v trestním řízení, že byly proplaceny i faktury, kterým neodpovídalo příslušné protiplnění nebo, že stejná faktura byla uplatněna na dvou staveništích, znalkyně Ing. Popenková, Csc., odpověděla, že jejich znalecký posudek se této otázky vůbec netýkal, zpracovávali čistě rozpočet podle smlouvy o dílo a dohodnutých cen, přičemž správnost fakturace neřešili. Předpokládali tedy správnost údajů ve stavební dokumentaci a nepočítali proto s možností, že ve skutečnosti jde o data zmanipulovaná, která nereflektují skutečný stav věci. Ve vztahu ke znaleckému posudku Ing. Petra Řepy oba znalci shodně označili za chybný metodický postup určení ceny rozestavěné budovy výpočtem podle obestavěného prostoru. K tomu je však možné ihned uvést, že sám znalec Ing. Petr Řepa souhlasil s namítanou nesprávností, zpracoval totiž celkem tři znalecké posudky, resp. dva dodatky, přičemž třetí z nich sestavený právě touto metodou učinil na výslovný požadavek soudu, který tím chtěl reagovat na výhrady jiných znalců Ing. Renaty Klímové a Ing. Ivo Šimůnka, CSc. Rozdílnost, na kterou tedy poukazovali Ing. Miloslava Popenková, CSc. a Ing. Václav Pospíchal, Ph. D., nastala právě v tomto třetím dodatku sestaveném na požadavek nalézacího soudu, a jak potvrdila Ing. Popenková, Csc. u veřejného zasedání, srovnávali právě druhý a třetí posudek. Zásadním rozdílem mezi oběma posudky však byl především předmět zkoumání, kterým nebyly práce odpovídající fakturovaným a vyplaceným částkám z dotačních prostředků v období, které je zahrnuto v obžalobě. Na základě těchto skutečností je pak opodstatněný závěr odvolacího soudu, že posudek vypracovaný ČVUT, Fakulta stavební se týká jiné otázky, než která je předmětem trestního řízení (k podrobnostem protokol o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011 na č. l. 17038-17043 trestního spisu), a byly tak zcela naplněny pokyny, které v předcházejícím dovolacím řízení Nejvyšší soud uložil. Vzhledem k tomuto zjištění, kdy byly náležitě odstraněny nesrovnalosti mezi znaleckým posudkem ČVUT a znaleckým posudkem Ing. Petra Řepy, nebylo již nutné přistoupit k novému výslechu znalce Ing. Petra Řepy. V rámci trestního řízení bylo nade vší pochybnost zjištěno, že obviněný R. K. předkládal spoluobviněnému Mgr. Bedřichu Sixtovi fiktivní faktury, které on nechal proplatit z poskytnutých dotačních prostředků, ačkoliv oba věděli, že některé práce nebyly provedeny vůbec, nebo byly provedeny v nižším než fakturovaném rozsahu. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s postupem odvolacího soudu při stanovení výše škody, jehož podkladem se naprosto správně staly závěry základního posudku znalce Ing. Petra Řepy spolu s expertízou společnosti Invespol, s.r.o., a dalšími důkazy označenými na str. 27 napadeného rozsudku. Neméně důležitou skutečností u výše způsobené škody je, že Vrchní soud v Praze škodu vyčíslenou ve znaleckém posudku Ing. Petra Řepy na 45.985.396 Kč,- modifikoval ve prospěch obviněného dle zásady in dubio pro reo a snížil tak částku o více než 6 milionů Kč.
Přestože se Nejvyšší soud v předchozím řízení o dovolání podrobně vypořádal s námitkou obviněného k nezákonnosti prohlídky jiných prostor a jím zpochybňované použitelnosti tohoto důkazu, dovolatel ji v novém dovolání zopakoval, aniž by jakkoli reagoval na vysvětlení dovolacího soudu. Z tohoto důvodu považuje Nejvyšší soud za zcela dostačující odkázat na str. 9, 10 svého usnesení ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 5 Tdo 309/2011, z kterého vyplývá, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydal v předmětné trestní věci státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze již dne 5. 12. 2002 (č. l. 1748). Ústavní soud ve stanovisku svého pléna ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10, publikovaného pod č. 426/2010 Sb., jednoznačně vyslovil nutnost nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, publikovaném ve Sbírce zákonů dne 8. 7. 2010 pod č. 219/2010 Sb. tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Uplatněná námitka nepoužitelnosti důkazů zajištěných v rámci provedené prohlídky proto s ohledem na dobu vydání příkazu k domovní prohlídce v této trestní věci nemůže mít jakékoli opodstatnění.
Obviněný dále vyslovil domněnku, že jeho případ dosahuje komunitární úrovně, a požádal proto Nejvyšší soud, aby přerušil trestní řízení a předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku, přičemž její znění formuloval takto: „Musí být čl. 16, 47, 48 Listiny základních práv a svobod EU vykládány tak, že brání takové právní úpravě členského státu, která kriminalizuje obchodní činnost stavební firmy spočívající ve zhotovení díla a umožňuje tak trestnímu soudu řešit soukromoprávní spor mezi zhotovitelem a objednatelem ze smlouvy o dílo?“ Nejvyšší soud neshledal důvody pro předložení předběžné otázky v citovaném znění, neboť to zcela pomíjí vlastní obsah a smysl předmětu trestního stíhání v dané věci. Obviněný není trestně stíhán za „běžnou“ činnost stavební firmy při zhotovení díla, jak to obecně uvádí, nýbrž za to, že předložil k proplacení faktury na materiál a práce, které ve skutečnosti nebyly provedeny vůbec, nebo byly provedeny v menším rozsahu. Učinil tak zcela úmyslně, ačkoliv věděl, že jím přijímané finanční prostředky mají být užity k účelu výstavby nemovitosti, a přesto společně se spoluobviněným Mgr. B. S. předstírali realizaci prací a investic v rozporu se skutečností. Tím došlo ke způsobení škody ve výši nejméně 38.393.135 Kč. Evidentně tak u obviněného R. K. nešlo o podnikání v rámci obchodních pravidel, neboť podvodným způsobem použil finanční prostředky z účelové dotace na jiný než určený účel. Je absurdní, aby svoboda podnikání sahala až do takových rozměrů, aby umožňovala předkládat nepravdivé faktury na práce a materiál, které nebyly nikdy provedeny a dodány a přehlížela škodu, k níž v identických případech prakticky vždy dojde, a to dokonce několikanásobně vyšší než je hranice škody velkého rozsahu, tedy nejvyšší, jakou upravuje trestní zákoník. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se nejedná pouze o soukromoprávní spor, když se obvinění zjevně dopustili trestné činnosti a naplnili skutkovou podstatu trestného činu dotačního podvodu. Nad rámec uvedeného je možné ještě upozornit, že současná právní úprava zahrnuje i trestný čin poškození finančních zájmů Evropských společenství v §260 tr. zákoníku, vzhledem ke skutečnosti, že se Česká republika ve Smlouvě o přistoupení k Evropské unii (EU) ze dne 16. 4. 2003 zavázala přistoupit k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (Úmluva). Z důvodu umožnění ratifikace Úmluvy byl definován nový trestný čin poškozování finančních zájmů Evropských společenství, který zajišťuje implementaci článků 1 a 2 této Úmluvy do českého právního řádu. Je proto zřejmé, že i komunitární právo předpokládá, resp. vyžaduje kriminalizaci činů, kdy pachatel svým podvodným jednáním umožní zneužití finančních prostředků z rozpočtu Evropského společenství (§260 odst. 1 tr. zákoníku), nebo pachatel neoprávněně použije prostředky rozpočtu Evropského společenství (§260 odst. 2 tr. zákoníku). Z formulace obou skutkových podstat tohoto trestného činu a jeho porovnáním se zněním obou základních skutkových podstat trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 2 tr. zákoníku je zřejmá shodnost minimálně jednání a následků, přičemž předmětem ochrany dotačního podvodu jsou dotace, příspěvky apod. poskytované ze státního rozpočtu České republiky, kdežto ustanovení §260 tr. zákoníku je určeno k ochraně finančních prostředků Evropského společenství.
Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného, že došlo k nezákonné záměně forem účastenství, když příjemcem dotace nebo dotačních prostředků byl v daném případě Okresní úřad Kutná Hora, resp. Domov důchodců Rataje nad Sázavou, nikoliv dovolatel. Obviněný byl uznán vinným trestným činem dotačního podvodu podle §212 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž tato základní skutková podstata nevyžaduje u pachatele speciální vlastnosti, tj. aby se jednalo o žadatele o dotaci nebo zástupce žadatele o dotaci, který sepisuje či vyplňuje žádost o dotaci a přitom v takové žádosti uvede nepravdivé nebo hrubé zkreslené údaje, či je zamlčí. Jinak je tomu u odst. 1, kde pachatelem je subjekt, který žádá o poskytnutí vyjmenovaných finančních prostředků. Naproti tomu pachatelem dotačního podvodu druhé ze základních skutkových podstat podle §212 odst. 2 tr. zákoníku může být zásadně kdokoli, kdo realizuje prostředky získané na určitý účel. V praxi je to „ zpravidla “ příjemce účelové dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku nebo u takového příjemce - právnické osoby fyzická osoba za ni jednající, jež použije peněžní prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1916). Po přijetí zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, může být trestně odpovědnou i tato právnická osoba. Pachatelem tohoto činu nemusí být příjemce dotace, nýbrž ten, kdo použije peněžní prostředky získané účelovou dotací na jiný než určený účel, což učinil právě obviněný R. K., který s přispěním spoluobviněného získal finanční prostředky vázané k účelu výstavby domova důchodců, přičemž služby a materiál, které fakturoval, nebyly provedeny a dodány vůbec, nebo v menším než fakturovaném rozsahu. Příjemcem dotace byl Okresní úřad Kutná Hora, resp. Domov důchodců Rataje nad Sázavou zastoupený spoluobviněným Mgr. B. S., avšak tento na pokyn obviněného a na podkladě jím vystavených faktur rozhodl o jejich proplacení, a tedy pomohl obviněnému ke zneužití prostředků z dotace k jinému účelu, přičemž hlavním pachatelem byl obviněný R. K., který zaplacený materiál nedodal a neprovedl fakturované práce, užil prostředky získané účelovou dotací k jinému než určenému účelu, přičemž tímto způsobil škodu velkého rozsahu. Nelze se ztotožnit s tvrzením dovolatele, že odvolací soud v rozporu se zákonem změnil právní posouzení skutku z účastenství ve formě organizátorství na pachatelství. Původním rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 To 9/2010, byl obviněný odsouzen jako organizátor trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona a §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obou obviněných bylo toto rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 5 Tdo 309/2011, zrušeno a věc přikázána odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, a proto zákaz reformationis in peius platil pouze ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, který uznal obviněného vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, a to jako pachatele, nikoliv účastníka (odhlédnuto od srovnání horních hranic trestních sazeb obou trestných činů, z nichž obecný podvod v trestním zákonu byl přísnější). Pokud tedy vrchní soud v novém odvolacím řízení uzná obviněného vinným jako pachatele zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, postupoval zcela v souladu se zákonem, aniž by jakkoli porušil platné zásady trestního procesu či práva obviněného. Nakonec samotný obsah této námitky obviněného je v dovolání, zejména jeho třetím dodatku formulován způsobem překračujícím dovolací přezkum, neboť spočívá výhradně v jeho nesouhlasu se skutkovým zjištěním soudů obou stupňů.
Další výhrady dovolatele se týkaly otázky druhu a výměry trestu, které obviněný zahrnul pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení skutku s tím, že nebyla zohledněna nepřiměřená délka trestního řízení, a odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Ústavní soud v označeném nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 67 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv, kdy je nutno brát ohled na okolnosti jako jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení a také faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezovalo ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. (nyní obecné zásady trestání §37 až §45 tr. zákoníku). V ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku je výslovně zakotvena povinnost soudu přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu.
V posuzované trestní věci uplynulo od zahájení trestního stíhání deset let, což v naprosté většině případů lze považovat za nepřiměřenou délku, po niž má být trestní řízení vedeno. Délku řízení je však nutno posuzovat jednotlivě u každého případu, jak konstatovala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu. Z tohoto důvodu proto nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, Hradecký proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz např. nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a nález ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993). Obviněný svým vystupováním u trestního řízení nijak neovlivnil nepřiměřenou délku tohoto řízení. Zcela určitě se však zásadně do délky řízení promítla složitost případu, kdy bylo nevyhnutné rozsáhlé dokazování, přičemž bylo vyžádáno nebo důkazně zohledněno několik znaleckých posudků, které si vzájemně odporovaly a soudy musely odstranit tyto nesrovnalosti. Nutno poznamenat, že trestní stíhání bylo zahájeno celkem proti 18 obviněným a pro více trestných činů, čímž přípravné řízení vyžadovalo z hlediska množství nezbytných úkonů delší časové období. Obžaloba byla podána dne 20. 10. 2006 a první rozsudek v dané věci byl vyhlášen již 28. 3. 2007, což nesvědčí o jakémkoliv průtahu v řízení před soudem. Následně však docházelo k opakovanému rušení meritorních rozhodnutí soudů, a tím došlo k prodloužení řízení, nicméně k tomuto rušení bylo přistupováno na podnět opravných prostředků zejména obviněného, čímž se soudy snažily poskytnout patřičnou pozornost jeho obhajobě a v souladu se všemi právy obviněného garantovanými jak trestním řádem, tak Listinou základních práv a svobod dospět k správnému a především nezpochybnitelnému závěru o podané obžalobě. Vrchní soud v Praze přitom na str. 43 odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, že při úvaze o výši trestu odnětí svobody byla zásadní otázkou délka trestního stíhání, evidentně ve prospěch obviněného. Na druhé straně soud nemohl opomenout okolnosti svědčící pro uložení vyšší výměry trestu než na samé dolní hranici trestní sazby, především způsob provedení skutku, způsobenou škodu ve výši 38.393.135,- Kč, zištnou pohnutku a míru zavinění. Přesto je zřejmé, že délka řízení se zásadním způsobem promítla do výše trestu, když Vrchní soud v Praze uložil obviněnému trest těsně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby v trvání 5 roků a šesti měsíců, čímž výrazně snížil (o 2 roky a 4 měsíce) trest uložený rozsudkem soudu prvního stupně, přičemž změnil také způsob výkonu trestu, když jej zařadil do mírnějšího typu věznice. Navíc neukládal obviněnému další tresty spojené s finančním postihem či omezením podnikání. Nejvyšší soud shledal v uloženém trestu dostatečnou kompenzaci zjištěné nepřiměřené délky trestního řízení a odkazuje například na rozhodnutí Ústavního soudu, který při srovnatelné výši způsobené škody akceptoval uložení téměř shodné výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody při delším trvání trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 908/12).
Již na základě výše uvedeného je zřejmé, že v dané věci nemůže obstát ani námitka dovolatele o porušení zásady subsidiarity trestní represe odkazem na soukromoprávní charakter sporu o provedení díla.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, a podle něhož byly posuzovány činy obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V případě obviněného R. K. ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu. Naopak, povaha a rozsah jeho zásahů do předmětu ochrany poskytované trestním zákoníkem majetku ze státního rozpočtu vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému.
Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860, v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009). Již v předchozím řízení o dovolání Nejvyšší soud ke shodné námitce obviněného konstatoval, že soudní praxe k posuzování činů, jejichž součástí jsou právní úkony podle jiného druhu právního odvětví, zaujala názor, podle něhož není pro posouzení trestnosti jednání, k němuž došlo v souvislosti s podnikáním, rozhodující, zda takové jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, např. obchodní. Rovněž žádnou roli nehraje to, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod T 575, svazek 24, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, 2003.). Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný nepochybně spáchal zvlášť závažný přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku. Již skutečnost, že se obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu jako nejzávažnějšího typu trestného činu podle §14 tr. zákoníku a způsobil škodu, která téměř osminásobně překračuje hranici škody velkého rozsahu, bezpochyby prokazuje výraznou společenskou škodlivost skutku, kdy uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepřichází v úvahu.
Nakonec obviněný zpochybnil postup předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze, která rozhodla podle §322 tr. ř. o jeho žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody, ač podle přesvědčení obviněného měla použít ustanovení §265h odst. 3 tr. ř., a spis s dovoláním a návrhem na odklad výkonu trestu předložit Nejvyššímu soudu. Předně je nutno uvést, že uvedená námitka byla uplatněna již po uplynutí lhůty k podání dovolání a navíc jde o námitku, která nejenže nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale neodpovídá ani žádnému jinému dovolacímu důvodu taxativně upravenému v §265b odst. 1 tr. ř. Pro úplnost však Nejvyšší soud uvádí, že pokud předsedkyně senátu rozhodla podle §322 odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, aniž by věc předložila k rozhodnutí spolu s dovoláním Nejvyššímu soudu, postupovala zcela v souladu s trestním řádem. Ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. umožňuje, ale nepřikazuje předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby Nejvyššímu soudu navrhl odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Komentář k trestnímu řádu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 2148-9) výslovně uvádí, že podnět je z hlediska svého obsahu jiným podáním, o němž je třeba rozhodnout jinak než postupem podle §265h odst. 3 tr. ř., např. může jít o žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů podle §322 odst. 1 tr. ř. nebo o jeho přerušení podle §325 odst. 1 tr. ř.; o takovém podání se proto rozhodne podle příslušných ustanovení trestního řádu obecným způsobem, jako by zde dovolání podáno nebylo, a učiní tak soud, který je k tomu příslušný, zpravidla soud, který rozhodoval ve věci v prvním stupni. Předseda senátu soudu prvního stupně je zásadně oprávněn učinit sám návrh podle §265h odst. 3 tr. ř., nemůže však předložit Nejvyššímu soudu podnět jiné osoby k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí podle citovaného ustanovení, aby o něm bylo tímto postupem rozhodnuto. Návrh předsedy senátu soudu prvního stupně na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí bude přicházet v úvahu zejména tam, kde lze předpokládat úspěšnost dovolání s ohledem na jeho argumenty a s přihlédnutím k obsahu napadeného rozhodnutí. O takový případ se však v uvedené trestní věci nejednalo, a proto nelze spatřovat jakékoli pochybení v postupu předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze, pokud před předložením věci ke konání dovolacího řízení rozhodla o návrhu obviněného na odklad výkonu trestu podle §322 odst. 1 tr. ř.
Na podkladě uvedených skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. jako zjevně neopodstatněné a odmítl je podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová