ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.345.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 345/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2010 dovolání, která podali obvinění P. F., P. K., a R. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 10 To 80/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 9/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. F. a P. K. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 56 T 9/2006, byli uznáni vinnými:
obviněný P. F .
- trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. [v bodě 1) až 7) výroku],
- trestným činem loupeže jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. [v bodě 8) výroku],
- trestným činem loupeže jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. [v bodě 10) výroku],
- trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. [v bodě 11 výroku],
obviněný P. K .
- trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. [v bodě 10) výroku],
obviněný R.O .
- pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. [v bodě 10) výroku],
a to u všech obviněných na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný P.F . podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v okresech Č. L. a L. na dobu pěti let,
obviněný P. K . podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 5 T 205/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v okrese Č. L. na dobu tří let,
obviněný R. O . podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 2 T 119/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 5 To 28/07, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v okrese Č. L. na dobu tří let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených subjektů, blíže specifikovaných na str. 8 výroku rozsudku, na náhradu škody.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných A. T. a J. S.
Proti konstatovanému rozhodnutí podali odvolání jednak obvinění P. F., P. K., R. O. a A.T. a jednak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 10 To 80/2007, bylo rozhodnuto:
I. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci byl napadený rozsudek zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného J. S. v celém rozsahu a podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných P. F. a P. K. ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu.
II. Z podnětu odvolání obviněného P.F., P. K. a R. O. byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně těchto obviněných ve výrocích o povinnosti hradit způsobenou škodu.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že byli odsouzeni:
obviněný P. F . podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
obviněný P. K . podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 5 T 205/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného J. S .
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným P. F., J. S., P. K. a R. O. uložena povinnost nahradit způsobenou škodu subjektům a ve výši, jak jsou tyto skutečnosti specifikovány ve výroku rozsudku na str. 6 a 7.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (poznámka: o odvolání obviněného A. T. bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 10 To 92/2007.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu v spojení s pravomocnou částí rozsudku soudu prvního stupně napadli obvinění P. F., P. K. a R. O. prostřednictvím obhájců dovoláními, přičemž dva prvně jmenovaní je výslovně opřeli o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. F . dovoláním napadl výrok o vině, trestu a náhradě škody. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konstatoval, že soudy obou stupňů porušily jeho ústavně zaručená práva, když při rozhodování nerespektovaly čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Jedná se o normy hmotného práva, jejichž porušení je dovolacím důvodem, byť současně jde o porušení procesního předpisu – ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Podle obviněného nebylo soudní řízení vedeno objektivně a nerespektovalo základní zásady spravedlivého procesu, neboť byl uznán vinným za jednání, kterých se nedopustil. Současně vyslovil přesvědčení o existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a z nich vyvozenými právními závěry, zejména při hodnocení věrohodnosti výpovědí spoluobviněného J. S., které tvoří jediný základ pro skutková zjištění, o něž se rozhodnutí o jeho vině opírá, což je v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03. Vytkl, že jediný usvědčující důkaz musí soud důkladně prověřit a pečlivě hodnotit, přičemž rozhodnutí o vině založené na jediném přímém svědectví nemůže v daném případě obstát. Zmínil, že již v přípravném řízení navrhoval důkaz svědeckým výslechem V. B., která vyvrací výpovědi jmenovaného, že se dovolatel zdržoval v blízkosti místa činu, kam osobním vozidlem zn. Felicia, zavezl spoluobviněného J. S. Ze zásad oficiality a vyhledávací vyplývá povinnost vyhledávat jiné důkazy na potvrzení nebo i vyvrácení jediného usvědčujícího důkazu.
Dále obviněný poznamenal, že opakovaně dával návrhy na provedení důkazů, které měly prokázat, že výpověď spoluobviněného J. S. není věrohodná, když i podle státního zástupce (viz odvolání) se trestnou činnost podařilo prokázat pouze jeho doznáním, v rámci něhož usvědčil i ostatní obviněné, včetně podílu každého z nich na jejím spáchání. V přípravném řízení i před soudy obou stupňů navrhoval provedení důkazu svědeckým výslechem V. B., která může potvrdit skutečnosti, jež v dovolání blíže zmínil. Návrhy však nebyly brány v úvahu a důkazy nebyly provedeny. Pokud soud nevyslechl státním zástupcem navrženou svědkyni R. R. k otázce pervitinu, obviněný označil tento postup v rozporu s čl. 90 odst. 1, čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 617/2000, sp. zn. I. ÚS 733/01 a sp. zn. IV. ÚS 37/03.
V dovolání obviněný setrval na tom, že na místa, kde spoluobviněný J. S. páchal trestnou činnost, nejezdil. Jiný usvědčující důkaz, než výpověď této osoby, neexistuje. Pokud se ukáže pravdivá výpověď svědkyně V. B., bude tím vyvrácená výpověď spoluobviněného, předně v tom, že se zdržoval v blízkosti místa činu, kam měl jeho osobu zavézt vozidlem zn. Felicia. Dále že vytipoval objekt, vymyslel plán, rozdělil úkoly, opatřil zbraň, přilby na motocykl, rukavice a oděvy, zdržoval se v blízkosti místa činu a že po spáchání trestné činnosti převzal od spoluobviněného J. S. odcizené peníze a zbraň. Neakceptování tohoto důkazního návrhu nebylo podloženo důvody uvedenými např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01. Obviněný dodal, že navrhl u hlavního líčení připojení spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 1 T 10/2006, kde v protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 1. 2007 spoluobviněný jako svědek přiznal, že lhal a dopustil se v tomto řízení trestného činu křivé výpovědi. Rovněž další navržení svědci mohou potvrdit, že výpověď jmenovaného není věrohodná, když se snažil od příbuzných obviněného získat peníze pod pohrůžkou, že jinak do vlastní trestné činnosti „zapojí“ i jeho osobu. Když začal obviněného usvědčovat, požadoval peníze s tím, že po pravdě řekne, že se trestné činnosti neúčastnil. Tyto skutečnosti mohou potvrdit svědci V. F., M. F. a F. P. Taktéž svědci A. D. a T. P. shodně vypověděli, že J. S. plánoval, jak osobu obviněného spojí s vlastní trestnou činností. O nevěrohodnosti jeho výpovědí svědčí i fakt, že o osobě obviněného nikdy nemluvil během trestního řízení u Okresního soudu v Děčíně v řízení sp. zn. 1 T 88/2005 [skutek pod bodem ad 8)] a soud neshledal nutnost pátrat po dalším pachateli. Věrohodnost výpovědi spoluobviněného snižuje též skutečnost, že byl pod vlivem drog, nic si nepamatoval a nebyl schopen označit místa, kde k přepadením docházelo. Neprokázalo se ani jeho tvrzení, že se v domě a autě obviněného nacházejí věci související s trestnou činností, když žádné takové věci nebyly u něj zajištěny. Naopak, údajně byla zbraň nalezena u spoluobviněného J. S. Podle obviněného se soudy nevypořádaly s výpověďmi svědků, kteří rozdílně popisovali postavu řidiče motocyklu a barvu motocyklu. Rovněž podrobně nevyslechly ani podrobně nepřečetly výpovědi svědků J. W., J. K. a L. S., kteří potvrzují jeho obranu. Obviněný vyslovil nesouhlas i s tím, že spoluobvinění J. S. a A. T. byli zkoumáni znalci s ohledem na jejich věrohodnost, ale on nikoliv. Posudek znalce by potvrdil, že nemá sklony ke lhaní a že jeho výpovědi jsou z tohoto pohledu věrohodné.
Podle názoru obviněného soudy obou stupňů vybíraly důkazy potvrzující verzi, že je vinen a neprovedly důkazy, které by potvrdily jeho obranu, což shledal v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny a rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 617/2000, sp. zn. III. ÚS 51/96 a sp. zn. IV. ÚS 37/03. Dodal, že tvrzení spoluobviněného J. S. o zapojení dovolatele do vlastní trestné činnosti i přenesení odpovědnosti za její přípravu a organizování na jeho osobu, přispělo u jmenovaného k mírnější právní kvalifikaci a trestu. Celé řízení nebylo vedeno objektivně a nerespektovalo základní zásady spravedlivého procesu. Obviněný poukázal na závaznost citovaných rozhodnutí Ústavního soudu a vyjádřil přesvědčení, že po výslechu svědkyně V. B., případně po provedení dalších navržených důkazů, bude věc soudem přehodnocena tak, že nelze věřit výpovědi spoluobviněného, a tudíž bude ve všech bodech a skutcích zproštěn obžaloby. Proto navrhl, aby bylo podle §265o tr. ř. provedeno potřebné šetření o možné důkazní potenci jmenované svědkyně a předpokládaném významu její svědecké výpovědi pro rozhodnutí o dovolání.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 10 To 80/2007, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2007, č. j. 56 T 9/2006-1364 a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a k doplnění dokazování o navržené důkazy, zejména výslechem svědkyně V. B.
Obviněný P. K. vyslovil v mimořádném opravném prostředku názor, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Popřel, že by se trestné činnosti dopustil. Připomněl, že v přípravném řízení nevypovídal ke skutku, pro který bylo proti němu trestní stíhání zahájeno. Podotkl, že se k obvinění velmi podrobně vyjádřil při hlavním líčení u krajského soudu dne 1. 2. 2007, přičemž na obsah výpovědi odkázal. Opětovně odmítl, že by se dopustil loupežného přepadení E. V. Připustil, že ten den byl v J. v P., což souviselo s tím, že konzumoval pervitin a s dealerem z tohoto města měl domluveno, že mu drogu dodá a doveze jej do jeho bydliště. Došlo však k tomu, že v době, kdy byl spolu se spoluobviněným P. F.v herně, mu dealer volal, že nemůže přijet, neboť nemá auto. Proto požádal jmenovaného spoluobviněného o odvoz do J. v P., přičemž ve vozidle jel on, spoluobviněný a svědek T. B., který celou dobu spal. Na náměstí v J. v P. vystoupil a odešel drogu koupit do herny. Ostatní dva odjeli autem na benzinovou čerpací stanici. V herně koupil drogu a od nějakého Roma mobilní telefon s kreditem. Z telefonu opakovaně volal spoluobviněnému P. F., aby pro něj přijel. Jelikož vypadl signál, došlo k opakovanému volání. V herně byl po ránu dne 9. 9. 2005, a poté jej odvezli do Č. L., kde vystoupil. Následně byl zadržen policií. Drogu měl v krabičce a ukazoval ji jmenovanému spoluobviněnému, T. B. to neviděl, neboť spal.
V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný poznamenal, že shodnou výpověď učinil v trestním řízení i spoluobviněný P. F. Z trestné činnosti není usvědčován ani svědkem T. B., který pouze potvrdil, že jel s nimi v autě do J. v P., byl po flámu a spal na zadním sedadle. Bližší okolnosti k obviněnému si nepamatuje. Vyloučil, že by v autě viděl nějakou zbraň nebo kuklu. Tento svědek, jenž byl přítomen jeho komunikaci s jmenovaným spoluobviněným, tudíž nepotvrzuje žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že se podílel na loupežném přepadení. Výpisy z telekomunikačního provozu mobilních telefonů pouze dokládají, že se spoluobviněným P. F. telefonicky komunikovali. Ani spoluobviněný R. O. s nímž se měl ve spolupachatelství trestné činnosti dopustit, jej z trestné činnosti rovněž neusvědčuje. V přípravném řízení pouze obecně hovořil o tom, že se jeho osoby spoluobviněný P. F. ptal na uhelné sklady v J. v P., kam v minulosti jako řidič nákladního vozidla jezdil, přičemž mu sdělil, že se tam na chodbě nachází trezor. Obviněný zdůraznil, že tato informace nebyla podána za účelem, aby tam byla spáchána loupež. I v řízení před soudem tento spoluobviněný uvedl, že žádnou radu směřující k trestné činnosti neposkytoval, že obviněného nezná a pouze ho jednou viděl v R. v herně.
Dále obviněný konstatoval, že v přípravném řízení jej svědkyně E. V., a to poté, co jí bylo při fotorekognici předloženo fotoalbum, označila jako pachatele, s nímž při loupežném přepadení přišla do styku. Při hlavním líčení svědkyně popsala průběh loupežného přepadení. Potvrdila, že na policii jí ukazovali fotografie a poznala pachatele, avšak při hlavním líčení spolehlivě identifikovala jen spoluobviněného R. O., nikoliv však jako pachatele, ale jako osobu, která do uhelných skladů dříve jezdila. Pokud při hlavním líčení ukázala na obviněného, prohlásila, že si opravdu není jistá. Obviněný upozornil, že fotorekognice byla prováděna v měsíci listopadu 2005. Pokud jde o trezor, ten je na chodbě u vchodu, takže zákazníci, kteří vcházejí dovnitř, skříňový trezor vidí.
K fotorekognici provedené v přípravném řízení a zjištění, že jej svědkyně E. V. poznává, obviněný namítl, že tento důkaz nelze použít. Připomněl, že podle §104b odst. 4 tr. ř. platí, že není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie. Namítl, že v daném případě bylo možno provést rekognici in natura, nikoliv fotorekognici, neboť v době provádění úkonu byl již zadržen, a tudíž byl k dispozici orgánům činným v trestním řízení. Proto mělo být postupováno podle §104b odst. 3 tr. ř. Pro provedení fotorekognice podle §104b odst. 4 tr. ř. nebyly dány zákonné podmínky.
V dovolání obviněný shrnul, že z provedených důkazů je zřejmé, že spoluobvinění P.F. a R.O. i svědek T. B. jej z trestné činnosti neusvědčují, naopak podporují obsah jeho výpovědi. Částka, která měla být loupežným přepadením ve výši přes 400.000,- Kč získána, nebyla u nikoho zajištěna, i přesto, že k zadržení došlo nedlouho po datu loupeže. Trezor, v němž byly peníze, byl vizuálně přístupný pro všechny zákazníky uhelných skladů a fotorekognici se svědkyní E. V. nelze jako důkaz použít. Podle obviněného nemohl být za popsaných okolností a důkazní situace uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 10 To 80/2007 a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. O . napadl dovoláním výrok rozhodnutí odvolacího soudu o jeho povinnosti nahradit společně a nerozdílně se spoluobviněnými P. F. a P. K. poškozenému Ing. L. M. částku 434.302,- Kč a výrok, že jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen (tj. výroky z rozsudku prvostupňového soudu o vině a trestu, které se týkající jeho osoby). Podle jeho názoru „napadené výroky spočívají na nesprávném právním posouzení“.
V dovolání obviněný připomněl, že úmysl osoby, jejíž činnost má odpovídat ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., musí zahrnovat všechny skutečnosti, tj. i skutečnosti subjektivního rázu charakterizující trestný čin pachatele. Uvedl, že musí být dán přímý a bezprostřední vztah mezi pomocníkem a pachatelem, což znamená, že pomocník ví, kdo bude pachatelem trestného činu a této osobě poskytne pomoc ke spáchání trestného činu. Konstatoval, že v daném případě se loupeže v uhelných skladech dopustil spoluobviněný P. K. Bylo však prokázáno, že mezi jmenovaným a jeho osobou nebyl žádný přímý vztah nebo kontakt, nesetkali se, a proto mu nemohl poskytnout jakékoli rady a informace k provedení či usnadnění loupeže. Zdůraznil, že poskytl-li vůbec nějaké informace nebo rady (neboť to, co věděl o objektu uhelných skladů, věděla každá osoba, která tento objekt navštívila), poskytl je spoluobviněným J. S. a P. F. Prvně jmenovaný se však loupeže v uhelných skladech nedopustil a druhý spoluobviněný byl uznán vinným nikoli jako pachatel či spolupachatel tohoto trestného činu, nýbrž jako organizátor zmíněné loupeže. Obviněný namítl, že úmysl pomocníka musí zahrnovat i to, aby trestný čin spáchala konkrétní osoba – hlavní pachatel. Spáchá-li trestný čin, k jehož provedení pomocník poskytl radu, jiná osoba, než ta, které měl pomocník radu poskytnout, je přerušena příčinná souvislost mezi skutkem pomocníka a hlavního pachatele.
Za situace, kdy rady byly poskytnuty spoluobviněnému P. F. jako organizátoru trestného činu, protože i ten je jen účastníkem trestného činu loupeže v uhelných skladech, nikoli pachatelem či spolupachatelem, nelze podle obviněného u něho dovozovat trestní odpovědnost.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí a zrušil ohledně jeho osoby výroky o vině, trestu a povinnosti nahradit škodu.
K dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul průběh trestního řízení a obsah uplatněných dovolacích námitek.
V případě obviněného P. F . státní zástupce konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však jeho naplnění obviněný výlučně spatřuje v údajné nevěrohodnosti usvědčujících výpovědí spoluobviněného J. S., které svou osamoceností způsobují extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a z nich vyvozenými právními závěry. Podle obviněného došlo k jeho odsouzení v rozporu s ústavou a mezinárodními smlouvami garantujícími právo na spravedlivý proces.
Státní zástupce zdůraznil, že shodné námitky obviněný uplatnil již v odvolání a soud druhého stupně se s nimi plně vypořádal způsobem, s nímž se lze ztotožnit. I když je možno usvědčující výpovědi spoluobviněného J. S. v případě některých skutků považovat za osamocené, je tomu tak z důvodu nedostatku důkazů dalších, nikoliv z důvodů jejich nevěrohodnosti. Dodal, že dovolání fakticky směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění. Připomněl, že skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání být nemohou.
U obviněného P. K . státní zástupce uvedl, že mimořádný opravný prostředek je podán s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil, že uplatněné námitky směřují proti hodnocení provedených důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudem učiněná skutková zjištění a dále proti údajným vadám procesního charakteru (provedené rekognici), a tudíž žádnému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. neodpovídají. Zopakoval, že skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle názoru státního zástupce nebyly přezkoumáním ve shora naznačeném směru zjištěny žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Dodal, že údajně nesprávná skutková zjištění a ani namítané procesní vady nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Pokud jde o dovolání obviněného R. O ., tak podání sice neodkazuje na žádný dovolací důvod jeho zákonným označením, nicméně státní zástupce poznamenal, že z textu lze dovodit, že je podáno s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že poskytl informace (údajně nevýznamné) spoluobviněným P. F. a J. S., přičemž však druhý jmenovaný od spáchání skutku upustil a místo něho jej realizoval spoluobviněný P. K., s nímž ale vůbec nejednal a žádné informace mu neposkytl. Protože spoluobviněný P. F. nebyl shledán přímým pachatelem, nýbrž toliko organizátorem ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., tak podle obviněného ani poskytnutí informací této osobě nelze posoudit jako pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť tu lze poskytnout toliko přímému pachateli.
V návaznosti na popsané skutečnosti státní zástupce uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že informace, které obviněný poskytl spoluobviněným P. F. a J. S., se týkaly zejména chodu firmy, počtu zaměstnanců skladu a ne zcela běžného umístění trezoru na chodbě, a proto měly pro realizaci loupežného přepadení nepochybně význam a za tímto účelem byly poskytnuty. Ačkoliv je v tomto směru stávající judikatura skoupá, tak námitce obviněného nelze přisvědčit. Pomoc byla poskytnuta před spácháním skutku osobám, které skutek zamýšlely realizovat. Ve vztahu k pomocníkovi je zcela irelevantní, zda skutek nakonec realizovaly obě osoby, jimž byla tato pomoc poskytnuta, či pouze některá z nich (spoluobviněný P. F.), a zda tento pachatel skutek realizoval sám jako přímý pachatel, nebo zda jeho realizací pověřil další osobu, jíž předal (jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.) informace získané od pomocníka.
Státní zástupce uzavřel, že obviněný poskytl pomoc ke spáchání skutku přímému pachateli (spoluobviněnému P. K.) zprostředkovaně přes spoluobviněného P. F.(organizátora), přičemž skutečnost, zda spoluobviněného P. K. znal, je irelevantní.
S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupce navrhl, aby dovolání všech tří obviněných byla Nejvyšším soud odmítnuta, a to obviněných P. F. a P. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a obviněného R. O. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby rozhodnutí bylo učiněno podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Obviněný R. O. sice v dovolání neuvedl ve smyslu znění §265f odst. 1 tr. ř. odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které se dovolání opírá, avšak z textu podání, v něž se konstatuje, že „napadené výroky spočívají na nesprávném právním posouzení“, je očividné, že měl na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů zakotvených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněných P. F. a P. K ., když v podrobnostech vytýkají procesní pochybení v trestním řízení. Prvně jmenovaný obviněný připomíná, že spáchání trestné činnosti popřel. Namítá nevěrohodnost výpovědí spoluobviněného J. S., neprovedení některých navrhovaných důkazů (svědeckých výslechů v podání označených osob a listinného důkazu) a že se soudy nevypořádaly s obhajobou, kterou uplatňoval. Tvrdí, že jeho odsouzením došlo k porušení ústavních předpisů a že nebyla respektována příslušná rozhodnutí Ústavního soudu, což způsobuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a z nich vyvozenými právními závěry. Obviněný P. K. popírá trestnou činnost, zpochybňuje závěry provedené fotorekognice, vytýká, že v přípravném řízení nebyla s jeho osobou provedena rekognice in natura. Poukazuje na výpovědi spoluobviněných P. F. a R. O. i svědka T. B. s tím, že tyto důkazy jeho trestnou činnost neprokazují. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovoláních podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a vlastní verze celé události oba obvinění dovozují vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci se však v předmětné trestní věci zjevně nejedná. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, a to ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněných a z jakých důvodů odmítly návrhy na provádění dalších důkazů (srov. zejména podrobnou argumentaci odvolacího soudu na str. 14 a 17 rozsudku).
V dovolání obvinění P. F. a P. K. nenamítají, že předmětné skutky, jimiž byli uznáni vinnými a s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jejich výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (následně též Vrchní soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky trestných činů, a to obviněný P. F. loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. [v bodech 1) až 7) výroku], loupeže jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. [v bodě 8) výroku], loupeže jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. [v bodě 10) výroku] a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. [v bodě 11) výroku] a obviněný P. K. loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. [v bodě 10) výroku].
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i ohledně dovolání, která podali obvinění P. F. a P. K.
S poukazem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných P. F. a P. K. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat.
Obviněný R. O . uplatňuje v mimořádném opravném prostředku námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují, neboť v podrobnostech zpochybňuje právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Zákon v §10 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. stanoví, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně
a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),
c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Trestná činnost účastníka organizátora, návodce [srov. znění §10 odst. 1 písm. b) tr. zák.] a pomocníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když jeho znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství. Proto organizátorství, návod a pomoc jsou prohlášeny za obecnou formu trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nestačí. Trestní odpovědnost účastníka závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele (tzv. zásada akcesority účastenství). Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné jenom tehdy, když se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Trestnosti účastníka podle §10 tr. zák. není na překážku, jsou-li na straně pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti (srov. rozhodnutí č. 58/1973 Sb. rozh. tr.). Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu může být jen ten, kdo sám není jeho pachatelem nebo spolupachatelem. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu či pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem (jeho pokusem) hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním trestného činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu.
V pravomocné části rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci je obviněným P. F., P. K. a R. O. kladeno pod bodem 10) výroku za vinu, že
v J. v P. dne 9. 9. 2005 kolem 07.00 hod. v objektu skladu paliv ve Š. ulici obžalovaný K. přistoupil na chodbě k prodejnímu okénku, namířil černou kovovou pistoli na E. V. a požadoval po ní vydání peněz, a když jmenovaná odmítla a chtěla zavřít okénko, vyzval ji, aby otevřela dveře kanceláře s tím, že pokud neotevře, dveře vykopne, proto ze strachu vyhověla a obžalovaný ze zásuvky psacího stolu odcizil finanční částku ve výši 200,- Kč v mincích, a poté ji za stálého míření pistolí vyzval k otevření trezoru nacházejícího se na chodbě objektu firmy, odkud odcizil finanční částku ve výši 434.302,- Kč, ke škodě firmy Ing. L. M., v kanceláři vytrhl kabel pevné telefonní linky a z psacího stolu ještě odcizil mobilní telefon zn. Nokia se SIM kartou v hodnotě 2.000,- Kč, ke škodě uvedené firmy a mobilní telefon zn. Siemens A 57 se SIM kartou v hodnotě 2.000,- Kč, ke škodě E. V., přičemž odcizenou finanční částku předal obžalovanému F., který loupežné přepadení naplánoval, vytipoval objekt a obžalovaného K., který loupežné přepadení provedl, dovezl osobním vozidlem z R. do blízkosti místa činu, poskytl mu pistoli a sdělil mu, kde je umístěn trezor s penězi, přičemž čerpal z informací, které mu za tím účelem poskytl obžalovaný O., v minulosti pracující jako řidič nákladního auta, se kterým pro poškozenou firmu vozil uhlí a znal podrobnosti o chodu firmy, přičemž tyto informace obžalovaný O. poskytl obžalovanému Faltovi v době, kdy loupežné přepadení tohoto objektu měl původně provést obžalovaný S.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v rozporu s trestním zákonem, když citovaný skutek kvalifikoval v případě obviněného R. O. jako pomoc k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. S námitkami obviněného, jak byly v dovolání uplatněny, nelze souhlasit.
Popis skutku obsahuje ohledně jednání obviněného R. O. zcela konkrétní zjištění, jemuž odpovídá aplikovaná právní kvalifikace. Předně jde o skutečnost, že obviněný P. K. (hlavní pachatel) naplnil zjištěným jednáním všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Dále je očividné, že jmenovaný obviněný provedl loupežné přepadení na podkladě skutečností, jež mu poskytl obviněný P. F., který jej „…dovezl osobním vozidlem z R. do blízkosti místa činu, poskytl mu pistoli a sdělil mu, kde je umístěn trezor s penězi…, přičemž zjevně čerpal z informací, které mu za tím účelem sdělil obviněný R. O. Již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 14 k činu tohoto obviněného mimo jiné uvedl: „…pachatelům dodal přesné informace o místě budoucího činu.“ V odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze poukázal na výpověď obviněného J. S., přičemž konstatoval: „…popsal cestu společně s F. a O. k uvedenému objektu, kde je O. informoval o podrobnostech, které měly zásadní charakter ve vztahu k plánované loupeži a tyto informace byly poskytovány právě za tímto účelem. Zde je nutné odmítnout obhajobu obžalovaného O. ohledně podávání informací pouze obecného charakteru, které znal každý, kdo do skladu paliv přišel. Byl to bezpochyby O., kdo dal tento tip, neboť nikdo jiný z obžalovaných informován nebyl, kromě toho následně poskytl i informace ohledně umístění trezoru s finanční hotovostí, pohybu osob a nedostatečného zajištění ostrahy („...je tam pouze jedna žena...“). Tyto informace pak měly zásadní vliv na bezproblémový průběh loupeže. Dále k jednání obviněného R. O. odvolací soud zdůraznil: „…uvedené informace předával obžalovanému F., na něm následně bylo, koho pověří provedením samotného jednání. F. tak jednal na podkladě informací získaných od O. a další instrukce a pokyny předal K., který loupež provedl. Tímto je zcela dána vzájemná souvislost jednání jednotlivých pachatelů, a ta skutečnost, že nedošlo k přímé dohodě mezi O. a K., je zcela právně nevýznamná (vše na str. 16 a 17 rozsudku soudu druhého stupně).
K zásadně správným úvahám Vrchního soudu v Praze, jež se týkaly právního posouzení činu obviněného R. O., považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že pomoc byla poskytnuta před spácháním skutku osobám, které jej zamýšlely realizovat. Ve vztahu k pomocníkovi je bez významu, zda skutek nakonec zrealizovaly obě osoby (obvinění J. S. a P. F.), jimž byla tato pomoc ve formě zmíněných informací poskytnuta nebo pouze jedna z nich (obviněný P. F.), a zda takový pachatel uskutečnil loupež sám jako přímý pachatel či její realizací pověřil další osobu (obviněného P. K.), které předal [jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.] informace získané od pomocníka (obviněného R. O.). Ostatně v tomto směru je potřebné souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání. Obviněný poskytl pomoc ke spáchání trestného činu hlavnímu pachateli, byť zprostředkovaně, a tudíž nebyla přerušena příčinná souvislost mezi jeho jednáním a jednáním hlavního pachatele, jímž došlo k následku trestného činu loupeže. Pokud jde o naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. – úmyslného zavinění, obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť jeho jednání bylo evidentně chtěné a rozhodně dosahující stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu znění §3 odst. 1 tr. zák. Námitky obviněného, jak byly v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněny, proto nelze akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného R. O. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř.
Rozhodnutí o dovoláních obviněných P. F., P. K. a R. O. Nejvyšší soud učinil v souladu se zněním §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k