ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.662.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 662/2019
4
5
sp. zn. 6 Tdo 662/2019-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY, bytem XY, t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 6 To 10/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 130/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 T 130/2018, byl M. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 36 měsíců.
2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 6 To 10/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s argumentací, že od počátku trestního stíhání je jeho obhajoba neměnná, neboť nevěděl, že má vysloven rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 24 T 193/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 7 To 136/2016, zákaz řízení všech motorových vozidel, protože rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 7 To 136/2016, mu bylo doručeno do vlastních rukou až dne 20. 7. 2018, tedy až poté, co v předmětné trestní věci motorové vozidlo řídil [podle skutkového zjištění řídil motorové vozidlo dne 23. 2. 2018]. V rámci svých námitek dále uvedl, že odvolací soud ve věci [vedené u Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 24 T 193/2015], rozhodoval opakovaně a krátce před rozhodnutím odvolacího soudu mu advokát vypověděl plnou moc a nebylo možno tedy doručit ani jeho obhájci. Rovněž doplnil, že se z účasti na veřejném zasedání o odvolání omlouval. Zdůraznil, že bylo chybně aplikováno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 498/2013, neboť v jeho případě nepřicházelo v úvahu jiné řešení doručení rozhodnutí odvolacího soudu, než doručení rozhodnutí do vlastních rukou. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal k novému projednání.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se věcně vyjádřil. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení dodal, že námitky dovolatele jsou pouhým opakováním jeho obhajoby a odkázal na správnou argumentaci obou soudů nižších stupňů. Konstatoval, že obviněný věděl, že byl předmětným rozsudkem odsouzen a byl to sám on, kdo podal odvolání, a proto musel být srozuměn i s tím, že toto může být zamítnuto a rozhodnutí nabude právní moci. Dále doplnil, že z jeho pohledu je výstižný i odkaz Městského soudu v Praze na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 498/2013. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř., byť ho dovolatel výslovně neuvedl] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k dovolání obviněného lze uvést, že ačkoli formálně uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuplatnil ve svém dovolání žádné konkrétní námitky, které by byly způsobilé deklarovaný dovolací důvod naplnit. Námitky obviněného jsou pouhým opakováním obhajoby, se kterou se již beze zbytku vypořádal soud nalézací a následně i soud odvolací. Obviněný v dovolání neuvedl žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových a procesních, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudem zjištěného skutkového stavu. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
10. Nejvyšší soud již shora konstatoval, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž sám doplnil dokazování, když provedl důkaz korespondencí, která proběhla mezi obviněným a odvolacím soudem, ze které mj. vyplynulo, že obviněný si byl velmi dobře vědom skutečnosti, že u krajského soudu probíhá odvolací řízení v jeho trestní věci (str. 2–3). Pokud obviněný v dovolání používá tutéž argumentaci, která mu již byla zejména odvolacím soudem vyvrácena, pak Nejvyššímu soudu nezbývá, než na správné závěry soudů nižších stupňů odkázat, a současně obhajobu upozornit na skutečnost, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a institut dovolání nezakládá právo na přezkum (v řízení o dovolání) rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17). V souvislosti s mnohdy mylnou představou obviněných (obhajoby), že je povinností Nejvyššího soudu reagovat opětovně na námitky, na které bylo již dříve dostatečným způsobem nižšími soudy reagováno, odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale zejména pak na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
11. I přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné na tomto místě zopakovat několik rozhodných skutečností, které obviněný záměrně neuvádí a pomíjí. Obviněnému byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 24 T 193/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 7 To 136/2016, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 36 měsíců. V předmětné trestní věci pak „dne 23. 2. 2018 v době od 13:11 hod. do 13:14 hod., v Praze 4, v ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo zn. XY, r. z. XY, ačkoli věděl, že mu taková činnost byla shora citovanými rozhodnutími zakázána“. Obviněný po svém zastavení hlídkou policie ČR nepředložil řidičský průkaz a záměrně, ve snaze zabránit odhalení své totožnosti, nahlásil hlídce policie ČR jméno a příjmení svého bratra. V řízení bylo rovněž prokázáno, že obviněný jako adresu pro doručování uvedl XY (č. l. 118, 119), na kterou mu bylo opakovaně doručováno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 7 To 136/2016, jakož i výzva k nástupu výkonu trestu. Obviněný si opakovaně nepřebíral tyto listovní zásilky a vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud rozhodl usnesením, nebylo ani nezbytné, aby bylo ve smyslu ustanovení §64 tr. ř. takové rozhodnutí (usnesení) doručováno do vlastních rukou. Z dokladů založených ve spise je nezpochybnitelné nejen to, že obviněný věděl o termínech konání veřejného zasedání před odvolacím soudem [ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 7 To 136/2016], kdy žádal o jeho odročení, tudíž nemůže obstát jeho tvrzení, že nemohl předpokládat, že pokud dne 23. 2. 2018 řídil motorové vozidlo, nevěděl o tom, že ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 7 To 136/2016, bylo rozhodnuto, pro tento závěr jednoznačně svědčí skutečnost, že se obviněný vydával za jinou osobu. Jestliže obviněný sám uvedl adresu pro doručování a následně písemnosti jemu adresované nepřebíral, jedná se pouze o skutečnost, kterou musí sám sobě přičítat k tíži. O postoji obviněného svědčí i jím tvrzená argumentace a snaha přenést zodpovědnost na soudy a vyvinit se z jednání tvrzením o zřízení datové schránky, do které mu mělo být doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 7 To 136/2016. I s touto námitkou se Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí velmi podrobně a správně vypořádal [viz bod 4 jeho usnesení].
12. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze v předmětné věci dovozovat ani porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny, které není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, jak by mohlo vyznívat z dovolací argumentace obviněného, neboť uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu