ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1373.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1373/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný E. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 9 To 229/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 T 72/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 3 T 72/2007, byl obviněný E. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 19. 2. 2007 kolem 10.50 hodin řídil po silnici druhé třídy č. ve směru jízdy od obce R., na obec Š., nákladní motorové vozidlo tov. zn. Scania, RZ, s naloženým vlekem zn. Lemex, RZ, majitele R., a.s., se sídlem N. P., S., DIČ, nájemce L. s. P., a.s., se sídlem L., P., které nesplňovalo podmínky provozu na pozemních komunikacích, neboť levá přední pneumatika nákladního vozidla měla viditelně poškozený dezén po celém obvodu pneumatiky s viditelností ocelové kostry nárazníku pneumatiky s korozí, přičemž při jízdě za obcí R., v km 60.93 v důsledku defektu takto poškozené levé přední pneumatiky se jím řízené nákladní motorové vozidlo stalo neovladatelným, s vozidlem vyjel do protisměru, kde se střetl s osobním motorovým vozidlem tov. zn. Peugeot 306, RZ, řízeným Z. J., osobní automobil se následně dostal pod kola nákladního motorového vozidla, které jej odsunulo vlevo, mimo vozovku, do vodního příkopu, ve směru jízdy na obec Š., přičemž došlo ke zranění řidičky osobního motorového vozidla Z. J., která utrpěla drtivé poranění hlavy, trupu, břicha a dolních končetin v oblasti stehen s výhřezem mozku, s rozdrcením útrob dutiny hrudní - plic, srdce, srdečnice a útrob dutiny břišní, především jater a sleziny a mnohočetné úlomkovité rozlámání kostí lebky, hrudníku, pánve, otevřené zlomení kostí stehenních, kostí levého bérce a kostí horních končetin, tedy zranění těžké, kterému na místě podlehla, dále ke zranění spolujezdkyň v osobním motorovém vozidle, a to H. S., sedící vlevo na zadním sedadle, která utrpěla drtivé poranění hlavy s výhřezem mozku, drtivé poranění hrudníku s roztrháním srdce, plic, potrháním hrudní srdečnice s rozdrcením jater, vícečetným roztržením sleziny, pravé ledviny, odtržením závěsu střev, roztržení bránice oboustranně s výhřezem sleziny, žaludku a jater do pohrudničních dutin, drtivé poranění pánve s roztržením močového měchýře, vícečetné zlomeniny kostí horních a dolních končetin, tedy zranění těžké, kterému na místě podlehla, a T. S., sedící na zadním sedadle vpravo v dětské sedačce, která utrpěla drtivé poranění hlavy s vyhřeznutím mozku, úrazovou akutní rozedmu a pohmoždění plic, rozhmoždění sleziny, trhliny jater, zakrvácení řídkého pojiva v okolí slinivky břišní a tukového pouzdra levé ledviny, krev v dutině břišní a tříštivé zlomeniny dlouhých kostí končetin - levé pažní kosti, levé stehenní kosti a obou kostí pravého bérce, tedy zranění těžké, kterému na místě podlehla, čímž obžalovaný porušil důležitou povinnost vyplývající z ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle §224 odst. 2 tr. zák. a §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi let. Podle §228 odst. 2 tr. ř. byli poškození P. J., Z. J., F. S., M. J., V. A., M., H. I., Č. p., a.s. a Š., s.r.o. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 9 To 229/2009, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené P. J., Z. J., F. S., M. J., V. A., M. S., H. I., Č. p., a.s. a Š. s.r.o. odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni, vyjma výroku o náhradě škody, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. rozvedl, že odvolací soud ve svém rozsudku zrušil výrok o uloženém trestu zákazu činnosti a o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních, aniž by se vyjádřil k ostatním částem rozsudku, tedy zda v daném rozsahu rozsudek potvrzu¬je nebo jej ruší. Prohlásil, že tento chybějící výrok poškozuje jeho práva na spravedlivý soudní proces, neboť v rámci odvolání podal opravný prostředek proti všem výrokům soudu prvního stupně a soud má v takovém případě povinnost zaujmout právní stanovis¬ko k závěrům prvoinstančního soudu. Jestliže rozsudek odvolacího soudu ne¬obsahuje konkrétní rozhodnutí, nemůže se (obviněný) účinně bránit v rámci mi¬mořádných opravných prostředků.
V další části svého podání, vztažené k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že předmětné vozidlo před jízdou řádně zkontroloval, a to včetně stavu pneumatik, přičemž v rámci této kontroly nezjistil na pneu¬matikách žádná poškození či vady, jež by nasvědčovaly tomu, že vozidlo je nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích a které by mu neumožňovaly s vozidlem vyjet. Zdůraznil, že pneumatiky byly v pořádku a rozhodně byly schopny jízdy, a proto neporušil svoji povinnost vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích. Opačný závěr soudu se podle něho nezakládá na provedených důkazech. V souvislosti s tím namítl, že soud při svém rozhodování a hodnocení důkazů nevzal v potaz, že vozidlo bylo po dobu dvou dnů až do rána dne 19. 2. 2007 v autorizovaném servisu S. P. spol. s r.o. v P., kde bylo zvednuté na speciálních zvedácích, a tudíž lehce dostupné všem technikům, kteří by si v případě tak významného poškození pneumatiky, jak tvrdí znalec Ing. Š. nebo K. ú. P., jistě všimli a upozornili by na něj objednatele opravy či kteréhokoliv z jeho zaměstnanců. Dodal, že předmětné vozidlo v den dopravní nehody zkontroloval v dílně za dobrých světelných poměrů, a proto není možné tvrdit, že by si prostým pohledem zjistitelné koroze ocelového kordu v důsledku silného poškození běhounu nevšiml. Podle jeho slov soud nevzal soud v úvahu též skutečnost, že s vozidlem jezdily celkem tři osoby, které se pravidelně střídaly v řízení vozidla a byly zatíženy povinností, vyplývají ze zákona o provozu na pozemních komunikacích. Rovněž vyslovil nesouhlas s hodnocením soudu, že výpověď svědků M. F. a A. M. (v tom smyslu, že ve dnech, kdy vozidlo užívali, nevykazovalo žádná poškození) nelze vzít v potaz, protože tito v den dopravní nehody vozidlo neviděli. Podle jeho názoru je svědectví jmenovaných právně relevantní a zpochybňuje závěr znalců Ing. Š. a Ing. M. z K. ú. P., že vada na pneumatice musela existovat již několik měsíců před nehodou a byla viditelná. Konstatoval, že s tímto rozporem se soud nijak nevypořádal.
Podle jeho názoru soud pominul též znalecké zkoumání a výpověď Ing. Ž., jenž zpochybnil schopnost určit původ vad a tím i závěry znalce Ing. Š. Podotkl, že ve vztahu k příčině nehody, tedy korozi ocelového kordu a následnému prasknutí pneumatiky, se znalci vyslýchaní soudem shodli na tom, že zkorodování pneumatiky, které měli možnost zkoumat, bylo místy staré a muselo existovat již před nehodou. Znalec Ing. Ž. však zpochybnil jeho (obviněného) schopnost vadu - korozi ocelového kordu rozpoznat, neboť tato byla schována v kapse a nebyla na povrchu, a shledal, že nelze jednoznačně potvrdit, že před nehodou by mohla být pneumatika zničena. Obviněný poté konstatoval, že Ing. M. z K. ú. se k problematice kordu vyjadřuje stejně jako Ing. Ž., a vyvodil, že pokud Ing. Š. tvrdí, že poškození bylo na 95% viditelné, a vychází pouze z toho, že ocelový kord byl při ohledání pneumatiky již poškozené nárazem zrezivělý, závěry soudu o porušení jeho (obviněného) povinnosti se neopírají o provedené důkazy, neboť znalci se sice shodují na existenci určitého rozsahu poškození, rozcházejí se však v závěrech, zda poškození bylo viditelné. Akcentoval přitom, že závěr znalce Ing. Š. nevylučuje vytvoření kapsy, jak ji popisuje znalec Ing. Ž. V návaznosti na to se ohradil proti názoru odvolacího soudu, že situace ve věci byla jasná od počátku a nebylo snad ani nutné vypracovávat tři znalecké posudky, neboť na pořízených fotografiích je stav pneumatiky zcela zřejmý.
Posléze poukázal na skutečnost, že K. ú. měl k dispozici pouze fotografie, navíc pořízené až několik dní po nehodě, kdy zbytky pneumatiky byly vystaveny dalším povětrnostním a mechanickým vlivům, a nemohl ohledat samotnou pneumatiku. Tento fakt podle jeho slov mění hodnotu závěrů vypracovaných znaleckým ústavem. Také uvedl, že Ing. M. sice ve svém výslechu vyjádřil názor, že většina vad na plášti se nacházela na viditelné části povrchu, když vady byly zjistitelné běžným okem, při běžné prohlídce vozidla, nicméně přesně nespecifikoval, které konkrétní vady to byly, a nevyslovil se ani k tomu, jak vypadal stav pryžové vrstvy přímo v místě, kde došlo k výstřelu pneumatiky. Prohlásil, že není-li zodpovězena tato otázka, nelze dojít k závěru, že mohl před jízdou zjistit toto poškození, které bylo následně skutečnou příčinnou dopravní nehody, resp. že porušil svoji povinnost vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích. Namítl pak ještě, že se žádný ze soudů explicitně nezabýval právním hodnocením otázky, zda právě provoz na lesních cestách v rozhodném dni nemohl zásadní měrou přispět ke vzniku většiny vad pneumatiky.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 9 To 229/2009, a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 2. 2009, sp. zn 3 T 72/2007, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby bylo současně rozhodnuto, že se nebere do vazby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku předloží námitky proti způsobu, jak soudy činné v prvním a druhém stupni právně posoudily ten skutek, který je popsán ve výroku odsuzujícího rozhodnutí. Následně konstatoval, že takovou námitku však obviněný nevznáší, resp. že svými námitkami proti hodnocení důkazů směřuje pouze k alternativnímu popisu skutku, který by se zásadně lišil od skutkové věty formulované soudem, takže nerespektuje výsledky provedeného dokazování. Ačkoli se tedy obviněný formálně dovolává vady rozhodnutí spočívající v nesprávné aplikaci norem hmotného práva, žádnou faktickou výhradu této povahy v dovolání neuvedl a jeho námitky směřují do oblasti skutkových zjištění. Takové námitky však předmětný důvod dovolání nenaplňují a nevyhovují ani žádnému dalšímu z katalogu důvodů dovolání vtěleného do trestního řádu.
Poté se státní zástupce vyjádřil k námitce obviněného uplatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (soud druhého stupně neučinil žádný výrok ohledně těch výroků rozsudku soudu prvního stupně, které zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nedotčeny). Upozornil, že z §253 a násl. tr. ř. zcela zřejmě plyne, že odvolací soud jednak rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek může buď zamítnout nebo odmítnout en bloc, bez separátního rozhodování o jednotlivých výrocích napadeného rozhodnutí, nebo podanému odvolání zcela nebo zčásti vyhoví, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž shledá vadu. Přitom jde opět o rozhodnutí o podaném odvolání jako celku, takže při částečném vyhovění odvolání činí zvláštní výrok pouze v tom rozsahu, v němž zrušil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. O výrocích zrušením nedotčených v takovém případě žádný další výrok nečiní, neboť trestní řád neumožňuje zčásti odvolání vyhovět a zčásti je zamítnout. Ani v tomto směru tedy nelze obviněnému přisvědčit.
Státní zástupce uzavřel, že výhrady uplatněné obviněným není možno mít za důvodné, resp. že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 9 To 229/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci [zejména tvrdí, že předmětné vozidlo, včetně pneumatik, (nejen on) před jízdou řádně zkontroloval a nezjistil žádná poškození či vady, jež by nasvědčovaly tomu, že vozidlo je nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, dále namítá, že pneumatiky byly v pořádku a rozhodně byly schopny jízdy, a také vyjadřuje hypotézu, že vada pneumatiky, jež měla být podle závěru soudů příčinou dopravní nehody, nebyla viditelná]. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Obviněný namítl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, neboť tento soud pouze zrušil výrok o uloženém trestu zákazu činnosti a o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních, aniž by se vyjádřil k ostatním částem rozsudku (nalézacího soudu), tedy zda v daném rozsahu rozsudek potvrzuje nebo jej ruší. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení §256 a násl. tr. ř., vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek může buď zamítnout (zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo) nebo podanému odvolání zcela či zčásti vyhoví, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž shledá vadu. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá, tudíž v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531). Lze tedy přisvědčit státnímu zástupci, že při částečném vyhovění odvolání činí soud druhé instance zvláštní výrok pouze v tom rozsahu, v němž zrušil či změnil rozhodnutí nalézacího soudu, a o výrocích zrušením nedotčených již žádný další výrok nečiní, neboť trestní řád neumožňuje zčásti odvolání vyhovět a zčásti je zamítnout.
V posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný ve výrocích o trestu zákazu činnosti a o náhradě škody. Proto tyto oddělitelné výroky podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o uložení trestu zákazu činnosti a o odkázání v rozsudku jmenovaných poškozených s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbytku podaného odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítá, neboť, jak výše naznačeno, odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek (jeden opravný prostředek) a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. To znamená, že z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak to ve svém mimořádném opravném prostředku namítá obviněný.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý