ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.680.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 680/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2008 o dovolání, které podal obviněný Mgr. O. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 55 To 460/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 70/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 3 T 70/2007, byl obviněný Mgr. O. H. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal společně s obviněným S. B. a obviněným M. D. tím, že „po předchozí dohodě dne 7. 11. 2006 v době mezi 8:00 a 8:30 hodin v obci B., okres Š., ve skladovací hale objektu zemědělské firmy patřící poškozenému Ing. S. K., bytem B. u Ú., společně navštívili poškozeného, aby podepsal „oznámení o rezignaci na mandát člena zastupitelstva“ obce Ú., které připravil S. B. a které si s sebou přinesli předem vytištěné, při z počátku slovním nátlaku na poškozeného Ing. K. mu sdělovali, že je „podrazák, křivák“, vulgárně mu nadávali, když jim poškozený opakovaně sděloval, že to, zda odstoupí záleží na něm a přitom se pohyboval po hale, ho nutili, aby podepsal rezignaci a obžalovaný D. k němu přistoupil v okamžiku, kdy se sehnul k zemi pro kovový předmět, zezadu a na pravou stranu krku mu přiložil nůž, který držel v pravé ruce a řekl poškozenému, aby podepsal, jinak, že řízne, poškozený odpověděl „ať řízne“, obžalovaný D. ho však stále držel stejným způsobem a několikrát opakoval, aby podepsal, přitom mu přitiskl nůž na krk, kdy asi po 30-ti sekundách se poškozený v obavách o život rozhodl podepsat a řekl, že podepíše, co chtějí, poté se mohl postavit, obžalovaný M. D. ho pustil, nůž mu však přiložil na záda v oblasti ledvin a tlačil mu nůž do zad, k poškozenému přistoupil obžalovaný S. B. a na zeď haly předložil předem připravené oznámení o rezignaci ve dvojím vyhotovení, kdy obžalovaný M. D. řekl poškozenému „podepiš“, poškozený oba předtisky podepsal, poté obžalovaní B. a D. odešli a na místě zůstal v hale s poškozeným O. H., který poškozenému řekl, že kdyby nepodepsal, byl by M. D. schopen ho říznout, poté všichni tři obžalovaní odjeli z objektu poškozeného“.
Za tento trestný či byl obviněný Mgr. O. H. odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných S. B. a M. D.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění S. B., M. D. a Mgr. O. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě -pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 55 To 460/2007, jímž podle §256 tr. ř. odvolání všech jmenovaných obviněných zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci podal obviněný Mgr. O. H. (dále jen „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že právní hodnocení soudu se nepřípustně projevilo do skutkové věty. V návaznosti na to namítl, že z žádného z provedených důkazů nelze ani při vynaložení maximálního úsilí dovodit, že vyvíjel jakýkoliv slovní nátlak na poškozeného, že mu sděloval, že je podrazák, křivák, že mu vulgárně nadával, nutil ho, aby podepsal rezignaci, a přesto odvolací soud potvrdil skutkovou větu zformulovanou nalézacím soudem. Vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů vedeny názorem, že se jedná o spolupachatelství, tento svůj názor nepřípustně promítly do skutkového nálezu. Rovněž připomněl, že oba soudy se shodly na tom, že rozhodnutí je vystavěno na svědectví jediného svědka, poškozeného Ing. S. K. Přitom ale podle názoru dovolatele jmenovaný poškozený popsal celou situaci jak ve výslechu v přípravném řízení, tak ve výslechu v hlavním líčení a ve veřejném zasedání zcela odlišně od skutkového nálezu. Upozornil, že při výslechu poškozeného u veřejného zasedání o odvolání se poškozeného výslovně zeptal, zda mu on (dovolatel) jakkoliv nadával, jakkoliv ho nutil, aby podepsal rezignaci či na místě vyvíjel jinou aktivitu. Poškozený pak svou výpovědí vyvrátil jakoukoliv jeho účast na nadávání, nucení k podpisu či jakýkoliv jeho jiný slovní či neverbální projev. Poškozený u hlavního líčení vypověděl, že očekával, že se mu z jeho (dovolatelovy) strany dostane podpory a pomoci, čehož se nedočkal. Dovolatel zdůraznil, že z tohoto poškozeným popsaného pocitu zklamání lze stěží dovodit, že by v něm jeho (dovolatelovo) chování vzbuzovalo obavy a že by ho tudíž považoval za útočníka. Přesto však bylo jeho (dovolatelovo) jednání kvalifikováno jako spolupachatelství.
Dále argumentoval, že současná teorie konstantně vyžaduje, aby spolupachatelství splňovalo kumulativně jak objektivní, tak subjektivní podmínku (společné jednání a úmysl k tomu směřující). Za společné jednání je přitom považováno, kdy 1. každý ze spolupachatelů uskutečnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, 2. v případě trestných činů se dvěma jednáními spolupachatelé vykonají sice každý jen jedno jednání, ale jejich spojením dojde k naplnění skutkové podstaty trestného činu, 3. spolupachatelé vykonávají určitou činnost, která teprve jako celek tvoří jednání vyžadované příslušnou skutkovou podstatou. Dospěl k závěru, že v jeho trestní věci z uvedených případů nepřipadá do úvahy ani jeden (soudy podle jeho mínění vycházely z varianty posledně zmíněné). Zopakoval, že z jediného použitelného důkazu (výpovědi poškozeného) jednoznačně vyplývá jeho absolutní pasivita při předmětném útoku, že poškozený od něho očekával pomoc a podporu, a tudíž v něm jeho jednání nevzbuzovalo obavy a nepovažoval ho za útočníka. Jeho přítomnost a absolutní pasivita proto nijak nemohla zesilovat účinek výhrůžek pronášených spoluobviněným D. a projednávaná situace nemá nic společného se situací řešenou v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 729/2005. Přesto na závěry tohoto rozhodnutí odvolací soud odkazuje v odůvodnění napadeného usnesení.
Dovolatel rovněž namítl, že nemohla být naplněna ani subjektivní podmínka spolupachatelství. K tomu podotkl, že těžko by bylo od nich tří spoluobviněných očekávat, že byli alespoň srozuměni s tím, že budou vyvíjet fyzický nátlak a že dokonce proti poškozenému použijí i nůž v domě, kde bydlí se svými rodiči. V této souvislosti připomněl, že i výpovědí poškozeného bylo potvrzeno, že ho nejprve navštívili v místě jeho bydliště, a teprve odtud je jeho rodiče poslali na místo trestného činu. Prohlásil, že jako dosud neprokázaný se jeví závěr soudů, že skupina svědků z politického uskupení, za které poškozený kandidoval, dostala příslib odstoupení poškozeného toliko z funkce člena rady. Následně poukázal na výpověď svědků M. K., J. P. a M. I. (stran existence možného úmyslu poškozeného odstoupit dobrovolně z funkce člena zastupitelstva) a uvedl, že za situace, kdy jim kolegové poškozeného sdělili informace v tom smyslu, že se poškozený chystá z funkce člena zastupitelstva odstoupit a dokonce spoluobviněnému D. předali písemný formulář na odstoupení z funkce člena zastupitelstva, nevidí sebemenší důvod, proč měli být srozuměni s tím, že bude nutno užít proti poškozenému násilí a dokonce i nože. Vyzdvihl, že svědek P. vypověděl, že byl zaražen, když se poprvé dozvěděl, že by měl být poškozený k odstoupení donucen vyhrožováním. Podle obviněného to dostatečně vykresluje charakter informací, které jmenovaní svědci předali spoluobviněnému D. Dodal, že on osobně záležitost odstoupení poškozeného z funkce člena zastupitelstva vnímal jako dopředu dohodnutou a neměl důvod jakkoli předjímat, že jeho podpis na rezignačním prohlášení bude třeba vynucovat nožem či jakkoli jinak. Za této situace podle něho není zřejmé, proč by (obvinění) při přejezdu z místa bydliště poškozeného na místo činu měli změnit nazírání na věc a smířit se s tím, že podpis poškozeného bude třeba vynutit násilím. Konstatoval, že samotný odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že je skutečností, že z provedeného dokazování nevyplynul žádný poznatek, který by svědčil o tom, že obžalovaní své jednání za užití nože předem naplánovali. Přesto byl odsouzen jako spolupachatel. Akcentoval, že on osobně měl zájem se s poškozeným (jeho příbuzným) vidět nikoli proto, „aby z něj vymlátil“ podpis na rezignačním prohlášení, ale proto, aby se nezprostředkovaně dozvěděl, proč se při volbě starosty zachoval v rozporu se svým slibem. Dále zmínil, že pár dní po odstoupení poškozený k důvodům svého odstoupení sdělil svědkovi K. U. že : „… byl složit mandát zastupitele, že to tam je velmi rozhádaný, že ho to nebaví, aby v takové atmosféře dělal… spíš mu vadila ta rozhádaná atmosféra, že on v takový nechce pracovat, proto složil ten mandát“, což soudy nižších stupňů absurdně hodnotily jako touhu poškozeného zůstat v zastupitelstvu. Podle slov dovolatele o „vůli“ poškozeného zůstat pracovat v zastupitelstvu svědčí i to, že do dnešního dne nepodnikl žádné kroky směřující k tomu, aby jeho „násilné“ ukončení působení ve funkci člena zastupitelstva bylo napraveno a on mohl začít v zastupitelstvu pracovat. K dosažení svého cíle nevyužil ani tak jednouchý postup, jakým je podání trestního oznámení, poškozený dokonce před svědkem K. U. poté, co se objevila verze jeho odstoupení pro donucení zbraní, již připustil donucení, odpověděl na otázku proč nepodal trestní oznámení tak, že : „to nebral, že to bylo tak závažný, aby podal trestní oznámení“.
Dovolatel uzavřel, že z výše uvedených důvodů má za to, že soud pochybil, když jeho jednání (absolutní pasivitu) na místě trestného činu posoudil jako spolupachatelství trestného činu vydírání. Další pochybení shledal v tom, že byť byl odvolací soud žádán o předvolání prap. M. P., prap. P. K. a prap. O. B. (přinejmenším v písemném vyhotovení odvolání S. B. ze dne 4. 10. 2007), aby se tito vyjádřili k tomu, zda poškozený před zahájením trestního stíhání zbraň, kterou na něj mělo být útočeno, popsal, odvolací soud na tento návrh adekvátně nereagoval a spokojil se s povrchním a unáhleným vyhodnocením situace nalézacím soudem. Podobné zásadní pochybení dovolatel shledal také v tom, že odvolací soud vychází jako z jednoho z usvědčujících důkazů z „otevřeného dopisu V. M.“, aniž by se pokusil jakkoli verifikovat informace v něm uváděné.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vadné řízení mu předcházející, které má svůj odraz v rozsudku Okresního soudu v Šumperku, a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout nebo sám rozhodl, že se (dovolatel) zprošťuje obžaloby OSZ Šumperk ze dne 11. 5. 2007 sp. zn. 2 ZT 528/2006 z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Předeslal, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Následně seznal, že námitky dovolatele jsou shodné s jeho obhajobou, uplatněnou již v předchozích stádiích trestního stíhání, s níž se soudy obou stupňů přiměřeným způsobem vypořádaly. Poznamenal, že pachatelům bylo známo, že již před nimi se o získání písemné rezignace poškozeného na funkci člena zastupitelstva pokoušely jiné osoby, avšak bezvýsledně. Všichni tedy museli být předem přinejmenším srozuměni s tím, že poškozeného bude třeba k rezignaci nějakým způsobem donutit, aniž by přitom bylo nezbytné uzavření nějaké výslovné dohody, neboť zcela postačila dohoda konkludentní. Součástí takové předchozí dohody přitom nemuselo být použití nože či jiné zbraně. Nůž totiž použil spoluobviněný D. v přítomnosti ostatních obviněných, kteří měli možnost na vzniklou situaci reagovat a dát nějakým způsobem najevo, že s takovým jednáním ztotožněni nejsou. Pokud tak neučinili, pak se k jednání spoluobviněného D. konkludentní formou připojili. V návaznosti na to státní zástupce dospěl k závěru, že již pouhá přítomnost dovolatele na místě činu spolu s ostatními obviněnými zvyšovala účinek hrozby vůči poškozenému. Je přitom zcela lhostejné, zda poškozený původně očekával od dovolatele Mgr. H. podporu, neboť její neposkytnutí mělo nepochybně na poškozeného stejný dopad jako výhrůžky pronášené jinou osobou.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, současně, pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 55 To 460/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravní prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují zčásti právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení (že odvolací soud nepředvolal a nevyslechl prap. M. P., prap. P. K. a prap. O. B. a nepokusil se verifikovat informace uváděné v „otevřeném dopisu V. M.“), nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi poškozeného, svědků M. K., J. P., M. I. či K. U., resp. „otevřeného dopisu V. M.“) a vadná skutková zjištění. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (mj. že závěr, podle něhož skupina svědků dostala příslib odstoupení poškozeného toliko z funkce člena rady, nebyl dosud prokázán; že za situace, kdy jim kolegové poškozeného sdělili informace v tom smyslu, že se poškozený chystá z funkce člena zastupitelstva odstoupit a dokonce spoluobviněnému D. předali písemný formulář na odstoupení z funkce člena zastupitelstva, nevidí sebemenší důvod, proč měli být srozuměni s tím, že bude nutno užít proti poškozenému násilí a dokonce i nože; že on osobně vnímal záležitost odstoupení poškozeného z funkce člena zastupitelstva jako dopředu dohodnutou, nejel za poškozeným proto, aby ho donutil podepsat rezignační prohlášení, ale proto, aby se nezprostředkovaně dozvěděl, proč se při volbě starosty zachoval v rozporu se svým slibem). Zčásti až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že ve vztahu k němu byl skutek nesprávně právně posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V tomto smyslu nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v této části dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však dovolatel formálně neuplatnil a naznačenými námitkami ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá dovolatel, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že svým jednáním nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. [k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák.]. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. b), c) uvedeného zákonného ustanovení naplní pachatel, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami a se zbraní.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy jakožto prostředku k ovlivnění vůle (svobodného rozhodování, které je v tomto případě objektem) napadené osoby. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl cíle, který sledoval.
K naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je zapotřebí, aby se na činu pachatele podílely alespoň dvě další osoby. Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu. Není ovšem nezbytné, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné ani aby šlo o organizovanou skupinu.
Podle §89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení (trestního zákona) nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Po subjektivní stránce je u tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „Spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ (viz rozhodnutí č. 786/1922 Sb. rozh. NS).
V návaznosti na uvedené je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že dovolatel společně s obviněnými S. B. a M. D. „po předchozí dohodě… ve skladovací hale objektu zemědělské firmy patřící poškozenému Ing. S. K. společně navštívili poškozeného, aby podepsal „oznámení o rezignaci na mandát člena zastupitelstva“ obce Ú., které připravil S. B. a které si s sebou přinesli předem vytištěné, při z počátku slovním nátlaku na poškozeného Ing. K. mu sdělovali, že je „podrazák, křivák“, vulgárně mu nadávali, když jim poškozený opakovaně sděloval, že to, zda odstoupí záleží na něm a přitom se pohyboval po hale, ho nutili, aby podepsal rezignaci a obžalovaný D. k němu přistoupil v okamžiku, kdy se sehnul k zemi pro kovový předmět, zezadu a na pravou stranu krku mu přiložil nůž, který držel v pravé ruce a řekl poškozenému, aby podepsal, jinak, že řízne, poškozený odpověděl „ať řízne“, obžalovaný D. ho však stále držel stejným způsobem a několikrát opakoval, aby podepsal, přitom mu přitiskl nůž na krk, kdy asi po 30-ti sekundách se poškozený v obavách o život rozhodl podepsat a řekl, že podepíše, co chtějí, poté se mohl postavit, obžalovaný M. D. ho pustil, nůž mu však přiložil na záda v oblasti ledvin a tlačil mu nůž do zad, k poškozenému přistoupil obžalovaný S. B. a na zeď haly předložil předem připravené oznámení o rezignaci ve dvojím vyhotovení, kdy obžalovaný M. D. řekl poškozenému „podepiš“, poškozený oba předtisky podepsal, poté obžalovaní B. a D. odešli a na místě zůstal v hale s poškozeným O. H., který poškozenému řekl, že kdyby nepodepsal, byl by M. D. schopen ho říznout, poté všichni tři obžalovaní odjeli z objektu poškozeného“.
K tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že: „Skutečností je, že z provedeného dokazování nevyplynul žádný poznatek, který by svědčil o tom, že obžalovaní své jednání za užití nože předem naplánovali, avšak z pohledu přijaté právní kvalifikace dle názoru odvolacího soudu toto není podstatné. Je třeba uvést, že obžalovaní se dopustili stíhaného jednání poté, co předešlé skupině se nepodařilo opatřit rezignaci poškozeného na funkci zastupitele a v tomto směru se také nehodlali dále angažovat a toto také svědek P. oznámil M. D. Za této situace obžalovaní museli být srozuměni, že pouze další slovní přemlouvání poškozeného nepovede k očekávanému výsledku a bude nezbytné jednání razantnější. Odpověď na otázku, proč právě obž. D. zde sehrává rozhodující roli při samotném jednání s poškozeným, lze nalézt ve výhrůžném počínání tohoto obžalovaného ke svědkyni M., jak svědkyně popisuje ve své výpovědi s dodatkem, že tím toto neskončilo. Takto vystupoval obž. D. před více osobami, včetně manžela svědkyně M. Sv. M. rovněž tuto situaci zmiňuje v otevřeném dopise občanům města Ú., popisuje konkrétní urážky ze strany obž. D., a to právě v návaznosti na zvolení starosty obce H.. Rovněž na tomto místě M. zmiňuje, že D. po volbách konkrétně vykřikoval, že my jsme ještě neskončili. Je namístě také poukázat, že poté, co J. P. informuje obž. Mgr. O. H. o neúspěšném jednání s poškozeným Ing. K., (a tedy, aby se vzdal mandátu zastupitelství obce) Mgr. H. sděluje P., aby o této situaci informoval právě obž. D. Tato situace nasvědčuje tomu, že vznesené výhrůžky ze strany obž. D. byly myšleny zcela vážně, je zde společný záměr změnit výsledky voleb, tohoto docílit i způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku, a tedy včetně použití nože. V návaznosti na použitou právní kvalifikaci je na místě uvést, že zákonný znak kvalifikovaného trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spočívající ve spáchání tohoto činu nejméně se dvěma osobami může být naplněn i ve vztahu k tomu z pachatelů, který již svou přítomností na místě činu zesiluje účinek výhrůžky násilím, jež pronášejí ostatní spolupachatelé (usnesení Nejvyššího soudu 7 Tdo 729/2005). Navíc jak bylo konstatováno kromě znaků nejméně se dvěma osobami to vydírání bylo spácháno se zbraní a důvodně toto jednání bylo posouzeno dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák.“
Nejvyšší soud shledal, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá závěr, že dovolatel úmyslným společným jednáním se spoluobviněnými S. B. a M. D. jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil (a také donutil), aby něco konal (podepsal oznámení o rezignaci na mandát člena zastupitelstva obce Ú.) a takový čin spáchal nejméně se dvěma osobami a se zbraní.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že byť dovolatel nebyl osobou, která přímo držela nůž na krku (a následně na zádech) poškozeného a užila pohrůžky násilí, od počátku věděl o účelu návštěvy poškozeného (získat jeho podpis na oznámení o rezignaci na mandát člena zastupitelstva obce Ú.) a též o skutečnosti, že poškozený již dříve tuto rezignaci dobrovolně odmítl podepsat. Také on tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že k tomu, aby poškozeného k podpisu oznámení o rezignaci přiměli, budou muset použít i nátlak důraznější než pouhé přemlouvání. Dovolatel byl po celou dobu trvání incidentu přítomen na místě činu a s jednáním spoluobviněných S. B. a M. D. nevyjádřil sebemenší nesouhlas, a to ani v okamžiku, kdy M. D. použil proti poškozenému nůž. Konkludentně se tak připojil k tomuto jednání, jehož jediným smyslem a cílem bylo donutit poškozeného k podepsání rezignace na mandát člena zastupitelstva, a za tohoto stavu věci svou přítomností na místě činu umocňoval hrozby pronášené spoluobviněným M. D. a přesvědčení poškozeného, že pokud oznámení o rezignaci nepodepíše, M. D. hrozby splní (řízne ho nožem do krku). Jak přitom uvádí rozhodnutí č. 2918/1927 Sb. rozh. NS „není třeba, by činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.“
Jak přiléhavě vyjádřil státní zástupce, za situace, kdy bylo všem obviněným známo, že již před nimi se o získání písemné rezignace poškozeného na funkci člena zastupitelstva pokoušely jiné osoby, avšak bezvýsledně, všichni museli být předem přinejmenším srozuměni s tím, že poškozeného bude třeba k rezignaci nějakým způsobem donutit, aniž by přitom bylo nezbytné uzavření nějaké výslovné dohody, neboť zcela postačila dohoda konkludentní. Součástí takové předchozí dohody přitom nemuselo být použití nože či jiné zbraně. Nůž totiž použil spoluobviněný D. v přítomnosti ostatních obviněných, kteří měli možnost na vzniklou situaci reagovat a dát nějakým způsobem najevo, že s takovým jednáním ztotožněni nejsou. Pokud tak neučinili, pak se k jednání spoluobviněného D. konkludentní formou připojili. Již pouhá přítomnost dovolatele na místě činu spolu s ostatními obviněnými zvyšovala účinek hrozby vůči poškozenému. Je přitom zcela lhostejné, zda poškozený původně očekával od dovolatele Mgr. H. podporu, neboť její neposkytnutí mělo nepochybně na poškozeného stejný dopad jako výhrůžky pronášené jinou osobou.
Popsané a vyložené skutečnosti tak konkrétně vyjadřují i ve vztahu k dovolateli nejen objektivní stránku (společné jednání), ale i subjektivní stránku spolupachatelství (společný úmysl) k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Vyplývá z nich totiž, že všichni obvinění jednali společně s úmyslem pod pohrůžkou násilí donutit poškozeného k podpisu oznámení o rezignaci na mandát člena zastupitelstva. Přitom též úmysl dovolatele zahrnoval podle zjištěných skutkových okolností spáchání trestného činu vydírání společným jednáním, a to nejméně se dvěma osobami a se zbraní ve smyslu ustanovení §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Tyto závěry potvrzují skutečnosti, jež výslovně zmínil nalézací soud z výpovědi poškozeného (jako základního usvědčujícího důkazu) ve svém rozhodnutí: „V hale zůstal H., který mu řekl, proč to takhle udělali, a nakonec mu řekl, že D. by ho byl schopen říznout …“.
K tomu na místě dodat, že společný úmysl, který je předpokladem spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Tak tomu bylo v posuzované věci.
V daných souvislostech není od věci připomenout vedle již rozvedených teoretických východisek a citovaných rozhodnutí rovněž typově související rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož „Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba, by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“
Nejvyšší soud proto konstatuje, že mezi právními závěry soudů týkajícími se dovolatele a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Mgr. O. H. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý