ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.916.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 916/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2006 o dovolání obviněných L. G., V. P., K. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, č. j. 5 To 54/2005-3490, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 22/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, č. j. 5 To 54/2005-3490, zrušuje ohledně obviněného L. G. v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. P. a K. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, č. j. 45 T 22/2003-3319, byl obviněný L. G. uznán vinným trestným činem podvodu dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný L. G. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný V. P. a obviněný K. S. byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., obviněnému V. P. byl uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému K. S. byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rozsudek obsahuje také výroky týkající se nároků poškozených na náhradu škody. Proti shora citovanému rozsudku podali obvinění L. G., V. P. a K. S. odvolání.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 5 To 54/2005-3490, k odvolání obviněného L. G. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém jeho odsuzujícím výroku a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §250 odst. 4 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných V. P. a K. S. odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl. Dále rozsudek obsahuje výroky o náhradách škody poškozeným.
Obviněný L. G. dovolání opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že dva dílčí útoky ze dne 21. 5. 2001 a koncem července 2001, které spáchal po sdělení obvinění dne 20. 3. 2001 měly být posouzeny jako samostatný skutek podle zásad zakotvených v ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. Ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. proto nelze jeho jednání pokládat za jeden pokračující trestný čin. Domnívá se, že ustanovení o pokračování v trestném činu lze vztáhnout toliko na osm útoků spáchaných jednáním od 27. 11. 2000 do 15. 3. 2001, které mělo být kvalifikováno jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle §8 odst. 1 tr. zák., zbývající skutky spáchané dílčími útoky ze dne 21. 5. 2001 a koncem července 2001 jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Vzhledem k nesprávné aplikaci §89 odst. 3 tr. zák. pak způsobená škoda dosáhla hranice škody velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák., a byla kritériem pro posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 4 tr. zák. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 54/2005, a současně i všechna rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněný V. P. uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu. Vytkl odvolacímu soudu, že napadený rozsudek zrušil toliko ve vztahu ke spoluobviněnému L. G., přestože skutků popsaných ve výroku o vině se měli dopustit spolu. Má za to, že odvolací soud nerespektoval zásadu beneficium cohaesionis, když k jeho osobě ponechal výrok o vině v platnosti. Dodal, že neměl v úmyslu kohokoli uvést v omyl. Byl přesvědčen, že vozidla budou řádně užívána v souladu se smlouvou a že stejně řádně budou hrazeny i leasingové splátky. Je přesvědčen, že po subjektivní stránce nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Namítl, že výše škody, kterou měl způsobit, by neměla zahrnovat daň z přidané hodnoty, přesto ji Městský soud v Praze a též i Vrchní soud v Praze do výše škody nedůvodně přičítaly. Nadto pokládá uložený trest za nepřiměřeně přísný, neboť je přesvědčen, že je „v hrubém nepoměru s neprokázaným a neodůvodněným soudem tvrzeným jeho podílem na věci a jeho osobní situací“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 54/2002, zrušil a vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň Nejvyšší soud požádal, aby v rámci dovolacího řízení odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 54/2002, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 45 T 22/2003. (Spisovou značku odvolacího soudu obviněný uvedl nesprávně, neboť odvolací soud rozhodl pod sp. zn. 5 To 54/2005).
Též obviněný K. S. v dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v tom, že skutek, který je mu kladen za vinu, se nestal. Tvrdí, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin podvodu. Ke skutku, který je mu kladen za vinu, podrobně popsal a doznal se k němu. Nepovažuje jej však za trestný čin. Opakovaně veškeré skutečnosti popisoval a vysvětloval orgánům činným v trestním řízení. Nebyl to on, kdo spáchal trestný čin, nýbrž zástupci leasingových společností a L. G., který celou trestnou činnost zorganizoval. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a přikázal „podle §265l) tr. zák.“ Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřila toliko k dovolání obviněného V. P. a K. S. Jak uvedla, z obsahu podaných dovolání je zřejmé, že námitky obou dovolatelů uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně nenaplňují. Je toho názoru, že podstatou námitek obviněných jsou výhrady skutkové povahy, neboť směřují do rozsahu dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, se kterými se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud. Obvinění v zásadě zopakovali v dovolání svou obhajobu z předcházejícího řízení, přičemž soudy obou stupňů se s těmito námitkami řádně vypořádaly a v podrobnostech lze na odůvodnění obou soudních rozhodnutí odkázat. Spatřují-li nesprávné právní posouzení skutku v tom, že za jimi tvrzených podmínek nemohli jednat úmyslně, tudíž nemohli nikoho uvádět v omyl, pak zjevně vycházejí z odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy. Je evidentní, že jimi vytýkané vady mají povahu vad skutkových, jimiž se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci. Státní zástupkyně má za to, že mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není žádný rozpor. Nejedná se tedy o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními tak, aby bylo možno konstatovat rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. P. a K. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání, když lhůta k podání dovolání byla zachována (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) u všech obviněných. Dovolání obsahují obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Obvinění ve svých dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný L. G. byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 4 tr. zák. Jak vyplývá z výroku o vině, tento trestný čin spáchal deseti dílčími útoky. Obviněný je toho názoru, že pokračování v trestném činu bylo přerušeno sdělením obvinění dne 20. 3. 2001 pro skutky spáchané dne 13. 3. 2001 a dne 15. 3. 2001. Ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. bylo dle jeho názoru tudíž namístě skutky ze dne 21. 5. 2001 a koncem července 2001 posuzovat samostatně (jako nový skutek). Podle obviněného mělo být osm útoků spáchaných jednáním od 27. 11. 2000 do 15. 3. 2001 kvalifikováno jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a jednání ze dne 21. 5. 2001 a koncem července 2001 jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Lze připustit, že ačkoliv uvedená námitka nesouvisí s právní kvalifikací skutku (byť se jí nepřímo dotýká), je založena na posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Jde tedy o otázku právního charakteru zakládající jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Ze všech zmíněných hledisek proto Nejvyšší soud zkoumal, zda i u dílčích útoků spáchaných dne 21. 5. 2001 a koncem července 2001 byly splněny z procesního hlediska u všech skutků podmínky pro posouzení jednání obviněného jako jednoho pokračujícího trestném činu, neboť tato skutečnost by se mohla s ohledem na sčítání škody způsobené pokračováním v trestném činu dotknout výše škody a ovlivnit právní kvalifikaci skutku, a zjistil následující:
Opatřením P. Č. r., , sp. zn. ČVS:, ze dne 6. 12. 2001 /čl. 5, bod 15)/ bylo obviněnému L. G. dne 12. 12. 2001 (čl. 6 verte) sděleno obvinění pro skutek spočívající v tom, že „dne 13. 3. 2001 uzavřel K. S. leasingovou smlouvu k pronájmu vozidla Peugeot 206 XR Presence 1.1, č. karoserie, s a.s. ČSOB Leasing, P., ul. R., kdy k této předložil L G. v autosalonu A. Š. K., který jednal jménem S., padělané dokumenty (faktury o navýšení ceny vozidla o autodoplňky, potvrzení o výši příjmu – přiznání k dani z příjmu fyzických osob). Z jednání je zřejmé, že již při odebírání uvedeného vozidla měli v úmyslu nedodržet podmínky leasingové smlouvy, a proto uvedli lživé údaje. Vzhledem k neplnění podmínek leasingové smlouvy byla leasingová smlouva ze strany ČSOB Leasing a.s. vypovězena dne 20. 3. 2001. Vozidlo bylo dle leasingové smlouvy v hodnotě 499.721,- Kč“.
Podle sdělení obvinění P. Č. r., sp. zn. ČVS:, ze dne 20. 3. 2001 /čl. 9, bod 3./ bylo proti obviněnému L. G. zahájeno trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že „na základě vystavené faktury č. ze dne 13. 3. 2001 došlo ve firmě A. –Š. s. r. o. K., H. čp., k převzetí osobního motorového vozidla tov. zn. PEUGEOT 206 5P, v. č. k., v. č. m., barvy bílé osobou odběratele K. S., F., P., IČO. Obviněnému byla po dohodě s personálem firmy A. –Š. vyplacena za dovýbavu uvedeného vozidla dle předložené faktury č. finanční hotovost ve výši 184.720,20 Kč, kdy převzetí této částky obviněný stvrdil podpisem Z. na výdajovém pokladním dokladu č. ze dne 13. 3. 2001“. Toto opatření obviněný převzal dne 20. 3. 2001.
Ve výroku o vině pod bodem II. 3. rozsudku odvolacího soudu je skutkový děj, který se stal dne 13. 3. 2001, popsán tak, že dne „13. 3. 2001 v K. po předchozí vzájemné dohodě uzavřel obžalovaný K. S. leasingovou smlouvu č. se společností OB Leasing a. s., nyní ČSOB Leasing, a. s. na leasing vozidla zn. Peugeot 206 XR Presence 1,1, SPZ v hodnotě 499.721,- Kč s úmyslem leasingové splátky neplatit a podmínky leasingové smlouvy nedodržet, když smlouva byla uzavřena na základě padělaných dokumentů předložených obžalovaným L. G. o výši bankovního konta obžalovaného K. S., akontace ani první leasingová splátka u prodejce A. Š. s. r. o., K., hrazena nebyla, neboť obžalovaný L. G. pod jménem M. Z. předložil prodejci padělanou fakturu č. společnosti N. –T. s. r. o. na částku 184.720,20 Kč představující nadstandardní výbavu vozidla, která provedena nebyla a prodejce přistoupil k vzájemnému zápočtu akontace a první splátky ve výši 165.246,- Kč a vyplatil obviněnému L. G. doplatek 19.474,- Kč, čímž společnosti ČSOB Leasing a. s. vznikla škoda 499.721,- Kč, společnosti A. Š. škoda 19.474,- Kč“.
Podle §12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Sdělení obvinění je mezníkem, který odděluje jeden pokračující trestný čin od druhého pokračujícího trestného činu, přestože by naplňoval znaky stejné skutkové podstaty trestného činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák.
Podle §89 odst. 3 tr. zák. pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněnému L. G. bylo sdělováno obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., pro útoky popsané ve sdělení obvinění ze dne 5. 9. 2001 (str. 1 – 3), které bylo tomuto doručeno téhož dne 5. 9. 2001. Další sdělení obvinění rovněž pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ze dne 6. 12. 2001 bylo obviněnému doručeno dne 12. 12. 2001 (str. 4 – 6). Pro pokus trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. bylo obviněnému doručeno sdělení obvinění ze dne 31. 7. 2001, dne 1. 8. 2001 (str. 7 – 8). Ve spise sice organizačně poslední (čl. 9 – 10) se nachází sdělení obvinění ze dne 20. 3. 2001, které bylo obviněnému doručeno (toto převzal) dne 20. 3. 2001. Veškerá trestná činnost, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 54/2005, byla páchána od 27. 11. 2000 do konce července 2001 (dva útoky v listopadu 2000, jeden v prosinci 2000, jeden v lednu 2001, čtyři do 15. března 2001, jeden 21. 7. 2001 a jeden koncem července 2001). Ze spisu vyplývá, že ke sdělení obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. došlo poprvé 20. 3. 2001 a obviněný i po tomto datu pokračoval v jednání, pro které byl stíhán.
Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku (stejně však i Městský soud v Praze) se s otázkou sdělení obvinění a možného dopadu na právní kvalifikaci z pohledu §12 odst. 11 tr. ř. a §89 odst. 11 tr. zák. dostatečně nevypořádaly. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 13) konstatoval, že skutečná škoda představuje částku 4.301.000,- Kč, což je hodnota vozidel, která obviněný vylákal, a která nepřevýšila spodní hranici škody velkého rozsahu, přičemž v další části jednání obviněného směřovalo k vylákání vozidel prostřednictvím nepravdivých údajů v hodnotě 1.236.271,- Kč; konečným cílem bylo způsobení škody na cizím majetku převyšující částku 5.000.000,- Kč.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, kdy právní kvalifikace byla odvozena od částky převyšující 5.000.000,- Kč (odst. 4 §250 tr. zák.), aniž by byl brán zřetel ke znění §12 odst. 11 tr. ř. musel Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 54/2005, zrušit a to pouze ohledně obviněného L. G. Po zrušení a vrácení věcí Vrchnímu soudu v Praze bude tento muset při svém rozhodování o odvolání obviněného vzít v úvahu skutečnosti výše uvedené – otázku sdělení obvinění a jeho dopadu na posouzení pokračujících trestných činů a jejich právní kvalifikaci.
Pokud jde o dovolání obviněného V. P., podle Nejvyššího soudu bylo uplatněno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl z toho důvodu, že obviněný v podaném dovolání uplatnil toliko námitky skutkové povahy. Stejné rozhodnutí přitom Nejvyšší soud učinil i ohledně spoluobviněného K. S. Obsah dovolání obviněného K. S. zcela jednoznačně svědčí o tom, že se také tento obviněný neztotožnil se skutkovým zjištěním, které učinily soudy v předcházejícím řízení. Pokud však i obviněný V. P. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že odvolací soud vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu, nemůže tato námitka ve světle provedeného dokazování obstát. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, s obhajobou obviněného V. P. (stejně jako obhajobou obviněného K. S.) se soud náležitě vypořádal, v podrobnostech lze u obou obviněných odkázat na str. 52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 rozsudku odvolacího soudu (ohledně obviněného V. P.) a na str. 10 (ohledně obviněného K. S.). Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu u obviněného V. P. podporuje nejen zjištění, že autopůjčovna spoluobviněného L. G. nikdy neexistovala, ale také skutečnost, že obviněný neměl finanční prostředky, přesto (stejně jako obviněný K. S.) uzavřel leasingové smlouvy, jejichž předmětem byly osobní automobily. Není sporu, že oba obvinění jednali minimálně v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. totiž, že věděli, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byli s tím srozuměni. Jestliže soudy vyhodnotily důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a dospěly k závěru, že popsaným jednáním obvinění naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., Nejvyšší soud považuje zvolenou právní kvalifikaci za správnou a nelze jí ničeho vytknout, když i uložené tresty nelze považovat za nepřiměřeně přísné. U obou obviněných je zjevné, že primárně shledávají nedostatky ve skutkovém zjištění a teprve tomu přizpůsobují další argumentaci. Uvedené námitky však nejsou způsobilé dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.
Další námitku obviněný V. P. vznesl k zásadě beneficium cohaesionis. Má za to, že pokud odvolací soud změnil výrok o vině ve vztahu ke spoluobviněnému L. G., s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis neměl ponechat v platnosti ani výrok o vině vztahující se k jeho osobě.
Lze uvést, že zásada beneficium cohaesionis je vyjádřena v §261 tr. ř. Umožňuje změnit rozsudek ve prospěch osoby, která dovolání nepodala, pakliže jí prospívá důvod, pro který byl rozsudek změněn ve prospěch osoby, která podala odvolání. Tato zásada prolamuje právní moc rozsudku, neboť v případě postupu podle §261 tr. ř. je zrušeno rozhodnutí, které v mezidobí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. O obviněných musí být rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má odvolací soud rozhodnout ve prospěch jiné osoby, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně. Není pochyb, že tyto podmínky je povinen odvolací soud obligatorně zkoumat až tehdy, jestliže společný důvod svědčí osobě, která odvolání nepodala. Jinými slovy řečeno, je-li obviněným podáno odvolání, zásada postrádá své opodstatnění. Protože obviněný V. P. podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání obviněného, čímž odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. K zásadě beneficium cohaesionis odvolací soud z podnětu podaného odvolání nemohl přihlížet. S námitkou obviněného se proto Nejvyšší soud neztotožnil.
Správně Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze postupovaly i pokud jde o započtení daně z přidané hodnoty do výše škody. Odvíjí-li se určení výše škody od ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě trestného činu prodává (§89 odst. 12, věta první, tr. zák.), pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty (srov. č. 25/2004 Sb. rozh. tr.). Leasingové smlouvy mají specifickou povahu a zásadním způsobem se odlišují od běžné smlouvy nájemní podle §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. V leasingových splátkách nejde o pouhé placení nájemného za užívání věci, ale nájemce jimi uhrazuje jak pořizovací cenu předmětu leasingu, tak další položky (např. náklady pojištění, úroky, poplatky za zvláštní služby a zisk leasingové společnosti), a současně si „předplácí“ cenu pronajaté věci pro případ, že uplatní právo na její koupi po skončení nájemního vztahu. Proto škodu způsobenou trestným činem, jehož předmětem je věc pronajatá na podkladě leasingové smlouvy (např. trestným činem podvodu podle §250 tr. zák.), představuje hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu, určená podle hledisek stanovených v §89 odst. 12 tr. zák. a snížená o tu část akontace a uhrazených leasingových splátek, které představují čisté splátky pořizovací ceny předmětu leasingu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 5 Tz 272/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 14, ročník 2002, pod T 360/2002). Je nesporné, že těmito kritérii se soudy při stanovení škody důsledně řídily, když při stanovení hodnoty předmětu leasingu vycházely z ustanovení §89 odst. 12 věty první tr. zák. a vycházely ze shora uvedených hledisek pro určení výše škody. U leasingových smluv je leasingový nájemce konečným spotřebitelem. Představuje-li hodnota předmětu leasingu v době spáchání trestného činu hodnotu vozidla stanovenou podle §89 odst. 12 věty první tr. zák. (poníženou o část akontace a uhrazené leasingové splátky), je třeba do této částky zahrnout též daň z přidané hodnoty.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných V. P. a K. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Podle §265h odst. 3 tr. ř. dospěje-li předseda senátu na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, předloží bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu. Takový návrh učiněn nebyl. V dané věci žádal obviněný V. P. o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu v podaném dovolání. Nejvyšší soud k návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody nepřihlížel proto, že dovolání obviněného bylo odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann