ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.262.2015:7
sp. zn. 6 As 262/2015 - 7
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
A. H., proti žalovanému: Krajský soud v Praze, se sídlem Praha 5, nám. Kinských 5, týkající
se žaloby proti usnesení žalovaného ze dne 18. srpna 2015, sp. zn. 46 A 82/2015 (ve věci
odmítnutí žaloby ve správním soudnictví), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 22 A 110/2015 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal u Krajského soudu v Ostravě žalobu proti shora označenému usnesení
Krajského soudu v Praze vydanému v soudním řízení správním. Proti Krajskému soudu v Praze
podal žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobu proto, že odmítl jeho žalobu proti osmi
usnesením Krajského soudu v Brně, jimiž byly odmítnuty jeho žaloby proti šesti usnesením
Krajského soudu v Brně a dvěma usnesením Nejvyššího správního soudu. Krajský soud
v Ostravě vyšel při hodnocení obsahu žaloby z §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož soudy
ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné
správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou
nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“).
Následně došel k závěru, že v daném případě žalobce nenapadá rozhodování „v oblasti veřejné
správy“. Krajský soud v Ostravě k tomu uvedl: „Soudy, tedy i Krajský soud v Praze, který napadené
rozhodnutí vydal, jsou nepochybně orgány veřejné moci, přičemž v některých specifických oblastech vystupují v pozici
správního orgánu (např. při poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, popř. při vyřizování stížností). V pozici správního orgánu však nevystupují soudy při výkonu
své hlavní činnosti, kterou je výkon soudnictví.“
[2] Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „napadené usnesení“) podal
žalobce (dále též „stěžovatel“) prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě návrh označený
jako kasační stížnost. Zde Krajskému soudu v Ostravě vytýká mimo jiné to, že jednal ve věci,
i když nebyl zaplacen soudní poplatek, že nesprávně označil žalovaného (kterým měla
podle něj být Česká republika-Krajský soud v Praze) a zejména že žalobci neumožnil se „veřejně
vyjádřit“. Dále způsobem sobě charakteristickým označuje napadené usnesení za „subjektivní“
a za „zmatečné, nepřezkoumatelné, v rozporu s dobrými mravy, Ústavou ČR a zákony ČR“.
Krajský soud v Ostravě je podle něj soudem „tajným“ a předseda senátu podle jeho názoru
„zneužívá svých pravomocí tím, že úmyslně a svévolně překrucuje zákony“ a je podjatý,
neboť „k rozhodnutí o žalobě nepotřebuje účastníky řízení a vystačí si sám se svými
subjektivními tvrzeními“. Lze tedy říci, že obsahem kasační stížnosti je stručně řečeno nesouhlas
s napadeným usnesením krajského soudu pro rozpor se zákonem [§103 odst. 1. písm. a) s. ř. s.].
[3] Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu
svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012 č. j. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná
rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně
šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné
vedení sporu (srov. k tomu obdobně rozsudek ze dne 7. 6. 2012 č. j. 2 As 82/2012 - 13).
[4] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni podání kasační stížnosti celkem 256 spisů,
kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu
je dále patrné, že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá
skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[5] Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti,
protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné – stěžovatel
užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost, tedy aby napadl u jednoho
krajského soudu rozhodnutí jiného krajského soudu, případně rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, přičemž tyto své úkony dále řetězí – a kasační stížnost proti odmítavému usnesení
Krajského soudu v Ostravě je tak zcela zjevně bez naděje na úspěch. Nejvyšší správní soud
v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních procesních
úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti
a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační
stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 7 As 176/2012 či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené výzvy vůči stěžovateli
obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak
rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení
o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně bezúspěšnou. Výsledkem
řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz např. usnesení
ze dne 4. 11. 2015 č. j. 2 As 223/2015-43 či ze dne 8. 10. 2015 č. j. 3 As 185/2015-40, která byla
stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám).
[6] Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci.
[7] Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní
soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení
o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním řízení,
jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet ze spolehlivého
předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit
o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku
vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení
ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012
sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012
sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout
i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek
v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech
nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
[8] Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní
soud, např. v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013
ze dne 4. 6. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení
sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. 10. 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením
bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by daného stěžovatele vyzýval
k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13
ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení
sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
[9] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních
práv a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje
svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005 č. j. 1 Afs 107/2004-48,
č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo ve vztahu k sériovým a stereotypním podáním
srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 10 As 226/2014-16.
[10] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[11] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu