ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.581.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 581/2011-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. května 2011 o dovolání obviněného R. D . , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 25. 11. 2010, č. j. 6 To 508/2010-122, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 137/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 25. 11. 2010, č. j. 6 To 508/2010-122, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 9. 2010, č. j. 3 T 137/2010-97. Tímto rozsudkem byl obviněný R. D. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a podle §196 odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nepopírá, že výživné na syna ve výši 2.500,- Kč neplatil. Tvrdí však, že neměl v úmyslu se vyhýbat plnění vyživovací povinnosti. Úřad práce mu žádné zaměstnání nezajistil a pokud by se sám o práci ucházel, po předložení výpisu z rejstříku trestů by byl jako uchazeč o zaměstnání odmítnut. S ohledem na skutečnost, že neplatil výživné již delší dobu domnívá se, že jeho jednání mělo být posuzováno jako jeden pokračující trestný čin, za který by mu měl být uložen jeden souhrnný trest. Dodal, že pro stejnou trestnou činnost byl odsouzen jednak rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 34 T 185/2007, následně rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 34 T 167/2008. Podle jeho názoru tyto rozsudky měly být zrušeny, protože se jedná o jeden pokračující trestný čin, avšak skutek, pro který byl stíhán, byl posouzen jako další trestný čin a uložen mu samostatný trest. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265 písm. k)“ tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 25. 11. 2010, č. j. 6 To 508/2010-122, zrušil a následně věc vrátil Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obsah dovolání naznačuje, že obviněný v převážné části neuplatňuje námitky, které spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný tvrdí, že skutek, který je mu kladen za vinu, soudy nesprávně právně posoudily, pak vychází výlučně z okolností, jež mají původ ve skutkovém zjištění. Pro posouzení právní kvalifikace skutku je rozhodující jeho popis v tzv. skutkové větě výroku o vině. Jak z ní vyplývá, obviněný se neplnění vyživovací povinnosti dopustil „za situace, kdy nevyvinul dostatečné úsilí, aby si práci a tím i stálý příjem našel, když v rozhodném období se ani nezaevidoval na úřadu práce“. Toto skutkové zjištění soud učinil na základě provedeného dokazování a pokud tedy obviněný v dovolání tvrdí, že úřad práce mu žádné zaměstnání nezajistil, neodpovídá toto jeho tvrzení skutkové větě výroku o vině. Nutno dodat, že ani okolnost, že obviněného by po předložení výpisu z rejstříku trestu pravděpodobně nikdo nezaměstnal, není směrodatná pro právní kvalifikaci skutku podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru je třeba upozornit, že obviněný nebyl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kde pro naplnění objektivní stránky trestného činu postačuje, že neplnil zákonnou vyživovací povinnost po dobu delší než čtyři měsíce. Pokud byl skutek navíc posouzen podle kvalifikované skutkové podstaty podle §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, je zřejmé, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen. S přihlédnutím k předchozím odsouzením lze nepochybně obviněného považovat za speciálního recidivistu ve smyslu §196 odst. 3 písm. b) tr. zák., a proto je právní kvalifikace skutku jako přečinu zanedbání výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku zcela opodstatněná. K námitce obviněného, že delší dobu páchání této trestné činnosti je třeba považovat za pokračující trestný čin (pouze tuto námitku lze s jistou mírou tolerance považovat za námitku právní), nutno uvést, že jestliže obviněný neplatil výživné delší dobu, ještě neznamená, že by se na tento případ nevztahovalo ustanovení §12 odst. 11 tr. ř., podle něhož, pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Není tedy rozhodné, že obviněný neplatí výživné řadu let, neboť mezníkem, který ukončuje pokračování v trestném činu, pokud nebylo ukončeno již dříve, je vždy sdělení obvinění, kterým se po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. míní zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Již předchozí odsouzení obviněného nasvědčují tomu, že námitce obviněného, že jeho jednání mělo být posuzováno jako jeden pokračující trestný čin, nebylo možno přisvědčit. Tuto námitku je třeba označit za zjevně neopodstatněnou.
Lze shrnout, že uplatněné námitky obviněného převážně směřují do oblasti skutkového zjištění. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze říci, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Takové námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, a pokud by nebyla shledána právně relevantní námitka (viz shora) nemusel by Nejvyšší soud dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. D. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann