ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1269.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1269/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovoláních obviněných I. J., roz. Š., a L. T. , podaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 10 To 237/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 17/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. T. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněné I. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 2 T 17/2011, byla obviněná I. J. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009, dále jen „tr. zákon“), a obviněný L. T. trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zákona.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se těchto trestných činů dopustili tím, že:
dne 20. 12. 2006 kolem 19,15 hod. na silnici 3. třídy č. ..... v km 2,8 v katastru obce Ch., okr. P. – z., za účelem neoprávněného získání pojistného plnění uvedli před policejním orgánem , který byl na místo přivolán k šetření dopravní nehody, průběh nehodového děje dopravní nehody , ke kterému mělo dojít tak, že L. T. jako řidič osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia, reg. zn. ......, jedoucí po vedlejší silnici ve směru od obce Ch., okr. P. – z., následně při jízdě křižovatkou silnic třetí třídy č. .... a .... v katastru obce Ch., nedal přednost v jízdě a čelně narazil do pravé boční části vozidla tovární značky Daihatsu Rocky, reg. zn. .........., řidičky I. J. jedoucí po hlavní silnici, když takový průběh nehodového děje byl vyloučen znaleckým posudkem v oboru doprava silniční - městská, ekonomika - ceny a odhady motorových vozidel, strojírenství – všeobecné, zvláštní specializace autoopravárenství, znalce Ing. Kadlece, přičemž následně po uplatnění nároku na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla Škoda Octavia, reg. zn. ..........., I. J. byla UNIQUA pojišťovnou, a.s., vyplacena dne 19. 2. 2007 na účet č. ...........majitele M. J. vedený u České spořitelny, a.s., jehož dalším disponentem je I. J., jakožto manželka majitele účtu, celková částka ve výši 270 600,- Kč, a L. T. po uplatnění nároku z havarijního pojištění vozidla Škoda Octavia byla UNIQUA pojišťovnou, a.s., dne 15. 12. 2007 na účet č. ....., vedený u GE Money Bank, a.s., vyplacena částka ve výši 168 572,- Kč.
Za to byl obviněné J. uložen podle §250 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněnému T. pak byl podle §250a odst. 3 tr. zákona uložen rovněž trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, podmíněně odložený podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným uložena povinnost nahradit poškozené UNIQUA pojišťovna, a.s., způsobenou škodu, a sice obviněné J. ve výši 270 600,- Kč, obviněnému T. ve výši 168 572,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená UNIQUA pojišťovna, a.s., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stejným rozsudkem bylo podle §226 písm. a) tr. řádu současně rozhodnuto o zproštění obžaloby dalšího obviněného T. B. Obvinění I. J. a L. T. podali proti odsuzující části rozsudku okresního soudu odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 10 To 237/2012, obě odvolání zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
II.
Proti rozhodnutí krajského soudu podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněná I. J. opřela své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu, neboť má za to, že napadená rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení skutku, který jí byl kladen za vinu, a současně bylo odvolacím soudem rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku, který rovněž obsahoval uvedené právní vady.
Obviněná dále zdůraznila, že dovolací důvody nemají být vykládány restriktivně a odkázala v tomto ohledu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 855/08. Soudu prvého stupně v další části dovolání vytýká, že ji uznal vinnou skutkem, který neodpovídá obsahu podané obžaloby. Obviněná přitom připouští, že popis skutku lze v průběhu řízení upřesnit, nesmí se však změnit jeho podstata. Vadu řízení spatřuje v tom, že byla stíhána pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterým lze ovšem podle jejího názoru postihnout pouze útok směřující proti vztahům vyplývajícím ze smluvního pojištění, nikoli pojištění zákonného, když smluvní pojištění uzavřeno neměla. Má tedy za to, že z tohoto důvodu měla být zproštěna obžaloby a nikoli uznána vinnou trestným činem obecného podvodu podle §250 tr. zák., čímž popsaný problém vyřešil okresní soud. Navíc jí nebylo umožněno, aby na tuto zásadní změnu reagovala a přizpůsobila tomu svou obhajobu, přičemž v tomto ohledu poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 639/03.
Obviněná dále nesouhlasí s tím, že byla uznána vinnou výhradně na základě závěrů znaleckého posudku Ing. Kadlece, které jsou však podle jejího mínění v zásadním rozporu s obsahem podané obžaloby i následnými rozhodnutími soudů. Zatímco obžaloba tvrdila, že předmětná dopravní nehoda se vůbec nestala, znalec posléze uzavřel, že k nehodě dojít mělo, ale nikoli způsobem popsaným obviněnými. Porušení svého práva na obhajobu pak obviněná spatřuje v tom, že jí v průběhu řízení nebylo dostatečně zřejmé, jaké jednání je jí vlastně kladeno za vinu. Přitom sám zákonodárce odlišil uvedení nepravdivých informací a fingování dopravní nehody zavedením dvou skutkových podstat podle §250a odst. 1 a odst. 2 tr. zák. Nicméně již od počátku trestního řízení nebylo ani jí, ani jejímu obhájci jasné, co si představit pod pojmem „fingování“ či „zinscenování“ dopravní nehody. Pokud bylo od počátku jasné, že jí je kladeno za vinu zinscenování dopravní nehody, přizpůsobila by tomu svou obhajobu a důkazní návrhy. Navíc za škodu způsobenou v takovém případě nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, ale částku rovnající se rozdílu mezi skutečně poskytnutým plněním a plněním, které by pachateli náleželo, kdyby neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.
V petitu svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu a v návaznosti na něj i rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný L. T. podal své dovolání rovněž z důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. Jeho dovolání je, pokud jde o jeho odůvodnění, prakticky identické s argumentací obsaženou v dovolání obviněné J., takže lze na ně odkázat. Napadá se v něm především porušení zásady zachování totožnosti skutku a tím porušení práva obviněného na spravedlivý proces a práva na obhajobu.
Tuto argumentaci uzavírá námitka, že soudy na podkladě provedeného znaleckého posudku Ing. Kadlece nemohly dospět k závěru, že obviněný je vinen z konkrétního trestného činu, takže měl být v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ obžaloby zproštěn. Obviněný zdůrazňuje, že zatímco podle popisu skutku v obžalobě se mělo jednat o trestný čin pojišťovacího podvodu podle §250a odst. 2 tr. zákona, podle názoru soudů, který vzešel ze závěrů znalce, se mělo jednat o stejný trestný čin, ale podle §250a odst. 1 tr. zákona. Soudy tak podle názoru obviněného rozhodly o jeho vině skutkem odlišným od obžaloby.
V petitu svého dovolání shodně jako spoluobviněná J. navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně s příkazem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k oběma dovoláním vyjádřil podle §265h odst. 2 tr. řádu současně s tím, že ta spolu bezprostředně souvisí, přičemž argumenty v nich obsažené jsou v podstatě totožné.
V úvodu svého vyjádření k dovolací argumentaci obviněných uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu ale nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. řádu).
Z výčtu dovolacích námitek obviněných ovšem podle něj vyplývá, že jejich většina formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. To platí především pro obviněnými tvrzená údajná pochybení soudů stran porušení totožnosti skutku, údajnou nedostatečnost znaleckého posudku Ing. Kadlece, údajnou nesprávnost postupu soudů, které měly porušit zásadu „in dubio pro reo“, jakož i pro zcela obecné tvrzení o zásahu do práva obviněných na spravedlivý proces. Podle mínění nejvyššího státního zástupce se obvinění ve svém důsledku pokouší dosáhnout zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí. V dovolacím řízení k nim tím pádem nelze přihlížet. Z obsahu uplatněných námitek nelze podle názoru nejvyššího státního zástupce dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který by mohl výjimečně odůvodnit zásah do skutkových zjištění dovolacím soudem. Obvinění se ale v podstatě domáhají jen toho, aby provedené důkazy byly nyní hodnoceny pro ně příznivějším způsobem. Podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce se však soudy obou stupňů s těmito námitkami vypořádaly dostatečně, a to včetně stěžejní námitky obviněných spočívající v údajném porušení §220 odst. 1 tr. řádu, když krajský soud správně dovodil (viz str. 3 napadeného usnesení), že totožnost skutku byla v posuzovaném případě zachována.
Další námitka obviněných, která se týká výroku o náhradě škody (viz výše), může být sice podle jeho názoru pod deklarovaný dovolací důvod podřazena, nepovažuje ji však za důvodnou. Nebylo totiž zjištěno, že by obviněným vznikl nárok na pojistné plnění. Proto ani nelze kalkulovat s rozdílem mezi poskytnutým pojistným plněním, a plněním, které by pachateli náleželo, kdyby neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.
Tuto argumentaci uzavírá nejvyšší státní zástupce tak, že k naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. řádu v předmětné věci podle jeho mínění nedošlo. Dovolání obou obviněných tudíž shledává zjevně neopodstatněná a jako taková je navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nad rámec této argumentace ještě poznamenal, že nepovažuje za zcela přiléhavou právní kvalifikaci jednání obviněné J. Podle nalézacího soudu byla jmenovaná, na rozdíl od obviněného T., uznána vinnou „prostým“ podvodem a nikoliv pojistným podvodem s tím, že nebyla účastníkem pojistné smlouvy. Tento právní názor však podle něj není zcela správný, neboť pachatelem trestného činu pojistného podvodu ve smyslu §250a trestního zákona může být i osoba odlišná od smluvní strany či účastníka vztahu, což opakovaně konstatoval i Nejvyšší soud České republiky (viz například rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1150/2009 či sp. zn. 5 Tdo 299/2007). Obviněná však toto možné pochybení v právní kvalifikaci nijak nenamítala. Nicméně i pokud by tak učinila, nemohlo by to na jejím postavení nic zásadního změnit, a dovolání by podle názoru nejvyššího státního zástupce bylo tím pádem namístě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§265a tr. řádu), bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu), v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu).
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovoláních obviněných J. a T. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo měl být posouzen jako jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Námitka týkající se porušení zásady totožnosti skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se skutkem, pro který byla podána obžaloba, obecně nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádný jiný dovolací důvod. Jde totiž o otázku aplikace procesního práva, tj. trestního řádu (§2 odst. 8 tr. řádu, §220 odst. 1 tr. řádu), zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spočívá v porušení hmotného práva, tj. trestního zákona, resp. trestního zákoníku.
Nicméně Nejvyšší soud pod vlivem judikatury Ústavního soudu (viz např. I. ÚS 55/04) opakovaně připustil, že tento přístup neplatí bezvýhradně, a to v případě, že vytýkané procesní vady by měly za následek porušení základních práv a svobod v podobě porušení zásady spravedlivého procesu (fair trial). V posuzovaném případě vzhledem k významu obžalovací zásady jako jedné ze stěžejních zásad trestního řízení a jako jednoho ze základních rysů spravedlivého procesu Nejvyšší soud považoval za nezbytné ověřit, zda tato zásada nebyla porušena a zda v poměru mezi rozsudkem a obžalobou byla zachována totožnost skutku.
Nejvyšší soud nejdříve obecně k této problematice konstatoval, že podle §220 odst. 1 tr. řádu může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Pojem skutku přitom ale není definován přímo v textu trestního zákona ani v textu trestního zákoníku. V souladu s definicí vytvořenou naukou považuje v tomto směru jednotná soudní praxe za skutek určitou událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může (ale nemusí) mít znaky jednoho nebo více trestných činů. Pro zachování shora uvedené zásady je rozhodné vymezení skutku v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání, v rozsudku atd.). Podstata skutku je přitom tvořena jednáním pachatele (obviněného) a jeho následkem . Popis skutku se v jednotlivých aktech v průběhu řízení může v závislosti na vývoji dokazování částečně měnit, bude zpravidla upřesňován, ať ku prospěchu či tíži obviněného. Pro zachování totožnosti skutku přitom postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi (srov. č. 6/1962 a 19/1964 Sb. rozh. trest.). Závěr o tom, do jaké míry je soud oprávněn odchýlit se od obžaloby, aby byla ještě zachována totožnost skutku, záleží na zhodnocení charakteru, významu a rozsahu provedených odchylek. Soud tedy nesmí zahrnout do rozhodnutí takové okolnosti, které už tvoří jiný skutek, na druhé straně je však povinen vyčerpat žalovaný skutek v celé šíři, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a promítnout do něj výsledky hlavního líčení (k tomu viz č. 9/1972 a 41/1972 Sb. rozh. trest.). Totožnost skutku bude zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní), v případě úplné shody jednání při rozdílném následku , dále v případě úplné shody následku při rozdílném jednání , ale i v případě jen částečné shody jednání nebo následku, musí ovšem jít o shodu v podstatných okolnostech , které jsou relevantní pro právní kvalifikaci činu. Zachování totožnosti skutku nebrání změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání zůstala nedotčena.
Poté Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci uvedených zásad na posuzovaný případ. V rámci toho zjistil, že v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 12. 2010 (č. l. 1-3 spisu) byl předmětný skutek popsán následovně:
„nprap. T. B., po předchozí dohodě s I. J. a L. T. na fingování dopravní nehody za účelem neoprávněného získání pojistného plnění , dne 20. 12. 2006 kolem 19,15 hod. na silnici 3. třídy č. ... v km 2,8 v katastru obce Ch., okr. P. – z., zinscenovali dopravní nehodu , ke které mělo dojít tak, že L. T. jako fiktivní majitel a řidič osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia, reg. zn. .........., jedoucí po vedlejší silnici ve směru od obce Ch., okr. P. – z., následně při jízdou křižovatkou silnic III. třídy č. .... a .... v k.o. Ch., nedal přednost v jízdě a čelně narazil do pravé boční části vozidla tovární značky Daihatsu Rocky, reg. zn. .... řidičky I. J., jedoucímu po hlavní silnici, ač ve skutečnosti v době střetu vozidlo zn. Škoda Octavia, reg. zn. ...., řídil prap. T. B., jenž nehodu zorganizoval a který v prostoru křižovatky silnic III. třídy ..... a ....... úmyslně narazil do vozidla zn. Daihatsu Rocky , reg. zn. ......, řízeného I. J. , kdy po příjezdu policistů na místo dopravní nehody vystupoval jako spolujezdec řidiče L. T., přičemž následně při uplatnění nároku na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla Škoda Octavia, reg. zn. ........, I. J. byla UNIQUA pojišťovnou, a.s., vyplacena dne 19. 2. 2007 na účet č. ..... majitele M. J. vedený u České spořitelny, a.s., jehož dalším disponentem je I. J., jakožto manželka majitele účtu, celková částka ve výši 270 600,- Kč a L. T. po uplatnění nároku z havarijního pojištění zn. Škoda Octavia byla UNIQUA pojišťovnou, a.s. dne 15. 12. 2007 na účet č. ....., vedený u GE Money Bank, a.s., vyplacena částka ve výši 168 572,- Kč.
V případě obviněného T. i obviněné J. byl tímto usnesením v jejich jednání spatřován trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009.
Obžaloba podaná u Okresního soudu Praha – západ dne 10. 2. 2011 obsahovala v podstatě totožný popis skutku:
Obžalovaní … dne 20. 12. 2006 kolem 19,15 hod. na silnici 3. třídy č. .... v km 2,8 v katastru obce Ch., okr. P. – z. po předchozí dohodě na fingování dopravní nehody za účelem neoprávněného získání pojistného plnění , zinscenovali dopravní nehodu , ke které mělo dojít tak, že že L. T. jako fiktivní majitel a řidič osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia, reg. zn. ....., jedoucí po vedlejší silnici ve směru od obce Ch., okr. P. – z., následně při jízdou křižovatkou silnic III. třídy č. ..... a .... v katastru obce Ch. nedal přednost v jízdě a čelně narazil do pravé boční části vozidla tovární značky Daihatsu Rocky, reg. zn. ...., řidičky I. J. jedoucímu po hlavní silnici, ač ve skutečnosti v době střetu vozidlo zn. Škoda Octavia , reg. zn. ...., řídil prap. T. B., jenž nehodu zorganizoval a který v prostoru křižovatky silnic III. třídy .... a .... úmyslně narazil do vozidla zn. Daihatsu Rocky , reg. zn. ., řízeného I. J. , kdy po příjezdu policistů na místo dopravní nehody vystupoval jako spolujezdec řidiče L. T., přičemž následně po uplatnění nároku na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla Škoda Octavia, reg. zn. ...., I. J. byla UNIQUA pojišťovnou, a.s., vyplacena dne 19. 2. 2007 na účet č. ..... majitele M. J. vedený u České spořitelny, a.s., jehož dalším disponentem je I. J., jakožto manželka majitele účtu, celková částka ve výši 270 600,- Kč a L. T. po uplatnění nároku z havarijního pojištění vozu zn. Škoda Octavia byla UNIQUA pojišťovnou, a.s., dne 15.12.2007 na účet č. ....., vedený u GE Money Bank, a.s., vyplacena částka ve výši 168 572,- Kč.
Podle obžaloby se obvinění T. a J. měli popsaným jednáním dopustit shodně trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a to jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zákona.
Ve výroku rozsudku okresního soudu pak došlo k výraznější změně v popisu skutku, tak jak jej měl tento soud za prokázaný (viz shora). Ta odrážela především skutečnost, že obviněný T. B. byl obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn. Zatímco jednání obviněného T. bylo okresním soudem kvalifikováno shodně s obžalobou jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, jednání obviněné J. bylo posouzeno jako trestný čin obecného podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009.
Ke shora uvedené rekapitulaci vývoje popisu skutku v postupných fázích trestního řízení považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v obecné poloze nelze změny v popisu skutku považovat za nic nezákonného. Naopak orgány činné v trestním řízení jsou povinny přizpůsobit popis skutku výsledkům postupně prováděného dokazování. Je tedy zcela přirozené, že popis skutku, pro který je stíhání zahájeno, může doznat po provedení všech důkazů v přípravném řízení změn. Stejně tak je zcela obvyklé, že soud, jehož hlavní úlohou je provést před ním a prověřit kvalitu důkazů shromážděných v přípravném řízení, dospěje po zhodnocení těchto důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu k závěru, že skutek se odehrál jinak. V důsledku toho mohou některé okolnosti charakterizující skutek přibýt, jiné naopak odpadnout, jednání zjištěné soudem může být závažnější, ale i méně závažné, než které měla za prokázané obžaloba.
Z přehledu popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 12. 2010, v obžalobě a ve výroku rozsudku okresního soudu lze dospět k závěru, že přes provedené změny (zejména ve výroku rozsudku okresního soudu) byla totožnost skutku ve smyslu shora uvedených zásad zachována . V prvé řadě zůstal zcela nezměněn následek, kterým byla škoda způsobena pojišťovně UNIQUA, a.,s., v podobě neoprávněně vyplaceného pojistného plnění, v případě obviněné J. ve výši 270 600,- Kč, v případě obviněného T. pak ve výši 168 572,- Kč.
Pokud jde o popis jednání obviněných, ten se sice částečně změnil, avšak podstatné okolnosti zůstaly zachovány. Od počátku trestního stíhání bylo obviněným kladeno za vinu, že se dohodli na fingování dopravní nehody. Slovo fingování je sice cizím slovem, ale slovem běžně užívaným a obecně srozumitelným. Představuje předstírání něčeho, co se nestalo. Usnesení a obžaloba přitom vycházely ze skutkového předpokladu, podle něhož se na trestné činnosti po vzájemné dohodě obviněných podílel i třetí obviněný T. B., který měl nikoli v důsledku nehody (tj. jednání buď zcela nezaviněného nebo jednání zaviněného toliko z nedbalosti), nýbrž úmyslně, narazit do vozu řízeného obviněnou J. v úmyslu získat tak pro oba neoprávněně pojistné plnění.
Okresní soud především s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku, výpovědi znalce v hlavním líčení a dalším před ním provedeným důkazům dospěl k závěru, že jimi nebylo najisto prokázáno, že by nehoda byla inscenována tak, jak to popisovala obžaloba, když sice nebylo možno vyloučit tuto možnost, ale současně ani jiné verze skutkového děje (např. dovezení nepojízdného nebo již dříve poškozeného vozidla na inkriminované místo, přistavení vozů k sobě atp.) Podle závěrů znalce, které okresní i krajský soud sdílely, však popis nehody obviněnými v každém případě v řadě aspektů neodpovídal skutečnosti a průběh jimi uvedený byl technicky nepřijatelný, vzájemné poškození vozů nekorespondovalo směrově, výškově a energeticky, při takto popsané nehodě nemohlo dojít k aktivaci airbagů. Znalec poukázal i na absenci dřecích, brzdných a smykových stop. V každém případě (a to bylo pro posouzení jednání obviněných jako trestného činu podstatné) bylo tedy jednoznačně vyvráceno, že by k nehodě došlo tak, jak to popsali obvinění při jejím vyšetřování, což bylo podkladem i pro uplatnění pojistného plnění. Jak v případě obžaloby, tak v případě výroku rozsudku okresního soudu však spočívala trestná činnost obviněných v uvedení nepravdivých skutečností, resp. hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů o nehodě, jejímiž měli být účastníky. Připuštění i jiných verzí (vždy však v rozporu s tím, co uváděli obvinění T. a J. policii do protokolu při vyšetřování) pak vedlo soud ke zproštění obžaloby obviněného T. B., což se nutně muselo odrazit i na přeformulování skutkové věty výroku rozsudku okresním soudem.
Nelze proto souhlasit s námitkami obou odvolatelů, že změna v popisu skutku okresním soudem byla pro ně překvapivá a znemožnila jim adekvátně se hájit. Nejvyšší soud si byl při posuzování obou dovolání vědom toho, že zásada zachování totožnosti skutku není jen formálním procesním požadavkem, ale má především eliminovat porušování práva obviněného na obhajobu v tom směru, aby rozhodnutí pro obviněného nebylo překvapující (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 356/01, dále sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. II. ÚS 445/06). Tato zásada totiž umožňuje obviněnému, aby svou obhajobu adekvátně přizpůsobil změněným skutkovým zjištěním.). V tomto ohledu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že po celou dobu trestního řízení bylo obviněným kladeno za vinu, že při vyšetřování nehody a uplatnění pojistné události popsali průběh nehody způsobem, jakým k ní nemohlo dojít, a to za účelem neoprávněného získání pojistného plnění. Obviněná J. byla soudem k věci podrobně vyslechnuta, obviněný T. využil svého práva a k věci odmítl vypovídat, oba měli možnost vyjádřit se ke všem důkazům včetně zmíněného znaleckého posudku. Znalec Ing. Kadlec byl rovněž vyslechnut v hlavním líčení v přítomnosti obviněného T., obviněná J. se z účasti u tohoto hlavního líčení omluvila, byla však zastoupena svým obhájcem. V této souvislosti Nejvyšší soud vyzdvihuje, že v případě obviněného T. ke změně právní kvalifikace v rozsudku oproti obžalobě nedošlo vůbec, v případě obviněné J. k ní došlo nevýznamným způsobem, když její jednání byl překvalifikováno v rozsudku na obecný trestný čin podvodu podle §250 tr. zákona oproti v obžalobě uváděnému trestnému činu pojistného podvodu podle §250a tr. zákona, který je ve vztahu speciality k trestnému činu obecného podvodu. Od obecného trestného činu podvodu se trestný čin pojistného podvodu liší jen tím, že je spáchán ve specifických podmínkách při sjednávání pojistné smlouvy nebo uplatňování pojistného plnění.
Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku, podle které měly soudy na jejich případy aplikovat zásadu „in dubio pro reo“, když podle názoru obviněných provedené důkazy pro závěr o jejich vině nesvědčily. I když ani tato námitka nenaplnila deklarované dovolací důvody, Nejvyšší soud jen stručně konstatuje, že okresní soud založil svůj závěr o vině na shora již zmíněném a reprodukovaném znaleckém posudku znalce Ing. Kadlece. Ten obhajobu obou obviněných jednoznačně vyvracel, přičemž v průběhu řízení nevznikly o správnosti závěrů znalce žádné pochybnosti. O nestranném přístupu soudů k hodnocení důkazů svědčí i zproštění obžaloby obviněného T. B. pro nedostatek důkazů.
Další oběma obviněnými společně uplatněnou námitkou, kterou Nejvyšší soud shledal jako námitku směřující proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a tudíž na rozdíl od námitek uvedených výše naplňující deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, bylo údajně nesprávné vyčíslení škody v rozporu s postupem zastávaným judikaturou. Poukazovali v této souvislosti na judikaturou zastávaný názor (viz č. 29/2003 Sb. rozh. trest.), že škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu podle §250a tr. zákona je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a plněním, které by pachateli náleželo, kdyby neuvedl nepravdivé údaje při uplatnění práva na pojištění. Podle zmíněné judikatury za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na plnění vnikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal . O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť zde rozhodně nebylo zřejmé, že by obviněným vznikl zákonný nárok na pojistné plnění, byť v nižší částce.
Konečně poslední řádně uplatněná námitka byla obsažena v dovolání obviněné J. Ta namítala nesprávnost právního posouzení jejího jednání. Tvrdila, že se nemohla dopustit trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., neboť takto je možné postihnout pouze útok směřující proti vztahům vyplývajícím ze smluvního pojištění, nikoli pojištění zákonného. Protože obviněná nárok ze smluvního pojištění neuplatnila, měla být podle svého přesvědčení zproštěna obžaloby, nikoli uznána obecným trestným činem podvodu podle §250 tr. zákona. Navíc má za to, že podle tohoto ustanovení lze postihnout toliko účastníka takové smlouvy.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tento právní názor je mylný. Pachatelem trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zákona spočívajícího v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy může být kdokoli. Může jím být nejen účastník pojistné smlouvy (pojistník či pojištěný), ale i jiná osoba, která naplnila objektivní stránku této skutkové podstaty (např. i tzv. oprávněná osoba, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění).
Objektem tohoto trestného činu je ochrana majetkových práv vyplývajících mimo jiné nejen ze zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (tzv. havarijní pojištění), ale i ze zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (jde o povinné smluvní pojištění, tzv. povinné ručení).
Právní názor prezentovaný v dovolání a do určité míry akceptovaný okresním soudem, který oproti obžalobě překvalifikoval jednání obviněné na obecný podvod podle §250 tr. zákona totiž odráží výklad, který se objevoval po novele trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb., jímž byl do trestního zákona s účinností od 1. 1. 1998 doplněn trestný čin pojistného podvodu podle §250a tr. zák. Tento názor lze nalézt i v renomovaném Komentáři k Trestnímu zákonu autorů Šámala, Púryho a Rizmana (5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1362-1367). Nicméně judikatura posléze dospěla k závěru, že takový výklad je restriktivní a zaujala jednotně stanovisko, že trestného činu pojistného podvodu se může dopustit i osoba, která není účastníkem smlouvy (viz např. nejvyšším státním zástupcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1150/2009 a 5 Tdo 299/2007). Posun ve výkladu této skutkové podstaty nejlépe ilustruje fakt, že předsedou senátu a zpracovatelem druhého ze zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu je prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D., který byl současně autorem zmíněné pasáže Komentáře Trestního zákona z roku 2003. Překonání původního právního názoru ostatně odráží i aktuální vydání Komentáře k trestnímu zákonu stejných autorů.
Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že při respektování tohoto vývoje judikatury mělo být jednání obviněné J. správně posouzeno v souladu s obžalobou jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009, nikoli jako trestný čin obecného podvodu podle §250 tr. zák.
Jde však o zcela nevýznamné pochybení, (první skutková podstata v podstatě obsahuje speciální druh podvodu, oba jsou trestné). Posouzení jednání obviněné podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona ji však nijak nepoškodilo, když trestní sazby obou deliktů jsou naprosto totožné. V žádném případě však nepřicházela v úvahu beztrestnost obviněné, jak se toho domáhala ve svém dovolání. Posouzení podle pozdějšího zákona v souladu s §16 odst. 2 tr. zákona, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku by pro obviněnou nebylo příznivější, neboť by připadalo v úvahu její jednání posoudit jako trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, kde je významně přísnější trestní sazba.
IV.
Nejvyšší soud proto v případě obviněného L. T. dospěl k závěru, že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, když z negativního stanoviska k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vyplývalo stejné stanovisko k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Z podnětu dovolání obviněné I. J. sice Nejvyšší soud zjistil shora uvedené pochybení v právním posouzení jejího jednání, které však, jak je rozvedeno shora, shledal zcela nevýznamným, bez negativního dopadu na postavení této obviněné. Protože otázka právního posouzení jednání, kterým byla obviněná uznána vinnou, již v rozhodovací praxi nečiní obtíže (viz zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu) a byla již v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena, takže jí nelze přikládat po právní stránce zásadní význam, bylo dovolání obviněné J. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr