Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2013, sp. zn. 6 Tdo 839/2013 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.839.2013.1

sp. zn. 6 Tdo 839/2013-121 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2013 o dovoláních, která podali obvinění P. B., R. Š., J. H. , M. E. a L. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2012, č. j. 11 To 156/2012 - 5396, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 12/2010, takto: I. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá. II. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. Š., J. H. a M. E. o d m í t a j í . III. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se částečně zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2012, č.j. 11 To 156/2012 - 5396 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2012, č. j. 6 T 12/2010 - 5081, a to v celé části týkající se obviněné L. K. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc obviněné L. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 6 T 12/2010 , byl obviněný P. B. uznán vinným pod body I. 1) a 2) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“); obviněný R. Š. byl uznán vinným pod body III. 1) až 6) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, (zák. č. 140/1691 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a pod bodem IV. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku; obviněný J. H. by uznán vinným pod body V. 1) až 20) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku; obviněná M. E. byla uznána vinnou pod body II. 1) a 2) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku; obviněná L. K. byla uznána vinnou pod body VII. 1) až 18) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Této trestné činnosti se dle skutkových zjištění krajského soudu dopustili tím, že (Nejvyšší soud dále cituje pouze výrok týkající se dovolatelů): I. obžalovaný P. B. 1) v období nejméně od června 2009 do svého zadržení dne 14. 4. 2010 nejméně ve 4 případech sám a v 10 případech s M. E. na své chatě v obci K. vyrobil nejméně 1.867,6 gramů pervitinu, který užil částečně pro svoji potřebu a v převážné míře prodal on nebo M. E. dalším osobám, 2) od přesně nezjištěné doby, nejspíše od roku 2006, do svého zadržení dne 14. 4. 2010 ve svém bydlišti v ulici Z. v P., na své chatě v obci K. a na dalších přesně nezjištěných místech zejm. v P., prodal, daroval nebo za jiné věci směnil drogu pervitin v celkovém množství nejméně 762,9 gramů tak, že: a) v období od srpna 2009 do února 2010 zejm. na své chatě v obci K., daroval 2x týdně vždy 1 dávku pervitinu v množství asi 0,1 gramu L. D. , nar. 16. 2. 1986, kdy takto jmenovaný obdržel za uvedené období celkem nejméně 5,6 gramů pervitinu, b) v období od roku 2007 do prosince 2009 na různých místech v P., zejména v místě svého bydliště v ulici Z., a na své chatě v obci K., prodával 1x za měsíc až 1x za 3 měsíce pervitin v množství 1-2 gramy v ceně 600,-- Kč až 1.000,-- Kč za 1 gram a v blíže nezjištěném počtu případů daroval 1 dávku pervitinu v množství asi 0,5 gramu F. H. ,kdy ten takto obdržel nejméně 36,0 gramů pervitinu, c) v období od července 2009 do března 2010 na různých místech v P., zejména v místě svého bydliště na adrese Z., a na své chatě v obci K., ve více případech prodal L. K. celkem nejméně 168,8 gramů pervitinu v ceně 700,-- Kč za 1 gram, celkově za částku nejméně 118.160,-- Kč, d) v období od září 2009 do října 2009 u D. S. v P.- L. a u prodejny O. v P. – P. v 1 případě na pokyn R. Š. a v druhém případě sám prodal V. M. pervitin v hodnotě 24.000,-- Kč,v množství 40,0 gramů , e) v období od července 2009 do října 2009 u prodejny O. v P. – P. a na dalších místech v P. nejméně v 9 případech prodal J. H. a D. S. pervitin v množství vždy 20-50 gramů v ceně 600,-- Kč za 1 gram, a celkem tak J. H. a D. S. prodal nejméně 267,0 gramů pervitinu celkem za částku cca 160.200,-- Kč, f) v období od června 2009 do srpna 2009 v P. v kanceláři klubu Ó. a v místě svého bydliště na adrese Z. nejméně ve 4 případech předal či prodal R. Š. nejméně 139,7 gramů pervitinu, g) od přesně nezjištěné doby roku 2007 nebo 2008 do dubna 2010 na své chatě v obci K. nabízel a zdarma poskytoval 1x - 2x týdně vždy nejméně 1 dávku pervitinu v množství 0,1-0,2 gramu J. R. , kterému takto předal nejméně 20-40 gramů pervitinu, h) v období od července 2009 do listopadu 2009 na své chatě v obci K., nabízel a zdarma poskytoval 2x týdně 1 dávku pervitinu v množství 0,1-0,2 gramu S. Z. , které takto předal nejméně 4,8 gramů pervitinu, i) v období od roku 2006 do prosince 2009 v místě svého bydliště v P., ulice Z., daroval nejméně ve 4 případech v množství na 1 dávku pervitin V. K. , kdy takto jmenovaný obdržel celkem 0,8 gramu pervitinu, j) v lednu 2010 ve svém bytě v P., ulice Z., nabídl v 1 případě ke společnému užití 1 dávku pervitinu D. M. , kdy jde o množství nejméně 0,1-0,2 gramu pervitinu, k) v období od roku 2007 do června 2009 na různých místech v P. prodával L.S. , 1x za 14 dní 1 gram pervitinu za částku 1.000,-- Kč, kdy takto prodal pervitin v množství nejméně 80,0 gramů za částku asi 10.000,-- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, II. obžalovaná M. E. 1) v období nejméně od června 2009 do svého zadržení dne 14. 4. 2010 nejméně v 10 případech se svým přítelem P. B. na jeho chatě v obci K. vyrobila nejméně 1.589,8 gramů pervitinu, který částečně užila pro svoji potřebu a v převážné míře buď P. B. nebo ona sama prodala dalším osobám, 2) od přesně nezjištěné doby, nejméně od letních měsíců 2009 do svého zadržení dne 14. 4. 2010 ve svém bydlišti v P., ul. Z., na chatě P. B. v obci K. a na dalších přesně nezjištěných místech zejm. v P., prodala, darovala nebo za jiné věci směnila drogu pervitin v celkovém množství nejméně 416,4 gramů tak, že: a) v období od srpna 2009 do konce roku 2009 zejm. ve svém bydlišti v P., ul. Z., a v Ch., prodala 2x týdně v množství 2 až 3 gramy za cenu 1.000,-- Kč za 1 gram a ve dnech 13. 8. 2009 a 14. 8. 2009 vždy v množství 8 gramů za částku 4.000,-- Kč, celkem nejméně 116,0 gramů pervitinu J. B. , b) v období od prosince 2007 do prosince 2009 ve svém bydlišti v P., ul. Z., a na chatě v obci K., prodala nejméně ve 2 případech celkem 2,0 gramy pervitinu F. H., c) v období od července 2009 do března 2010 v místě svého bydliště v P., ul. Z., nebo na chatě v obci K., prodala nejméně v 6 případech celkem 102,8 gramů pervitinu L. K. , d) v období od 13. 8. 2009 do 18. 8. 2009 na chatě v obci K. prodala V. Č. , osobě zvané V. L., a dalším neustanoveným osobám nejméně 169,0 gramů pervitinu za částku 169.000,-- Kč, e) v období od července 2009 do listopadu 2009 na chatě v obci K. nabízela a zdarma poskytovala 1x až 2x týdně 0,1-0,2 gramu pervitinu J. R. a S. Z. , kdy každému takto předala nejméně 4,8 gramu pervitinu, celkem tedy 9,6 gramů pervitinu, f) v období od srpna 2009 do ledna 2010 prodala v 6 případech celkem 14 gramů pervitinu za cenu 1.000,-- Kč za 1 gram D. M. , kterému takto prodala celkem 14,0 gramů pervitinu, g) v srpnu 2009 prodala nejméně 3,0 gramy pervitinu L. D. přičemž tohoto jednání se dopustila bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, III. obžalovaný R. Š. v období nejméně od června 2009 do září 2009 na různých místech P. předával nebo prodával dalším osobám za účelem výroby drogy pervitin prekurzor efedrin a prodával nebo domlouval prodej pervitinu dalším osobám, kdy celkem předal nebo prodal nejméně 1.240,0 gramů efedrinu a prodal nebo domluvil prodej celkem nejméně 209,7 gramů pervitinu tak, že: 1) od června 2009 do září 2009 na různých místech v P. za účelem výroby pervitinu nejméně ve 3 případech předal nebo prodal P. B. blíže nezjištěné množství efedrinu, nejméně však 1.000 gramů, ze kterého P. B. sám nebo společně s M. E. vyrobili nejméně 814,8 gramů pervitinu určeného k další distribuci, 2) ve dnech 18. 6. 2009 a 25. 6. 2009 ve dvou případech prodal J. H. a M. M. pervitin tak, že dne 18. 6. 2009 v P. na Č. M. na parkovišti u restaurace M. D. jim předal 99,7 gramů pervitinu za účelem jeho prodeje další osobě a poté, co pervitin M. M. s J. H. prodali J. K. za částku 90.000,-- Kč, peníze dovezl J. H. zpět R. Š., a dne 25. 6. 2009 v P. na nezjištěném místě oběma obžalovaným prodal blíže nezjištěné množství pervitinu, 3) od července 2009 do srpna 2009 na různých místech v P., zejména v blízkosti své kanceláře v klubu Ó. v dalších nejméně 3 případech (mimo dny 18. 6. 2009 a 25. 6. 2009) prodal samostatně J. H. celkem nejméně 40,0 gramů pervitinu, a v dalších nejméně 2 případech prodal společně J. H. a D. S. celkem nejméně 30,0 gramů pervitinu určeného pro další prodej, 4) dne 27. července 2009 v P. v herně vedle disko klubu Ó. v P. domluvil s J. H. prodej 240,0 gramů efedrinu za částku 120.000,-- Kč, který následně J. H. dovezla blíže neustanovená osoba mužského pohlaví, 5) dne 11. srpna 2009 v P. domluvil prodej 20,0 gramů pervitinu pro J. H. a D. S. , který oběma obžalovaným dovezl P. B., 6 v září 2009 v P. ve 2 případech domluvil prodej nejméně 20,0 gramů pervitinu za částku 12.000,-- Kč V. M. , přičemž pervitin V. M. dovezl a prodal P. B., přičemž tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a přesto, že efedrin je uveden jako prekurzor v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 273/2004, o prekurzorech drog, a s vědomím, že se o takovou látku jedná, IV. obžalovaný R. Š. v blíže nezjištěný den měsíce ledna 2010 nebo února 2010 v P. na parkovišti před K. c. prodal J. H. nejméně 3,0 - 5,0 gramů pervitinu a tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, V. obžalovaný J. H. v období nejméně od října 2008 do svého zadržení dne 13. 4. 2010 v J. n. N., L., T. a na dalších místech Libereckého, Středočeského a Královéhradeckého kraje prodával nebo daroval dalším osobám drogu pervitin, přičemž za uvedené období prodal nejméně 986,259 gramů této drogy tak, že: 1) dne 18. 6. 2009 na parkovišti benzínové čerpací stanici OMV u dálnice D1 směr P., společně s M. M. prodal policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle §158c tr. řádu vystupujícímu pod jménem J. K. pervitin o celkové hmotnosti 99,7 gramů za částku 90.000,-- Kč pocházející od R. Š., 2) dne 3. 11. 2009 v J. n. N. na parkovišti na H. n. zdarma předal policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle §158c tr. řádu vystupujícímu pod jménem J. K. pervitin o hmotnosti 0,185 gramů jako vzorek drogy, kterou by mohl J. K. dodávat k dalšímu prodeji, 3) dne 10. 11. 2009 v N. B. na parkovišti u prodejny P. M. prodal policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle §158c tr. řádu vystupujícímu pod jménem J. K. pervitin o celkové hmotnosti 94,0 gramů za částku 75.000,-- Kč, 4) dne 13. 4. 2010 v N. B. na parkovišti u obchodu P. M. prodal policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle §158c tr. řádu vystupujícímu pod jménem J. K. pervitin o celkové hmotnosti 382,19 gramů za částku 300.000,-- Kč a za účelem prodeje dalším osobám měl v igelitové tašce se svými osobními věcmi ve vozidle zn. Škoda Octavia tmavěmodré barvy, rzv. ..., jímž na schůzku přijel, v plastové dóze pervitin o hmotnosti 14,51 gramů získaný od D. S., 5) v období od října 2008 do prosince 2009 v L. prodával nejméně 2,5 gramu pervitinu týdně většinou po množství 0,5 gramu za 500,-- Kč A. K. , kdy takto prodal nejméně 130,0 gramů pervitinu, přičemž v období od června 2009 do prosince 2009 nejméně 1x měsíčně v množství za 500,-- Kč prodal takto pervitin společně s A. K., také N. Ď. , kdy takto prodal nejméně 1,5 gramů pervitinu, 6) v období od října 2009 do ledna 2010 v J. n. N. a v T. prodal celkem nejméně 4,4 gramů pervitinu částku 2.200,-- Kč A. G. , 7) v období od srpna 2009 do února 2010 zejm. v L. dával zdarma, popřípadě prodal na 1 dávku za 200,-- Kč pervitin P. H. , kdy takto jmenovaná obdržela nejméně 1,8 gramů pervitinu, 8) v období od července 2009 do března 2010 v J. n. N. daroval nebo prodával 1x měsíčně až 2x týdně M. K. 0,2-0,5 gramu pervitinu za částku od 200,-- Kč do 500,-- Kč, kdy jmenovaná takto obdržela celkem nejméně 3,5 gramů pervitinu v částce 3.500,-- Kč, 9) v období od listopadu 2009 do ledna 2010 v J. n. N. prodával 1x za 2 dny až 1x denně pervitin v množství 0,2-0,3 gramu za 1 odběr, v 1 případě pak gram za 1.200,-- Kč, Z. M. , kdy jmenovaná takto obdržela celkem nejméně 9,34 gramů pervitinu, 10) v období od května 2009 dubna 2010 v J. n. N. prodával nejméně 3x do měsíce až 4x týdně R. M. , v částkách od 200,-- Kč do 500,-- Kč na 1 prodej, a nejméně 4 případech jí domluvil prodej 1 dávky pervitinu N. P., kdy takto jmenovaná od obžalovaného získala nejméně 23,3 gramů pervitinu, 11) v období od července 2009 do března 2010 v L., J. n. N. a na dalších nezjištěných místech, prodal celkem 2,0 gramy pervitinu a M. P. , a prodal jí i další v hodnotě 13.350,-- Kč, kdy takto jmenovaná obdržela pervitin v množství nejméně 13,1 gramů , 12) v období od července 2009 do dubna 2010 v J. n. N., M. B. a na dalších nezjištěných místech, prodával 2x - 3x týdně v období bez 2 měsíců pervitin M. Š. , dávku za částku od 100,-- Kč do 300,-- Kč, kdy jmenovaná takto obdržela pervitin v množství nejméně 13,3 gramů, 13) v srpnu 2009 v J. n. N. prodal nejméně v 5 případech pervitin A. Š. , za částky 500,-- Kč, 300,-- Kč, 200,-- Kč a 100,- Kč, celkem za 1.2000,-- Kč v množství nejméně 0,58 gramu , 14) v období od listopadu 2009 do března 2010 v J. n. N. vyměnil za odcizené věci nejméně v 5 případech za částky 300,-- Kč až 500,-- Kč za dávku pervitinu D. J. , kdy za 500,-- Kč bylo množství 0,3-0,4 gramu, v množství nejméně 1,55 gramu , celkem za 1.900,-- Kč, 15) v období od října 2009 do března 2010 v J. n. N. prodával 3x týdně za částku 100,-- Kč nebo vyměňoval za různé věci dávku pervitinu I. P. , kdy jí takto prodal nejméně 4,8 gramů pervitinu v hodnotě 4.800,-- Kč, 16) v období od listopadu 2009 do března 2010 v T. prodával 1x - 3x týdně za částku 500,-- Kč pervitin N. S. , kdy jí takto prodal celkem nejméně 16,0 gramů pervitinu za částku 20.000,-- Kč, 17) v období od června 2009 do ledna 2010 v J. n. N. prodával v intervalu 2x týdně za částku 500,-- Kč až 1.000,-- Kč pervitin S. J. , kdy takto jmenované prodal pervitin za 48.000,-- Kč v množství nejméně 38-48,0 gramů, 18) v období od ledna 2009 do července 2009 v L. a v H. A. v H. L. prodával 1x týdně, několikrát 1x za 14 dní, pervitin v množství 0,3 gramu za částku 500,-- Kč V. L. , když takto jmenovanému prodal pervitin za částku 12.500,-- Kč v množství nejméně 7,5 gramů, 19) v období od července 2009 do října 2009 v J. n. N. prodával 2x týdně 0,3 gramu pervitinu na 1 prodej, od listopadu 2009 do ledna 2010 prodával v intervalu 2x týdně 1 gram pervitinu za částku 1.300,-- Kč a v období od února 2010 do 13. 4. 2010 prodával 3x týdně 2 gramy pervitinu na 1 prodej N. P. , přičemž v období od listopadu 2009 N. P. využíval rovněž jako dealerku pervitinu, domlouval jí schůzky s odběrateli a posílal ji pervitin prodávat, kdy takto jmenované prodal celkem nejméně 99,0 gramů pervitinu, 20) v období od října 2009 do dne 13. 4. 2010 v J. n. N. prodával 1x týdně 1 gram pervitinu vždy za částku 1.000,-- Kč D. T. , kdy takto jmenovanému prodal celkem 28,0 gramů pervitinu, přičemž tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, VII. obžalovaná L. K. v období nejméně od zimních měsíců roku 2007 do svého zadržení dne 14. 4. 2010 na různých místech v P., zejm. v městské části V., prodávala dalším osobám drogu pervitin, kterou nejméně od července 2009 získávala od P. B. a M. E., a sušenou rostlinu konopí-drogu marihuanu, přičemž za uvedené období prodala nejméně 736,9 gramů pervitinu, tak že: 1) v období od letních měsíců 2009 do konce ledna 2010 prodávala 1x - 2x měsíčně většinou v množství za 500,-- Kč za jeden prodej pervitin M. Ch. , kdy takto prodala v 9 případech za 4.500,-- Kč, v množství nejméně 3-4,5 gramů , 2) v období od ledna 2009 do března 2010 darovala nejméně v 5-6ti případech vždy v množství asi za 100,-- Kč nezjištěné množství pervitinu T. K. , kdy tato jí předala nejméně 0,6 gramu, 3) v blíže nezjištěném období, od 10tého měsíce 2009, do února 2010 prodala ve 2 případech za 300,-- Kč, v jednom případě za 500,-- Kč a v jednom případě nezjištěné množství, tedy v 5 případech celkem 1,1 gramu pervitinu za nejméně 1.100,-- Kč A. K. , 4) v blíže nezjištěném období, od ledna 2009 do března 2010 prodávala 2x měsíčně v množství vždy za částku 500,-- Kč až 1.000,-- Kč 1 nákup, pervitin M. K. , kdy takto jí prodala za 21.000,-- Kč nejméně 21,0 gramů pervitinu, 5) v období od jara 2008 do února 2010 prodávala pervitin 2x - 12x měsíčně za částku 500,-- Kč až 1.000,-- Kč F. K. , kdy takto prodala ve 164 případech za částku 82.000,-- Kč v množství nejméně 82,0 gramů , 6) od ledna 2008 do dubna 2010, kromě období od června 2008 do prosince 2008, prodávala 2x - 4x měsíčně po 500,-- Kč za 0,3-0,4 gramu pervitin M. P. , ve dvou případech pak prodala pervitin za částku 1.000,-- Kč za jeden odběr, kdy takto prodala celkem 20,4-27,2 gramů pervitinu za částku 34.000,-- Kč, 7) v období od ledna 2009 do března 2010 prodávala 1x - 2x měsíčně dávku pervitinu v množství 0,1-0,2 gramu D. R. , kdy takto prodala nejméně 1,3-5,2 gramů pervitinu, 8) v období od července 2009 do dubna 2010 prodávala 3x měsíčně za částku 500,-- Kč 0,3 gramu pervitinu G. S. , kdy takto prodala za částku 15.000,-- Kč nejméně 9,0 gramů pervitinu, 9) v období od ledna 2008 do prosince 2009 prodávala 2x - 8x měsíčně M. Š. , 0,4 gramu pervitinu za částku 500,-- Kč, někdy jí prodala pervitin za částku 1.000,-- Kč za 1 prodej, kdy takto prodala celkem pervitin asi ve 120 případech za 60.000,-- Kč celkem nejméně 48,0 gramů , 10) v období od srpna 2009 do dubna 2010 prodala celkem v 17 případech pervitin za částky od 300,-- Kč do 500,-- Kč A. V. , kdy takto prodala za 7.200,-- Kč nejméně 7,0 gramů pervitinu, 11) v blíže nezjištěném období, nejspíše od dubna 2007 do svého zadržení dne 14. 4. 2010 prodávala sušené konopí seté-marihuanu 1x - 8x do měsíce v částkách 200,-- Kč až 500,-- Kč, někdy za 1.000,-- Kč za jeden prodej, H. K. , kdy takto prodala sušené konopí celkem za částku asi 40.500,-- Kč, což odpovídá množství nejméně 162,0 gramů , 12) od prosince 2007 do dubna 2010 prodávala v zimních měsících v intervalu 1x za měsíc, po ostatní dobu v intervalu 2x - 4x měsíčně Z. B. , za částku 500,-- Kč až 1.000,-- Kč za 1 prodej, kdy takto prodala celkem v 60 případech pervitin v ceně 30.-60.000,-- Kč v množství 30,0-60,0 gramů, 13) v období od října 2008 do října 2009 prodávala 2x měsíčně za částku 500,-- Kč až 1.000,-- Kč pervitin J. M. , kdy takto prodala celkem ve 24 případech pervitin v hodnotě 18.000,-- Kč o váze celkem nejméně 18,0 gramů , 14) v období od prosince 2008 do října 2009 prodávala 2x - 4x měsíčně pervitin za částku 200,-- Kč až 500,-- Kč, kdy za 200,-- Kč bylo 0,1 gramu pervitinu, V. M. , kdy takto prodala celkem za 11.200,-- Kč v množství nejméně 5,6 gramů , 15) v období od března 2008 do března 2010 prodávala 1x - 2x měsíčně vždy za částku 1.000,-- Kč až 1.500,-- Kč pervitin J. N. , kdy takto prodala pervitin za částku přibližně 45.000,-- Kč o váze nejméně 30,0 gramů , 16) po dobu 5 let do března 2010, 1x - 2x měsíčně prodávala pervitin nejčastěji za částku 1.000,-- Kč, někdy 500,-- Kč, nebo 2.000,-- Kč za jeden odběr, V. N. , kdy takto prodala v asi 90 případech za částku 90.000,-- Kč v množství nejméně 90,0 gramů pervitinu, 17) po dobu 2 let do ledna 2010 prodávala nepravidelně 2x týdně v částkách od 1.000,-- Kč do 3.000,-- Kč za jeden odběr 1-3 gramy pervitinu osobě vystupující pod jménem J. N. (za využití ust. §55 odst. 2 tr. řádu), kdy takto prodala v 96 případech přibližně 192,0 gramů pervitinu za částku 192.000,-- Kč, 18) v období od června 2008 do dubna 2010 prodávala či darovala 2x měsíčně pervitin o váze 0,25–0,5 gramu, někdy byl odběr za částku 1.000,-- Kč (1 gram) J. S. , kdy takto prodala celkem ve 46 případech asi 17,2 gramů pervitinu za částku 11.500,-- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustila bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb.,o návykových látkách, a konopí patří mezi omamné látky zařazené do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách tvořícího přílohu č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb.,o návykových látkách, když zároveň obsahuje delta-9-tetrahydrocannabinol, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu I. podle Úmluvy o psychotropních látkách tvořícího přílohu č. 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, Obviněný P. B. byl odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci (věcí specifikovaných ve výroku rozsudku na str. 19-20). Obviněný R. Š. byl za trestný čin uvedený pod body III. 1) až 6) a sbíhající se trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a účastenství na trestném činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 63 T 16/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010, odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému Š. uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 63T 16/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin ad IV. byl tento obviněný odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen i trest propadnutí věci (a to mobilního telefonu zn. NOKIA 6500c, černé barvy s nabíječkou, IMEI ..., SIM karty T-Mobile ...). Obviněný J. H. byl odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci (věcí specifikovaných ve výroku rozsudku na str. 22) a podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo uloženo ochranné opatření – zabrání věci (věcí specifikovaných ve výroku rozsudku na str. 22). Obviněná M. E. byla odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci (a to mobilního telefonu zn. NOKIA 6700c-1, černé barvy, včetně originál baterie NOKIA ..., CODE: 0... se SIM kartou ...). Obviněná L. K. byla odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, přičemž podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen i trest propadnutí věci (věcí specifikovaných ve výroku rozsudku na str. 24). Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu dalších tří obviněných – D. S., M. M., N. P. O odvoláních, která byla proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podána, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze . Z podnětu odvolání podaného státním zástupcem rozsudkem ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 11 To 156/2012 , podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o trestu uloženém obviněnému R. Š. za skutek pod bodem III. a sbíhající se trestné činy a sám podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin ad III. 1) až 6) a za sbíhající se trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a účastenství na trestném činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 63 T 16/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010, uložil podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle §57a odst. 1 tr. zák. též trest zákazu pobytu na území města P. na dobu pěti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému Š. uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 63 T 16/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněných P. B., J. H., D. S., R. Š., M. E., L. K. a otce obviněného B. JUDr. M. B. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podalo dovolání pět obviněných. Obviněný P. B. dovolání podané prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Riedlové opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný se domnívá, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti, když jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl. Soudy podle něj nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo, došlo k porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, což ve svém důsledku vedlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Má za to, že závěr o naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, z provedených důkazů nevyplývá, a proto jsou rozhodnutí obou soudů zatížena extrémním nesouladem mezi zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením. Skutková zjištění podle jeho názoru nemají oporu v provedených důkazech. Dovolatel popírá, že by se dopustil trestné činnosti, kterou by bylo možno označit za jednání ve velkém rozsahu či ve značném rozsahu. Proto brojí proti právní kvalifikaci podle §283 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Dále poukazuje na nezákonnost počátku trestního řízení, když záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 12. 9. 2009, nemá žádnou souvztažnost k jeho osobě, přesto byl podkladem pro použití operativně pátracích prostředků i vůči němu. Zásadní pochybení spatřuje v nepřípustné aktivitě orgánů činných v trestním řízení, neboť ty iniciovaly děj (prvotní kontakt utajeného svědka policisty vystupujícího jako J. K., který projevil zájem o koupi drogy pervitin od M. M., což dále vyvolalo trestní jednání dalších osob), který byl zahrnut do skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Mělo být postaveno na jisto, zda zásah státu, resp. policie do skutkového děje byl přípustný a zda nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Obviněný B. zdůraznil, že ač v přípravném řízení byla zajištěna celá řada důkazů (prostorové, telefonní odposlechy, domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor), nebyla jimi jeho vina prokázána. Obviněného neusvědčuje ani žádný ze spoluobviněných. Namítá, že soudy argumentovaly v jeho neprospěch zajištěním zařízení na výrobu pervitinu u svědků K. N. a L. D. v době, kdy on již byl několik měsíců omezen na svobodě, chata v obci K. byla přístupná množství neustanovených osob, a kdy navíc v ní byla předtím provedena několikahodinová prohlídka, při které by zcela jistě policisté zařízení na výrobu pervitinu objevili. Odvolací soud se vůbec nezabýval výhradami obviněného stran ustanovení jednotlivých mluvčí v prostorových odposleších. Skutečnosti zaznamenané v odposleších rozhodně nepředstavují výrobu pervitinu. Úvahy soudů vedoucí k tomuto závěru jsou pouze nepodloženou spekulací. Dovolatel poukázal na skutečnost, že žádost o prodloužení povolení ke sledování osob a věcí ze dne 14. 12. 2009, byla odůvodněna tím, že k výrobě metamfetaminu doposud nedošlo, ale v brzké době dojde. Ovšem období do 14. 12. 2009 bylo bez dalšího subsumováno do období obžalobou tvrzeného páchání trestné činnosti. V tom spatřuje obviněný projev libovůle orgánů veřejné moci. Obává se možné podjatosti osob, které prováděly domovní prohlídku. Podle obviněného nebylo řádně vysvětleno, jak bylo naloženo s finanční hotovostí nacházející se ve druhém z nalezených trezorů. Dovolatel nepopírá, že byl uživatelem pervitinu, že se v minulosti pokusil tuto látku neúspěšně vyrobit. Nikdy jí však nevyrobil. Pokud někdy někomu pervitin poskytl, bylo to jeho přátelům v celkovém množství okolo 5 g a nezřídka to bylo poskytování vzájemné. Dále vyvrací jednotlivé provedené důkazy ohledně jednotlivých svědků. V podrobnostech pak odkázal na své odvolání. Uzavřel, že při respektování zásad spravedlivého procesu jeho jednání nelze pod ust. §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku subsumovat. S ohledem na uvedené skutečnosti (drogu poskytl přátelům s drogovou minulostí v množství 5 g) lze jeho jednání posoudit toliko jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak soudu prvního stupně a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný R. Š. v dovolání, jež podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Kamila Podroužka uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Brojí proti zpřísnění trestu odvolacím soudem a proti zamítnutí jeho odvolání. Je přesvědčen, že nebyl proveden jediný důkaz, který by jej z trestné činnosti přímo usvědčoval. Jeho postoj k drogám je jednoznačně negativní, což potvrzují i ostatní spoluobvinění a svědci. Vina obviněného Š. se nedá dovodit ani z výpovědi spoluobviněného S. z přípravného řízení, neboť ten vypovídal o událostech, u kterých nebyl fyzicky přítomen. Dále zpochybnil věrohodnost tohoto svědka. Rovněž výpověď spoluobviněné P. byla dle dovolatele zpochybněna. Zdůraznil, že jeho vina nebyla prokázána žádným z pořízených odposlechů telefonních ani prostorových. Skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.) a došlo k porušení zásady in dubio pro reo a tím i k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V doplnění dovolaní pak dále uvedl, že nedošlo k naplnění kvalifikačního znaku „velkého rozsahu“. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010, z něhož dovodil, že v jeho jednání nelze spatřovat jednání ve velkém rozsahu. Připomněl, že 576 g pervitinu bylo vylákáno policejní provokací, policie obviněného H. kontaktovala jako první a tudíž toto množství je nutno považovat za neúčinné, protože policie tím podněcovala k páchání trestné činnosti, což je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pak by se i v případě zjištění viny obviněného Š. jednalo o množství 410 g a množství účinné látky by se pohybovalo v průměru „ kolem 200 % “. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný J. H. v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bohumila Budínského uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Brojí proti zpřísnění trestu odvolacím soudem a proti zamítnutí jeho odvolání. Namítá nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně nesprávnou trestněprávní kvalifikaci, neboť nebyl naplněn kvalifikační znak „velký rozsah“, svůj názor podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010. Dovolatel uvedl, že v napadeném rozhodnutí je mu kladeno za vinu množství 986,259 g drogy. Tento údaj však vyjadřuje množství drogy jako takové, nikoliv množství účinné látky, které bylo zjištěno od 37 % do 78,6 %. Tedy množství účinné látky bylo výrazně nižší než celkové množství. Obviněný dále namítá, že více jak polovina z celkového množství drogy 576 g byla vylákána na základě policejní provokace a jedná se tedy o důkaz, který nelze v trestním řízení použít s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ve věci Ramanauskas proti Litvě) a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, II. ÚS 710/01. Upozornil, že obviněný H. byl distributorem pervitinu ovšem výhradně mezi drobné odběratele a vždy v řádech desetin gramů. Policejní orgán sám v rámci předstíraného převodu nastolil situaci, kdy došlo k předání objemných dávek drogy. Policejní orgán kontaktoval obviněného a sám také určoval objem jednotlivých dodávek. Podotkl, že tím došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces a poukázal na závěry Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 55/04), že ochrany základních práv a svobod se musí dostat obviněnému již v řízení před Nejvyšším soudem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obviněné M. E. bylo podáno prostřednictvím její obhájkyně JUDr. Renaty Dobývalové a opírá se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že v jejím případě nebyl naplněn kvalifikovaný znak – ve velkém rozsahu. Krajský soud na str. 112 svého rozsudku v této otázce hodnotí celou skupinu obviněných společně (nebo alespoň minimálně dvojici B.-E.), proto pak dovozuje, že jednání obviněných míru tohoto kvalifikačního znaku naplňuje. V uvedeném rozsudku však chybí jakékoliv konstatování o tom, že byl nějaký skutek spáchán ve spolupachatelství. To mohlo mít vliv při stanovení druhu trestu a jeho výměry, když se soud nezabýval otázkou, jakou měrou přispělo jednání obviněné E. ke spáchání trestného činu ve smyslu §39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Míra, kterou se obviněná E. na páchání trestné činnosti měla podílet, mohla být velice nepatrná. Proto její jednání mělo být kvalifikována nanejvýš dle §283 odst. 2 tr. zákoníku. Uzavřela, že trestná činnost mohla být spáchána ve spolupachatelství, ovšem soudy pochybily, pokud se nezabývaly mírou podílu obviněné E. na trestné činnosti. S ohledem na uvedené obviněná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu, stejně tak předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nad rámec uvedla, že se k trestné činnosti částečně doznala a nemá, ani neměla, důvod při tomto doznání lhát. Obviněná L. K. podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a soudu nalézacího prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zbyňka Čermáka. Namítla dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že skutková zjištění rozvedená v odůvodnění soudních rozhodnutí neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohla být uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle jejího názoru měla být za předpokladu správného právního posouzení skutku, správného zjištění jiného hmotně právního posouzení, užita přiléhavá právní kvalifikace podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, eventuálně podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy dospěly k závěru, že obviněná K. prodala či darovala pervitin v množství nejméně 736,9 g. Podle soudů to odpovídá zákonnému znaku „ve velkém rozsahu“. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že se jednalo o 547,9 g pervitinu a o 162 g sušeného konopí – marihuany, což soudy nerozlišily. Konstantní judikatura však vychází z individualizace konkrétního případu distribuce drogy (okolnosti, za nichž byla distribuce prováděna, povaha druh drogy, osoba pachatele), která se dále odráží ve stanovení kvalifikačních znaků „ve značném rozsahu“, „ve velkém rozsahu“ či „ve větším rozsahu“. V případě obviněné však k individualizaci hodnocení skutku ze stran soudů nedošlo, neboť je obecně dovozována trestná činnost všech obviněných. Tuto vadu nenapravil ani soud odvolací. Připomněla, že rovněž nařízení vlády č. 467/2009 stanoví odlišná kritéria pro stanovení vyššího než malého množství u drogy pervitin a u drogy marihuany. Druhý okruh námitek zaměřila obviněná K. na nesprávné hmotně právní posouzení procesní použitelnosti výpovědi utajeného svědka J. N. z důvodu nesplnění zákonných podmínek podle §209 odst. 2 tr. ř., §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 499/04. Došlo podle ní k nesprávnému právnímu posouzení v hodnocení důvodu utajení svědka podle §55 odst. 2 tr. ř. Podotkla, že utajeného svědka J. N. se soudu nepodařilo předvolat. Jak plyne z předkládaných zpráv policie, náhle se zjistilo, že se jednalo o osobu drogově závislou, bez stálého pobytu. Proto soud přečetl výpověď J. N. z přípravného řízení. Bylo zjištěno, že tento svědek od obviněné odkoupil pervitin v množství 192 g /bod VII. 17) výroku nalézacího rozsudku/. Pro nepoužitelnost tohoto důkazu mělo být toto množství odečteno od celkového množství drogy pervitin, které by pak činilo množství nejméně 355,9 g pervitinu a 162 g marihuany. Z tohoto množství soudy měly vycházet při určování kvalifikačního znaku. Proto obviněná K. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky, zrušil také všechna rozhodnutí na zrušené rozsudky navazující, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání vyjádřil tak, že obviněným uplatněné námitky lze sice pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nejsou však důvodné. Uvádí, že pokud jde o dovolání obviněných, kteří uplatnili toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (vyjma obviněného Š.), je třeba konstatovat, že tento důvod dovolání v této věci není naplněn. Zároveň je toho názoru, že rozsudek Vrchního soudu v Praze mohl být napaden výlučně s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce dále rozvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolání obviněného zamítnuto, lze napadat pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Zmiňuje, že „podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z jiných důvodů nelze takové zamítavé rozhodnutí soudu druhého stupně napadat (výjimkou je pouze důvod podle §265b odst. 2, kterým je uložení trestu odnětí svobody na doživotí).“ Státní zástupce dále zmínil, že i pokud by bylo možné abstrahovat od nesprávně zvoleného dovolacího důvodu, tak nelze přehlédnout, že těžiště dovolacích námitek všech obviněných tvoří v podstatě pouze opakování, případně další rozvedení argumentace obsažené v odůvodnění jejich řádných opravných prostředků. Nelze přitom podle jeho názoru konstatovat, že by se dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odpovídajícím způsobem nevypořádalo s odvolacími námitkami obviněných. S poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že dovolání je zjevně neopodstatněné, pokud dovolatel sice uplatňuje námitky věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu, ale jde o námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, zejména pokud se v dovolání pouze opakují argumenty použité již v původním řízení a v řádném opravném prostředku, které dostatečně posoudil už soud v řádném opravném řízení. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně dal výslovný souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podaly osoby oprávněné [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr.ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání jednotlivých obviněných. Jakkoli lze přisvědčit vyjádření státního zástupce, že v situaci, kdy odvolací soud rozhodne o podaném odvolání obviněného způsobem upraveným v ustanovení §256 tr. ř., je namístě v případě podaného dovolání uplatnit primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., sama skutečnost, že tak dovolatel neučiní, nemůže vést k vydání rozhodnutí, jímž by dovolací soud (jen vzhledem k této skutečnosti) tento mimořádný opravný prostředek odmítl. Je-li z podaného dovolání dostatečně zřejmé, že dovolatel hodlal rozhodnutí soudu druhého stupně napadnout z tohoto důvodu, neboť uplatněním jiného dovolacího důvodu /např. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ fakticky vytýká, že v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)až k) , pak tato vada obsahu dovolání je nepodstatná (srov. nález Ústavního soudu sp zn. I. ÚS 17/05 ze dne 4. 5. 2006). V tomto nazírání byla dovolacím soudem posouzena dovolání obviněných M. E. a L. K., které svá dovolání opřely toliko o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněných reagují na skutkové a právní závěry učiněné soudy nižších stupňů k jejich osobám, v některých otázkách však obvinění vznášejí stejné výhrady, ve vztahu k nimž se jeví vhodné, aby na ně Nejvyšší soud nejprve reagoval v obecnější poloze. I. k dovoláními namítanému nesprávnému posouzení skutků z hlediska rozsahu spáchání činu Otázkou právní kvalifikace jednání obviněných se soudy nižších stupňů zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. V nich (soud prvního stupně na str. 111-112, odvolací soud na str. 27-29) vyložily, jaké skutečnosti jsou podle stávajícího soudního výkladu rozhodné pro závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku, resp. pro naplnění jeho kvalifikovaných skutkových podstat v důsledku zjištění, že čin byl spáchán ve větším, značném, případně velkém rozsahu. Východiska, z nichž soudy při kvalifikaci jednání obviněných vycházely, jsou akceptovatelná i v době rozhodování dovolacího soudu, a to i přes tu skutečnost, že soudy nižších stupňů své závěry v napadených rozhodnutích odvodily též od úpravy obsažené v nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. a její přílohy č. 2, tj. norem již zrušených. Ačkoli nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12 , došlo ke zrušení části ustanovení §289 odst. 2 tr. zákoníku (konkrétně slov „a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů“ ) a ustanovení §2 a přílohy č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., na věc posuzovanou tato skutečnost nemá vliv. Jak totiž z citovaného nálezu vyplývá (bod 36. odůvodnění), „Na intertemporální účinky přijatého nálezu je nutné nahlížet tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž bude nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání napadené právní úpravy.“ Závěry učiněné soudy nižších stupňů, jsou proto akceptovatelné i v době rozhodování soudu dovolacího, pokud ve vztahu k tomu či onomu obviněnému lze dovodit, že to, co napadené rozsudky vyjadřují [tj. v rozsudku soudu prvního stupně zjištění o neoprávněném nakládání obviněných s takovým množstvím pervitinu (a v případech obviněného Š. i prekurzoru a obviněné K. i konopí), jak je vymezeno v jeho výrokové části, resp. i v násobcích k množství většímu než malému podle výše zmíněného nařízení vlády na str. 112 jeho odůvodnění, v rozsudku soudu odvolacího pak na str. 28 – údaje o koncentraci této látky, o době páchání trestné činnosti obviněnými, o počtu odběratelů a konzumentů, atd.], odůvodňuje vyslovení viny obviněných v podobě zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Takový právní závěr – při zohlednění všech rozhodných faktorů – lze učinit s výjimkou obviněné L. K. u všech zbylých obviněných, neboť skutková zjištění učiněná v napadených rozhodnutích u obviněných P. B., M. E., R. Š. a J. H. neodporuje tomu, co z hlediska naplnění zákonných znaků zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku, resp. v otázce výkladu znaků kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu (konkrétně jednotlivých rozsahů spáchání trestného činu podle §283 tr. zákoníku) vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. V tomto rozhodnutí, schváleném k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že východiskem pro rozlišení pojmů ve větším rozsahu, ve značném rozsahu a ve velkém rozsahu je určitý násobek (konkretizovaný jako desetinásobek ) takového množství příslušné látky, které je označeno jako množství větší než malé ve výše citovaném vládním nařízení. Základem pro příslušné určení by dle tohoto rozhodnutí měl být násobek množství účinné látky, nelze-li její přesné množství zjistit, lze vycházet z celkového množství drogy, nejsou-li pochybnosti o její obvyklé kvalitě. V rozhodnutí je z hlediska výsledné právní kvalifikace zdůrazněn i význam dalších okolností, jak na ně upozornila i rozhodnutí publikovaná pod č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr. Z důvodů výše uvedených (intertemporální účinky nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 13/12) jsou právní závěry stran výkladu zákonných znaků vymezujících rozsah spáchání trestného činu podle §283 tr. zákoníku vyslovené citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, které rovněž vyšlo z množství látek stanovených v současné době již zrušeného vládního nařízení, v posuzované věci nadále aplikovatelné. Závěry o naplnění konkrétního kvalifikačního znaku jednotlivými obviněnými jsou tedy odvoditelné od příslušných násobků množství 2 g pervitinu (resp. 0,6 g účinné psychotropní látky) a 15 g sušiny marihuany/konopí (resp. 1,5 g účinné psychotropní látky). Vyšly-li soudy nižších stupňů ze zjištění, že pervitin, který byl neoprávněně vyroben, resp. který se stal předmětem dalšího neoprávněného nakládání, byl s konstatovanou výjimkou ve stavu, že stran množství jeho účinné látky nevznikly pochybnosti o obvyklé kvalitě, pak pro závěry o právní kvalifikaci skutků obviněných bylo možno vyjít i z údajů o celkové hmotnosti drogy (v těch případech, kdy rozbor proveden nebyl), jak soudy nižších stupňů učinily. Právní závěry soudů nižších stupňů jsou pak z tohoto hlediska plně akceptovatelné (viz níže) u všech dovolatelů, s výjimkou obviněné L. K. II. k dovoláními namítanému ovlivnění skutkového děje orgány činnými v trestním řízení Problematika účasti svědka vystupujícího pod jménem J. K. z hlediska jeho významu pro právní posouzení činu obviněných (tvrzené nezákonné ovlivnění průběhu skutkového děje a tím i výsledné právní kvalifikace) byla uplatněna obhajobou již v řízení před soudy nižších stupňů. Lze připomenout, že v reakci na odvolací námitky obviněných odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku k této problematice uvedl následující zhodnocení: „...Pokud jde o procesní použitelnost jednotlivých důkazů, považuje odvolací soud za potřebné zpočátku reagovat na ty společné odvolací námitky, které brojí proti údajným pochybením pramenícím v přípravném řízení, resp. již v řízení před zahájením trestního stíhání. Jde zejména o uskutečnění předstíraných převodů mezi obžalovaným H., M. a policistou vystupujícím pod jménem J. K. podle §158c tr. ř. Podle tohoto ustanovení se předstíraným převodem rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění, včetně převodu věci, a) k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, b) jejíž držení je nepřípustné, c) která pochází z trestného činu, nebo d) která je určena ke spáchání trestného činu. Podle odst. 2 cit. ustanovení lze předstíraný převod uskutečnit na základě písemného povolení státního zástupce. Pokud jde o splnění této formální podmínky, nebyly odvolateli uplatněny žádné námitky a nebylo její porušení zjištěno ani přezkumem soudu II. stupně. Podstatou tedy je, zda byl předstíraný převod uskutečněn jako tzv. policejní provokace, jak ve svých odvoláních namítají odvolatelé, či zda se jednalo o použití operativně pátracího prostředku s cílem získání informací důležitých pro trestní řízení. Odvolatelé shodně poukázali na jiné případy nepřípustných zásahů státu do skutkového děje, které byly řešeny jak Ústavním soudem, tak ESLP. Pro tato rozhodnutí bylo společné, že policejní orgán ovlivnil skutkový děj zejména tím, že ovlivnil potenciálního pachatele v jeho úmyslu spáchat trestný čin, nebo takovýto úmysl dokonce vyvolal. Vrchní soud je toho názoru, že o takový případ v dané věci nešlo. Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že státní zástupce povolil tento operativně pátrací prostředek po nashromáždění takových indicií, z nichž bylo možno dovodit závěr o páchání závažné trestné činnosti v drogové oblasti ve formě výroby pervitinu a jeho další distribuce. Jak bylo i následně prokázáno důkazy pořízenými po zahájení trestního stíhání, byl tento závěr zcela správný. Z těchto důkazů vyplynulo, že k distribuci pervitinu obžalovaným B. docházelo již od přesně nezjištěné doby roku 2006, a i když pokud jde o svědka K., šlo sice spíše o bezúplatný převod malých dávek, v případě svědků R. a H. bylo těmto předáno již podstatně větší množství ještě před uskutečněním předstíraných převodů. Stejně tak bylo zjištěno, že obžalovaná E. předávala pervitin svědku H. a obžalovaný H. se touto činností zabýval již od října roku 2008 na území Libereckého, Středočeského a Královéhradeckého kraje. Jak bylo zjištěno v průběhu dokazování, policista K. kontaktoval obžalovaného s tím, že má zájem o koupi zboží, s kterým tento obchoduje. Takovouto iniciativu policisty nelze chápat jako výzvu k páchání trestné činnosti, neboť k jejímu pokračujícímu páchání v té době docházelo. Opačný výklad by vedl k absurdní situaci, kdy by bylo nutné vyčkat, zda snad pachatel náhodou sám nabídne policistovi ke koupi nějakou drogu. Ustanovení §158c tr. ř. v tomto směru povoluje určitou iniciativu policejnímu orgánu, a to při splnění podmínek daných v ustanovení §158b tr. ř. předstírat převod za účelem získání informací důležitých pro trestní řízení. Splnění těchto podmínek soud I. stupně ověřil výslechem policisty, který předstíraný převod prováděl a konfrontoval jím uváděné skutečnosti se skutečnostmi plynoucími z odposlechů telefonních hovorů uskutečněných mezi svědkem K. a obžalovaným H. Tyto důkazy společně s tím, co bylo shora rozvedeno vedly odvolací soud k závěru, že použití operativně pátracího prostředku podle §158b odst. 1 písm. a), písm b) i použití odposlechu záznamu telekomunikačních provozů dle §88 odst. 1 tr. ř., soudem I. stupně bylo konáno v souladu s trestním řádem i pravidly spravedlivého procesu...“ K tomuto konkrétnímu hodnocení lze dodat, že neodporuje tomu, co lze z hlediska zobecnění přípustnosti a soudní využitelnosti poznatků nabytých na podkladě uskutečněného předstíraného převodu věci připomenout. Případný zásah dovolacího soudu ve věci posuzované by z hlediska právních názorů vyslovených v rozhodnutích Ústavního soudu ČR či ESLP byl odůvodněn tehdy, bylo-li by možno učinit poznatek, že k spáchání trestného činu obviněnými by – nebýt činnosti J. K. – nedošlo. Z pohledu namítané problematiky platí, že Listina ani trestní řád nebrání tomu, aby ve stadiu před zahájením trestního stíhání (§158 – 159a tr. ř.), pokud to povaha trestné činnosti ospravedlňuje, byly využity operativně pátrací prostředky. Ty mohou být použity jen v souladu se zákonem, je-li dostatečně odůvodněno podezření, že je páchán nebo byl spáchán úmyslný trestný čin. Pověřený policejní orgán jejich využíváním nesmí vyvolat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na utváření skutkového děje tak, aby podněcoval či usměrňoval do té doby neexistující úmysl pachatele daný trestný čin spáchat. Je rovněž nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01). Z uvedeného současně neplyne, že by role policejních orgánů musela být zcela pasivní. V případě realizovaného předstíraného převodu věci totiž jednání příslušného policisty nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události. Jde o to, aby nezbytná aktivita nebyla ztotožnitelná coby určující a podstatný prvek trestného činu. Ústavní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, jež je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně – negativně požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 407/07). Za aktivitu, která by pachatele vyprovokovala k trestné činnosti či přispěla k přísnější právní kvalifikaci jednání pachatele, nelze považovat takovou činnost policie, která se přizpůsobuje jednání pachatele, který např. opakovaně navazoval telefonické rozhovory a kontakty se skrytým policistou, určoval čas a místo schůzek, obstarával drogu a přebíral peníze, tj. sám jedná motivován vidinou zisku a nikoli pod údajným tlakem policie. Samotná skutečnost, že pachatel jednal v omylu o skutečné identitě osob kupujících drogy, není pro posouzení trestnosti relevantní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 323/04). Nejvyšší soud již dříve vyslovil (srov. usnesení ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 7 Tdo 896/2007), že pokud je předstírána koupě věci, pak je logické, že kupující o tuto věc musí projevit zájem a to adresovaný osobě, o níž jsou poznatky, že obchod s takovou věcí již provádí, že tuto věc má ve svém držení nebo k ní má přístup. Není proto důvod k odmítnutí legitimních postupů upravených trestním řádem – předstíraného převodu podle §158c tr. ř. nevyjímaje – pokud v žádném směru nevybočí z poměrně jednoznačného vymezení zákonné úpravy, která dovoluje určitou formu ovlivnění pachatele trestného činu při naplňování znaků trestného činu policií a nevylučuje ani přímé zapojení policie do realizace úmyslu pachatele trestný čin spáchat. Zapovězeno je toliko takové jednání, které by ve svých důsledcích znamenalo, že pachatel je vlivem jednající policie postaven do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. V tomto směru např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1340/2012 zdůraznil, že nesmí být použito takových metod, jako jsou opakované výzvy, jednání bezprostředně vedoucí jiného k spáchání či dokonání trestného činu, ale i zneužívání přátelství, sympatií nebo podobného druhu náklonnosti, neobvyklých lákadel a příležitostí, poskytnutí záruk nebo přesvědčování, že čin pachatele nebude trestně stíhán apod. Z hlediska toho, zda je namístě považovat určitou aktivitu policie za nepřípustnou provokaci trestné činnosti, je zásadní posouzení toho, co vedlo osobu, která se následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání. Zbývá dodat, že uvedené názory jsou plně konzistentní s judikaturou ESLP, neboť ta vychází z týchž principů, event. k posuzování případného ovlivnění pachatele nepřistupuje ani tak striktně. V tomto směru je zapotřebí poukázat zejm. na rozhodnutí ve věci Ramanauskas proti Litvě, stížnost č. 74420/01, v němž byl zaujat právní názor, že samotné ovlivnění pachatele, nemá-li podobu hrozeb nebo vydírání, nemá vliv na jeho trestní odpovědnost [„ Osoba, která si úmyslně vybere trestnou činnost, ačkoli má možnost klást odpor tomuto podněcování (pozn. měla možnost nabídku odmítnout ) , správně vyvolá trestní odpovědnost bez ohledu na vnější faktory, které mohly ovlivnit její volbu..“ ]. Z výše zmíněných rozhodnutí plyne, že v těch případech, kdy policie při využití operativně pátracích prostředků splní požadavky zákonné úpravy, není důvod k učinění závěru o nezákonném ovlivnění skutkového děje a tím ani k zásahu dovolacího soudu při rozhodování o dovolání uplatňujícího takovou námitku. III. k dovolání jednotlivých obviněných A/ k dovolání obviněného P. B. Dovolání obviněného P. B. uplatňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. skrze tvrzení o existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prakticky veškerou svou argumentaci, jež by se měla týkat námitek nesprávného právního posouzení skutku, či jiného nesprávného hmotně právního posouzení, spojuje s výhradami skutkovými a procesními. V rozporu s výše vyloženými požadavky stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nesprávnost právního posouzení skutku (připouštění možnosti, že svým jednáním naplnil zákonné znaky přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku) nevztahuje ke skutkovým zjištěním, jak jsou vyjádřena v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů, nýbrž ke skutkovým závěrům, k nimž dle jeho hodnocení důkazů měly soudy nižších stupňů dospět. Obdobně jako v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně koncentruje obviněný svou pozornost na řešení procesních otázek týkajících se použitelnosti důkazů, potažmo pak namítá, že provedené důkazy neumožňují vyvození učiněných skutkových závěrů, když ve vztahu k odvolacímu soudu namítá, že nedostál své přezkumné povinnosti upravené ustanovením §254 tr. ř., neboť nenapravil vady, jimiž je rozsudek soudu prvního stupě zatížen (nerespektování principu presumpce neviny, porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), což podle hodnocení obviněného vede k tomu, že jím uvedená pochybení ve svém důsledku vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces). Dovolatel proto, že rozsudek prvního stupně byl soudem odvolacím .. ponechán nedotčen, přestože jím, vedle namítaných procesních pochybení byla věc nesprávně právně posouzena , zaměřil své dovolací námitky ve zbytku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Poukazem na potřebu zjištění skutkového stavu věci alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo rozumnou pochybnost“ namítá obviněný, že závěr o naplnění subjektivní a objektivní stránky .. z provedených důkazů nevyplývá, a proto jsou rozhodnutí soudů obou stupňů stižena extrémním nesouladem mezi zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením. V části V. svého dovolání pak obviněný vznáší námitky, které byly uvedeny výše. Je třeba zdůraznit, že v uplatněných námitkách žádná konkretizace toho, že soudem prvního stupně byla věc nesprávně právně posouzena, obsažena není a nezbývá proto než konstatovat, že hmotně právní nesprávnost skutku, jímž byl obviněný shledán vinným, tak dovolatel spatřuje v zásadě pouze v tvrzení, že naplnění zákonných znaků zločinu, jímž byl uznán vinným, z provedených důkazů nevyplývá. I když i v rámci dovolání lze uplatňovat vady procesního charakteru, neznamená to, že by tak bylo lze činit způsobem obsaženým v dovolání obviněného. Ustanovení §265b tr. ř. obsahující katalog (taxativní výčet) dovolacích důvodů přípustné (dovoláním napadnutelné) procesní vady vymezuje v odstavci prvním pod písm. a) až f), resp. i pod písm. k) pokud jde o vadu výroku rozhodnutí, avšak žádnou z nich obviněný B. ve svém dovolání neuplatňuje. Pokud své procesní a skutkové výhrady podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., činí tak v rozporu s obsahovým vymezením deklarovaného dovolacího důvodu. Z těchto příčin dostačuje toliko stručná reakce dovolacího soudu na obviněným vznesené výhrady. Z hlediska přípustnosti důkazů není rozhodné, jakým způsobem v konkretizaci a jednotlivosti byl vymezen předmět řízení v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, neboť zákon (z pochopitelných důvodů, když rozhodné skutečnosti je nezbytné teprve prováděním příslušných úkonů zjistit) neklade v ustanovení §158 odst. 3 tr. ř. takové požadavky na skutkové vymezení trestné činnosti, která má být předmětem šetření, jako je tomu např. v případě usnesení o zahájení trestního stíhání (popis skutku, pro který je obviněný stíhán), či v rozhodnutích pozdějších (zejm. rozsudek). Podstatná je obsahová souvislost a participace pozdějších obviněných na této trestné činnosti, která je v případě obviněného B. následně opatřenými důkazy prokázána. Přestože obviněný namítá nepřípustnou aktivitu orgánů činných v trestním řízení, v konkrétnosti neuvádí, jak se měla projevit na jeho jednání, jímž byl uznán vinným. Není úkolem dovolacího soudu, který je vázán relevantně uplatněnými dovolacími námitkami, aby takové souvislosti domýšlel, zejména v případě, kdy příslušné vazby a návaznosti ani ze skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným, nevyplývají. Bezprostřední vztah činnosti svědka J. K. je napadenými rozhodnutími konstatován k osobám obviněných J. H. a M. M., jejich prostřednictvím k osobě obviněného R. Š. I když skutková zjištění soudů vyznívají i tak, že obviněný (bod I. 1 e/) pervitin prodal i J. H. a D. S., množství pervitinu v tomto případě (i pokud by se na něj měl vztáhnout závěr dovozovaný obviněným, k čemuž však důvod není), by nikterak neovlivnilo závěr o správnosti užité právní kvalifikace. Nutno zdůraznit, že skutková zjištění soudů vycházejí z poznatku (a zdůraznila to i citovaná pasáž odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího), že obviněný P. B. s drogou neoprávněně nakládal již v době předcházející kontaktu policisty vystupujícího pod jménem J. K. s jeho spoluobviněnými a že tudíž úmysl obviněného stran spáchání trestného činu jím nebyl vyvolán ani nikterak významně ovlivněn. Ostatní námitky obviněného jsou výrazem jeho nesouhlasu s hodnotícím postupem soudů, potažmo pak se skutkovými závěry, které soudy nižších stupňů z provedených důkazů vyvodily. Jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat. Jejich jediným účelem je zpochybnění skutkových závěrů soudů a navození situace, kterou jako možnou (při popření faktu výroby pervitinu) připouští obviněný v souvislosti se svým požadavkem na překvalifikaci svého činu (při učinění skutkových závěrů, které vlastním hodnocením důkazů předkládá). Uvedeným způsobem však dovolací soud při svém rozhodování postupovat nemůže, neboť by byl fakticky nucen odhlížet od důkazů, které jako usvědčující vyhodnotil soud nalézací (např. listiny prokazující nákup chemikálií), za jejich shodného posouzení soudem odvolacím. Protože obviněný B. ve svém dovolání neuplatil žádnou hmotně právní námitku, kterou by relevantním způsobem namítl nesprávnost právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným (tvrzené nesprávné posouzení spojuje s jiným skutkovým zjištěním), dospěl dovolací soud k závěru, že jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Na tomto místě je nezbytné připomenout, že nedostačuje příslušný dovolací důvod v podaném dovolání pouze označit, nýbrž že tento je nezbytné i příslušnou argumentací naplnit. O odvolání tohoto obviněného proto Nejvyšší soud rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. B/ k dovolání obviněného R. Š. V případě dovolání tohoto obviněného je nezbytné konstatovat, že veškeré námitky, které prostřednictvím svého obhájce vyjádřil v podání datovaném dne 13. 3. 2012, jsou pouhou polemikou tohoto dovolatele se způsobem hodnocení důkazů soudem a se skutkovým zjištěním, které z provedených důkazů vyvodil. Pokud by obviněný ve svém dovolání uplatil jen tyto námitky, bylo by nezbytné o jeho dovolání rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by i o tomto dovolání bylo třeba učinit závěr, že bylo podáno z jiného důvodu, než je upraven v §265b tr. ř. Obviněný však svou argumentaci k deklarovanému a v zákonné lhůtě uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. doplnil v podání obhájce ze dne 22. 4. 2013, v němž namítl (část II. A), že množství 986,256 g pervitinu, u něhož jednotlivé vzorky obsahovaly 37% ž 78,6% účinné látky, nenaplňuje znak „velkého rozsahu“. V tomto směru byla v jeho dovolání uplatněna námitka podřaditelná pod jím deklarovaný dovolací důvod. V případě námitky pod bodem II. B) jeho dovolání tomu tak není, neboť jejím základem je zpochybnění skutkového stavu tvrzením o nemožnosti započítání množství 576 g pervitinu jako následku policejní provokace. Dovolání obviněného R. Š. je nezbytné pokládat za zjevně neopodstatněné, neboť tento dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem zpochybňuje existenci zákonného znaku („spáchání činu ve velkém rozsahu“), který při právní kvalifikaci jeho skutku nebyl soudy vůbec použit. Je nezbytné zopakovat, že skutek popsaný v bodě III. (ve vztahu k němuž je patrně dovolací námitka uplatňována) byl soudy kvalifikován jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, jehož zákonné znaky dle zjištění soudů obviněný naplnil tím, že neoprávněně zprostředkoval, prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku a perkurzor a čin spáchal ve větším rozsahu. Byla-li důvodnost aplikace kvalifikované skutkové podstaty u tohoto obviněného soudy shledána v naplnění znaku čin spáchal ve větším rozsahu, pak námitka, že popsané jednání neodůvodňuje užití znaku velkého rozsahu, je zjevně se míjející se závěry, které v napadených rozhodnutích soudy nižších stupňů vyjádřily. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. C/ k dovolání obviněného J. H. Právní názor obviněného, obsažený v jeho dovolání, že jednání, kterým byl shledán vinným, nelze právně kvalifikovat jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť (s oporou o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010) nebyl naplněn znak „velký rozsah“ dovolací soud nesdílí. Skutečností je, že podle skutkových zjištění soudů způsobem v bodě V. rozsudku popsaným obviněný neoprávněně naložil s množstvím 986,259 g pervitinu, tedy množstvím poměrně výrazně menším, než které jako zásadně rozhodující považuje soudní judikatura za odůvodňující závěr o spáchání činu ve velkém rozsahu (2.000 g drogy), avšak uvedený údaj nelze z hlediska právní kvalifikace hodnotit izolovaně, neboť důsledkem takového postupu by byl nesprávný závěr o důvodnosti dovolání obviněného. Již výše Nejvyšší soud zdůraznil, že množství látky je toliko jedním z kritérií, podle nichž se právní kvalifikace skutku stanoví. Současně připomenul, že prvotně je rozhodné zjištění o množství účinné látky a pouze v případech, že toto zjištěno není, lze vycházet z množství drogy jako takové. Jsou-li tyto požadavky aplikovány ve vztahu ke zjištěním učiněným vůči obviněnému J. H., potvrdí se, že právní posouzení jeho skutku v napadených rozhodnutích je správný. Je tomu tak proto, že z důkazů, které soudy provedly, lze důvodně učinit skutkový závěr, že obviněný neoprávněně disponoval s více jak 600 g účinné látky. Limitní množství 600 g účinné látky má oporu ve spisovém materiálu a tím v důkazech, o které soudy nižších stupňů opřely své skutkové a právní závěry. V daném směru Nejvyšší soud poukazuje na zjištění učiněná z provedených rozborů zajištěného pervitinu, tedy té drogy, která byla obviněným samotným, případně jím a obviněným M. M. předána J. K. v rámci předstíraného převodu. Je bez pochybností, že toto celkové množství pervitinu předaného, příp. prodaného utajenému policistovi (590,6 g), obsahovalo účinnou látku v množství 409,2 g. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, která má rovněž oporu v provedeném dokazování, vyplývá, že obviněný dále neoprávněně naložil s 395,7 g pervitinu, který prodal nebo daroval jiným osobám. Je-li ve vztahu k tomuto množství užit údaj o průměrném množství účinné látky, jak byly jednotlivé hodnoty zjištěny při provedených rozborech znaleckými posudky z oboru kriminalistiky – odvětví kriminalistická chemická expertíza (tj. 65,7% účinné látky), pak je nezbytné dospět k poznatku, že obviněný neoprávněně naložil s dalšími přibližně 260 g účinné látky této drogy. Včetně pervitinu udaného v rámci předstíraného převodu tak celkové množství účinné látky překročilo výrazně mezní hodnotu 600 g, když její celkové množství činilo 669,2 g. Už samo množství účinné látky odůvodňuje správnost závěrů soudů nižších stupňů ohledně naplnění zákonného znaku spáchání činu ve velkém rozsahu. Nadto i ostatní okolnosti činu svědčí tomuto závěru. V tomto ohledu Nejvyšší soud poznamenává, že i kdyby zvolil medián jako způsob výpočtu obsahu účinné látky u pervitinu, který obviněný daroval, popřípadě prodal jiným osobám (tj. ve vztahu k 395,7 g pervitinu, u něhož koncentrace účinné látky nebyla exaktně zjištěna) nedospěl by k výrazně odlišným hodnotám, než prostřednictvím průměrného obsahu účinné látky, který vzal za rozhodný v tomto případě, neboť mediánem zjištěné množství účinné látky (obsah 306,6 g) by činilo společně s množstvím účinné látky prodané J. K. celkem 715,9 g. Nejvyšší soud tak vzal v úvahu kritérium výpočtu pro obviněného příznivější. Ve vztahu k druhé, obviněným vznesené námitce lze uvést, že soudy nepochybily při hodnocení významu jednání svědka J. K. z hlediska právní kvalifikace skutku obviněného, potažmo jí předcházejícího skutkového zjištění, neboť k závěru, že došlo k policejní provokaci a v důsledku ní k závažnému ovlivnění skutkového děje, v posuzované věci dospět nelze. Předně je nezbytné odkázat na výše citované hodnocení této otázky soudem odvolacím, k němuž lze dodat následující skutečnosti: Jak vyplývá z provedeného dokazování před soudem prvního stupně, obviněný páchal trestnou činnost ještě před uskutečněním předstíraného převodu. Tento závěr nalézací soud dovodil na základě svědeckých výpovědí osob, které nezávisle na sobě potvrdily, že jim obviněný prodal, případně daroval drogu pervitin ještě před tím, než jsou datovány záznamy telekomunikačního provozu a předtím než proběhl první předstíraný převod. Skutkový stav tak byl nalézacím soudem objektivně prokázán rovněž svědeckými výpověďmi a velkým množstvím hlasových a telefonních odposlechů. Skutková zjištění nalézacího soudu tak nebyla postavena pouze na základě svědecké výpovědi utajeného policisty. Námitku obviněného, že byl policejním orgánem podněcován ke spáchání trestného činu nelze přijmout i přesto, že to byl první J. K., který kontaktoval obviněného se zájmem obchod uzavřít. Primární je zde zhodnocení postoje obviněného ke spáchání trestného činu. Z provedených telefonních odposlechů je totiž nad míru patrné, že obviněný měl velký zájem o uskutečnění obchodu s J. K., o čemž svědčí zejména obsah sms, prostřednictvím kterých ho obviněný nejčastěji kontaktoval. Ačkoli tedy prvotní impuls vzešel ze strany policejního orgánu, což je však (při realizaci předstíraného prodeje) nanejvýš přirozené a logické, nutno podotknout, že to byl primárně obviněný, kdo chtěl obchod uskutečnit. Nasazení policisty realizujícího vlastní předstíranou koupi bylo odůvodněno poznatky neprocesního charakteru, kdy reálnost podezření o nezákonné činnosti byla podporována tou skutečností, že obviněný byl již v minulosti pro trestný čin téže povahy odsouzen. Argument, že spáchání trestného činu bylo vyprovokováno ze strany policie, je třeba odmítnout, neboť takové tvrzení ve spisovém materiálu oporu nemá. V tomto bodě Nejvyšší soud neshledal, že by činnost policejního orgánu směřovala k provokaci trestného činu a zároveň nic nenasvědčuje tomu, že trestný čin by jinak obviněným spáchán nebyl. Ačkoli byl obviněný (ohledně pervitinu, který byl orgány činným v trestním řízení prostřednictvím předstíraného převodu věci zajištěn) prvotně kontaktován policejním orgánem, jednal výlučně za účelem dosažení zisku, ze své svobodné vůle, aniž by na něho policejní orgán vyvíjel jakoukoli formu nátlaku (viz výše zmíněné hodnocení policejní provokace ve věci Ramanauskas). Obviněný uskutečněný obchod realizoval na základě své svobodné vůle. Nutno zároveň zdůraznit, že všechna setkání, při kterých došlo k prodeji nejpodstatnějšího množství pervitinu, se odehrávala po následné urgenci J. K. obviněným (viz např. BOUDA_50_HK, BOUDA_56_HK, BOUDA_68_HK) a státní orgán jej nepodrobil žádnému nátlaku, vydírání nebo výhrůžkám, pokud by předmětný obchod neučinil. Nejvyšší soud shledává v jednání obviněného majetkovou motivaci, neboť ten se svého činu dopustil s vidinou zisku z velkého obchodu, který se mu naskytl, nikoli však v důsledku provokace ze strany policejního orgánu. Tomuto závěru nasvědčuje i to, že pro pozdější distribuci drogy si ponechal z poslední dodávky, při které byl společně s D. S. zadržen policií přibližně 14,5 gramů pervitinu, o které zkrátil dodávku pro J. K., aby maximalizoval svůj prospěch z uskutečněného obchodu. Protože skutková tvrzení obviněného o nepřípustném ovlivnění jeho jednání ze strany policie nemají oporu v provedeném dokazování a protože jeho námitka, která formálně relevantním způsobem naplnila jím uplatněný dovolací důvod (tvrzení o nedůvodnosti dovození zákonného znaku spáchání činu ve velkém rozsahu), je z důvodů výše vyložených zřejmě neopodstatněná, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i dovolání obviněného J. H. je nezbytné odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §256i odst. 1 písm. e) tr. ř. D/ k dovolání obviněné M. E. Podstatou dovolací námitky této obviněné je tvrzení, že v důsledku nevyjádření toho, že by nějaký skutek měl být (obviněnou) spáchán ve spolupachatelství, nedošlo v napadených rozhodnutích ani k vyjádření míry jejího podílu na naplnění znaku spáchání trestného činu ve velkém rozsahu, v důsledku čehož považuje závěr o své vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku za vadný. Soudům vytýká, že pokud by jimi bylo hodnoceno, že „míra, kterou se … na páchání měla podílet, mohla být velice nepatrná, a to i s ohledem na její postavení, ve kterém se vůči spolupachateli nacházela“ , pak by dle této dovolatelky její trestní odpovědnost mohla být posouzena nejvýše v podobě kvalifikace podle §283 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Dovolání M. E. nelze považovat za důvodné. Ačkoli v napadených rozhodnutích není explicitně vyjádřeno, že se obviněná činu dopustila jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, již z rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že se dle zjištění krajského soudu v této formě trestné součinnosti činu dopustila tím, že „ .. nejméně v 10 případech se svým přítelem P. B. na jeho chatě ev. č. 146 v obci K. vyrobila nejméně 1.589,8 gramů pervitinu“ (tzv. skutková věta, která koresponduje skutkovému zjištění učiněnému u obviněného P. B. pod bodem I/1 rozsudku), neboť v rámci shrnutí skutkových zjištění je v rozsudku (str. 111) uvedeno to, že zjištěné množství pervitinu „vyrobila společně s obžalovaným B.“. Jestliže z ustanovení §23 tr. zákoníku plyne, že „byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel)“ , pak právní závěr soudů, že obviněná svým jednáním (nutno zdůraznit, že navíc nejen popsaným v bodě II/1, nýbrž i tím, které je popsáno v bodech II/2, kde byla činná jako pachatel podle §22 odst. 1 tr. zákoníku) naplnila znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, není dovoláním obviněné nikterak zpochybněn. Skutkové zjištění soudů, že obviněná vyrobila 1.589,8 gramů pervitinu (bod I. 1/) a dále prodejem, darováním a směnou neoprávněně naložila s 416,4 gramy pervitinu, odůvodňuje jejich právní závěr, že čin spáchala ve velkém rozsahu. Právní kvalifikace jednání obviněné podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je zákonná. Na tomto místě je vhodné připomenout (viz Šámal a kol., Trestní řád I, 7. vydání, C. H. BECK 2013, s. 1671), že není nutné - na rozdíl od situace, kdy se pachatel činu dopustil některou formou účastenství na trestném činu (organizátorstvím, návodem, či pomocí) - vyjadřovat zvlášť ve výroku, že se obviněný trestného činu dopustil jako spolupachatel, neboť nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. §111 tr. zákoníku). Neuvedl-li proto soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku výslovně, že se obviněná činu dopustila jako spolupachatelka ve smyslu §23 tr. zákoníku (tj. výslovnou citací uvedeného ustanovení), pak tato skutečnost nezakládá vadné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolává-li se obviněná ustanovení §39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a v této souvislosti povinnosti soudu ( „přihlédne“ ) přihlédnout „u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu“ , pak argumentace tímto ustanovením v souvislosti s řešením otázky viny obviněné (o nesprávnosti právního posouzení skutku, jímž byla shledána vinnou) je zjevně nedůvodné, neboť přehlíží fakt, že ustanovení §39 tr. zákoníku je zařazeno v hlavě V. Trestní sankce, která řeší otázky mající vztah k právním následkům trestní odpovědnosti (tresty a ochranná opatření) a nikoli otázky samotné trestní odpovědnosti, které jsou upraveny hlavou II. Stanoví-li dovolatelkou citované ustanovení povinnost soudu přihlédnout k míře, jíž jednání spolupachatele přispělo ke spáchání trestného činu, činí tak pro účely stanovení trestní sankce ( „Při stanovení druhu trestu a jeho výměry ..“ ) a nikoli v souvislosti se stanovením odpovídající právní kvalifikace činu. Jinými slovy řečeno, při řešení otázky viny (tj. i vyhodnocení toho, zda jsou jednáním spolupachatele naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu) se ustanovení §39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku neuplatňuje. Důsledky, které (v rovině viny) ze skutečnosti spáchání činu společným jednáním více pachatelů (spolupachatelů) plynou, je třeba hledat v samotném ustanovení §23 tr. zákoníku [ Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). ], jehož rozborem je třeba dospět (viz i příslušná soudní judikatura a trestně právní nauka) k tomu, že: Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. R 36/1973, shodně R 15/1967) - viz Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman Trestní zákoník I., 2. vydání. Praha: 2012, s. 336. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů , zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem) - ibidem s. 330, 331. Nezbývá proto než opakovat, že z toho, jak je jednání obviněné vymezeno v napadeném rozsudku (v podrobnostech i příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž nalézací soud vyložil, na základě jakých důkazů k jednotlivým dílčím skutkovým závěrům dospěl), je nutno uzavřít, že v části jednání popsaného v bodě II/1 byl učiněn důvodný poznatek (zejm. str. 43-44, 61) o spáchání činu společným jednáním. Z toho plyne (viz výklad k důsledkům ustanovení §23 tr. zákoníku), že je namístě činit obviněnou trestně odpovědnou za nedovolené vyrobení celkem 1.589,8 gramů pervitinu. Toto skutkové zjištění (navíc se skutkovými závěry v bodech II/2a-g rozsudku) odůvodňuje právní závěr, že „neoprávněně vyrobila, prodala a jinak jinému opatřila psychotropní látku a čin spáchala ve velkém rozsahu“ (tzv. právní věta) a že tudíž jak po stránce subjektivní, tak stránce objektivní naplnila zákonné znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. S přihlédnutím k těmto poznatkům bylo dovolání obviněné vyhodnoceno jako zjevně neopodstatněné a jako takové bylo dovolacím soudem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. E/ k dovolání obviněné L. K. V mimořádném opravném prostředku této obviněné je nezbytné odlišit ty námitky, které svoji povahou (procesní charakter – výhrady vůči použitelnosti svědecké výpovědi utajeného svědka J. N.) nejsou způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit, a námitky, který svým obsahem uplatněný dovolací důvod naplňují. Takovou námitkou je tvrzení dovolatelky, že v důsledku nerozlišení drog, s nimiž dle zjištění soudů neoprávněně nakládala, je nesprávné právní posouzení jejího činu. Konkrétně obviněná vznáší výhradu, že prodání či darování 547,9 g pervitinu a 162 g sušeného konopí – marihuany neodůvodňuje v jejím případě vyslovení viny zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Protože ve vztahu k této námitce neshledal dovolací soud důvod k odmítnutí dovoláni obviněné, přezkoumal na podkladě jejího dovolání podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, týkající se jmenované obviněné, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části předcházející. Zjistil přitom, že dovolání obviněné je důvodné. Nesprávnost právního posouzení činu obviněné má svoji příčinu jednak v nesprávném skutkovém vyjádření ( „za uvedené období prodala nejméně 736,9 gramů pervitinu“ – podle jednotlivých bodů výroku VII. se jednalo o 576,2 až 618,4 g pervitinu a 162 g sušeného konopí) obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně, zejména však (z pohledu dovolání rozhodného) v zákonu neodpovídající subsumpci uvedeného skutkového zjištění pod příslušná zákonná ustanovení. Soudy obou stupňů v případě obviněné K. dostatečně nezvážily, že jimi zjištěné množství drogy, s níž tato neoprávněně nakládala, podstatným způsobem nedosahuje z hlediska množství psychotropní látky hranice, která odůvodňuje učinění závěru, že čin byl spáchán ve velkém rozsahu (v případě pervitinu 2.000 g drogy či 600 g účinné látky, v případě marihuany 15 kg sušiny, resp. 1,5 kg účinné látky) a že ani další okolnosti, které mají pro závěry o naplnění toho či onoho zákonného znaku rozsahu spáchání činu (zde konkrétně velkého rozsahu) tento deficit nejsou schopny nahradit. Právní závěr, že jednání obviněné popsané v bodě VII. rozsudku soudu prvního stupně vykazuje znaky trestného činu (zločinu) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, je v důsledku tohoto konstatování nesprávný. Uvedená skutečnost odůvodňuje vyhovění petitu obsaženému v dovolání obviněné, neboť v případě zjištění nesprávnosti právního posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou, a tím důvodnosti podaného dovolání, je nezbytné, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil napadené rozhodnutí (případně též vadné řízení mu předcházející). Protože vadnou je pouze část týkající se obviněné K., zrušil Nejvyšší soud při aplikaci odst. 2 §265k tr. ř. napadená rozhodnutí (tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 11 To 156/2012, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2012, č. j. 6 T 12/2010 - 5081) v části týkající se obviněné L. K. a současně zrušil také veškerá další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněné L. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soudu prvního stupně se připomíná, že je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. při novém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, dopadá na další řízení obsah ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., dle kterého v takovém případě nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné. Nejvyšší soud zřetelným způsobem formuloval, jak mají soudy nižších stupňů přistoupit k právnímu posouzení skutku, jímž bude (na základě opětovného zhodnocení důkazů ) shledána vinnou. V souvislosti se zrušením napadených rozhodnutí a vrácením věci k novému projednání a rozhodnutí však nemůže pominout reagovat i na tu námitku obviněné, která deklarovanému dovolacímu důvodu nekorespondovala, avšak v jejím dovolání byla přesto vznesena, tj. upozornění na důkazní situaci v bodě VII. 17) a způsob naložení se svědeckou výpovědí svědka vystupujícího pod jménem J. N., s nímž vyslovila nesouhlas. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tato procesní námitka byla uplatněna obviněnou již v rámci jejího řádného opravného prostředku – odvolání a že se s ní odvolací soud zabýval, způsob jejího řešení odvolacím soudem však soud dovolací shledává nepřiléhavým. Odvolací soud totiž k uplatněné námitce obviněné uvedl pouze to, že „si je .. vědom problematiky, která je řešena v ústavním nálezu pod sp. zn. III. ÚS 499/04, nutno však zdůraznit, že odsouzení nebylo provedeno pouze na základě tohoto jediného důkazu, nýbrž na podkladě důkazů dalších, které byly provedeny v řízení před soudem v souhrnu dokazování pokračující trestné činnosti“. Tímto konstatováním, neboť v něm nelze najít podklad pro závěr, že skutková zjištění soudu prvního stupně (zejm. co do rozsahu kontaktu svědka s obviněnou a tím i množství převzaté drogy) jsou budována i na jiných důkazech majících bezprostřední vypovídající hodnotu ke skutkovým zjištěním pod bodem VII. 17), však obviněnou nastíněný problém není řešen uspokojivým způsobem. Pro soudy nižších stupňů z toho plyne, že se opětovně pokusí o provedení důkazu výslechem svědka a na základě jeho provedení učiní příslušná skutková zjištění, event. v případě nedosažitelnosti svědka v této části rozhodnout způsobem, kterým nedojde k popření smyslu názoru obsaženého v citovaném ústavním nálezu, kterého se obviněná dovolává. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 10. října 2013 Předseda senátu: JUDr. Ivo Kouřil