ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.126.2014:44
sp. zn. 6 As 126/2014 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Lovochemie, a.s.,
se sídlem Terezínská 57, Lovosice, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D.,
advokátem, se sídlem Jungmannova 745/24, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem
ze dne 18. 4. 2012, č. j. 3852/12-1700-506634, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 15 Af 270/2012 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 8.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobce JUDr. Pavla Dejla, LL.M., Ph.D., advokáta, se sídlem Jungmannova 745/24,
Praha.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zru šení rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“) ze dne 7 . 5. 2014,
č. j. 15 Af 270/2012- 70 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zrušil pro nezákonnost
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále „původní žalovaný“) ze dne
18. 4. 2012, č. j. 3852/12-1700-506634 (dále „napadené rozhodnutí“), a platební výměr
Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále „správce daně“) ze dne 19. 1. 2012,
č. j. 9774/12/214984506430 (dále „platební výměr“), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Dále krajský soud výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení ve výši 15.826 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Správce daně vyměřil žalobci rozhodnutím ze dne 21. 6. 2011,
č. j. 159713/11/214984506430 (dále „platební výměr o uložení odvodu“) odvod do státního
rozpočtu za porušení rozpočtové kázně dle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech
a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o rozpočtových pravidlech“), a to ve výši 3.290.000 Kč, ve spojení s čerpáním poskytnuté dotace.
Dotace byla žalobci poskytnuta na základě rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu v rámci
programu EFEKT na projekt: „Energetický úsporný projekt Lovochemie, a. s.“. Za prodlení
s odvodem do státního rozpočtu bylo potom žalobci platebním výměrem ze dne 19. 1. 2012
podle §44a odst. 8 a 9 zákona o rozpočtových pravidlech vyměřeno penále ve výši 3.053.120 Kč.
Napadeným rozhodnutím bylo podle §116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítnuto odvolání žalobce
a platební výměr byl potvrzen. Původní žalovaný v odůvodnění uvedl, že platební výměr,
kterým bylo žalobci sděleno penále, má význam pouze deklaratorní. Finanční úřad jím oznamuje,
jaké penále vzniklo v souvislosti s neoprávněným použitím prostředků poskytnutých ze státního
rozpočtu. Tím, že odvolací orgán potvrdil, že došlo k neoprávněnému čerpání těchto prostředků,
trvá i povinnost zaplatit penále. Zákon neumožňuje správci daně v případě vyměření odvodu
dle §44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech penále nevyměřit na základě správní
úvahy.
S účinností od 1. 1. 2013 byla dle §19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě
České republiky, zrušena dosavadní finanční ředitelství a jejich právním nástupcem je ve smyslu
ustanovení §7 písm. a) téhož zákona Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, jež se tak
stalo podle ustanovení §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) žalovaným.
V napadeném rozsudku krajský soud uvedl, že platební výměr, kterým bylo žalobci
vyměřeno penále, vyšel ze zjištění, že žalobce nedodržel podmínky stanovené v Rozhodnutí
o poskytnutí dotace na „Energeticky úsporný projekt Lovochemie, a.s.“ ze dne 7. 10. 2008,
ev. č. 122142-8612 (dále jen „Rozhodnutí o dotaci“), a tak u něj došlo k porušení rozpočtové
kázně. O povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně bylo rozhodnuto původním
žalovaným rozhodnutím ze dne 4. 1. 2012, č. j. 8851/11-1700-506634, kterým bylo zamítnuto
odvolání proti platebnímu výměru o uložení odvodu do státního rozpočtu za porušení
rozpočtové kázně. Tím, že trvá povinnost zaplatit odvod, vznikla a trvá i povinnost zaplatit
penále. Krajský soud rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 15 Af 94/2012 - 80, pro nezákonnost
zrušil rozhodnutí původního žalovaného o odvolání ze dne 4. 1. 2012 a platební výměr o uložení
odvodu. Závěry v rozsudku vyslovené vzhledem k závislosti penále na odvodu za porušení
rozpočtové kázně plně vztáhnul i na nyní projednávaný případ.
Žalobce se měl dopustit porušení Podmínek čerpání investiční dotace (dále jen
„Podmínky“) tím, že dotace nebyla vyčerpána do 15. 12. 2008, ale až dne 5. 2. 2009 , a závěrečné
vyhodnocení akce nebylo předloženo v termínu do 31. 12. 2010, ale odesláno bylo až dne
14. 1. 2011. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 202/2007 - 68, ze dne 27. 6. 2012, č. j. 5 Afs 8/2012 - 42 a ze dne 25. 6. 2008,
č. j. 9 Afs 1/2008 - 45, krajský soud dovodil, že i kdyby došlo v rozporu s podmínkami
k uhrazení faktury až v následujícím roce, toto porušení podmínek ze strany žalobce nelze
považovat za natolik závažné, aby se jednalo o neoprávněné použití peněžních prostředků podle
§44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech , neboť v daném případě nebylo vůbec
zpochybněno, že došlo k řádnému naplnění účelu dotace. Ještě více tento závěr platí i ohledně
nedodržení lhůty k podání závěrečného vyhodnocení akce o čtrnáct dnů. Žalovaný i správce daně
tak toto ustanovení vyložili příliš extenzivně, a krajský soud se proto již nezabýval výkladem
jednotlivých ustanovení Rozhodnutí o dotaci a Podmínek, neboť by to na nezákonnosti žalobou
napadených rozhodnutí nemohlo ničeho změnit. Vzhledem k tomu, že platební výměr na penále
je pouze deklaratorního charakteru a jeho osud sdílí osud odvodu za porušení rozpočtové kázně,
musel krajský soud konstatovat, že i v případě vyměření penále platebním výměrem správce daně
a následně i žalobou napadeného rozhodnutí nepostupovaly správní orgány v souladu
se zákonem o rozpočtových pravidlech. Z výše uvedených důvodů proto krajský soud dovodil,
že žalovaný i správce daně se dopustili nezákonnosti, a proto krajský soud napadené rozhodnutí
i platební výměr zrušil.
Kasační stížností napadá stěžovatel rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, domáhá
se jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, přičemž uplatňuje kasační
námitky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť má za to, že napadený rozsudek je nezákonný,
a podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný
kvůli nedostatku důvodů rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že krajský soud přezkoumával
zákonnost žalobou napadených rozhodnutí pouze z pohledu, zda a v jakém rozsahu došlo
k deklarovanému porušení rozpočtové kázně (s odkazem na povahu penále, které sleduje osud
odvodu), předložil stěžovatel argumentaci, která se v celém rozsahu týká této právní otázky, o níž
je souběžně vedeno řízení před Nejvyšším správním soudem, a to pod sp. zn. 4 As 117/2014.
Stěžovatel považuje závěr krajského soudu o povinnosti posuzovat pouze dodržení účelu
dotace za nezákonný. Povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně dle §44a odst. 1
až 3 zákona o rozpočtových pravidlech totiž vzniká ze zákona naplněním příslušné skutkové
podstaty. Rozhodnutí správce daně má tudíž pouze deklaratorní charakter. Krajský soud
se opomněl podrobněji vypořádat s §3 zákona o rozpočtových pravidlech a v rozporu s tímto
ustanovením interpretoval pojem „neoprávněné použití prostředků poskytnutých ze státního
rozpočtu“, pouze jako samotné použití poskytnutých prostředků a omezil přezkum, zda došlo
k neoprávněnému použití prostředků, pouze na prošetření skutečnosti, zda byl splněn účel
dotace. Podle stěžovatele nelze za oprávněně čerpané prostředky považovat ty, které splňují
byť jedinou skutkovou podstatu vyjádřenou v §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech.
Skutečnost, že došlo k neoprávněnému použití poskytnutých peněžních prostředků
má za důsledek porušení rozpočtové kázně podle §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech, aniž by současně bylo nutné posuzovat, zda došlo k jejich faktickému zneužití.
Neobstojí tak závěr krajského soudu, že při posuzování otázky porušení rozpočtové kázně
je nutné brát v potaz pouze fakt, zda byly poskytnuté finanční prostředky použity v souladu
s účelem dotace, resp. nedošlo k jejich faktickému zneužití. V takovém případě by však nebylo
možné uložit odvod za porušení rozpočtové kázně, i když příjemce peněžních prostředků
prokazatelné nesplnil závazné podmínky, které stanovil poskytovatel dotace. Jakékoli další
podmínky stanovené poskytovatelem dotace by pak postrádaly smysl.
S odkazem na §14 odst. 4 písm. k) a §14 odst. 6 zákona o rozpočtových pravidlech
stěžovatel poukazuje na to, že úmyslem zákonodárce nebylo, aby pod neoprávněné použití
finančních prostředků byla podřaditelná pouze skutečnost, že došlo ke zneužití státních
prostředků. Z výše uvedených ustanovení podle stěžovatele jasně vyplývá, že pokud příjemce
dotace nesplnil podmínky dané rozhodnutím, za kterých byly finanční prostředky poskytnuty,
dopustil se neoprávněného použití prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu,
aniž by současně bylo nutné posuzovat, zda došlo k jejich zneužití. Stěžovatel dále uvedl,
že ustanovení §44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech, které je kogentní povahy,
nedává správci daně možnost posuzovat míru porušení rozpočtové kázně. Podle stěžovatele
v posuzované věci nedošlo pouze k pochybení formálního rázu, neboť nedodržení podmínky
„poskytnuté státní prostředky musí být vyčerpány v daném rozpočtovém roce do 15. 12. 2008“
bylo způsobilé vyvolat důsledek takové intenzity, který lze opr ávněně subsumovat pod §3
písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech. Podmínky obsažené v Rozhodnutí o dotaci byly
dostatečně jasné a srozumitelné.
Stěžovatel dále upozornil na to, že Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl,
že na dotaci není právní nárok a její poskytnutí ze státního rozpočtu je de facto dobrou vůlí státu,
která musí být na druhé straně vyvážena přísnými podmínkami, jež zavazují jejího příjemce.
Příjemce dotace je povinen při nakládání s rozpočtovými prostředky dostát nejen zákonným
podmínkám, ale též těm, které stanoví rozhodnutí o poskytnutí dotace. Dodržení jednotlivých
podmínek předepsaných rozhodnutím je nezbytné k tomu, aby bylo dosaženo účelu, na který byly
veřejné prostředky poskytnuty. Účel nelze chápat v zúženém pojetí v tom duchu, že se jedná ryze
o samotné provedení dotačního projektu, ale je nutné pod tento pojem podřadit i široké
spektrum navazujících podmínek uvedených v rozhodnutí o poskytnutí dotace, které musí být
splněny, aby bylo dosaženo účelu dotace. Poskytnuté prostředky tak lze čerpat oprávněně pouze
tehdy, pokud bude příjemce dotace postupovat i v intencích podmínek rozhodnutí o poskytnutí
dotace.
Podle stěžovatele je proto nezbytné posoudit, zda poskytnuté peněžní prostředky byly
příjemcem dotace použity za podmínek stanovených poskytovatelem dotace. Krajský soud
v posuzované věci implicitně připustil porušení podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace , aniž
by přistoupil k interpretaci Rozhodnutí o dotaci, čímž zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, neboť tak nemohla být komplexně prověřena
faktická míra závažnosti porušení rozpočtové kázně ze strany žalobce. V této souvislosti
se stěžovatel neztotožnil se závěrem krajského soudu o nezpochybnění naplnění účelu dotace,
neboť pokud došlo k porušení povinnosti vyčerpat poskytnuté státní prostředky ke stanovenému
účelu v rozpočtovém roce (porušení této podmínky nepodrobil k rajský soud přezkumu), bylo
již v okamžiku vyslovení tohoto dílčího závěru nastoleno jisté podezření o řádném splnění účelu,
na který byly peněžní prostředky poskytnuty.
Krajský soud opomněl podstatu a charakter poskytování dotací, kdy jsou soukromým
subjektům poskytovány veřejné finanční prostředky na konkrétní účel, jež je tvořen celým
souborem podmínek nastavených poskytovatelem dotace. Zákonem o rozpočtových pravidlech
byla nastavena závazná pravidla poskytování dotací, přičemž s právce daně nemá pravomoc
se od těchto předepsaných pravidel odchýlit ve prospěch soukromé osoby a neuložit zákonem
stanovenou sankci. Vyhovění požadavku krajského soudu na zohlednění rozsahu a míry
závažnosti porušení rozpočtové kázně by bylo nad rámec zákona o rozpočtových pravidlech.
Je totiž ve výlučné pravomoci poskytovatele dotace, aby již v rozhodnutí o poskytnutí dotace
stanovil v souladu s §14 zákona o rozpočtových pravidlech, jaké povinnosti považuje za zásadní,
u nichž pak je porušení stiženo odvodem ve skutečné výši porušení rozpočtové kázně, tedy
ve výši prostředků dotčených daným porušením povinnosti, nebo ty, které nepovažuje za natolik
zásadní, tudíž jejich případné porušení bude sankcionováno nižším odvodem, popř. stanovením
podmínek, jejichž nedodržení nebude kvalifikováno jako porušení rozpočtové kázně. Pokud
by tedy žalovaný a správce daně měli užít správního uvážení tak, jak je svým právním názorem
nepřímo zavázal krajský soud, tj. zohledňovat míru a rozsah porušení rozpočtové kázně,
nepostupovali by podle §44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech, nýbrž dle §44a
odst. 4 písm. b) téhož zákona, v důsledku čehož by postrádalo smysl rozdělení konkrétní výše
odvodu do samostatných ustanovení v §44a téhož zákona. Správní uvážení je možné aplikovat
výhradně u povinností, které vyčlenil poskytovatel v rozhodnutí o poskytnutí dotace podle §44a
odst. 4 písm. b) téhož zákona. Pokud by finanční úřady postupovaly obdobně u posuzování
závažnosti jednotlivých porušení také u jiných povinností předepsaných zákonem, popř.
rozhodnutím o poskytnutí dotace, nastolilo by to nežádoucí stav právní nejistoty. Původní
žalovaný ani správce daně tudíž nemohli nahrazovat roli poskytovatele dotace a posuzovat rozsah
a míru závažnosti jednotlivých porušení rozpočtové kázně. V opačném případě by zasahovali
do zákonné gesce poskytovatele dotace, v důsledku čehož by postupovali zcela očividně mimo
jím vymezený zákonný rámec. Stěžovatel se domnívá, že o výši sankce v daném případě
rozhodoval poskytovatel dotace, nikoli původně žalovaný, resp. správce daně, kteří p ouze
deklarují výši odvodu. Zásada proporcionality a její naplnění s ohledem na výše sankce nemůže
být aplikována v řízení vedeném správcem daně, nýbrž k jejímu plnému uplatnění musí dojít
již v řízení o poskytnutí dotace. Na závěr stěžovatel zhodnotil obsah deklarovaných porušení
rozpočtové kázně.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ze zprávy o daňové kontrole
vyplývá, že všechny podmínky stanové Rozhodnutím o dotaci řádně splnil, a nutně tedy musel
splnit i podmínku stanovenou v části B) bod 1 Podmínek, která mu ukládala povinnost realizovat
akci v souladu s Rozhodnutím o dotaci. Žalobce podrobně zdůvodnil, proč má za to,
že neporušil podmínky stanovené v části B) bod 6 a v části C) bod 4 Podmínek. K argumentaci
stěžovatele, dle které nelze přisvědčit závěru krajského soudu, že nebyla -li dotace čerpána
v rozporu s účelem, na který byla poskytnuta, nelze uložit odvod za porušení rozpočtové kázně,
žalobce uvedl, že takovýto závěr krajský soud neučinil. Krajský soud založil svůj r ozsudek
na závěru, že v posuzované věci nedošlo s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti
k neoprávněnému použití peněžních prostředků ve smyslu §44 odst. 1 písm. b) zákona
o rozpočtových pravidlech. Tento závěr nelze generalizovat ve vztahu k jakýmkoli jiným
případům a zjevně tak ani nebyl míněn. Závěry krajského soudu jsou v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, žalobce poukázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 9 Afs 1/ 2008 – 45, ze dne 30. 8. 20 11,
č. j. 2 Afs 12/2011 – 98, ze dne 27. 6. 2012, č. j. 5 Afs 8/2012 – 42, a nález Ústavního soudu
ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 650/05). Krajský soud podle žalobce nijak nepochybil, když
dovodil, že ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech je nutné aplikovat
nikoli bez ohledu na skutkové okolnosti, ale je v rámci jeho aplikace nezbytné přihlížet ke všem
rozhodujícím konkrétním okolnostem, zejména z pohledu naplnění účelu a smyslu tohoto
ustanovení a současně je nutné při jeho aplikaci dbát na zachování ústavně zaručených práv
soukromoprávních subjektů. Žalobce trvá na tom, že ani Rozhodnutí o dotaci ani Podmínky
neporušil, a samotný poskytovatel dotace nezjistil v rámci provedené kontroly čerpání a užití
poskytnutých finančních prostředků porušení zákona o rozpočtových pravidlech. Pak není
možné, aby žalovaný závěr poskytovatele dotace na základě odlišného výkladu Rozhodnutí
o dotaci a Podmínek zpochybňoval a postup žalobce sankcionoval. Ohledně tvrzení stěžovatele
o dopadu údajných pochybení žalobce na státní rozpočet žalobce poukázal na skutečnost,
že stěžovatel tento aspekt ve správním řízení vůbec nezkoumal. S ohledem na výše uvedené
žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal žalobci náhradu
nákladů řízení k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.
V doplnění vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že platební výměr na penále
navazuje na platební výměr na odvod, který byl rovněž předmětem soudního přezkumu, přičemž
spolu s rozhodnutím odvolacího orgánu byl pro nezákonnost zrušen rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 15 Af 94/2012 - 80. O kasační stížnosti
žalovaného rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2014,
č. j. 4 As 117/2014 - 39, tak, že kasační stížnost zamítl. Potvrdil tak správnost závěru krajského
soudu, kterým tento konstatoval nezákonnost platebního výměru na odvod. Je-li nezákonný
platební výměr na odvod, je nutně nezákonný i platební výměr na penále, který byl vydán v přímé
návaznosti na platební výměr na odvod.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s, a za stěžovatele jedná pověřená oso ba v souladu s §105 odst. 2
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžov atele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
Předmětem tohoto řízení je rozhodnutí o vyměření penále za nesplnění povinnosti
provést včas odvod za porušení rozpočtové kázně.
Podle §44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech „(z)a prodlení s odvodem za porušení
rozpočtové kázně podle odstavce 4 písm. b) a c) je porušitel rozpočtové kázně povinen zaplatit penále ve výši 1
promile z částky odvodu za každý den prodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodu. Pen ále se počítá ode dne
následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny
nebo u návratných finančních výpomocí vráceny nebo nevyplaceny postupem podle odstavce 5 písm. b). Příjemce
penále je stejný jako příjemce odvodu s výjimkou případů, kdy příjemcem odvodu je Národní fond. V těchto
případech je příjemcem penále státní rozpočet [§6 odst. 1 písm. n)]. Penále, které v jednotlivých případech
nepřesáhne 500 Kč, se nevyměří.“
Penále bylo uloženo za období od 16. 12. 2008 do 1. 7. 2011. Podle §2 odst. 5 daňového
řádu účinného od 1. 1. 2011 se příslušenstvím daně rozumí penále, je -li ukládáno nebo vzniká-li
podle daňového zákona. Penále sleduje osud daně. Dle §2 odst. 3 písm. b) daňového řádu se
daní rozumí peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje dle daňového
řádu. Takovým peněžitým plněním je s ohledem na §44 odst. 9 zákona o rozpočtových
pravidlech i odvod za porušení rozpočtové kázně. Odvod je tedy považován za daň, a tudíž
zákon o rozpočtových pravidlech je třeba označit za zákon daňový. Lze tedy uzavřít, že penále
je příslušenstvím odvodu za porušení rozpočtové kázně (srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 53/2013 - 33, nebo ze dne 1. 8. 2011, č. j. 8 Afs 6/2011 – 86,
všechna zde citovaná rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz).
K rozsahu soudního přezkumu penále existuje konstantní judikatura Nejvyššího
správního soudu. Např. v rozsudku ze dne 7. 8. 2014, č . j. 10 As 48/2014 - 35, Nejvyšší správní
soud uvedl, že „(p)okud bylo penále stěžovatelce vyměřeno samostatným platebním výměrem, musí veškerá
polemika s tím, zda skutečně k porušení rozpočtové kázně došlo, proběhnout v rámci přezkumu rozhodnutí
o uložení odvodu, nikoliv rozhodnutí o sdělení předpisu penále, které na rozhodnutí o uložení odvodu toliko
navazuje. V rámci přezkumu platebního výměru, jímž byl sdělen předpis penále, nelze přihlížet k námitkám
proti zákonnosti rozhodnutí o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně (srovnej také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 10 As 158/2014 - 47). Dále Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 9. 1. 2013, č. j. 9 Afs 4/2012 – 33, uvedl, že „(p)ři přezkumu rozhodnutí
o sdělení penále nelze posuzovat námitky týkající se otázky, zda vůbec a v jakém rozsahu došlo k porušení
rozpočtové kázně. Pro posouzení této otázky je určeno řízení o přezkumu platebního výměru, jímž byl uložen
samotný odvod za porušení rozpočtové kázně. Opačný postup by mohl vést k odlišným závěrům v každém z těchto
řízení. Rozsah přezkumu platebního výměru na penále odvolacím orgánem i soudem je tedy oproti přezkumu
platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně limitován a je zaměřen zejména na posouzení,
zda penále mělo být vůbec předepsáno, zda bylo ve správné výši a za relevantní dobu.“
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí jako kasační námitky jednak nezákonnost závěru
krajského soudu o povinnosti posuzovat dodržení účelu dotace, jednak nepřezkoumatelnost
spočívající v tom, že krajský soud nepřistoupil k interpretaci Rozhodnutí o dotaci, a proto
nemohla být prověřena faktická míra závažnosti porušení rozpočtové kázně. Stěžovatel tak
argumentuje pouze ve vztahu k otázce, zda a v jakém rozsahu došlo k porušení rozpočtové
kázně. Tato argumentace se shoduje s jeho argumentací v řízení vedeném pod
sp. zn. 4 As 117/2014, týkajícím se přezkumu uloženého odvodu. Vzhledem k výše uvedenému
omezení rozsahu soudního přezkumu rozhodnutí o sdělení penále a obsahové shodě kasačních
stížností Nejvyšší správní soud odkazuje stěžovatele na podrobné věcné vypořádání jeho námitek
čtvrtým senátem. Čtvrtý senát neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu, že krajský soud
nepřistoupil k interpretaci Rozhodnutí o dotaci, neboť svůj postup řádně zdůvodnil (srovnej bod
26 rozsudku ze dne 10. 10. 2014, č. j. 4 As 117/2014 - 39). V rámci posouzení nezákonnosti
se čtvrtý senát ztotožnil se žalovaným v tom, že žalobce nevyčerpal poskytnuté prostředky
v daném rozpočtovém roce ve stanoveném termínu, odlišně od žalovaného však dospěl k závěru,
že žalobce splnil termín pro vypracování zprávy o závěrečném vyhodnocení akce, když nejasnost
stanovených termínů v Rozhodnutí o dotaci a Podmínkách nemohla být přičítaná k tíži žalobce.
S odkazem na četnou judikaturu se pak ztotožnil se závěrem krajského soudu, že porušení
podmínek ze strany žalobce nelze považovat za natolik závažné, aby představovalo neoprávněné
použití či zadržení peněžních prostředků podle §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech. Nejvyšší správní soud tak v citovaném rozsudku uzavřel, že jakékoliv porušení
příslušné povinnosti související s poskytnutím dotace ještě bez dalšího nepředstavuje
neoprávněné použití prostředků dotace, které musí být vráceno zpět do veřejného rozpočtu,
přičemž při hodnocení tohoto porušení je třeba vždy přihlížet k účelu dotace a smyslu právní
úpravy poskytování dotací z veřejných zdrojů (bod 56 citovaného rozsudku).
V době, kdy Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasační stížnosti žalovaného v e věci
penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, již neexistuje základ pro výpočet
tohoto penále. Krajský soud rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 15 Af 94/2012 - 80,
pro nezákonnost zrušil rozhodnutí původního žalovaného ze dne 4. 1. 2012 o odvolání i platební
výměr o uložení odvodu ze dne 21. 6. 2011 . Kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 4 As 117/2014 - 39, zamítl. Platební výměr o uložení odvodu
tak byl jako nezákonný zrušen a postup krajského soudu byl potvrzen Nejvyšším správním
soudem. Neexistuje-li tedy samotná daňová povinnost, nemůže existovat ani penále,
které je s ní spojeno a sleduje její osud (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2015, č. j. 1 As 221/2014 - 35).
V rozsudku ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 Afs 30/2007 – 68, se zdejší soud vyslovil k otázce,
zda může soud s ohledem na §75 odst. 1 s. ř. s. vzít v úvahu skutečnosti, ke kterým došlo až po
vydání rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že „může-li totiž soud v řízení dokazovat (§77
s. ř. s.), pak ve svém rozhodnutí vychází z původních i nových zjištění. Důkazem v řízení o přezkumu
penalizačních rozhodnutí jistě je platební výměr, od něhož je penále odvozeno. Dokazovat přitom není třeba
skutečnosti, které jsou soudu známé z jeho činnosti (§121 o. s. ř., §64 s. ř. s.). Pokud soud v řízení, jehož
předmětem byla zákonnost rozhodnutí na penále, zjistil (a v daném případě o tom není pochyb), že rozhodnutí
žalovaného o odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň byla pravomocně zrušena, mohl z toho
vycházet.“
Nejvyššímu správnímu soudu je tedy z úřední činnosti známo (viz řízení vedené pod
sp. zn. 4 As 117/2014), že rozhodnutí žalovaného o odvolání proti platebnímu výměru o uložení
odvodu za porušení rozpočtové kázně bylo zrušeno a taktéž byl zrušen platební výměr o uložení
odvodu, nemůže tedy obstát ani penále, které je matematicky odvozeno právě z částky
(stanoveného) povinného odvodu.
Krajský soud ve stejný den rozhodl jak o nezákonnosti platebního výměru o uložení
odvodu tak o nezákonnosti platebního výměru na penále. Do odůvodnění napadeného rozsudku
převzal závěry vztahující se k nezákonnosti platebního výměru o uložení odvodu a konstatoval,
že ani v případě vyměření penále správce daně a žalovan ý nepostupovali v souladu se zákonem
o rozpočtových pravidlech. K postupu krajského soudu Nejvyšší správní soud uvádí,
že by se jako vhodnější jevilo, aby vycházel z rozsudku ve věci přezkumu uložení odvodu až po
nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž by dále již neprováděl hodnocení, zda došlo
k porušení rozpočtové kázně (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013,
č. j. 9 Afs 4/2012 - 30). I přesto však zdejší soud neshledal důvody pro zrušení napadeného
rozsudku, neboť vzhledem k neexistenci platebního výměru o uložení odvodu by nemohl obstát
ani platební výměr na penále, a z hlediska procesní ekonomie by nebylo vhodné napadený
rozsudek rušit.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nesh ledal kasační stížnost
důvodnou a podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty druhé jí jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nenáleží (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti vznik ly
žalobci náklady řízení zaplacením odměny právního zástupce. Žalobce byl v řízení o kasační
stížnosti zastoupen zástupcem JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M, Ph.D., advokátem. Z tohoto
důvodu Nejvyšší správní soud stanovil výši nákladů řízení spočívající v odměně za právní
zastoupení a náhradě hotových výdajů, jež žalobci přiznal, podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (§1 odst. 2 citované vyhlášky). Ze soudního
spisu je zřejmé, že zástupce žalobce v řízení o kasační stíž nosti učinil dva úkony ve smyslu §11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu – a to vyjádření ke kasační stížnosti a doplnění vyjádření.
Sazba mimosmluvní odměny ve smyslu §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 advokátního tarifu
činí 3.100 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupci též náleží paušální náhrada hotových výdajů
za jeden úkon ve výši 300 Kč. Nejvyšší správní soud pak částku zvýšil o 21 %, neboť zástupce
žalobce již v řízení před krajským soudem doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Celková
výše nákladů, jež je stěžovatel povinen zaplatit žalobci tedy činí 8.228 Kč. K plnění Nejvyšší
správní soud určil přiměřenou lhůtu 30 dnů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu