ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1071.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1071/2012-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. října 2012 o dovolání, které podal obviněný V. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 3 To 36/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 2. 2012, č. j. 28 T 3/2011-631, byl obviněný V. P. (dále jen „obviněný¨) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ústavní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný zavázán uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště Přerov, Smetanova 9, škodu ve výši 10.561,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená organizace se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestné činnosti se obviněný podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že dne 12. 12. 2010 v odpoledních hodinách v H.. – D., okres P., před domem na ulici H., v podnapilém stavu přivedl do svého bytu v přízemí nezl. T. K., kde požadoval po nezletilém puštění porno nahrávek, chtěl, aby ho nezletilý vysvlékl, což tento učinil, poté si obžalovaný lehl a nezletilý na žádost obžalovaného mu zasunul pravítko do řitního otvoru, následně mu nezletilý třel rukou pohlavní úd a v tomto okamžiku vešla do bytu obžalovaného sousedka L. H. – K., přičemž nezletilý T. K. utrpěl v důsledku jednání obžalovaného posttraumatickou stressovou poruchu, kterou trpěl ještě v době znaleckého zkoumání.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 3 To 364/2012, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §187 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolací soud odvolání státního zástupce.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Pastorčáka dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že skutek, kterým byl uznán vinným, byl nesprávně právně posouzen, přičemž vytýkaná nesprávnost spočívá zejména v tom, že mu je nesprávně přičítáno k tíži zavinění těžké újmy na zdraví poškozeného ve formě posttraumatické stresové poruchy, ačkoli příčina vzniku této poruchy nebyla žádným důkazem objasněna a soudy ji dovozují z obsahu snů poškozeného. Soudy příčinu vzniku tohoto následku nedostatečně objasnily a ignorovaly důkazní návrhy, které obviněný v tomto směru (návrhem na zpracování nového znaleckého posudku na poškozeného) vznášel. Stejně nedůvodně byly odmítány další návrhy na doplnění dokazování (výslechem svědků D. J. a M. H.), zejména ve vztahu ke krádeži, které se ke škodě obviněného měl dopustit nezletilý poškozený spolu se svým strýcem. Obavy z následků takového jednání byly dle obviněného motivem lhaní poškozeného v průběhu jeho trestního řízení. Další výhrady vyjadřuje k naplnění subjektivní stránky trestných činů, a to s poukazem na skutečnost, že byl silně ovlivněn alkoholem, takže byly podstatně sníženy jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti, přičemž poškozený mu o sobě tvrdil, že je žena. Popírá dále, že by poškozeného zval k sobě ke sledování nahrávek s pornografickou tématikou. Domnívá se, že v této trestní věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Závažné pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že nenaplnil zákonnou dikci §259 odst. 3 trestního řádu, podle níž může sám odvolací soud ve věci rozhodnout, jen pokud tak může učinit na základě skutkového stavu, který byl správně zjištěn, přičemž podle jeho přesvědčení skutkový stav řádně zjištěn nebyl, a to především v důsledku odmítání jeho důkazních návrhů.
Obviněný na závěr svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že jej uzná vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku a uloží mu nepodmíněný trest při samé dolní hranici, tedy jednoho roku, a zprostí jej obžaloby pro zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 3 trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Výrok o ochranném léčení navrhl ponechat v platnosti. Alternativně navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a příslušnému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělil, že podanému dovolání nelze přisvědčit. Především první alternativa navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu není realizovatelná. Nejvyšší soud ČR je při přezkumném řízení podle hlavy XVII. trestního řádu limitován v tom smyslu, že může vycházet pouze ze skutkového stavu vymezeného v pravomocném meritorním rozhodnutí, nemůže však sám činit nová skutková zjištění či je zásadním způsobem modifikovat. Při právním posouzení skutku podle návrhu dovolatele (tj. jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku) by však došlo ke zjevnému nesouladu mezi zněním skutkové a právní věty výroku o vině, neboť skutkový děj popsaný ve výroku o vině by nebyl správně vyjádřen znaky skutkové podstaty trestného činu citovanými ve větě právní. Očividně vadný je požadavek na parciální zproštění obžaloby [pro §187 odst. 3 trestního zákoníku a §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku při ponechání kvalifikace podle §187 odst. 1 trestního zákoníku], neboť zprostit obžaloby je možno toliko pro skutek , nikoli pro určitou právní kvalifikaci (či dokonce pouze pro kvalifikovanou skutkovou podstatu při zachování viny základní skutkovou podstatou trestného činu).
Dovolání obviněného však dle státního zástupce není důvodné ani z věcného hlediska. Argumenty, jimiž podkládá svůj mimořádný opravný prostředek, uplatňoval obviněný v průběhu celé své dosavadní obhajoby a byly obsaženy i v jeho odvolání. Tato jeho obrana byla tedy přezkoumána jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím a nebyla shledána důvodnou. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení však není povinen realizovat opětovný komplexní přezkum trestní věci, nýbrž pouze zkoumá, zda meritorní rozhodnutí není zatíženo některou ze zásadních vad, jež jsou trestním řádem označeny za dovolací důvody, a to ještě za předpokladu, že daný důvod dovolání obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku řádně deklaroval. Nejvyšší soud není tudíž povinen zabývat se námitkami, které obviněný již jednou neúspěšně uplatnil v řádném opravném prostředku, bylo-li odvolací řízení realizováno v rámci zákona, což v tomto případě nepochybně bylo. Takto pojatá dovolání bývají zpravidla odmítána jako zjevně neopodstatněná.
Obviněný svými argumenty napadá především správnost skutkových zjištění učiněných v dosavadním trestním řízení, a teprve ze zpochybnění skutkového stavu vyvozuje tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku. Nenapadá totiž vlastní aplikaci norem hmotného práva, nýbrž své výhrady směřuje primárně proti úplnosti dokazování a případně způsobu, jímž oba soudy hodnotily provedené důkazy. Takové námitky však zvolený důvod dovolání nemohou samy o sobě naplnit a nevyhovují ani žádnému jinému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů, jak jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu. Navíc se jeví jako nepochybné, že soudem realizované dokazování vedlo k definici skutku, který zcela zřejmě vykazuje znaky toho deliktu, jenž je uveden ve výroku o vině, přičemž lze plně akceptovat vyjádření odvolacího soudu v tomto směru. Neméně to platí i o námitce obviněného, že provedeným dokazováním nebyla objasněna příčina vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozeného. Rovněž námitky dovolatele směřující k nenaplnění subjektivní stránky trestného činu jsou irelevantní, neboť se soustředí na skutkové aspekty, které nalézací soud ve svém rozhodnutí plně zohlednil, a například pokud jde o vliv intoxikace obviněného alkoholem, respektive jeho chorobné nadužívání alkoholických nápojů, adekvátně na ně reagoval uložením ochranného protialkoholního léčení.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že snad odvolací soud nenaplnil zákonnou dikci ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu a sám ve věci rozhodl, aniž by byl řádně zjištěn skutkový stav. Naopak podrobně vedeným dokazováním i v takto specifické věci, v níž nebylo možné soudem osobně vyslechnout poškozeného, byly skutkové okolnosti případu objasněny bez významnějších pochybností. Soud druhého stupně tedy mohl rozhodnout o změně výroku o trestu (a to výrazně ve prospěch obviněného) bez jakýchkoli překážek, neboť neměl žádný důvod zasahovat taktéž do výroku o vině. Kromě toho tato námitka nevyhovuje žádnému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, udělil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 3 To 36/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud konstatuje, že uplatněnému dovolacímu důvodu námitky obviněného nevyhovují, neboť základem jeho argumentace je zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy nižších stupňů dospěly, a které jsou vyjádřeny ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě výroku o vině). V této souvislosti lze konkrétně poukázat na to, že teprve ve vztahu k odlišně tvrzeným skutkovým závěrům (tj. k obviněným tvrzené neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním, jímž byl uznán vinným, a následkem projevujícím se u poškozeného v podobě vzniku posttraumatické stresové poruchy, která u něj dle zjištění soudů přetrvává) je vyvozován závěr o vadném právním posouzení skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obdobné je nezbytné uvést i ohledně namítaného omylu stran vnímání toho, kdo se v bytě s obviněným nacházel a kdo vykonával aktivity, jejichž provádění obviněný doznává.
Veškeré tyto námitky odhlížejí od skutečnosti, že se jimi (neboť byly uplatněny již v řízení před soudem odvolacím) vrchní soud při svém rozhodování zaobíral a že se s nimi i v dostatečném rozsahu vypořádal. V daném směru lze poukázat na to, že i dílčím doplněním dokazováním reagoval na námitku obviněného zpochybňující naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty (v odvolacím řízení byla obviněným zpochybňována i vlastní existence posttraumatické stresové poruchy), když následně ve svém rozhodnutí uvedl (str. 11), že „posttraumatická stresová porucha byla jednoznačně a opakovaně příslušnými vyšetřeními diagnostikována a je také nepochybné, že tato posttraumatická stresová porucha se u nezletilého rozvinula právě v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného V. P. Pokud jde o již zmíněnou diagnózu posttraumatické stresové poruchy, tato se podává především ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinické psychologie, jakož i jeho doplňku, který zpracovaly v této trestní věci znalkyně PhDr. Široká a MUDr. Adamová. Tento znalecký posudek není ve věci ojedinělým důkazem, nasvědčujícím závěru o zmíněné duševní poruše nezletilého, ale je plně v kontextu s dalšími, zejména lékařskými zprávami od postupně dvou ošetřujících dětských psychiatrů (MUDr. P. N., Ph.D., a MUDr. J. z FN O.) vyplývá i z výpovědi Mgr. Z. K., psychologa, ke kterému v minulosti nezletilý docházel na terapie. Tato duševní porucha tedy rozhodně nebyla diagnostikována na základě snů nezletilého poškozeného, jak se mylně obhajoba domnívá. Z lékařských zpráv vyplývá, že nezletilý je dlouhodobě medikován antidepresivy a jsou zde obavy z chronizace tohoto poměrně závažného duševního onemocnění. Projevy této duševní poruchy nejsou také pouhé sny, jak se snaží namítat obhajoba, ale celkové chování nezletilého, tedy zvýšená intrapsychická tenze, prudké změny nálad, nesoustředěnost a podobně. Sny, jejichž obsahem je osoba obžalovaného V. P., pak nepochybně svědčí o tom, že tato posttraumatická stresová porucha se rozvinula po jednání obžalovaného vůči nezletilému. Je nepochybné, že pro tuto poruchu musely být v minulosti určité dispozice dané mimo jiné i špatnou výchovou, vyrůstáním obžalovaného v nepodnětném, sociálně slabém prostředí, nicméně jednání obžalovaného vůči nezletilému poškozenému bylo oním spouštěcím mechanismem. Na rozdíl od obhajoby a ve shodě se závěry soudu prvního stupně, má proto i odvolací soud znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný v této trestní věci znalkyní MUDr. Adamovou a PhDr. Širokou za správný, včetně závěrů a neshledává důvod k vypracování nového znaleckého posudku jinými ustanovenými znalci či dokonce znaleckého posudku revizního. Jak je již výše uvedeno, koresponduje tento znalecký posudek s objektivními důkazy v podobě vyšetření dvou dalších znalců – psychiatrů, jakož i klinického psychologa a této duševní poruše odpovídají i vnější projevy chování nezletilého, jak vyplývá především ze zprávy Střediska sociální prevence v O., kde je nyní nezletilý poškozený T. K. umístěn.“
Pokud proto obviněný ve svém dovolání opakovaně tvrdí nedostatek příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem činu naplňujícím znak kvalifikované skutkové podstaty „způsobil činem těžkou újmu na zdraví“ , pak přehlíží výše citovaný skutkový závěr, který odvolací soud v daném směru učinil po vyhodnocení důkazů provedených v řízení před oběma soudy (nalézacím i odvolacím), resp. tvrzením skutečnosti opačné (neexistence kauzálního nexu) požaduje po soudu dovolacím, aby jiným způsobem přistoupil k hodnocení důkazů, než učinily soudy nižšího stupně. Podstatou těchto tvrzení totiž není výhrada spočívající v nesprávném právním posouzení skutkových zjištění (nesprávném právním posouzení skutečností soudy zjištěných a rozhodných pro závěr o existenci či neexistenci příčinné souvislosti), nýbrž zpochybnění skutkových zjištění, které soudy ze zpracovaného znaleckého posudku (s přihlédnutím i k důkazům, které jeho správnost mají podporovat) vyvodily. K jinému hodnocení důkazů ve své podstatě nabádá i tím, že se domáhá provedení dalšího dokazování (nesouhlas s vyhodnocením znaleckého posudku a jeho doplňku ve věci zpracovaným, nesouhlas se zamítnutím důkazních návrhů včetně návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku), resp. když poukazem na vyjádření poškozeného, jehož výpověď byla soudy vyhodnocena jako nevěrohodná a pro tvorbu skutkových zjištění nevyužitelná, namítá, že jednal v negativním skutkovém omylu.
Obviněným namítaný nedostatek rozsahu dokazování nezbytného pro náležité rozhodnutí věci, způsob vypořádání se soudů s důkazními návrhy obhajoby, příp. tvrzené nerespektování ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. odvolacím soudem jsou skutečnosti, které nemohou dovolací důvod obviněným uplatněný - §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit a je nutno dodat, že způsobem, jak jsou tyto skutečnosti namítány, nemohou vést ani k závěru, že by měly odůvodnit obviněným tvrzený závěr, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
K otázce úplnosti provedeného dokazování je nezbytné uvést, že o jeho rozsahu rozhoduje zásadně ten orgán, který má ve věci rozhodnout, a to s přihlédnutím k tomu, aby splnil požadavek plynoucí z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tj. „aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“. Je ve své podstatě notorietou, že příslušný orgán není nikterak vázán důkazními návrhy procesních stran, neboť otázku úplnosti dokazování řeší samostatně, jsa vázán toliko povinností, o uplatněných návrzích rozhodnout a vyložit, proč jim vyhověno nebylo. V opačném případě by se rozhodující orgán vystavil nebezpečí důvodného poukazu na jím opomenuté důkazy. Jak v případě soudu prvního stupně (viz strana 11 jeho rozsudku), tak v případě soudu druhého stupně (viz strana 12 rozsudku) byly tyto požadavky vyplývající z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. splněny. I z tohoto pohledu proto rozhodnutí soudů obou stupňů splňují to, co stran jejich odůvodnění zákon požaduje.
Samotné neprovedení důkazů obhajoby soudem nemůže vést k závěru, že tímto postupem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jak v otázce určení rozsahu nezbytného dokazování, tak v otázce hodnocení důkazů se totiž realizuje pravomoc soudu a jeho nezávislost. V daných souvislostech lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1556/12, v jehož odůvodnění (ve shodě s dřívějšími rozhodnutími tohoto soudu) odeznělo, že „obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud tedy soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219)“.
Lze připomenout, že odvolací soud částečně vyhověl důkaznímu návrhu obviněného, neboť jako svědka vyslechl obhajobou navrženého prof. PhDr. Mgr. J. M., CSc. (č. l. 765-766), z čehož plyne, že k provádění důkazů nepřistupoval jednostranně, a že ve vztahu k výslechu svědka M. H., se stanovisko obhajoby (viz vyjádření na č. l. 766v.) změnilo. I tyto skutečnosti mají vliv na posuzování otázky tvrzeného porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Obviněným uplatňované nedodržení zákonných podmínek pro aplikaci §259 odst. 3 tr. ř. má svůj základ v jeho odlišném náhledu na otázku správnosti skutkových zjištění. V situaci, kdy se odvolací soud se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ztotožnil a kdy shledal odůvodněnou i právní kvalifikaci skutku ve výrokové části odvoláním napadeného rozsudku popsaného, pak zcela důvodně postupoval způsobem, který se promítl v jím vydaném rozsudku. Dovolacímu soudu nepřísluší, aby tento postup hodnotil, neboť obviněným je vytýkáno porušení ustanovení procesního předpisu (trestního řádu), které nemůže být v dovolacím řízení hodnoceno na základě jím uplatněného dovolacího důvodu, a potažmo ani jiného dovolacího důvodu, který ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. upravuje.
K otázce obviněným pociťovaného porušení práva na spravedlivý proces je možno dodat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Z dosud uvedeného je zřejmé, že z hlediska věcného neshledal Nejvyšší soud důvod k tomu, aby o dovolání obviněného rozhodl některým z jím alternativně vznesených návrhů. Dlužno dodat, že k řešení spočívajícím v tom, že by obviněný byl uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a současně zproštěn obžaloby pro zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 3 tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak obviněný navrhl, by Nejvyšší soud nemohl přistoupit ani z důvodů procesních, neboť by takto (jak správně upozornil i státní zástupce) nepřípustným způsobem dvěma odlišnými výroky rozhodl o jednom skutku.
Již výše bylo uvedeno, že veškeré skutečnosti, na které ve své argumentaci obsažené v podaném dovolání obviněný poukázal, svědčí o nikoli hmotně právním, nýbrž skutkovém zpochybnění závěrů soudů nižších stupňů. Tyto poznatky vedou Nejvyšší soud k již prezentovanému zjištění, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku s uplatněným dovolacím důvodem (ve své argumentaci) míjí. Plyne to z faktu, že dovolatel je nejen povinen v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání na příslušné zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., nýbrž že současně musí obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, vymezit tak, aby skutečně odpovídaly důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil